Nedotknutelní

Václav Klaus nemá být fyzicky napadán; místo toho mají být analyzovány a pojmenovávány jeho jednotlivé činy a slova. Příležitostí k tomu je i jeho sobotní rozhovor v Lidových novinách.

Původně jsem chtěl tento sloupek o potřebě kritizovat nebezpečí klausismu na každém kroku nazvat „Škoda rány, která vedle padne“. Jelikož bych však byl Hradem bezpochyby obviněn z podněcování ke střelbě ostrými, vzdal jsem to. Stejně je, myslím, vše jasné.

Pokud někdo štěpí společnost, a nejenom tu českou, je to Václav Klaus. Je průkopníkem politické nekorektnosti, nálepkuje, provokuje, vyhraňuje se. Kdyby se všichni dotčení postavili do řady, stěží by ji obšlápl i věrný účastník pochodu Praha-Prčice. Zatím posledními v zástupu mohou být lídři dohořívající české vládní koalice, kterou se Klaus rozhodl poslat ke dnu.

Pan prezident nestřílí z pistole ani pistolky. On „jen“ vrhá zlá slůvka. A tváří se jako andílek. Žije si ve vlastním světě a nikdy nevykolejí. „Jestli někdo přijde s takovouto pistolí do banky, tak to není považováno za hříčku, ten člověk je označen za zločince,“ odpověděl 6. října na otázku Lidových novin, proč trvá na termínu „atentát“.

Jenže ani když se v bance střílí ostrými, není to atentát, pane Klausi. Jde pak o ozbrojenou loupež, případně spojenou s vraždou. Při atentátu jde jen a jen – zcela úmyslně - o život. V Chrastavě šlo leda o důstojnost. A tu ztrácíte svými vrtochy primadony, nikoli zásahy zvenčí.

Podle Klause za vším stojí levicová kulturně-mediální fronta, která „pořád neunesla, že po listopadu 89 se jí nepodařilo dostatečným způsobem oslovit naši veřejnost“. Když byl dotázán, jak si vykládá, že se proti němu vehementně obrátili někteří známí umělci, kteří jej v 90.letech podporovali, a zda za tím není opoziční smlouva, Klaus místo odpovědi pronesl přednášku o démonizaci opoziční smlouvy. Autor rozhovoru, Daniel Kaiser, se ale znovu nezeptal. Nejde přitom o amatéra, Kaiser patří k nejbystřejším pravicovým žurnalistům.

Selhal i o pár chvil později. Optal se Klause: „Přejete Nečasovi, aby ho blížící se kongres ODS potvrdil ve funkci předsedy?“ - a reakce byla stručná: „To je jiná otázka.“ Otázka-neotázka, odpověď nepřišla. Kaiserovi to nevadilo, nebo nechtěl dráždit? Vím, dvoustránkový exkluzivní rozhovor s Václavem Klausem má vysokou cenu, ovšem proč by její součástí měla být novinářova odevzdanost či rovnou servilita?

Druhý extrém pohledejme kdesi v oné „kulturně-mediální frontě“. Michal Viewegh vydává román Mráz přichází z Hradu, v němž Klausovi nic nedaruje. Podle ukázek je břitký, až vyzývavý. Viewegh je řemeslník a odpor literárních kritiků k němu vcelku chápu. Zároveň je ale pečlivý čtenář denního tisku a vnímavý pozorovatel. Jsem zvědavý, až si přečtu, jak historky denně chrlené novinami vypointoval.

Sotva ale bude mít na Romana Sikoru ve hře Pohřbívání. Vznikla sice několik měsíců před „chrastavským atentátem“, ale do aktuálního dění zapadla jak ulitá. Klausův kancléř – a patrně příležitostný recenzent - Jiří Weigel označil satirickou parodii televizního přenosu z fiktivního pohřbu současného prezidenta za neuvěřitelnou nechutnost a trapnou ubohost, která je vydávána za umění jenom proto, že hanobí prezidenta. Sýkorovo přesné vykreslení Klause-politika ovšem nekomentoval.

S loajálním panem Weigelem se přitom teoreticky můžeme potkávat na Pražském hradě i v příštím prezidentském období, když už Klaus bude trčet ve starém železe. Na Weigela coby svého kancléře má totiž políčeno Miloše Zeman, tentýž, kterého Klaus opět jednoznačně podpořil – zatímco z Jiřího Dienstbiera mu stávají vlasy na hlavě, „nemluvě o já nevím panu Franzovi.“

Naskočil mi na tváři trpký úsměv, když při středeční návštěvě Prahy po setkání s Klausem pronesl německý prezident Joachim Gauck, že byl zvědavý na muže dosud známého jen z novinových titulků. Hned mi zazářily před očima – a ten o chilském peru byl z těch nejnevinnějších. Někde mají Lochnesku či Drákulu, my máme Klause.

Nic zlého Václavu Klausovi nepřeji. Originální politici by neměli být zabíjeni ani fyzicky napadáni. Soustavně by ale měly být analyzovány a pojmenovávány jejich kroky, zvlášť když mají sklony k manipulování politickým spektrem i veřejným míněním. Ti, co skrývají nejčernější svědomí, přitom zhusta trvají na své nedotknutelnosti. Nepřipustí jinou než svoji interpretaci života kolem nás.

Tak proč jim, k čertu, tak visíme na rtech? Václav Klaus utáhne na vařené nudli i novinářská esa. Miloše Zemana zase přijdou na autogramiádu knihy špinící sociální demokracii požádat o podpis i její špičky s Marií Benešovou a Karlem Šplíchalem v čele. Protipólem nedotknutelnosti pro jedny je cesta do otroctví pro druhé. Tak na kom je tu vlastně páchán ten atentát?

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Sabata_jan

Jan Šabata - nakladatel, Brno

Sebestřednost Pátek, 12.Října 2012, 09:16:25

Václav Klaus i Miloš Zeman mají společné přesvědčení, že nad ně není a pokud se bude svět chovat podle jejich doporučení, bude všechno v pořádku.
Chápu, že z tohoto hlediska je pro ně Jiří Dienstbier nepřijatelný. Pro Miloše Zemana je pravděpodobně až na druhém místě, že jde o jeho prezidentského protikandydáta. Co se týče Marie Benešové a Karla Šplíchala, možná si chtěli knihu posvěcenou podpisem autora zařadit do své sbírky kuriozit.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.