Kritika demokracie dovolena?

Liberální demokracie vykazuje kromě řady výhod i nevýhody – na prvním místě mravní relativismus. Tuto její nevýhodu může oslabit větší působení církve ve veřejném prostoru nebo inspirace principem konstituční monarchie.

Vznést kritické slovo na adresu demokracie – zvláště pak demokracie ryze západní, a tedy vyspělé, nebo dokonce proti samotnému konceptu demokracie – je zpravidla považováno za svatokrádež. Důvodů je více. Zaprvé demokracie je obecně uznávána jako to nejlepší, nač dosud lidstvo přišlo. Zadruhé demokracie je ideál a ten, jak známo, musí být dokonalý. Zatřetí nachází-li někdo cosi nedobrého na demokracii, musí to být nedemokrat, a tedy diktátor, fašista, monarchista a vůbec svou podstatou despota. Začtvrté nelze prý soudit podle demokracie české, která je demokracií jenom na papíře.

Nic naplat. Žádné lidské dílo neroste do nebes, tím méně společenský model, který se nemůže vyhnout vrtkavosti lidských povah. Současný stav většiny společností, které se označují jako demokratické, je však natolik neuspokojivý, že otázka po omezených možnostech demokracie je na místě. Na místě je i kritický pohled na některé konstanty demokracie, o nichž je možno se domnívat, že jsou spolupříčinou vleklé krize západu.

Oblíbené omyly
Kdosi to řekl už před delší dobou: „Demokracie znamená vládu lidu, ale neznám nikoho, kdo by si to opravdu myslel.“ To není stížnost na demokracii, nýbrž připomenutí příliš halasným demokratům, že i oni vaří jen z vody. Jako všichni před nimi a všichni po nich. Lid nikdy nevládl, vládnout nebude a ani vládnout nemůže. Jako nemohou všichni cestující naráz řídit autobus. Za volantem může sedět jenom jeden, ale kam se pojede, o tom rozhodují cestující.

Stěžejní otázkou demokracie, jako ostatně každého společenského zřízení, které to s lidmi myslí dobře, je dosadit na klíčová místa ty nejvhodnější z nás. Není důležité, jak se toho dosáhne, důležité je, aby se tak stalo. Demokracie věří, že správnou metodou je volba. Monarchie sází na předběžné určení a důslednou přípravu. Diktatury dosazují do mocenských a správních pozic výhradně aparátčíky oddané vládnoucí moci.

Malé odbočení: Není příliš praktické volit kdeco a kdekoho, a tak se ani demokracie neobejde bez všelijakých jmenování. Ta mohou v lepším případě odpovídat monarchii, v horším diktatuře. Např. současným poradcem premiéra pro lidská práva byl samotným premiérem jmenován Roman Joch. Jeho základní myšlenkou, se kterou k lidským právům přistupuje a premiérovi radí, je, že všechna práva lze převést na práva majetková. Pozoruhodné a naprosto protidemokratické.

I když se v demokracii volí, volba samotná nic nezaručuje, jen umožňuje. Záleží na všestranné vyspělosti společnosti, aby se kandidáty ve volbách stávali lidé odborně způsobilí a mravně bezúhonní. Voliči by pak měli být na takové úrovni, aby dokázali toto ocenit. A právě tady je největší kámen úrazu demokracie. Demokracie totiž nevytváří žádný mravní řád, a tak na něm ani příliš netrvá. Důsledkem je opak toho, co jsme od ní čekali: ve vládách, v parlamentech, v prezidentských křeslech a v místních správách jsou lidé, kteří nepředstavují žádné mravní vzory. Jejich odborná způsobilost pro svěřený resort je zpravidla naprosto nedostatečná.

