ČSÚ v poslední době přišel s několika vynikajícími dokumenty, které jasně a přesně interpretují ekonomickou realitu ČR. Mezi zásadní patří Vývoj ekonomiky České republiky v roce 2011 či nověji Ekonomika ČR v trendech: byl rok 2011 opět zlomový?

Ve shrnujícím Vývoji ekonomiky ČR se mimo jiné můžeme dočíst: „Pokles vládní spotřeby ve 4. čtvrtletí je stejně hluboký jako v Řecku, zadluženost jedna z nejnižších v Evropě. Domácnosti v ČR omezují spotřebu jako v zemích s dluhovou krizí.“ V dalším dokumentu pak ČSÚ s ohledem na krizi v Eurozóně počítá komplexní zadlužení, ne pouze veřejné, a dochází k jasným údajům o velmi nízké, de facto nejnižší komplexní zadluženosti ČR v rámci EU.

ČSÚ se přirozeně věnuje také dopadům silných fiskální restrikci (škrty a zvyšování nepřímých daní), které praktikuje Nečasova vláda. Můžeme pozorovat hned několik dopadů:

Zaprvé, ještě v roce 2011 platilo, že utlumená domácí poptávka byla vykompenzována pozitivním vývojem zahraničního obchodu. Jedná se tedy o kopírování německé strategie export-led growth (vnější růst), která je nejen velmi jednostranná a nebezpečná, ale v českém kontextu pak dává vládě munici pro „konkurenceschopnost“ čistě cenovou cestou a tedy vytváří, či posiluje tlak na snížení mezd a přímých daní. V situaci české ekonomické struktury, kdy páteřní exportní podniky jsou v zahraničních rukou, a převážná část vývozu má střední přidanou hodnotu, a kdy nejsme z logiky věci finalisté ceny - se jedná o strategii hloupou. Je ještě hloupější v tom, že Nečasova vláda neumí provozovat ekonomickou diplomacii, stupidně ruší zastupitelské úřady na perspektivních trzích a není schopna vyřešit dlouhodobý kompetenční spor mezi Ministerstvem průmyslu a obchodu a Ministerstvem zahraničí.

Zadruhé, pokles domácí poptávky je ovšem natolik hluboký, že v prvním kvartálu roku 2012 došlo k poklesu ekonomiky o celé jedno procento. Zde je možno najít několik, zřejmě provázaných vysvětlení. Jednak si vláda stanovila fiskální konsolidaci jako hlavní ekonomický cíl a není schopna či ochotna tento cíl vnímat v širším národohospodářském kontextu. Cílem jejich reforem samozřejmě není péče o veřejné rozpočty, ale nalezení záminek k privatizaci zbytků veřejného sektoru (jak už jsem uváděla i v článku týkající se Vize ČMKOS). Na druhou stranu je možné, že určitou roli hraje i naprostá neznalost a nepochopení základních vztahů makroekonomických veličin. Vynikající národohospodářka Růžena Vintrová už několik let upozorňuje na zásadní dezinterpretaci ukazatele otevřenosti české ekonomiky a vlivu na domácí poptávku. Poměr exportu k HDP (ukazatel otevřenosti ekonomiky) je opravdu vysoký — podle Světové banky se pohybuje mezi 75-80%. Jenže se jedná o poměr, nikoliv o podíl. Protože tohle ale zřejmě nechápou nejen Nečas s Kalouskem, ale ani Zlámalová v Hospodářských novinách a géniové z NERVu, zcela chybně se domnívají, že na domácí poptávku tím zbývá už jen trapných dvacet procent, což za žádnou podporu nestojí. Škoda že nejsme v Singapuru, kde tento ukazatel otevřenosti ekonomiky dosahuje 200%: bylo by zajímavé si poslechnout, jak bude Zlámalová vykládat, že domácí poptávka je v Singapuru mínus 100%.

