Konec historie nebo konec demokracie?

Pouhá dvě desetiletí po pádu komunistických režimů v roce 1989 máme co do činění s úplně jiným scénářem: úpadkem liberální demokracie a prudkým „ožitím“ historie v podobách, které svoji neuchopitelností nahánějí strach.

Po pádu komunistických režimů v roce 1989 ohlásil americký politolog Francis Fukuyama „konec historie“ v podobě definitivního vítězství liberální demokracie, opírající se o tržní hospodářství. Po pouhých dvou desetiletích máme ovšem co do činění s úplně jiným scénářem: úpadkem liberální demokracie a prudkým „ožitím“ historie v podobách, které svoji neuchopitelností nahánějí strach.

Mluvit o konci demokracie může leckomu připadat jako nemístné přehánění. V západním světě, i když s potýká s ekonomickou krizí i sociálními problémy, se přeci konají pravidelné volby, u moci se střídají různé vlády, jsou formálně zaručeny i respektovány všechny základní svobody občanů.

Jenže demokracie znamená primárně „vláda lidu“, a ta se stává v posledních desetiletích stále větší iluzí, neboť se ocitá pod stále větším náporem sil a trendů, které skutečnou vládu lidu de facto znemožňují.

Liberální demokracie původně vznikla ruku v ruce se vznikem národních států, občanské společnosti, vlády zákona, moderních médií a tržního hospodářství. Její procedurální složka byla vystavěna na existenci politických stran, které soutěžily o moc v pravidelných volbách, v rámci pravidel pevně nastavených liberálním konstitucionalismem.

Zejména v posledních dvaceti letech se ovšem všechny výše zmíněné podmínky existence liberální demokracie prudce změnily. Národní státy, coby arény, v nichž liberální demokracie zatím fungovaly, jsou rozmělňovány procesem globalizace.

Mění se i klasická podoba občanské společnosti, která byla v době svého největšího rozkvětu založena na existenci fyzických forem sdružování: od nejrůznějších spolků až po profesionální asociace a odbory. Jak už před časem poukázal v knize „Bowling Alone“ americký politolog Robert Putnam, jen v USA, zemi s nejrozvinutější občanskou společností na světě, poklesl počet sdružení i spolků v posledních desetiletích o desetitisíce.

Se vznikem nových komunikačních technologií a sociálních sítí se část občanských aktivit přesunula do kyberprostoru, jenže se zdá, že zatímco tato „virtuální“ občanská společnost má velkou schopnost se rychle mobilizovat a tlačit na různé změny, není příliš stabilní. Funguje, stejně jako mnoho dalších produktů éry globalizace, v podobě bublin, které se objeví a zmizí, přičemž za sebou často zanechávají „nedokončenou práci“, které se snadno zmocňují nedemokratické síly.

Změnila se podstatně i povaha moderních médií. Ta byla ve své původní podobě považována nejen za formu nezávislého veřejného prostoru, ale ve svých lepších podobách též za hlas veřejnosti, za „hlídacího psa demokracie“. Jenže postupující privatizace veřejného prostoru přeměnila i většinová média jen na formu podnikání, která se nejen podbízí nejnižšímu společnému jmenovateli v podobě „lidového vkusu“, který lze dobře zpeněžit, ale také v mnoha ohledech srůstá s politikou a jinými podnikatelskými zájmy.

Americký politolog Fareed Zakaria před časem nabídnul jako léčbu úpadku procedurální, tedy volební stránky demokracie posílení liberálního konstitucionalismu. Tedy vytvoření co nejpevnějších pravidel hry a nezávislých institucí, které nepodléhají populismu volebních cyklů. Instituce, jako jsou centrální banky, veřejná média, nezávislé auditorské orgány či ústavní soudnictví, jsou sice ustaveny politikou, ale jelikož jsou vytvořeny s patřičnou mírou ústavní ochrany proti politické interferenci, chrání liberální demokracii před tím, co Alexis de Tocqueville nazval „tyranií většiny“, které lze často dosáhnout jen chytrou manipulací ze strany nějaké politické menšiny.

