Pokles české ekonomiky a jeho interpretace

Současná česká vláda vsadila na to, že se zalíbí mezinárodním ratingovým agenturám i za cenu toho, že vyhladoví vlastní občany. Zatím, jak čísla ukazují, neslaví tato politika velký úspěch.

Nedávno proběhla médii zpráva o tom, že Česká republika vykazuje v prvním čtvrtletí roku 2012 slabé hospodářské výsledky. Došlo zde k hospodářskému poklesu o jedno procento, zatímco naši tradiční obchodní partneři Německo a Slovensko si vedli poměrně dobře a zaznamenali růst. V rámci Evropské unie byla Česká republika mezi sledovanými zeměmi na předposledním místě před Maďarskem.

Tato skutečnost byla v médiích komentována jen sporadicky. Snadno si lze domyslet proč. Ekonomové a ekonomičtí komentátoři vládu převážně chválili za její úsporné kroky. Panoval mezi nimi názor, že prorůstová opatření v naší otevřené a na export orientované ekonomice stejně nemají smysl, že stačí držet mzdy na nízké úrovni, abychom mohli vyvážet. Jenomže současný pokles lze těžko přičíst na vrub vnějším faktorům, neboť silně kontrastuje s vývojem v sousedním Německu, na něž je naše ekonomika napojena.

O zajímavou interpretaci se pokusil na Českém rozhlase 6 Petr Holub. Podle něj je současný pokles dán jednak tím, že bylo nutné zavést úsporné kroky po výrazném státním deficitu za rok 2009. Tento deficit podle něj způsobil, že v první fázi krize z toho vyšla Česká republika relativně dobře, to ovšem posílilo korunu a zvýšilo cenu české práce. (I přesto si ovšem vede český export dobře, což Holub ve svém komentáři uvádí.) K poklesu podle něj přispěla letos i inflace způsobená vyšší sazbou DPH, která zdražila mnoho druhů zboží.

Komentář Petra Holuba má svá pozitiva: Snaží se udržet si nadhled nad oblíbenými neoliberálními klišé, nahlíží národní ekonomiku jako poměrně složitý mechanismus, kde hrají roli mnohé faktory a jejich vliv je často obtížné objektivně zhodnotit. Ať už s ním budeme souhlasit, či nikoliv, lze mu dát za pravdu přinejmenším o tom, že příčiny hospodářského poklesu je třeba hledat ve vnitřních podmínkách České republiky.

Otázka je, jaká interpretace současného vývoje převáží v českém veřejném prostoru, který je stále orientován převážně liberálně. V minulosti jsme se mohli setkat s tím, že země, která zrovna ekonomicky rostla byla vychvalována za svou liberální politiku a když se dostala do krize, stala se kritizovanou za nedostatek liberalismu, aniž by se její přístup vůbec nějak znatelně změnil. Že ideologické brýle mohou vést člověka až k hlásání vyslovených lží ukázala nedávno v Lidových novinách Lenka Zlámalová, když zcela vážně tvrdila, že Německo vyšlo z hospodářské krize dobře z toho důvodu, že se bránilo takovým nesmyslům jako např. šrotovné. (LN, 11. 5. 2012: „Všechny ty nápady jako šrotovné, státní dotace na zelená pracovní místa a novou infrastrukturu nikomu k trvalejší prosperitě nepomohly. Z krize naopak vyšlo nejlépe Německo, které se jim úzkostlivě bránilo...“)

Problém současných interpretací hospodářského života je podle mého soudu především v nereflektovaném předpokladu, že „jsme si žili na dluh“. Citovaní komentátoři Petr Holub a Lenka Zlámalová (berme je jako modelové příklady ne-neoliberálního a neoliberálního mainstreamového ekonomického pohledu) by se jistě shodli v tom, že napumpování peněz do ekonomiky může zajistit dočasný růst, ale že žití na dluh se nám v budoucnu vymstí.

