Klaus byl vážně raněn

Pro Václava Klause znamenala střelba z airsoftové pistole hlubokou psychickou ránu. Útok na něj je ovšem podobně jako mnohá Klausova vystoupení popřením demokracie.

Útok na Václava Klause airsoftovou pistolí je vážná záležitost. A nemá smysl ji zlehčovat jen proto, že obětí se stal právě on. Tentokrát také nemohu zčásti souhlasit s kolegou Petrem Bergmannem, nešlo o pouhou recesi, ani od Romana Smetany, který přimaloval politikům tykadla, ani od Pavla Vondrouše, který Klause napadl.

Psychické zranění
Klaus má v něčem pravdu - útok na něj nebyl politováníhodným incidentem, jak řekl Petr Nečas, ale odrazem zhoršující se společenské atmosféry.

Problémem hodnocení celého činu je tvrzení, že Klausovi se nic nestalo. Neteče krev proudem, tak o nic nejde, zní silný mediální hlas. V tomto světle může být čin Pavla Vondrouše chápán jako recese či politováníhodný incident. Klausovi se ale stalo... A bylo to patrné. Byl raněn mnohem více, než kdyby jej útočník postřelil ze skutečné pistole - a to psychicky.

Svědčí o tom posuny v jeho chování. Bezprostředně po útoku sdělil, že ani neměl čas mít strach. Z místa odjížděl po několika desítkách minut dost zdrcený. A po ošetření v nemocnici již hovořil o atentátu. Pravděpodobně každý z nás by byl takovým útokem na osobní integritu vyšinut z běžného pohledu na okolní dění či rovnou zděšen. Silně narcistní osoby, jakou Klaus bezesporu je, se to nutně muselo dotknout o to více.

Z Klausovy reakce čiší strach, což bych mu narozdíl od Romana Jocha nezazlíval. Mohlo jít o skutečnou pistoli - a psychické zranění může být právě tak nebezpečné, jako to fyzické. Poznal jsem to zblízka, nejviditelněji u lidí, kteří byli společně se svými rodinami napadeni zápalnými lahvemi. Pokud se oheň podaří včas uhasit, slýcháváme od policie, justice i novinářů, že se „vlastně nic nestalo“.

Jedním z mnoha příkladů toho, že se „stalo hodně“, je případ rodiny z Býchor na Kolínsku. Útočník do okna vhodil zapálenou pochodeň. Ta trochu ožehla závěs u okna a nepříliš poškodila podlahu, pak se ji podařilo uhasit. Ale pocity celé rodiny provázela vzrůstající obava z toho, co všechno se mohlo stát: kdyby se v místnosti, kam pochodeň po jedné hodině v noci dopadla, nekoukala návštěva na televizi… kdyby útočník vhodil louč do vedlejšího okna, kde spaly děti… Navíc byl jeden ze čtyřech pachatelů jejich sousedem. Až panický strach nakonec rodinu přiměl, aby se vystěhovala z bytu, který vlastnila, do podnájmu v jiné obci. A s pachateli se otec s matkou báli setkat i po roce, během soudního přelíčení, což je vedlo k žádosti, aby mohli vypovídat bez jejich přítomnosti.

Hlavní Klausovo zranění je však jiné: spadl z mnohem větší výšky než zmíněná rodina a byl nebývale ponížen, je proto i nebývale dotčen, uražen a pobouřen. A míním to vážně, nikoli jako ironický šleh. Klaus se náhle probral do skutečného světa, v němž se již více než dvě desetiletí nepohybuje. Být tak dlouho v nejvyšší politice, izolován od skutečných problémů a možností, které mají lidé z podhradí, musí nutně posunout každého člověka od reality k privátní představě, utvářené okolním sterilním prostředím.

Přihodilo se to i Václavu Havlovi, který byl narozdíl od Klause osobností. Kromě toho má Klaus oproti Havlovi další handicapy, které ho od reality vzdalují o to více:

  • obklopil se patolízaly neschopnými mu realitu přiblížit,
  • uvažuje čistě ideologicky - bez ohledu na realitu a skutečné problémy má tudíž o věcech jasno předem.
Monarcha prozřel, skutečný svět, v němž je i on sám obyčejným smrtelníkem, se náhle ztělesnil. Začal existovat. Z toho prozření a z hluboce prožívaného ponížení pak plynou Klausovy přehnané reakce („atentát“, profackování atentátníka etc…).

Klaus sobě

Hradní pán má pravdu i v tom, že Vondroušův čin odráží mimořádně špatnou situaci ve společnosti. Opomněl však dodat, že na zhoršování společenské atmosféry má sám lví podíl. Nemám přitom na mysli fakt, že sděluje své názory na politické dění. Jestli se mu zdá hlubší integrace Evropské unie nesmyslná, říká tím jen to, co si myslí, a má na to pochopitelně plné právo.