O demokracii se soudí, že je nejlepším z možných společenských modelů. Logicky vzato by neměla demokracie generovat nic jiného, než další dobré světy. Málo se však zmiňuje, že nejhorší diktatury 20. století, nacismus v Německu a komunismus v Československu, se dostaly k moci demokratickou cestou. Pravda, v obou společnostech panovala před nástupem diktatur značná nestabilita a působily skryté síly, ale demokratické instituce si s nimi nedokázaly poradit. Ani naše současná domácí situace nepotvrzuje oblíbené rčení o demokracii jako nejlepším možném uspořádání. Lidí, kteří považují někdejší komunistický režim za lepší, valem přibývá.

Všude, kde se slovo demokracie vysloví, s ním zazní i slovo svoboda. Jsou však lidé žijící v demokracii tak svobodní, jak si mnozí pochvalují? Svoboda v demokracii znamená co nejširší a stále se rozšiřující škálu možností. Také bohužel včetně možnosti vybrat si špatně. Svoboda v demokratickém pojetí neznamená výhradně cestu k dobru, ale přijde-li na to, i cestu ke zlu.

To je podstatný rozdíl vůči svobodě, jak ji nacházíme v křesťanství. Svoboda, jíž Bůh člověka obdarovává z lásky k němu, znamená možnost volby v rámci Božího řádu. (Pozor, nezaměňovat s vykázáním Adama a Evy z ráje. Tady nejde o udělení svobody v rozhodování mezi dobrem a zlem, ale o následek svévolného jednání. Svévole není svoboda.) Protože Bůh znamená lásku a dobro, nelze v souladu s jeho řádem volit špatně. Svoboda v křesťanství nikdy nevede k omylu. Smíme-li být poněkud názorní, pak si představme, že stojíme v desátém patře a chceme dolů. Demokracie říká: „Máš tři možnosti. Jet výtahem, jít po schodech nebo skočit z okna. Rozhodni se, jsi přece svobodný.“ Křesťanství nabízí možnosti jen dvě: výtah nebo po schodech. Skok z okna nepřipouští, život je dar a s darem se nehazarduje.

Ostatně uvažme, jaká je svoboda bezdomovce či mizerně placeného člověka, jemuž nestačí tři pracovní poměry. Jak bohaté jsou možnosti volby u osamělé maminky se dvěma dětmi? To není situace ze severočínské provincie, to je běžný stav v dnešních demokraciích! Nemá svoboda tohoto druhu blíže k otroctví?

Demokracie a relativizace
Jak výše zmíněno, demokracie nevytváří žádný mravní řád. Nejlépe to ilustruje její základní myšlenka: co není zakázáno, je dovoleno. O tom, že toto pravidlo nesměřuje k obecnému dobru, což by se od demokracie jako všeobecně uznávaného ideálu mělo čekat, svědčí následující mechanismus. Prošly jím snad všechny západní demokracie.

Demokracie vznikly z monarchií, které se vyznačovaly vysokou mírou důvěry a spolehlivosti v mezilidských vztazích. Byly to společnosti se slušným sociálním kapitálem. S nástupem demokracie a jejího axiómu, že co není zakázáno, je dovoleno, se dosud platné normy společenského chování začaly rozvolňovat. Co se dříve tajilo, či se za to lidé styděli, se postupně stávalo přijatelné a mravně neutrální. Pornografie, která se dříve všelijak skrývala, se ocitla dětem na očích v každé trafice. Filmy kdysi cudně obcházející erotické motivy se naplnily postelovými scénami.

Detabuizace, která se nejprve odehrála v oblasti morálky, ovlivnila zakrátko všechny oblasti života. Původní sociální kapitál se začal vytrácet. Jeden příklad za mnohé: podnikatelé už necítí žádné závazky vůči společnosti, z níž vzešli. Daně „platí“ v daňových rájích a svoji aktivitu přesouvají do zemí známých dětskou a otrockou prací. Své někdejší zaměstnance, z jejichž práce bohatli, klidně vysypou pracovnímu úřadu před dveře. To vše v zájmu maximalizace zisku, za což se nestydí. Vše se děje v rámci zákona – tedy dle principů demokracie.