Zakaria nabídl toto řešení jako lék na hrozbu vzniku „neliberálních demokracií“. Tedy demokracií, v nichž fungují procedurální mechanismy, jako jsou pravidelné volby, které ale ve skutečnosti jen legitimují různé formy autoritářství.

Zakaria se domníval, že „neliberální demokracie“ budou především dílem konkrétních politiků a stran s autoritářskými sklony, které zneužijí demokratických procesů k ustavení „svobodně“ zvolených vlád, jež ovšem následně budou svobodu různě podvazovat v zájmu svých mocenských ambic. I proto navrhoval, aby se demokratické režimy pojistily proti této eventualitě vytvořením co největšího počtu ústavně co nejsilněji chráněných institucí nezávislých na politice, které budou mít schopnost případný nápor autoritářů zneužívajících demokratických procedur neutralizovat.

Jakkoliv „neliberální demokracie“, před nimiž Zakaria varoval, jsou jistě i dnes problémem v celé řadě, zejména méně rozvinutých zemí, potíže současných západních demokracií souvisí především s jevem, který ještě před třemi desetiletími jen málokdo očekával. Je jím rozpojování původně úzké vzájemné vazby mezi demokracií a tržním hospodářstvím.

Trh byl ve své původní podobě považován za formu občanské společnosti, která přispěla ke vzniku moderních demokracií. Kapitalismus byl v této fázi svázán s konkrétními vlastníky, kteří byli pro změnu pevně svázáni s jednotlivými národními rámci. Jakkoliv už v této rané podobě existovaly různé formy „globalizace“ podnikání, tedy expanze přes národní hranice, těžiště systému bylo v konkrétních podnikatelích, kteří tvořili páteř národní občanské společnosti.

Proces globalizace, v podobě vzniku nadnárodních korporací a finančních institucí, které často ovládají spíše jejich vrcholní manažéři než jejich akcionáři nebo formální vlastníci, začal sice už dávno před rokem 1989, ale až do pádu komunismu, a následného vítězného tažení neoliberalismu, jehož doktrína byla vtělena do tzv. washingtonského konsensu, byl kapitalismus v rozhodující míře ještě stále svázán s národními státy.

Jinými slovy: nejenže malý a střední podnikatelský stav ještě stále tvořil páteř podnikání, a tím i občanské společnosti, ale demokratický proces národních států měl dostatek sil v potřebné míře regulovat a vynucovat si „humanizaci“ kapitalismu v podobě financování sociálního státu.

Jakkoliv radikální levice vždy viděla tento proces spíš jen jako nástroj kapitálu k pacifikaci mas, tedy ke zmírňování radikalismu, i k vytváření potřebné kupní síly v podobě konzumu středních tříd, a samotnou liberální demokracii viděla jen jako nástroj „kapitalistického panství“, ve vztahu tržního hospodářství a demokracie je po roce 1989 podstatné zejména to, že se trh zcela vymknul národnímu rámci.

Zatímco došlo k prudké globalizaci trhu, založené na globalizaci komunikace, politický proces zůstal zakotven v národních státech. Ač byly učiněny pokusy dát jakousi nadnárodní úroveň i politice, například v podobě Evropské unie, proces globalizace politiky je zatím nedostatečný, protože naráží jak na zažité vzorce politického chování či hluboce zakořeněné národní kultury, tak na jistou bezradnost politiků při snahách povýšit demokratický proces z národní na nadnárodní úroveň.

Vznikla tak zcela neřešitelná rovnice: na jedné straně globálně fungující, ve stále větší míře nikým nekontrolované trhy, na straně druhé těžkopádné národní demokracie. Zatímco globalizované trhy vyžadují flexibilitu a ekonomickou racionalitu, tak jak jí rozumějí ony, národní státy jsou pomalé a ekonomickou racionalitu podřizují požadavkům voličů.

