Vznést kritické slovo na adresu demokracie — zvláště pak demokracie ryze západní, a tedy vyspělé, nebo dokonce proti samotnému konceptu demokracie — je zpravidla považováno za svatokrádež. Důvodů je více. Zaprvé demokracie je obecně uznávána jako to nejlepší, nač dosud lidstvo přišlo. Zadruhé demokracie je ideál a ten, jak známo, musí být dokonalý. Zatřetí nachází-li někdo cosi nedobrého na demokracii, musí to být nedemokrat, a tedy diktátor, fašista, monarchista a vůbec svou podstatou despota. Začtvrté nelze prý soudit podle demokracie české, která je demokracií jenom na papíře.

Nic naplat. Žádné lidské dílo neroste do nebes, tím méně společenský model, který se nemůže vyhnout vrtkavosti lidských povah. Současný stav většiny společností, které se označují jako demokratické, je však natolik neuspokojivý, že otázka po omezených možnostech demokracie je na místě. Na místě je i kritický pohled na některé konstanty demokracie, o nichž je možno se domnívat, že jsou spolupříčinou vleklé krize západu.

Oblíbené omyly

Kdosi to řekl už před delší dobou: „Demokracie znamená vládu lidu, ale neznám nikoho, kdo by si to opravdu myslel.“ To není stížnost na demokracii, nýbrž připomenutí příliš halasným demokratům, že i oni vaří jen z vody. Jako všichni před nimi a všichni po nich. Lid nikdy nevládl, vládnout nebude a ani vládnout nemůže. Jako nemohou všichni cestující naráz řídit autobus. Za volantem může sedět jenom jeden, ale kam se pojede, o tom rozhodují cestující.

Stěžejní otázkou demokracie, jako ostatně každého společenského zřízení, které to s lidmi myslí dobře, je dosadit na klíčová místa ty nejvhodnější z nás. Není důležité, jak se toho dosáhne, důležité je, aby se tak stalo. Demokracie věří, že správnou metodou je volba. Monarchie sází na předběžné určení a důslednou přípravu. Diktatury dosazují do mocenských a správních pozic výhradně aparátčíky oddané vládnoucí moci.

Malé odbočení: Není příliš praktické volit kdeco a kdekoho, a tak se ani demokracie neobejde bez všelijakých jmenování. Ta mohou v lepším případě odpovídat monarchii, v horším diktatuře. Např. současným poradcem premiéra pro lidská práva byl samotným premiérem jmenován Roman Joch. Jeho základní myšlenkou, se kterou k lidským právům přistupuje a premiérovi radí, je, že všechna práva lze převést na práva majetková. Pozoruhodné a naprosto protidemokratické.

I když se v demokracii volí, volba samotná nic nezaručuje, jen umožňuje. Záleží na všestranné vyspělosti společnosti, aby se kandidáty ve volbách stávali lidé odborně způsobilí a mravně bezúhonní. Voliči by pak měli být na takové úrovni, aby dokázali toto ocenit. A právě tady je největší kámen úrazu demokracie. Demokracie totiž nevytváří žádný mravní řád, a tak na něm ani příliš netrvá. Důsledkem je opak toho, co jsme od ní čekali: ve vládách, v parlamentech, v prezidentských křeslech a v místních správách jsou lidé, kteří nepředstavují žádné mravní vzory. Jejich odborná způsobilost pro svěřený resort je zpravidla naprosto nedostatečná.

O demokracii se soudí, že je nejlepším z možných společenských modelů. Logicky vzato by neměla demokracie generovat nic jiného, než další dobré světy. Málo se však zmiňuje, že nejhorší diktatury 20. století, nacismus v Německu a komunismus v Československu, se dostaly k moci demokratickou cestou. Pravda, v obou společnostech panovala před nástupem diktatur značná nestabilita a působily skryté síly, ale demokratické instituce si s nimi nedokázaly poradit. Ani naše současná domácí situace nepotvrzuje oblíbené rčení o demokracii jako nejlepším možném uspořádání. Lidí, kteří považují někdejší komunistický režim za lepší, valem přibývá.

