O levicové kulturně-mediální frontě

Ondřej Vaculík

Václavu Klausovi je třeba poděkovat za zarputilý odpor ke svým kritikům, protože díky němu mohla vzniknout ona „levicová kulturně-mediální fronta,“ která se řadí k tomu nejlepšímu, co se za třiadvacet let v naší zemi podařilo.

Dovolte osobní vzpomínku: Byl jsem jako delegát na kongresu, sjezdu či konferenci Občanského fóra, kde ono zaniklo a rozdělilo se na Občanskou demokratickou stranu a Občanské hnutí. Překvapily mě tři věci, okolnosti: Jakou paměť, pohotovost a formulační schopnost měl tehdejší federální ministr životního prostředí Josef Vavroušek, když z mnoha návrhů a připomínek formuloval konečné usnesení. Tak výjimečnou schopnost jsem už u nikoho jiného nepoznal. Žasl jsem, jakou nehoráznou sumu požaduje autor loga OF, protože jsem se naivně domníval, že i ta dvě švihácká písmena patří k bezplatné radosti z převratné doby.

Ocenil jsem Václava Klause, oděného sportovně ve svetru, jak představuje nový program ODS, v němž zazněly i mé formulace, jež jsem dvě noci před tím soukal pro tehdejší poslankyni Janu Petrovou, která mě o takovou bezplatnou pomoc požádala. Tehdy se mi ten program zdál konkrétní, občanský, demokratický a zejména výstižný pro situaci, v níž jsme byli. Ačkoliv v Občanském hnutí zůstala řada lidí, jichž jsem si vážil, v porovnání s ODS působili jako jen jakýsi zbytkový závod.

Ihned jsem si vyzvedl přihlášku a překvapilo mě, že je mi šita téměř na míru. V KSČ jsem nikdy nebyl (ba ani v SSM), nikdy jsem neskládal zkoušku z marxismu-leninismu, byl jsem dělník, jenž nesměl studovat. Má přihláška měla pořadové číslo 3! A když jsem ji odevzdal, teprve jsem se mírně zhrozil — probůh, já tedy budu ve straně? Je to možné? Když jsem chtěl pokorně platit své první členské, stranické příspěvky, nenašli mě na seznamu, protože má přihláška se ztratila - a já místo rozmrzelosti pocítil velikou úlevu.

Nicméně po letech nesvobody, různých šikanování a šikanováníček se mně důraz na občanský princip zamlouval: člověk má svobodnou vůli rozhodovat o svých činech, za něž nese odpovědnost, případně se musí zodpovídat z toho, co napáchal. Tudíž jsem předpokládal uznání lidské důstojnosti a z ní plynoucí vzájemný respekt bez ohledu na majetkové poměry, společenské postavení, rasu atd. Promítl jsem si do toho i novozákonní učení, které se mi líbilo. Můj případ je totiž hroznější: kromě inklinace k ODS mě postihlo také - jak vy, co nemáte rádi církev, říkáte ošklivě, ani se mně to nechce psát — černoprdelnictví — ano, u té církve pro vás nejstrašnější, katolické, co upálila mistra Jana, muže znamenitého. Dnes se to může jevit až absurdní, ale než se vám budu v tomto skvostném internetovém deníku jevit jako úplné monstrum, je třeba poznamenat:

V té době čistých levicových intelektuálů bylo poskrovnu; Egon Bondy, Petr Uhl, Miroslav Ransdorf, váhám napsat jméno Karel Kosík. Ano, mluvilo se o tak zvaných osmašedesátnících, kteří sice přišli zleva, ale poučeni životem povětšině mířili alespoň mírně doprava. (Vzpomínám, jak jsme se s Vladimírem Karfíkem, literárním vědcem a tehdejším šéfredaktorem Literárních novin, společně hrozili možného nástupu sociálních demokratů pod vedením nově zvoleného Zemana do Strakovky, čímž tento samolibý vůdce tehdy vyhrožoval a vzápětí to uskutečnil.)

Ovšem Vladimír Karfík mě také jako první upozornil na poněkud militantní vymezování ODS nejprve právě vůči osmašedesátníkům, v nichž Václav Klaus začal spatřovat levičáky zejména poté, kdy tito lidé nepřestali jako intelektuálové kriticky myslet, přestože on se chopil vlády. Už tenkrát se snažil přesvědčovat veřejnost, že kritika přicházející od osmašedesátníků (k nimž přiřadil kdekoho) nevyvěrá ze vzdělání, životních zkušeností a svobodných poměrů, ale z jejich zhrzenosti, že premiérem stal se on a nikoli oni.