Prudce se zvětšila i nesouměřitelnost „sil“. Schopnost globalizovaného kapitálu vynucovat si ústupky na demokratické politice národních států je mnohem větší, než je schopnost demokratické politiky národních států vynucovat si ústupky či regulovat nadnárodní kapitál.

Tato nesouměřitelnost vyústila do akcelerujícího procesu „privatizace“ demokratické politiky v podobě rostoucí závislosti poltických stran na velkých penězích a masivní korupci. Zároveň se takto zprivatizovaná politika ocitla pod rostoucím tlakem, aby privatizovala veřejné statky i celé oblasti státu.

Tento tlak byl a je vytužován ideologicky neoliberální argumentací, že stát je na rozdíl od soukromého sektoru špatný hospodář. Výsledkem je privatizace celých oblastí důchodových systémů, zdravotnictví a sociálních služeb, ale i rostoucí „outsourcing“ jednotlivých stáních funkcí do rukou soukromého sektoru.

Když vypukla v roce 2008 ekonomická krize, ukázalo se, že zprivatizované státy nemají na vybranou: musely soukromý sektor v podobě masivních injekcí zachraňovat, protože by jinak došlo ke kolapsu i těch funkcí, které dříve zajišťoval stát, například penzijních systémů. Nemluvě o možném kolapsu soukromého bankovního sektoru, který se státem prorostl v podobě nejrůznějších státních garancí či hypotečního průmyslu.

Současná krize tak není jen krizí ekonomickou. Je krizí liberální demokracie, potažmo krizí demokratického státu, jehož některé dříve podstatné funkce byly oslabeny či zcela rozpuštěny do rukou soukromého sektoru, navíc majícího často původ za hranicemi jednotlivých států, jako je tomu v případě nadnárodních penzijních fondů a bank.

Jednou reakcí na tento vývoj je sílící nacionalistický proud v politice, který se domnívá, že národní stát ještě stále má na to, aby získal zpět svoji suverenitu. Bohužel novodobí hlasatelé renacionalizace politiky míří, zejména Evropě, na falešný cíl.
Tvrdí, že důvodem oslabování národních států je dle nich umělý proces nadnárodní politické integrace, který prý oslabuje národní demokracii a vynucuje si jakousi „postdemokracii“. Jsou to často ovšem zároveň stejní lidé, kteří vzývají neviditelnou ruku trhu, která je ve své globální podobě ve skutečnosti hlavním důvodem oslabování národních států a liberální demokracie.

Globální trhy, zejména jejich finanční sektor, vyžadují, aby národní státy, jejichž politické reprezentace se musejí potýkat s konkrétní politickou realitou, sociálními problémy a volebními cykly, fungovaly co nejvíce v souladu s jakýmsi chladným „rozumem“ nadnárodního účetnictví a provozu. Ratingové agentury a „risk management“ velkých bank mohou poslat ke dnu celé státy, pokud se nejsou schopny těmto nárokům podřídit, přičemž ale tento nadnárodní finanční sektor sám nepodléhá—kromě kritérií co nejrychlejšího zisku—téměř žádným vnějším omezením.

Liberální demokracie v národních státech se tak stává jakousi odmocninou těchto globálních finančních i ekonomických tlaků. Ty dokážou velmi účinně využít i institucionálních slabin nadnárodních politických iniciativ, jako je EU. To, že se EU nedokázala zatím přeměnit ve skutečnou politickou a fiskální unii, která by byla mnohem účinnější hrází vůči nárokům globálních trhů, než dokážou být národní státy, už vyústilo do největší krize EU od jejího vzniku.