Česká společnost, která demokratizační proces zvládla za několik málo let, by o bourání tabu mohla poučovat celý svět. Ještě před dvaceti lety nebylo možné nikoho vyhnat na ulici – dnes to je běžný administrativní úkon. Donedávna bylo nemyslitelné dostat půjčku bez ručitele a ručit základními životními potřebami. A dnes? - žádný problém. Výsledky vidět před každou samoobsluhou, a to nevidíme zdaleka to nejhorší.

Demokracie, jak patrno z uvedených příkladů, vede k relativizaci úplně všeho. Je v logice věci samotné, že tam, kde je nekonečně proměnných, není pražádná jistota a nevytváří se ani žádný pevný řád. Vše se dá odhlasovat, zrušit, znovu nařídit, o všem rozhoduje lidská vůle. Nic neplatí absolutně. Člověk je zavázán jen a jen sobě. Nic jej nepřesahuje. Není to pýcha k prasknutí a omyl vskutku epochální?

Náboženství ve veřejném prostoru?
Republikánství se ve srovnání s monarchií a demokracie ve srovnání s vrchnostenským pojetím liší v tom, že náboženství vykazuje do soukromé sféry občanů. Avšak ničím podobným, co by formovalo veřejné mravy, vyprázdněný prostor nenaplňují.

Křesťanství, o němž je zde výhradně řeč, samo o sobě tvrdí, že jeho působnost není omezena na pozemské putování. Jeho konečný cíl není dosažitelný na tomto světě. Křesťanství se proto vzdává kompromisů s mocnými tohoto světa, které by omezovaly jeho evangelizační poslání. Tolik definice stavu ideálního.

To není vyhlášení války politickým elitám a není to ani rezignace na působení ve veřejném prostoru. Proto nelze pokládat za selhání křesťanských církví, když s určitou politickou reprezentací, což byla například Rakousko-Uherská monarchie, nacházela společnou řeč. Z tohoto pohledu nelze bez výhrad přijmout prastarou kritiku na adresu katolické církve ohledně tzv. spojení trůnu a oltáře. Což bývá dodnes uváděno jako pádný argument pro nevyjadřování se církví k otázkám politickým.

Že je tento požadavek neprozíravý a jeho nepřiznaným cílem je zrušit apel na morálku, to je vidět na každém kroku. V demokraciích se na něm trvá výběrově podle toho, jak se to zrovna hodí. Jednou je katolická církev kritizována za nedostatečné vymezení se vůči Hitlerově nacismu – mlčet prý neměla, podruhé za nekritičnost vůči komunismu – mlčet rovněž neměla. Jednou za přihlášení se k majetku, který jí komunistický režim zcizil a demokratický slíbil navrátit – mlčet by prý měla, a podruhé za ticho při asociálním počínání Nečasovy vlády – promluvit by měla a to dosti hlasitě. Vládu Petra Nečase ovšem zplodila demokracie, není-liž pravda? Ne že by katolická církev neměla jednat lépe, ale není ta výčitka ze strany prvotního viníka poněkud nespravedlivá?

Demokracie, ale nejen ona, chce, aby se jí církev nepletla pod nohy, ale když jí teče do bot, beze všeho jí vyčiní za málo hlučný hlas na její podporu.

Ne, určitě není dobré, aby se církev podbízela politické reprezentaci, ale správná politická reprezentace by měla usilovat o působení církví na veřejnosti a měla by být vděčná za její komentáře k politickému počínání. Pouhé uplatňování vůle lidu, byť sebelépe prováděné, k obecnému dobru nevede.

Kde hledat inspiraci
Demokracie není ničím více než lidským dílem, které bude vždy nedokonalé a s omezenou dobu platnosti. Zda byly vyčerpány všechny její možnosti, nelze říci. Její velkou předností je možnost účasti všech občanů na rozhodování o celku. Dodejme však jedním dechem, že možnost zdaleka ještě neznamená samozřejmost uskutečnění. Nedivme se, značná většina lidí chce žít poklidný život ve společenství, které je samo od sebe funkční. Nejenže netouží po seberealizaci v rámci správy politického celku, ale ani nedisponuje potřebnými znalostmi.