Tehdy rozehrál ve společnosti temnou hru na ohrožení lidmi, kteří ač nevoleni, derou se k moci na základě volání po občanské společnosti. (Poznal jsem osmašedesátníků dosti, ba mnoho, a až na výjimky nikdo se k moci nedral, pouze se snažil ve svobodných poměrech dělati to, čím mohl ve svém oboru společnosti nejvíce prospět.) Václav Klaus povšiml si okolnosti, že sémantický pojem osmašedesátníků zaniká, avšak kritiků poměrů, které sebestředně vztáhl na sebe, přibývá, neb dorůstají noví. Přestože kritika nebyla ideologicky vyhraněná, nijak politicky předpojatá, ale pramenila z demokratické výsady, ba povinnosti intelektuálů vyjadřovat se k poměrům, Václav Klaus v ní začal spatřovat levicové nebezpečí, spiknutí mocensky neukojených, zamindrákovaných individuí, která pokud přímo neohrožují a nerozvracejí demokratický systém a principy liberalismu, podvratně se upínají ke své jediné naději a základně představované Václavem Havlem, aby pod jeho záštitou sarajevsky škodili. (Dnes je Václav Klaus zmaten tím, že tito lidé i nadále existují, přestože Václav Havel už nežije — viz rozhovor v LN 6. a 7. 10. 2012.)

Václav Klaus si pochopitelně uvědomuje, že na rozdíl od osmašedesátníků nelze žádnou sémantickou manipulací udělat například z Tomáše Halíka, Odilo Štampacha, Václava Bělohradského či novináře Erika Taberiho levicové intelektuály, přesto ve spojitosti s chrastavským pseudoatentátem (nijak ho nezlehčuji) říká: „Od začátku je to pořád stejná věc, která teď nicméně dosáhla nové kvality. Ta stále stejná věc je, že ona levicová kulturně-mediální fronta pořád neunesla to, že po listopadu ´89 se jí nepodařilo dostatečným způsobem oslovit naši veřejnost.“ Kritikům poměrů, které sám Václav Klaus hodnotí velmi kriticky a dokonce říká: „bohužel v něčem je nemocná naše doba a tito lidé (levicová kulturně-mediální fronta) jsou jak jejím produktem, tak jejím tvůrcem,“ konečně přiřadil vůdce ztělesňujícího to zlo nejstrašnější, a to je onen chrastavský pseudoatentátník.

Václav Klaus počítá s tím, že tato spojitost je pro „levicovou kulturně-mediální frontu“ snesitelná jen v případě, že sama bude pseudoatentát považovat za podařený hapenning. A co v případě, že by zbraň ostře vystřelila — byl by to pak atentát „fronty“, jež si najala šílence? Pan prezident se nyní snaží lidem namluvit, že neuspokojivé poměry a nemocnost doby zavinili lidé, jimž nikdy nepřiznával vliv (ani ho neměli), které rád urážívával slovy „všichni ti Rychetští a Halíkové“, a on se nyní málem stal jejich obětí, obětí nejvyšší, protože presidentskou.

Pokud se Václav Klaus snad vskutku cítí obětí, pak je obětí poměrů, které třiadvacet let formoval s exkluzivní vehemencí.

Ostatně i jako černoprdelník žlukle ódéesácký tímto musím vyslovit úctu „levicové kulturně-mediální frontě“. Už čistě sémanticky, je-li tedy taková fronta, pak bezpochyby patří k tomu nejzdařilejšímu, co se za třiadvacet let v naší zemi podařilo, a každý moudrý státník by si takové vymoženosti měl považovat, a nikoli ji zatracovat a vkládat jí do ruky zbraň, i když zatím jen bakelitovou. Upřímně řečeno, co může být pro nynější poměry přínosnějšího než právě „levicová kulturně-mediální fronta?“ Jak ona krásně avantgardně zní a duši oblažuje. Díky, pane presidente, že jste ji definoval a svým nepřestajným protivenstvím umožnil její vznik.