Je to celé o to trapnější, že tento poměr a jeho vysvětlení je klasickou otázkou u inženýrské zkoušky z ekonomie, jak konstatuje i Izák ve své Fiskální politice: „Standardní zkušební otázka z kurzu makroekonomie zní, zdali vývoz může být větší než hrubý domácí produkt. Vtip otázky spočívá v tom, že vývoz i dovoz mohou zahrnovat meziprodukty, kdežto HDP je z definice součtem pouze nově vytvořené hodnoty. Takže může dojít k tomu, že vývoz je větší než HDP.“ (str. 77) Stejně tak zcestné je operovat dramatickými úniky do dovozu — právě proto, že určitá část dovozu vstupuje do další produkce, která bude opět vyvezena.

Zatřetí, z výše uvedeného vyplývá, že proces konvergence, neboli sbližování české ekonomické úrovně k průměru Evropské unie, se zastavil.

Na rozdíl od ČSÚ jsem nicméně poněkud více znepokojena stavem platební bilance. Minulý rok nebyl běžný účet pokryt finančním, což ukazuje na vnější nerovnováhu, která je navíc dána strukturou ekonomiky (odlivy zisků a dividend do zahraničí). Vzhledem k tomu, že Eurozóna tyto nerovnováhy dále prohlubuje a zatím bohužel stále prosazuje asymetrické „trestání“ zemí deficitních (celé jižní křídlo EU), aniž by se zaměřila i na země přebytkové (Německo), mohla by se situace pro ČR stát komplikovanou. S tím souvisí i závislost na neustálém přílivu zahraničního kapitálu — ať už přímých zahraničních investic, které ale po určité době znovu prohloubí deficit bilance výnosů a s ním celý běžný účet, či kapitálu dluhové povahy, což je recept na dluhovou krizi, nebo kapitálu spekulativního, což je recept na finanční krizi). Ani jedno z toho nepovažuji za dobrou variantu.

Obchodní situace se sice vzhledem k setrvale kladné obchodní bilanci zdá výborná, je tu však několik významných „ale“: kromě toho, že nejsme finalisté a většina „českých“ firem se musí vejít do ceny nadiktované mateřskou firmou (což se zpětně odráží na negativním vývoji směnných relací), se nám nedaří dynamicky zvyšovat přírůstky podílů na světovém exportu. Jednoduše řečeno, „nechytáme“ se s dynamikou trhů. Je třeba ocenit interpretaci ČSÚ, která rostoucí mzdové náklady nereprezentuje jako „zlo“, ale jako faktor sociálně a ekonomického dohánění, a správně tím uvádí, že ČR měla již dávno z fáze střední přidané hodnoty přejít do vyšší. Ale jak? Inovační schopnosti jsou velmi nízké, o „podpoře“ vlády ani nemluvě.

Problém ale není pouze v makrosféře. Bohužel, mikrosféra nedopadá o mnoho lépe. Výzkum uskutečněný CzechTradem a DHL ukázal, že nejčastější reakcí českých firem na krizi je propustit zaměstnance a snížit výrobu a investice. Pokusy o inovaci (výrobky, trhy, marketingové postupy atd.), které jsou typické pro Skandinávii (viz proslulá agentura FinPro) zaujímaly téměř neviditelné postavení. „Pozoruhodné“ výsledky nabídl výše uvedený průzkum i u chování manažerů, pro které převažuje „intuice“ zdaleka nad analýzami. Z osobní zkušenosti mohu doplnit, že české firmy neumějí a nechtějí spolupracovat. To nám způsobuje problémy při průniku na zahraniční trhy (neumíme vývozní aliance) a při budování klastrů. Na nedávné konferenci v Budišově přišla řeč na budování klastrů a jeden z účastníků pohovořil o svých zkušenostech, když se pokoušel rozjet klastr ve svém regionu. Jeho zkušenost lze shrnout zhruba následovně: většina firem neměla zájem (neví, co to je a nevěří jedna druhé), zbylá část, která jakýs takýs zájem projevila, pak měla jednu hlavní starost: kdo tomu bude všemu velet.

Náprava nedobrého stavu české ekonomiky tedy bude vyžadovat mnohem hlubší zásahy, nejen na úrovni makrosféry, ale i na úrovni struktury české ekonomiky, forem vlastnictví a financování.