Ostatně není tak důležité, kdo vládne, ale jak vládne. Takto viděno se zdá, že ani princip konstituční monarchie nevyčerpal všechny možnosti. Unikátní je v tom, že kombinuje moc nevolenou, která podporuje společenskou stabilitu prostřednictvím kontinuity všeobecně a trvale uznávaných hodnot, s mocí volených zástupců lidu. Ve střední Evropě fungoval tento politický systém v rámci Rakousko-Uherské říše od roku 1867 do 1. světové války. Bylo to jedno z nejšťastnějších a z hlediska míru dosud nejdelších období, v jakém střední Evropa žila. Dnes je v Evropě 12 konstitučních a parlamentních monarchií. Patří mezi ně například všechny skandinávské země mimo Finska (jeho historie je specifická vztahem k Rusku), jejichž demokracie a vysoká úroveň sociálního státu jsou dávány za příklad.

Možná by někde tady měla unavená demokracie hledat inspiraci.

A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Petr Šťastný - Malé Přítočno

Lidské dílo Úterý, 11.Září 2012, 09:22:20

Vážený pane Vyleťale,

církev je také jenom lidské dílo:-)

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Kritizovat demokracii je v demokracii možné, v nedemokracii povinné Úterý, 11.Září 2012, 16:33:51

