Deník MF Dnes přesně popsal těžké dilema, které se rýsuje pro většinu české společnosti při nadcházející přímé volbě prezidenta. Ačkoliv podle průzkumů veřejného mínění zhruba 60 procent české společnosti chce za prezidenta někoho jiného než bývalého předsedu úřednické vlády Jana Fischera nebo bývalého premiéra za sociální demokracii Miloše Zemana, je stále zřejmější, že nestane-li se něco, co by výrazně změnilo současné preference, o post prezidenta se v druhém kole prezidentské volby utkají právě Fischer a Zeman.

Nezdá se zatím, že by některý z kandidátů, kteří už svoji kandidaturu oznámili, mohl s Fischerem a Zemanem soupeřit, jakkoliv nelze samozřejmě vyloučit jejich vzestup v průzkumech, až se spustí prezidentská kampaň. Jistou šanci by mohl mít se svou „protikorupční“ kampaní zejména Jiří Dienstbier, který si ovšem bohužel zároveň s sebou vleče politické závaží v podobě problémů, které v současnosti obklopují ČSSD po skandálu Davida Ratha. Jelikož je relativně mladý, bude proti němu hrát i nedostatečný „tatíčkovský“ image.

Jan Švejnar, který by se Zemanem i Fischerem soutěžit určitě mohl, kvůli svému váhání ztrácí, ba  možná svoji šanci už „prováhal“. Nelze vyloučit, že se na poslední chvíli vynoří ještě nějaká charismatická osobnost z mimostranického prostředí, ale není příliš pravděpodobné, že preferencemi voličů někdo nový ještě výrazně zatřese.

Všichni ti, kdo si takovou osobnost přejí, jakož i ti, kteří zatím podporují jiné kandidáty, než jsou Fischer a Zeman, by si tedy měli pomalu začít ujasňovat, co udělají, utkají-li se v druhém kole Fischer a Zeman.

Média se zatím kupodivu činí především v tom, že sbírají nelichotivé informace o Fischerovi. Lze si leccos přečíst o jeho údajně problematických poradcích i dalších členech jeho formujícího se týmu. Objevují se temné náznaky o tom, komu v zákulisí může být finančně i jinak zavázán. A jisté je, že kritické poznámky na adresu jeho členství v komunistické straně před rokem 1989 se změní v kanonádu, jakmile bude zřejmé, že má reálnou šanci se prezidentem stát.

Vůči Miloši Zemanovi jsou naopak média zatím podivuhodně krotká, i když některá periodika poukazují na jeho zázemí, v němž hraje důležitou roli bývalý komunistický aparátčík a nynější lobbista Miroslav Šlouf, jakož i celá řada dalších lidí se „zajímavou“ předlistopadovou minulostí. Dočteme se i  o vazbách na ruský kapitál nebo o tom, že Zeman během své opozičně-smluvní vlády výrazně pomohl k nástupu současných korupčních praktik.

Méně se už diskutuje o tom, že Zeman by představoval v podstatě kontinuitu se současným prezidentem jak politicky, tak pokud jde o jeho narcistické pojetí prezidentství jako zrcadla údajné vlastní velikosti, což je cosi, co by všichni ti, kdo se k Zemanovi kloní, měli mít důkladně zvážit.

Zeman také představuje kontinuitu s uplynulými dvěma dekádami. Ačkoliv si v transformačním procesu jistě připsal i úspěchy, jako bylo oddlužení velkých bank, následované jejich privatizací, nebo dokončení přístupových rozhovorů s Evropskou unií, přesto se s ním, stejně jako s Klausem, pojí řada negativ, včetně symboliky. Ztělesňuje prostě étos, který by měla česká demokracie, pokud se chce vymanit ze současné krize, nechat za sebou.

Fischerovy možné vazby na různé netransparentní ekonomické struktury samozřejmě nelze zlehčovat. Pro levicové voliče, kteří budou chtít vyjádřit odpor k současné vládě, také bude Fischer příliš pravicový, rozhodně „pravicovější“ než Zeman. A pro mnoho lidí bude důležité, že není zdaleka tak charismatický jako Zeman.

Přesto by všichni z těch šedesáti procent voličů, jejichž kandidátem není ani Fischer ani Zeman, měli mít na paměti, že pokud jde o budoucnost české demokracie i styl prezidentství, Fischer je jednoznačně lepším kandidátem. Nejhorší ze všeho by v případě, že se prezidentský souboj v druhém kole zúží na Fischera a Zemana, bylo, kdyby si většina z oné šedesátiprocentní většiny, která si nepřeje ani jednoho, řekla, že hlasovat nepůjde vůbec.

Je totiž téměř jisté, že v druhém kole by Zemana podpořili komunisté, což je přesně onen rozdíl, který by mohl stačit k jeho zvolení. Demokraté by si měli uvědomit, že demokracie je dost často výběr mezi menším a větším zlem, a že relativizace tohoto rozdílu stylem „mého hlasu není hoden ani jeden“, je to nejhorší, co se může stát.

Není samozřejmě ještě pozdě na to, aby se občanská společnost zaktivizovala natolik, že pomůže rýsující se souboj Fischer-Zeman odvrátit v podobě vzestupu někoho pro ni přijatelnějšího. Zároveň by si ale měla tato část společnosti ujasnit svoji strategii v případě, že k souboji Fischer-Zeman dojde. V takovém případě by měl být jejím kandidátem jednoznačně Fischer.