    Diskuse
    October 9, 2012 v 9.10
    Demokracie a kritika
    Pokud se dobře pamatuji (mám to z literatury a z vyprávění), tak otec autora, Ludvík Vaculík řekl na sjezdu spisovatelů v roce 1967 na adresu vedení komunistické strany asi tohle: "Nevidím tu žádné vedení, vidím tu jen brzdění. To, co vzniklo dobrého, vzniklo navzdory vedení". Tak bychom mohli parafrázovat. Demokracie a občanská společnost tu nevzníká díky Václavu Klausovi, ale navzdory Václavu Klausovi. Václav Klaus jim slouží svou kritikou. Není to sice jeho záměr, ale nejde o záměr autora, ale o výsledné dílo. Myslím, že hlavní předností demokracie je, že je schopna integrovat své kritiky a tak i naše demokracie je schopna integrovat Václava Klause.
    October 9, 2012 v 16.46
    Tak nevím, co mě k tomu vede, ale musím napsat, že mi na panu Vaculíkovi nějak nevadí ani to ódéesáctví, ani to druhé. Dokonce jsem přesvědčena, že kdyby měl před šesti sty léty možnost účastnit se koncilu, tak by určitě hlasoval za Husovo propuštění.
    Ať žije levicová kulturně-mediální fronta!
    October 9, 2012 v 21.27
    Evě Hájkové
    To mě pokaždé trochu vadí ta jeho věčná rozšafnost ... (že by ji zdědil po tatíkovi?) ... vždycky jako by musel být "nad věcí"? - ale třeba ty jeho texty tak vnímám jenom já?

    Jak pravil filosof:

    "...šaušpíler mění skutečnost na svoji scénu, producíruje se na ní, zahrává si s tím či oním, hraje si na rozšafu, znalce, proroka."

    (Což platí o Klausovi mnohem víc než o Vaculíkovi.)
    October 9, 2012 v 21.51
    Já myslím, že po tatíkovi nijak zvlášť není.
    October 10, 2012 v 11.10
    K toumu šaušpílerovi
    Mohu se optat, pane Kopecký? To platí i pro kinoherce nebo jen ty činoherní? Ptám se, protože ten popis by se hodí i na Jana Wericha, který byl oboje. (a dokonce dělal kamerové zkoušky na zloducha v Bondovi!, ale to je jiná historka... :-). A jeho (a pár dalších) vliv na kulturně mediální frontu je pro mne osobně taky pozoruhodný, a možná by mne docela zajímalo, zda je z tohoto úhlu pohledu účinnější médium divadlo, film, či televize (nebo je to ještě nějak jinak...:-).
    October 10, 2012 v 11.24
    Davidu Lobpreisovi o šaušpílerovi
    Kosík míní něco jiného - jak patrno z věty, která citovanému v textu bezprostředně předchází:
    "Zde se ukazuje zásadní rozdíl mezi šaušpílerem a hercem. Herec si nehraje na panovníka či žárlivce, ale ve vymezeném prostoru, na divadelní scéně, hraje, tj. představuje krále, Hamleta, Mefistofela. Naproti tomu šaušpíler mění ..."

    (Celý Kosíkův text najdete tady: http://www.sds.cz/docs/prectete/epubl/kko_pjkd.htm)

    Ta otázka po účinnosti divadla/filmu/televize je podle mne dobrá. Všimněte si třeba jen toho, jak zcela jinak vnímáte film v kině a v televizi. A že v každém z obou případů Vám zůstane něco jiného; přinejmenším zážitek z televize z paměti snáze vyprchá...
    October 10, 2012 v 11.51
    Pane Kopecký, díky....
    Takhle to dává větší smysl... mě by možní i stačilo místo šaušpíler slovo šašek (a odlišit ho třeba od klauna). Tohle téma je určitě dobře zpracované jak teoreticky, tak prakticky (ale nechci se plést do řemesla Romanu Sikorovi:-). Takže díky za připomínku, že se chci znovu podívat m.j. na Šaška a královnu...
    Já občas (skrzevá ten zájem po počítače a komunikační techniku) zkoumám vliv média na účinnost přenosu předem daných zpráv. Kdo ví, zda by to šlo použít i zde...
    PM
    October 15, 2012 v 11.30
    šmírák a herec
    K tomu poznamenal Zadek: Jedinou cestou, jak skutečné zrůdnosti života přestát spočívá v tom, zrůdnosti přehrávat.