Tak nevím. Demokracie je špatná, protože (jak si všiml už Platón) se dostanou do popředí ti nejhorší jedinci, které dobrovolně zvolí lid, jenž si přece není schopen sám vládnout. Demokracie je špatná, protože tímto způsobem může zrodit tyranii. Je snad proto lepší tyranie, protože ta časem rozhodně přinese novou demokraci? On totiž ten lid pořád ne a ne pochopit, že si přece nemůže sám vládnout a pořád se o to pokouší znovu a znovu. Tvrdit, že jedině správná je monarchie (což mimochodem tvrdil i Komenský) je ale sporné. Házet ke všemu monarchistické (a nedemokratické) Rakousko-Uhersko do jednoho pytle s dnešními pseudomonarchistickými a v podstatě demokratickými skandinávskými zeměmi je více než sporné. Mimochodem, ti milí Rakušané, přinucení po 1.světové válce nedobrovolně žít v demokracii si Hitlera samozřejmě dobrovolně nezvolili. Ale docela se radovali, že zabral jejich území. Spatřovali v něm asi ochranu před nedemokratickým komunismem.
Takže vládnout by měla skutečná elita, že? Co takhle ruští bolševici v čele s Leninem? Ti se tehdy přece nedostali k moci díky prohnilé demokracii. Naopak, oni dobře věděli, že jsou elitou (a tou také byli, oproti zdegenerované a Rasputinem ovládané carské rodině, která dala střílet v neděli do pokojného průvodu s ikonami) a že by tedy měli vládnout. Proto si jednoduše tu moc sami vzali. Bohužel jich byla jen hrstka a nebyli schopni zajistit si pokračovatele. Ono asi v praxi nefunguje to Platónem předpokládané množení a šlechtění vládců (čehož jasným příkladem jsou právě ty zdegenerované evropské panovnické rody). Vládnout čili sloužit společnosti zajisté chce chladnou hlavu, horoucí srdce a naprosto čisté ruce. Není tohle heslo (které by se nám dnes velmi hodilo) skoro jako víra, naděje a láska? Felix Edmundovič Dzeržinskij a čeka nemohli dělat nic jiného, než co dělala kdysi ve středověku církevní inkvizice (případně jezuité), když si to někteří lidé po dobrém nedali vymluvit a nenechali (starý/nový) řád na pokoji. Vlastně ani nevím, proč se tehdejším bolševikům vytýká, že nepřipustili svobodné volby. Vždyť by volbami uvolnili cestu té prohnilé demokracii! Oni totiž dobře věděli, že lid si nemůže sám vládnout, proto chtěli na něj dohlížet. Jenomže na rozdíl od bývalých monarchů oni věřili, že jednou v budoucnu si lid sám vládnout bude, až k tomu bude vychován (čemuž věřím i já). Jeho výchovy se pochopitelně chtěli dobrovolně ujmout. Bohužel jim v tom bylo zabráněno mizernými západními demokraty, kteří nedali pokoj a stále intervenovali a intervenovali...
Proč vlastně ten dnešní český lid tak vzpomíná na vládu komunistů? Asi proto, že to byla ta nejhorší diktatura zvolená lidem, hned vedle nacistického Německa.
Egypťan Sinuhet ve Waltariho románu pravil: Velká je moc bohů, když v ně lidé věří, ale na ty, co nevěří, se moc bohů nevztahuje. Víte pane Vyleťale, proč já bych nikdy nemohla být katolička? Ne proto, že bych nebyla schopná věřit v Boha, ale proto, že v katolické církvi není pro ženy jako jsem já vůbec žádné místo. Církev jaká dnes je, je pro mě nepoužitelná. Nebo já pro ni. Ale bohužel ani komunistická strana není pro mě (taková, jaká dnes je) použitelná, ani já pro ni. Jsem možná už skrz naskrz prolezlá tou příšernou západní demokracií a nevím, v které z těch dvou organizací by mi bylo víc na škodu, že jsem tak málo čínská. Doufám, že se rýsuje ještě jiná možnost, jak se v poslední době zdá, protože jinak by pravděpodobně tady na Zemi nebylo pro mě vůbec žádné místo. Nebyl by to vlastně důvod k odchodu ze světa oknem? Ale takovou svobodu přece křesťanství nepřipouští, že? Ani když schody hoří a výtah je mimo provoz. Co tedy člověku zbývá? Tvářit se, že je jiný nežli doopravdy je? To zase není život v pravdě, to je taky nepřípustné, že? Jediná cesta asi bude změnit svět kolem nás. Ale není to zase bourání jeho řádu? A nebo dnes žádný řád neexistuje? Možná, že až přijde, tak budeme zase všichni normální.
Přeji vám hezký den a nezlobte se na mě, já bych si docela přála, aby svět byl mnohem méně složitý.

Jan Dospiva - Orlová

Úterý, 11.Září 2012, 21:46:51

Čekal jsem, co z autora nakonec vypadne, a s tou konstituční monarchií a Bohem monarchou "nezklamal".

Republikanismus, demokracie a laický stát nemusí nutně rušit víru jako věc veřejnou. Autor nevidí nic mezi státem a soukromou sférou. Jenže veřejný prostor, to nejsou jen státní instituce, a do něj mohou církve (pokud si získají kredit ve společnosti) vnášet řadu pozitivních hodnot a jiné než čistě světské horizonty.

Dále zásada "co není zákonem zakázáno, je dovoleno" není principem demokracie, ale právního státu, a neznamená, že co je právem dovoleno, je dovoleno také morálně.

Co se týče vztahu církve a politiky, tak církev neexistuje ve vzduchoprázdnu a mimo politiku, takže úplně neutrální postoj není možný. Měla by si ale uchovat distanc od politiků, nepodkuřovat mocným a bohatým, ať už z kterékoli strany, a stát na straně chudých, utištěných, bezmocných. A to při spojení trůnu a oltáře moc nejde.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

Autor plete páté přes deváté.. Středa, 12.Září 2012, 07:22:41

..a viní demokracii za všechny hříchy světa. Je toho hodně, co by se dalo článku vytknout, ale nemám moc času, takže za základní problém považuji nepochopení toho, co demokracie je.