Tlak trhů je tak obrovský, že EU ochotně spolupracuje například na urychlené výměně demokraticky zvolených vlád v Řecku a Itálii, ať už si o jejich kvalitě myslíme cokoliv, za vlády technokratů, kteří v podstatě jen plní zadání nadnárodního finančního kapitálu.
V takové situaci se demokratický proces v národních rámcích stává iluzorním. Volební proces je stále více závislý na moci peněz. Činy jednotlivých politických reprezentací v národních státech jsou pak mezi volbami stále častěji ovlivňovány, pokud ne přímo kontrolovány, mocnými ekonomickými zájmy.

Jak už bylo řečeno, privatizace politiky probíhá nejen skrze privatizaci politických stran či státních funkcí i veřejných statků, ale také skrze tlak, který na „demokratickou“ politiku vyvíjejí finanční trhy, například v podobě hodnocení ratingových agentur. Nemluvě o tlaku na nezvyšování daní bohatým či tlaku na ořezávání prý přebujelých sociálních států.

Co v tomto kontextu zbývá z liberální demokracie, je stále více jen iluze. Konají se volby, máme svobodu slova, ale jednotlivci a dokonce celé „demokratické“ státy mají stále menší možnost cokoliv ovlivnit.

Zdá se, že nenastal konec historie, ale blíží se konec demokracie, tak jak jsme ji v době modernity znali. Možná se zdánlivě nic tak strašného neděje, protože už dnes lze zaslechnout, že s globálním kapitalismem mohou lépe spolupracovat technokraté, kteří plní různé ekonomické ukazatele bez ohledu na sociální důsledky v jednotlivých zemích, tak jak to vidíme třeba v Číně.

Moderní svět řídí experti, leckdo tedy může soudit, že je načase si přestat hrát na politiku a demokracii, zejména pokud mohou být základní svobody ústavně zaručeny i bez politických vlád.
Potíž je v tom, že globální kapitalismus má bez demokratické kontroly výrazně sebezničující tendence. I proto se zdá, že jsme spíše než na konci historie na začátku její nové etapy, která může zcela změnit svět přinejmenším v té podobě, jak jsme ho znali od nástupu modernity v době osvícenství.

A co si myslíte vy? Diskuse (11 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 6.Prosince 2011, 16:50:12

Známý výraz "hlídací pes demokracie" je poněkud nešťastný, protože nezávislých médií je jak šafránu a pes obvykle poslouchá svého pána. Běda občanům, kteří si svou demokracii neumějí ohlídat sami. A jak se může změnit svět v podobě jak jsme ho znali od nástupu modernity? Možná se v doprovodu politiků budeme chodit klanět ostatkům svatých.

2009_09_19_5372

Bohumír Molnár - Československo

Středa, 7.Prosince 2011, 04:02:10

Že by tím lékem byla Alternativa zdola?

Třeba jako zde:

http://az.utopia.sk

2lskywalker

Jan Kubíček - sémiotický terorista

medium is the message Středa, 7.Prosince 2011, 06:20:32

No pěkné, ale pro čtenáře DR je to takové trochu nudné opáčko.
Nechtěl byste to, pane Pehe, přepsat, řekněme, pro týdeník Květy?
A okořeňte to špetkou revoluce, ať se lidi maj na co těšit!

Petrasek Milan - penzista

Vaši důvěru pane Kubíčku ve všeobecnou znalost občanstva Středa, 7.Prosince 2011, 10:36:4

o působení fůrie kapitalismu na demokratický systém nepovažuji za zcela oprávněnou. Neřeceňujete vaše bližní, když jim doporučujete úvahy pana Pehe jako bulvární povyražení?

Stanislav Hošek - Český těšín

TROCHA DRZOSTI. Středa, 7.Prosince 2011, 20:13:56

Za prvé. Patřilo kdysi k dobré tradici, že se student učil a své učitele nemustroval, zvláště když k tomu nemá jediný věcný argument. Až jmenovaný napíše podstatně méně obecný text, než pan Pehe, pak se mu i omluvím
Za druhé – k textu samotnému. Demokracii byly v dějinách vždycky krátkodobým a spíše přechodným jevem. V mnohem delších intervalech dějin vládly elity. Síla politicky vzdělaného lidu by mohla spočívat pouze v tom, že si ohlídá, třeba i násilnými akcemi, aby se vládnoucí elita nestala vůči zbytku nesouměřitelně privilegovanou.