Všude, kde se slovo demokracie vysloví, s ním zazní i slovo svoboda. Jsou však lidé žijící v demokracii tak svobodní, jak si mnozí pochvalují? Svoboda v demokracii znamená co nejširší a stále se rozšiřující škálu možností. Také bohužel včetně možnosti vybrat si špatně. Svoboda v demokratickém pojetí neznamená výhradně cestu k dobru, ale přijde-li na to, i cestu ke zlu.

To je podstatný rozdíl vůči svobodě, jak ji nacházíme v křesťanství. Svoboda, jíž Bůh člověka obdarovává z lásky k němu, znamená možnost volby v rámci Božího řádu. (Pozor, nezaměňovat s vykázáním Adama a Evy z ráje. Tady nejde o udělení svobody v rozhodování mezi dobrem a zlem, ale o následek svévolného jednání. Svévole není svoboda.) Protože Bůh znamená lásku a dobro, nelze v souladu s jeho řádem volit špatně. Svoboda v křesťanství nikdy nevede k omylu. Smíme-li být poněkud názorní, pak si představme, že stojíme v desátém patře a chceme dolů. Demokracie říká: „Máš tři možnosti. Jet výtahem, jít po schodech nebo skočit z okna. Rozhodni se, jsi přece svobodný.“ Křesťanství nabízí možnosti jen dvě: výtah nebo po schodech. Skok z okna nepřipouští, život je dar a s darem se nehazarduje.

Ostatně uvažme, jaká je svoboda bezdomovce či mizerně placeného člověka, jemuž nestačí tři pracovní poměry. Jak bohaté jsou možnosti volby u osamělé maminky se dvěma dětmi? To není situace ze severočínské provincie, to je běžný stav v dnešních demokraciích! Nemá svoboda tohoto druhu blíže k otroctví?

Demokracie a relativizace

Jak výše zmíněno, demokracie nevytváří žádný mravní řád. Nejlépe to ilustruje její základní myšlenka: co není zakázáno, je dovoleno. O tom, že toto pravidlo nesměřuje k obecnému dobru, což by se od demokracie jako všeobecně uznávaného ideálu mělo čekat, svědčí následující mechanismus. Prošly jím snad všechny západní demokracie.

Demokracie vznikly z monarchií, které se vyznačovaly vysokou mírou důvěry a spolehlivosti v mezilidských vztazích. Byly to společnosti se slušným sociálním kapitálem. S nástupem demokracie a jejího axiómu, že co není zakázáno, je dovoleno, se dosud platné normy společenského chování začaly rozvolňovat. Co se dříve tajilo, či se za to lidé styděli, se postupně stávalo přijatelné a mravně neutrální. Pornografie, která se dříve všelijak skrývala, se ocitla dětem na očích v každé trafice. Filmy kdysi cudně obcházející erotické motivy se naplnily postelovými scénami.

Detabuizace, která se nejprve odehrála v oblasti morálky, ovlivnila zakrátko všechny oblasti života. Původní sociální kapitál se začal vytrácet. Jeden příklad za mnohé: podnikatelé už necítí žádné závazky vůči společnosti, z níž vzešli. Daně „platí“ v daňových rájích a svoji aktivitu přesouvají do zemí známých dětskou a otrockou prací. Své někdejší zaměstnance, z jejichž práce bohatli, klidně vysypou pracovnímu úřadu před dveře. To vše v zájmu maximalizace zisku, za což se nestydí. Vše se děje v rámci zákona — tedy dle principů demokracie.

Česká společnost, která demokratizační proces zvládla za několik málo let, by o bourání tabu mohla poučovat celý svět. Ještě před dvaceti lety nebylo možné nikoho vyhnat na ulici — dnes to je běžný administrativní úkon. Donedávna bylo nemyslitelné dostat půjčku bez ručitele a ručit základními životními potřebami. A dnes? - žádný problém. Výsledky vidět před každou samoobsluhou, a to nevidíme zdaleka to nejhorší.

Demokracie, jak patrno z uvedených příkladů, vede k relativizaci úplně všeho. Je v logice věci samotné, že tam, kde je nekonečně proměnných, není pražádná jistota a nevytváří se ani žádný pevný řád. Vše se dá odhlasovat, zrušit, znovu nařídit, o všem rozhoduje lidská vůle. Nic neplatí absolutně. Člověk je zavázán jen a jen sobě. Nic jej nepřesahuje. Není to pýcha k prasknutí a omyl vskutku epochální?