Demokracie je dohodnutý způsob, jak se ve společnosti dohodnout, který říká, že všichni mají rovný hlas, bez ohledu na jejich společenský přínos. Tento princip má své meze, výhody a nevýhody, jako všechno. A může mít různé implementační formy, mezi které patří například přímé hlasování, reprezentace nebo losování.

Mezi výhodami demokracie (jako principu) vidím:
- Přestože se naše subjektivní morálky liší, můžeme se na tom principu demokracie shodnout, a na tomto základě nalézt morální průnik. Pan Vyleťal zřejmě věří na jakousi objektivní, vnější morálku, kterou přináší Bůh. To může být problém, protože z pohledu nás ostatních, co morálku za objektivní nepovažujeme, to může vypadat jako neochota ke kompromisu. Historicky (empiricky) představovala jakákoli víra v absolutní morálku problém, protože vedla (a vede) ke krvavým konfliktům.
- Není nekompatibilní s (liberálními) principy právního státu a lidskými právy. Ani je nutně nevylučuje, ale praxe ukazuje, že si v demokraciích lidé takové principy vynucují. Dokážu si představit i demokratickou, ale silně konzervativní a nábožensku společnost, která výše uvedené věci nemá, ale historicky takovou neznám.
- Ten demokratický princip lze také chápat jako minimalizaci maximální moci jednotlivce, tedy jako snahu omezit moc jednotlivců, kteří mohou napáchat příliš velkou škodu (v honbě za svým prospěchem).
- Díky tomu, že demokracie dává každému stejně moci bez ohledu jeho společenský přínos, odpadají nesmyslné diskuse (a někdy rvačky) o tom, jak velký ten společenský přínos toho či onoho je a kolik má mít moci. Toto je podle mého názoru obecně hlavní důvod, proč jsou na moci založená hierarchická uspořádání málo efektivní - velká část úsilí se věnuje na boj o mocenské postavení.
- Demokracie odděluje rozhodnutí od rozhodovací procedury, a to zabraňuje podvodům. Lidé, kteří jsou ve společnosti pověřeni realizací nějakého rozhodnutí (například úředníci) se nemohou vymlouvat, že něco v jejich prospěch ve skutečnosti společnost chce, protože to rozhodnutí je jasné a čitelné.
- Demokracie není "tyranií většiny". Tyranie většiny bylo například nacistické Německo vůči Židům, kde byli občany druhé kategorie. V demokracii většina vzniká ad hoc v závislosti na rozhodnutí, a s velkou pravděpodobností (záleží na konformitě jedince) budete v demokracii častěji s většinou souhlasit než nesouhlasit.

A pár nevýhod a omezení:
- Hlavní omezení je, že demokracii jako takovou nelze zavést ani zrušit demokratickým rozhodnutím. Tedy například hlasování o vyloučení gayů z rozhodování je nedemokratické, přestože jde o rovnou volbu. Viz též Russellův paradox.
- Demokracie neřeší ochotu lidí ve společnosti ke kompromisu (například v morálních otázkách), ani jejich vzájemnou důvěru. Ta musí existovat už před tím. (Na druhou stranu, empiricky je obojí posíleno v demokracii, viz třeba Švýcarsko.)
- Čistě teoreticky nemusí vést na optimální rozhodnutí. Tato myšlenka je ovšem protkána celou řadou mýtů (například o tom, že správnost hlasování voličů v nějaké otázce je průměrem jejich správností). A praktická zkušenost je taková, že případná neoptimálnost je naprosto vyvážena výhodami výše. Existují o tom i statistické studie (z USA a Švýcarska), které uvádějí rozpočtové úspory 10-15% při zavedení přímé demokracie.
- Empiricky, lidé jsou velmi konzervativní. Demokratické společnosti mohou dosahovat pomalejšího rozvoje. Paradoxně, právě obava z nějakých "radikálních změn" je častým argumentem proti demokracii. Realita je ovšem naprosto opačná.

