I když se diskuse o zákonu, zběžně nazývaném „církevní restituce“, vede demagogicky, není hloupá. Hlavní, o co by v ní mělo jít, je odluka církve od státu: no konečně! Stejně důležité ale je, že v této diskusi poprvé sebevědomý oficiální konsenzus o automatické nadřazenosti pravicových hodnot, ztotožňovaných stejně automaticky s hodnotami náboženství, ostře naráží na skutečnou situaci v české společnosti.

Dvacet čtyři let po převratu už přitom lze jen násilnou ekvilibristikou svádět to, co si tato společnost myslí, na ohlupující působení minulého režimu. To vše spolu s předvolebním časem vede k nebývale rozjitřené rovině této diskuse, která se vede rovnou tím nejsilnějším kalibrem morálních odsudků.