Náboženství ve veřejném prostoru?

Republikánství se ve srovnání s monarchií a demokracie ve srovnání s vrchnostenským pojetím liší v tom, že náboženství vykazuje do soukromé sféry občanů. Avšak ničím podobným, co by formovalo veřejné mravy, vyprázdněný prostor nenaplňují.

Křesťanství, o němž je zde výhradně řeč, samo o sobě tvrdí, že jeho působnost není omezena na pozemské putování. Jeho konečný cíl není dosažitelný na tomto světě. Křesťanství se proto vzdává kompromisů s mocnými tohoto světa, které by omezovaly jeho evangelizační poslání. Tolik definice stavu ideálního.

To není vyhlášení války politickým elitám a není to ani rezignace na působení ve veřejném prostoru. Proto nelze pokládat za selhání křesťanských církví, když s určitou politickou reprezentací, což byla například Rakousko-Uherská monarchie, nacházela společnou řeč. Z tohoto pohledu nelze bez výhrad přijmout prastarou kritiku na adresu katolické církve ohledně tzv. spojení trůnu a oltáře. Což bývá dodnes uváděno jako pádný argument pro nevyjadřování se církví k otázkám politickým.

Že je tento požadavek neprozíravý a jeho nepřiznaným cílem je zrušit apel na morálku, to je vidět na každém kroku. V demokraciích se na něm trvá výběrově podle toho, jak se to zrovna hodí. Jednou je katolická církev kritizována za nedostatečné vymezení se vůči Hitlerově nacismu — mlčet prý neměla, podruhé za nekritičnost vůči komunismu — mlčet rovněž neměla. Jednou za přihlášení se k majetku, který jí komunistický režim zcizil a demokratický slíbil navrátit — mlčet by prý měla, a podruhé za ticho při asociálním počínání Nečasovy vlády — promluvit by měla a to dosti hlasitě. Vládu Petra Nečase ovšem zplodila demokracie, není-liž pravda? Ne že by katolická církev neměla jednat lépe, ale není ta výčitka ze strany prvotního viníka poněkud nespravedlivá?

Demokracie, ale nejen ona, chce, aby se jí církev nepletla pod nohy, ale když jí teče do bot, beze všeho jí vyčiní za málo hlučný hlas na její podporu.

Ne, určitě není dobré, aby se církev podbízela politické reprezentaci, ale správná politická reprezentace by měla usilovat o působení církví na veřejnosti a měla by být vděčná za její komentáře k politickému počínání. Pouhé uplatňování vůle lidu, byť sebelépe prováděné, k obecnému dobru nevede.

Kde hledat inspiraci

Demokracie není ničím více než lidským dílem, které bude vždy nedokonalé a s omezenou dobu platnosti. Zda byly vyčerpány všechny její možnosti, nelze říci. Její velkou předností je možnost účasti všech občanů na rozhodování o celku. Dodejme však jedním dechem, že možnost zdaleka ještě neznamená samozřejmost uskutečnění. Nedivme se, značná většina lidí chce žít poklidný život ve společenství, které je samo od sebe funkční. Nejenže netouží po seberealizaci v rámci správy politického celku, ale ani nedisponuje potřebnými znalostmi.

Ostatně není tak důležité, kdo vládne, ale jak vládne. Takto viděno se zdá, že ani princip konstituční monarchie nevyčerpal všechny možnosti. Unikátní je v tom, že kombinuje moc nevolenou, která podporuje společenskou stabilitu prostřednictvím kontinuity všeobecně a trvale uznávaných hodnot, s mocí volených zástupců lidu. Ve střední Evropě fungoval tento politický systém v rámci Rakousko-Uherské říše od roku 1867 do 1. světové války. Bylo to jedno z nejšťastnějších a z hlediska míru dosud nejdelších období, v jakém střední Evropa žila. Dnes je v Evropě 12 konstitučních a parlamentních monarchií. Patří mezi ně například všechny skandinávské země mimo Finska (jeho historie je specifická vztahem k Rusku), jejichž demokracie a vysoká úroveň sociálního státu jsou dávány za příklad.

Možná by někde tady měla unavená demokracie hledat inspiraci.