Problém je, že peníze vznikají jako dluh. Zhruba 97 % peněz vzniká v obchodních bankách v okamžiku poskytnutí úvěru, zatímco pouze necelá tři procenta představují hotovost vytvářenou centrální bankou. (Nebudu zde tuto problematiku rozvíjet do detailů, zmiňoval jsem se o ní na jiném místě.) Podstatná je skutečnost, že bez dluhů nejsou peníze. Jelikož peníze představují základní podmínku fungování moderní ekonomiky postavené na široké dělbě práce, můžeme z toho logicky vyvodit, že dluh je prostě podmínkou fungování moderní ekonomiky. Tvrzení, že do současné hospodářské krize jsme se dostali vinou toho, že jsme si žili na dluh, je proto ze své podstaty nesmyslné. Je to stejné, jako bychom tvrdili, že naše auto havarovalo kvůli tomu tomu, že jezdíme na benzín.

Tím neříkám, že zadlužení není problém. Je to vážný problém a možná i neřešitelný v rámci stávajícího systému. Připomíná to tak trochu hlavu XXII. Pokud nedojde k dalšímu zadlužení (ať už státu, firem nebo domácností), ekonomika se nemůže pořádně rozjet, hrozí nezaměstnanost, ekonomický pokles a to, že minulé dluhy bude vinou hospodářského poklesu stále obtížnější splácet. Pokud stát své zadlužení zvýší, aby nastartoval ekonomiku, finanční trhy v čele s ratingovými agenturami ho mohou velmi rychle potopit.

Provést úspěšně národní ekonomiku těmito úskalími je jako tanec mezi vejci. Německu se to daří díky úspěšné proexportní strategii, jenže pokud by každá země měla více zboží vyvážet než dovážet, kam by pak všechny země své výrobky prodávaly?

Současná česká vláda vsadila na to, že se zalíbí mezinárodním ratingovým agenturám i za cenu toho, že vyhladoví vlastní občany. Je to mimo jiné důsledek dlouho trvající liberální ortodoxie u nás. Jenže se ukazuje, že do vážné krize se lze dostat nejen nezodpovědným rozhazováním, ale lze se tam také velmi úspěšně proškrtat. Ostatně i mezinárodní organizace OECD předpovídá pro letošní rok pokles české ekonomiky a jeho příčinu vidí především v úsporných opatřeních současné vlády. Netvrdím, že keynesiánské či jiné recepty nás spasí, při tanci mezi vejci se ovšem těžko drží „balanc“, jste-li nakloněni pouze na jednu stranu.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Vojtěch Klusáček - Brno

Krásný článek. Sobota, 26.Května 2012, 00:05:55

Narážíme zde na problém, podle mnohých názorů stojící o patro níž mezi příčinami systémové krize, současná dluhová past (nelze dluhy ani navyšovat, ani nelze udržovat ekonomiku v chodu bez dluhů) je až toho následkem.

Jedná se o soustavný pokles ziskovosti v reálné ekonomice a z toho plynoucí čím dál rostoucí díl příležitostí, které se kapitálu, investorům, nevyplatí využívat. Ten se nezdařilo zvrátit ani mohutným přerozdělováním keynesiánského střihu mezi 60.-70. lety, právě naopak. Posléze se našel lék v neoliberalismu, džusování mezd, přesunu výrob, ořezávání státu, snižování daní. Vše to vrací podnikům ziskovost, ovšem zároveň redukuje kupní sílu obyvatel, tj. výsledný efekt nulový. A zde se objevila klička, kompenzační mechanismus, propad kupní síly vzniklý neoliberálním ořezáváním vyrovnávat zadlužováním - ruku v ruce veřejným a soukromým. V roce 08 došlo pouze k tomu, že se tento kompenzační mechanismus vyčerpal a problém neustálého poklesu ziskovosti v reálné ekonomice se opět plně manifestoval. Ovšem skrytě, právě tím paradoxem "nelze bez dluhu ani na dluh".

Respektive, dost možná se dá problém zúžit a upřesnit, což naznačuje i cestu k řešení. Problém ani tak není pokles ziskovosti sám o sobě. Problém je spíš, že míra zisku v reálné ekonomice klesá pod úrokovou míru požadovanou finančními investory při poskytování úvěrů do reálné ekonomiky, tedy pod investory vyžadovaný zisk.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.