Hovořím o tom, že rozděluje společnost nejen dlouhodobě, ale i promyšleně, cíleně. Pisálkové, které Klaus označil za strůjce špatné společenské atmosféry, jsou co do rozeštvávání hluboko pod jeho úrovní. Ideologické vidění světa Klause posunuje od demokratického řešení věcí v podobě vážně a seriozně míněné diskuse, a přivádí jej k hledání vnitřního nepřítele, který je podle něj demokracii nebezpečný.

Jelikož tou „demokracií“ má na mysli svůj „recept na vylepšení světa“, je ve skutečnosti v ohrožení ideologie, již vyznává, nikoli demokracie. A tak dlouhá léta můžeme sledovat Klausův boj za ideologicky čistý svět bez „ngoismu“, „humanrightismu“, „environmentalismu“, „europeismu“, „homosexualismu“… Klausova nulová tolerance k těmto „vnitřním nepřátelům“, spojená s bezmezným pocitem moci, je již po dvě desetiletí hlavním momentem, který spoluutváří špatnou společenskou atmosféru.

K nejhorší náladě přivedla naši společnost (nejen) Klausova protunelářská a prokorupční politika v devadesátých letech, která nás deprivovala a poznamenala na dlouhá desetiletí dopředu. Dnes to můžeme sledovat během častých korupčnických kauz, které na ty dřívější bezprostředně navazují, jelikož mají stejný „rodný list“. Klaus tedy, řečeno jeho pohledem na věc, nese spoluvinu i za Vondroušův protest.

Forma útoku je odsouzeníhodná

Nesouhlasím s tím, že útok na Klause byl myšlen jako recese. Vondrouš nevypadal během útoku jako recesista. I v rozhovorech s novináři působil velmi vážným dojmem. (Ani Roman Smetana nemyslel přimalování tykadel politikům jako pouhou recesi, ale především jako protest proti jejich zhůvěřilosti.)

Střelba z airsoftové pistole možná vyjádřila Vondroušovo zoufalství a pocit bezmoci, nicméně jako forma protestu je odsouzeníhodná. Střelba na člověka - i ta symbolická - je nepřijatelná z jakéhokoli pohledu. Nejen proto, že napadeného zraní psychicky a že může motivovat příští útočníky k podobným, mnohem nebezpečnějším kouskům.

Podoba tohoto útoku se od Klausova hledání vnitřního nepřítele příliš neliší, ani Vondrouš neusiloval o polemiku vedoucí k nápravě věcí, ale o „zničení nepřítele“. Možností k přijatelné formě protestu přitom existuje mnoho. Stejně jako Klausův ideologický zápas je způsob, jakým Vondrouš zaútočil, zaměřen proti demokracii.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

Jindřich Jedlička - Brno

Zajímavý text, vyvolává ovšem otázky. Čtvrtek, 4.Října 2012, 10:34:46

Je správné uvědomit si psychický dopad situace na "cíl" neočekávané "střelby". A analýzu v textu považuji za trefnou, dosti přesnou. Jistě, narcistní osoba ve vysoké funkci byla náhle "sražena" mezi "obyčejné smrtelníky" poměrně razantní připomínkou své smrtelnosti.
Což nebylo pěkné. Jak by vypadaly komentáře, kdyby "cíl" postihla například cévní příhoda, ať již mozková či srdeční - vždyť komu by ve stejné situaci nestoupl krevní tlak... Nebyla to "recese", legrace, humorná nadsázka. Protože "pachatel" riskoval vlastní zdraví a život snad ještě víc než zdraví a život "cíle". Což se mohl opravdu spolehnout na takovou neschopnost ochranky ústavních činitelů?
Dobrá, forma je "odsouzeníhodná", a formálně odsouzena (asi jako výtržnictví) patrně i bude.
Avšak otázkou neuzavřenou pro mne zůstává, zda šlo opravdu o způsob protestu zaměřený "proti demokracii". Šlo? Nemyslím si totiž, že Vondrouš usiloval o "zničení nepřítele"; vždyť dokázal, že právě to by dokázal, kdyby mu o to opravdu šlo.
Považuji onen čin jednoduše za "přímou akci", tedy čin anarchistický. Anarchie není demokracií, není vládou lidu. Ale chceme snad anarchisty úkolovat, aby svými přímými akcemi demokracii rozvíjeli? A my demokraté pak pohodlně složíme ruce v klín? Demokracie musí být dost silná na to, aby přežila i anarchisty uvnitř onoho "lidu", jehož svrchovanou moc vyznává. Jsem přesvědčen, že protest formou přímé akce neohrozí demokracii, byť ji ani nepodpoří či nezkultivuje.
Zbývá otázka, jak "dopad mezi smrtelníky" - vedle prvotního šoku - zapůsobí na držitele moci. Byť moci legitimní. Asi na každého jinak, podle nátury, podle založení. Nejen Klaus byl totiž psychicky zasažen. Snad by bývalo bylo lépe, kdyby se nad smrtelníky ani nepovyšovali...