No, snad to není moc abstraktní na pochopení. Můžeme body rozebrat dále v diskusi.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Ad pan Samohýl: Pátek, 14.Září 2012, 19:17:14

"Demokratické společnosti mohou dosahovat pomalejšího rozvoje" Já myslím, že to je výhoda. Pomalejší rozvoj by byl všem jen ku prospěchu. Všechno by se zklidnilo a svět by se dostal zase do rovnováhy. Lidi by měli čas zabývat se i něčím jiným, než jenom dohánět ujíždějící vlak.

Jan Samohýl - Programátor, Praha

Neděle, 16.Září 2012, 08:23:46

"Pomalejší rozvoj by byl všem jen ku prospěchu. Všechno by se zklidnilo a svět by se dostal zase do rovnováhy."

Tak nějak předpokládáte, že to lidé chtějí. I když se omezíme jen na spotřebu (tak jste to asi myslela), tak třeba koncem komunistického režimu u nás lidé dost záviděli zboží (třeba elektroniku) na Západě, přestože fakticky (ačkoli se dnes mnoho lidí snaží tvrdit opak) i komunistický režim měl hospodářský růst. Ale byl pomalejší.. (Navíc spotřební zboží je jen špička ledovce pokroku - můžete jakžtakž tvrdit, že poslední elektroniku nechcete, ale kdo by si nepřál nejlepší technologii ve zdravotnictví nebo v průmyslu?)

Nicméně, ono to platí v širším smyslu než jen ve spotřebě. Demokracie může omezit třeba místní rozvoj infrastruktury, nebo zabránit zavedení nějakého sociálního výdobytku (zrušení trestu smrti, legalizaci drog), apod.; příklady existují. Občas holt ti samí politici, co ze zavedení něčeho profitují, jako vedlejší efekt vybudují něco, z čeho plyne celospolečenská výhoda, a co by demokraticky prosadit mohlo trvat déle.

Ještě jsem ale zapomněl na jednu nevýhodu demokracie - není úplně kompatibilní s volně-tržní ekonomikou (a kapitalismem), právě pro to ignorování zásluh. U spotřeby to nepředstavuje problém, tam většina lidí požaduje jiný princip založený na zásluhách, ale u investic dochází ke střetu. Ale to je známá a složitá otázka, která jde mimo rámec mojí kritiky tohoto článku.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Neděle, 16.Září 2012, 08:40:15

Já nemám žádnou konkrétní představu. Zpomalit by měl podle mě celý svět, nebo spíš zmenšit rozdíly v rozvoji jednotlivých svých součástí. Aby si tak nějak uvědomil, kam vlastně směřuje. Ale vím, že je to jen obtížně uskutečnitelné.
Pokud o demokracii píšete, že "není úplně kompatibilní s volně-tržní ekonomikou (a kapitalismem)", pak by měla být asi kompatibilní se socialismem. Tedy pokud by to byla důsledná demokracie. Jenže lidé ne vždycky vědí, co chtějí. A pokud něco chtějí, tak ne vždycky chtějí to, co jim prospívá. Je to zkrátka všechno hrozně zamotané.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Neděle, 16.Září 2012, 08:57:22

Většina Evropanů si podle vyjádření nějakého filozofa dnes přeje, aby jim všichni ostatní dali pokoj. To bude možná ten největší problém, kvůli kterému Evropa začíná upadat. Protože pokoj bude mít člověk až po smrti. Dokud je tady, tak se musí zajímat o svět kolem, ne jen o sebe.

Jevi_1

Eva Hájková - okres Opava

Neděle, 16.Září 2012, 12:37:23

Demokracie, která sice je uzákoněná, ale není lidmi využívána (nebo konzumována, ač to slovo zní divně), zůstává formální demokracií. Je to něco jako formální sňatek, kdy lidé žijí každý sám pro sebe nebo vedle sebe, ale nikoli spolu. Je třeba hledat příčiny - co jim v tom brání.
Tedy kromě toho, že jsou pod vlivem cizí ideologie.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.