Zločiny antietatismu

Polemika s článkem Ondřeje Slačálka Zločiny postkomunismu, podle kterého by otevření veřejné debaty o „zločinech postkomunismu“ mohlo dát smysl prezidentské volbě.

Text Ondřeje Slačálka Zločiny postkomunismu vyjadřuje, domnívám se, dvě základní teze: (1.) výsledek přímé volby prezidenta je irelevantní, pokud (2.) nenastolí debatu o postkomunistickém transformačním dění a s ním spjaté tématice, kteréžto mohou být v takovém případě – vůči prezidentské funkci externími – osmyslujícími faktory.

Nedomnívám se, že přímá volba prezidenta toto téma skutečně nastolí, a pokud Jan Fischer postaví na tomto tématu svojí kandidaturu, může brzy splakat nad výdělkem. Krátkodobá kolektivní paměť je v současnosti natolik přesycena, že historická sonda kutající o dvě desetiletí nazpět je v naší situaci kognitivním luxusem, který si žádný kandidát nebude moci nijak zásadně dovolit, bude-li chtít uspět.

Těžko se bude publiku vysvětlovat třeba interpretace, že legislativní provizorium, připravené pro takřka anarchokapitalisticky laděnou transformaci ekonomiky v dikci naturalistické naivity klasického liberalismu, jak by řekli němečtí neoliberálové, by mohla být příčinou toho, že zakázky na Ministerstvu obrany poněkud zapáchají.

Domnívám se tak, že Fischerovou předností není politicky čistý dávnověk devadesátých let, ale mediální obraz vždy věcného a střízlivého technokrata, který zemi alespoň na chvíli vyvedl z politického bahna dualismu do klidu a míru postpolitického monistického „středu“.

Fischer je vnímán jako apolitický expert s příchutí lehce uchopitelného kýčovitého morálna a slušnosti, nadto v přímé opozici vůči politice motivované tu ideologicky, tu na bázi osobních animozit a tu na bázi vlastního prospěchu.

Může se tak stát, že na Hradě bude sedět opět Král-filosof a morální autorita, která provede nezbytnou „věcně-etickou“ záštitu jakéhokoliv reformního běsnění a za několik desetiletí v temném období krachů penzijních fondů, privatizovaného zdravotnictví a školství a seškrtaného sociálního státu až do zemdlení, budeme pohřbívat jednoho z bývalých prezidentů s upřímným potleskem a potoky slz - vše sledujíce z pohodlí našich sociálních bytů.

Pokud bychom přijali autorovu tezi o nulovém významu prezidentské funkce, redukované na abstraktní stroj generující podpisy parlamentem přijatých zákonů, pak by bylo možné podobně ignorovat prezidentské postavy Václava Havla, stejně jako Václava Klause, a to především z hlediska jejich diskursivního působení.

Tvrdím, že ani jednu z postav nelze takto redukcionisticky uchopit, a může se ukázat, že podobně nebude možné zacházet ani s příští prezidentskou postavou. Ondřej Slačálek ostatně prezidentské postavě sám přiznává jistou diskursivní moc, kdy při samotné volbě může otevírat klíčová témata ve veřejném prostoru.

Článek sugeruje domněnku, že by se tato moc měla s usednutím vítězného kandidáta do prezidentského křesla, rozplynout a nadále degenerovat do podoby automatu na podpisy, kterou lze přenechat tribunovi lidu apod. Argumentační oporu pro tuto představu nevidím jednoduše v ničem.

Jak v případě prvního postkomunistického prezidenta, který poskytoval morální oporu reálnému kapitalismu se všemi jeho důsledky, tak v případě druhého prezidenta, hlavního architekta polistopadové transformace, přispívajícího k diplomatickému diletantství v rámci (nejen) evropského prostoru, nelze hovořit o marginálnosti důsledků výkonu jejich funkce.

Nakolik se volba stane marginální nebo zcela zásadní, ukáže až vítězný kandidát. Samozřejmě tudy lze linii úvah vést jen tehdy, pokud nezastáváme stanovisko apriorního antietatistického kýče, který by se snad jal smazávat rozdíly mezi postavami např. Ladislava Jakla a Jiřího Dienstbiera ve výkonu prezidentské funkce, která má být z definice zbytečnou. Mohli bychom pak, společně třeba s Tomiem Okamurou na vrcholu pyramidy ústavních činitelů, začít za pár let psát o zločinech antietatismu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.