Oto Novotný - politický analytik

Čtvrtek, 8.Prosince 2011, 09:57:57

Při analýze udržitelnosti a rozvoje demokracie je třeba rozlišovat dvě úrovně: 1) Otázku slučitelnosti demokracie a kapitalismu v jeho důsledně provedené neoliberální podobě. V tomto směru je demokracie s kapitalismem neslučitelná, protože nepodaří-li se od demokracie „osvobozený“ nadnárodní kapitalismus dostat pod demokratickou kontrolu jako kdysi v národních státech, pak kapitalismus demokracii jako svůj přívěšek zničí. Zda to dojde takhle daleko, nevíme, i když rizika jsou velká. (Ostatně kdy nebyla?) Ale i kdyby, nemusí to být fatální konec dějin demokracie. Lidé na ideál demokracie nerezignují, ale budou se jej snažit uskutečňovat v nových podmínkách a v nových sociálních a politických střetech. Touha po demokracii bude čím dál větší, pokud bude život ve společnosti absolutně ovládané kapitalismem nesnesitelnější (a to bude!). 2) Otázka „umrtvení“ demokracie rezignací na její nemožnost ve společnosti ovládané „experty“. To je starý filozofický problém teorie demokratické veřejnosti (Marx, Dewey, Habermas….) versus teorie elit (Pareto, Mosca, Michels, Lippman….) řešící otázku, zda je demokracie jako racionální řád vůbec možná. Ve slavné polemice proti Lippmanovi Dewey správně poukázal na to, že překážkou uskutečnění demokracii není její „nepřirozenost“ pro lidskou povahu, ale kapitalismus, tak jej Dewey znal hlavně z USA v první třetině 20. století (ještě před New Dealem). Takže se vracíme k první otázce a slučitelnosti/neslučitelnosti kapitalismu a demokracie. Nutkání podřídit veřejnost rozhodování expertů, a takto veřejnost a demokracii zničit, vyplývá z nutkání jednostranně podřídit demokratické procedury expertům a technologům moci hájícím zájmy kapitálu. Koneckonců jde o vytěsnění politiky (neoliberální) ekonomií. Vytěsnění vlastního názoru politika (veřejnosti) názorem ratingové agentury. Společnost řízená ekonomickými experty zohledňujícími primárně zájmy kapitálu se může jevit dočasně jako „racionální“, ale brzy se ukáže jako iracionální a překážkou dalšího vývoje ve všech oblastech společenského života, včetně ekonomiky. Ještě bych dodal, že úvahy o možnostech a přežití demokracie ve sporu veřejnost versus elity závisí na tom, zda demokracii chápeme jako cestu, anebo jako cíl. Jako realizovaný ideální cíl není demokracie opravdu možná, ale jako cesta za tímto cílem, resp. regulativní idea přinášející užitečné výsledky ano.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 8.Prosince 2011, 20:35:52

Spousta lidí na Západě podlehla naivní víře, že liberální demokracie je doprovodným znakem kapitalismu a tržního hospodářství, aniž by uvažovali o tom, že občanská i sociální práva vybojovávaly celé generace před nimi. A když to lidi vybojovali, tak přestali tlačit na pilu, zpohodlněli a hlavně uvěřili, že je to samo sebou, čímž se dostali na nejlepší cestu k tomu, jak o ta práva přijít.
U nás je opravdu kuriózní zvlášť to, že lidé přicházejí o svá práva a ještě tomu tleskají, jako včera v Ostravě, na akademické půdě VŠB. Studenti projevovali nadšení z toho, že se bude platit školné.
Kapitalistická demokracie funguje v poslední době už jen jako maska, která zakrývá pravou podstatu systému. Karneval končí, masky se odkládají. Začíná se mluvit zcela bez obalu.