Eva10

Eva Hájková - zapadákov

Čtvrtek, 4.Října 2012, 17:51:22

Anarchie a anarchismus není totéž. Pokud pod anarchií rozumíme chaos, rozklad řádu, pak ji v žádném případě nemají na svědomí anarchisté. Naopak. To, co anarchii ve společnosti přímo produkuje, je neoliberální politika dnešních kapitalistů a těch, kdo jim slouží. Zatím nikdo nemůže, myslím, tvrdit, že Vondrouš je anarchista. Tento čin rozhodně neschvaluji, ale nechápu, jak se něčemu takovému mohou lidé divit. Jak se vůbec někdo, kdo seje vítr, může divit, že sklízí bouři.

Jiri_edy_zajic_detail-men_

Jiří Zajíc - publicista a pedagog, Praha 4

To je nejlepší článek, jaký jsem zatím k tomu četl Sobota, 6.Října 2012, 07:07:28

Přesné.
Díky.

Eva10

Eva Hájková - zapadákov

Sobota, 6.Října 2012, 09:59:15

Aktivismus by opravdu neměl mít podobu zkratkovitých, individuálních, "divokých" akcí. Měl by být promyšlený, organizovaný, kolektivní a v každém případě nenásilný, přičemž násilí by se patrně nemělo ani naznačovat.

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Neděle, 7.Října 2012, 11:25:40

Článek Františka Kostlána zcela nerozptýlil mé pochybnosti ohledně motivů incidemntu. Jsou známy hrozby krvavým násilím (kulky zaslané v obálkách, svědectví o verbálních hrozbách) z několika předchozích parlamentních voleb prezidenta. Je známo bezprecedentní uvěznení poslance při poslední volbě Václava Havla za prezidenta za účelem získání potřebné většiny jednoho hlasu. Umím si představit chrstavský "atentát" jako další dějství vyřizování účtů na pravici v souvislosti s nadcházejícími senátními volbami a blížící se volbou prezidenta. Tedy jako zneužití zoufalého člověka a zřetelnou vědomou nečinnost ochranky v situaci, kdy bylo možno zasáhnout (a kdy zasáhli dva občané) a kdy ještě nebylo jasno, nejde-li o nebezpečný útok. Je to jen obava či podezření vyvolané současnou situací.

Zůstaneme-li jen u bezpečně známých faktů, je Kostlánovo hodnocení události vzácně vyrovnané a seriózní.

Luděk Ševčík - OSVČ

Neděle, 7.Října 2012, 17:17:50

Dobře, lze tedy konstatovat, že pro VK znamenal tento incident dosti velkou psychickou újmu. Je menší, nebo větší, než újma, která se stala zjevně Vondrouši? Neboť riskovat život, aby upozornil na zoufalý stav společnosti, to už je odpovědí na zatraceně silný imuls. Nespravedlnost, na něm páchanou, si Vondrouš logicky ztotožnil s úpadkem demokracie a zapadla mu do kontextu systému, který šlape na krk dolním 10 milionům, systému, kde sociálně slabí zažívají neslýchané ústrky a ponížení. Kdyby tento systém měl onu hubně proklamovanou záchrannou síť, kdyby byl systém alespoň trochu sociální, Vondrouše by asi vůbec nenapadlo takto riskovat život. Pokud nás trápí zděšení VK, musí nás nejdřív mnohem více trápit zděšení a reálný strach velkého množství lidí, které tento systém doslovně likviduje. Naše starost o VK příjde na řadu, až po nich, neboť není v demokracii nikdo Prvním. Nemluvě už o tom, že na rozdíl od Vondrouše, se VK na systému, který nutí zoufalé lidi zoufale konat, přímo podílel. Bohužel mu to neotevřelo ideologicky zaslepené oči, takže nevidí, kam jeho politika vede.

Petrasek Milan - penzista

Anarchie a anarchie Pondělí, 8.Října 2012, 10:30:41

jsou projevy anarchie/chaosu, které se doložitelně podílí na osvobozujících procesech rozvratu zcepenělých mocenských struktur,
a projevy anarchie/chaosu/rozvratu, které doložitelně usilují o upevňování zcepenělých mocenských struktur.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.