Petrasek Milan - penzista

Také jsem také zauvažoval paní Hájková, nad pocitem nelibosti, Pátek, 9.Prosince 2011, 23:46:17

který vyvolává vaše zjištění, že ostravské studentstvo dnes usiluje o studium za vlastní, že se studenstvo ztotožňuje s nezájmem elity na demokratickém uspořádání společnosti.
Pokusil jsem se vystopovat zákonitosti důvodů přirozeného pocitu nevolnosti a stísněnosti, které takové zjištění u demokratů vyvolává:
Demokracie existuje, dokud je násilím práva vytvářeno takové společenství, které znemožní elitě mocných, moc usurpovat. Jde o doposud jen občasně úspěšný choulostivý stav balance moci v průběhu trvalého střetu mezi mocenskou elitou a na mocenské elitě závislými.
Jde o neměnný, kulturní rámec daný bezpodmínečnou nutností tvorby pyramidy společenské moci, doprovázený soupeřením mezi mocenskou elitou a na mocenské elitě závislými. Tento poznatek je velmi známý a prostoduchý, a součaně uznáván jako trvalý stav znemožňující společenské řešení lidské agresivity. Snaha liberálně demokratickým právním násilím zabránit trvale úspěšnému úsilí elity o uchvácení moci přesahuje možnosti kulturního stavu člověčenstva.
Perioda západního sociálně liberálního kapitalismu počátku druhé poloviny minulého století nabídla dojem udržitelnosti liberální demokracie kultivací právního systému, aby se ten opětovně prokázal jako pouze přechodný –vyvolávaný šokem předešlých katastrof.
Dnes stojíme jak v Ostravě tak globálu před historicky přirozenou situací, kdy elity si postupně upravují právní systém ku svému prospěchu tak, aby násilí práva přestalo sloužit demokratickému režimu, tedy balanci moci mezi elitou mocných a na moci závislými.
Na pozadí dominance tohoto konstantně nesmiřitelného protivenství levice a pravice se odehrává na levé straně spor mezi idealisticky zaměřenými společenskými silami o platný způsob vymanění z područí destruktivních následků mocenského soupeření (viz zde na DR) a na pravé straně konspirativní spolupráce mezi reakčními společenskými silami na upevňování moci (dnes příkladně obsazením a ztržněním ideí idealistů).
Výsledy mého stopování sice neoprošťují od přirozeného pocitu nevolnosti a stísněnosti, ale staví ten pocit do jiného světla.
Pomyslel jsem si.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Sobota, 10.Prosince 2011, 08:01:20

Když člověk uvažuje, proč studenti tleskali faktu, že se bude platit školné, tak dojde k tomu, že asi proto, že se to už nebude týkat jich samotných (většinu studií už mají za sebou) a naprosto je nechává chladnými, že jiní studenti, co přijdou po nich, platit budou (dobře jim tak). "Po nás potopa" je heslo pro ty, které nezajímá budoucnost, které nezajímají jiní lidé. Myslí si, že svět patří úspěšným a řídí se heslem "Carpe diem". Někoho to strhává, aby žil stejným stylem, v někom to naopak vzbuzuje odpor a překvapivě o sobě zjišťuje, že je větším idealistou, než si myslel.

Martin Pleva - pedagog, Brno

Paní Hájková, Sobota, 10.Prosince 2011, 23:38:1

není tak zle: tleskala jen PŮLKA studentů v sále (Novinky to v nadpise zase zkreslily). Takže ano, jsme rozděleni, ale já pořád věřím, že ta "půlka" hlásící se k solidaritě a zájmu o druhé nakonec může vyhrát. Yes, we can - Obama to heslo poněkud zradil, ale svou hloubku má...

Martin Pleva - pedagog, Brno

Pane Novotný, Sobota, 10.Prosince 2011, 23:39:29

to, co říkáte, je úžasné. Kdy to uslyšíme od nějakého socdem politika v televizi?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.