Stát bychom dnes chápali spíše jako proces, jako něco, co se odehrává v dějinném čase. Jako stabilitu v proměnách. Přesto se můžeme na chvíli vrátit k jeho statické představě. A v této souvislosti se tradičně zmiňovaly pilíře, které budově dávají stabilitu. Původně se zmiňoval v roli těchto opor princip demokratický a liberální.

Demokracie v základu moderního státu není samozřejmá. Kdybychom chtěli slovo řeckého původu vzít doslova, znamenalo by to, že lid vládne sám sobě. Kdo z nás jako jednotlivec vládne sám sobě? Nejsem poddaným nebo dokonce nevolníkem, mohu tedy mít iluzi nezávislosti. Vždyť jednám spontánně. Mohu v jistých mezích dělat, co mne napadne. Ale tato formulace je výmluvná, nechtěně se prozrazuje. Ukazuje, že jsem vlastně něčím napaden a podle toho jednám. Být skutečně svobodný znamená zvažovat mimo jiné sociální a biologické vlivy a jednat podle vlastního rozhodnutí. Tedy vládnout sám sobě. Málokdo může o sobě říct, že má plnou svobodu a že není ničím ovládán. Tím méně sebevlády spatřujeme, když se dialektika svobody a nutnosti týká hromadných jevů.

Proto je nutno odlišit vládu lidu od vlády občanů. Slovo „lid“ je ideologicky zatížené. Aristotelés, kterému vděčíme za tyto pojmy, není lidem nadšen a pro relativně dobré společenské uspořádání raději používá výrazu „politeia“. Vláda lidu je spíše iluze. Znamená to, že máme na ni resignovat? Možná by stačilo odpoutat se od samotných slov. A demokracie pak bude moc vládnoucích občanů se souhlasem ovládaných občanů. Subjektem demokracie je spíše obec, uspořádané společenství občanů, kteří se dělí na vládnoucí a ovládané tak, jednou někdo vládne a jindy je ovládán. Demokracie rozhodně není vládou davu. Vláda masy, jak ve své knize „Vzpoura davů“ ukazuje španělský filosof José Ortega y Gasset, je spíše diktátorská. Byl republikánským poslancem a po propuknutí fašistického povstání r. 1936 odešel do exilu.

Dnes se zastupitelská demokracie kritizuje. Poukazuje se na neseriózní průběh voleb, na to, že zákonodárci zastávají spíše své soukromé zájmy nebo zájmy svých zaměstnavatelů, mírněji řečeno sponzorů. Krize zastupitelské demokracie vede k přání nahradit ji demokracií přímou. Její prvky mají koneckonců dnešní demokratické státy v podobě referend na různé úrovni od obecního po celostátní. Tak jako je vnitřní svoboda ideálem občana a člověka, tak je plně samosprávný politický a ekonomický systém ideálem společnosti. Současná formální demokracie bez demokratické kultury bere občanům kompetenci skutečně vládnout, a najít lidi skutečně kvalifikované ke správě veřejných věcí je těžké.

Ani liberální pilíř státu není samozřejmý. Svoboda v liberálním pojetí, pokud se zase na chvíli svěříme moudrosti jazyka, znamená libovůli, tedy vlastně jednání podle libostí a rozmarů. A to si rozhodně nemůže dovolit každý. V tomto smyslu svobodný byl ten, kdo něco mohl označit za svoje. Svobodové byli nezávislí vlastníci půdy. Rozdíl mezi nimi a nevolníky zanikl roku 1781 a mezi nimi a dosavadními poddanými roku 1848. Liberální pojetí svobody zůstalo i za formální rovnosti závislé na majetku. Proto mohl expert současné pravicové vlády pro otázky lidských práv říct (než tuto funkci dostal), že všechna lidská práva lze redukovat na jediné, na právo vlastnit. Pro případ, že by toto právo bylo omezeno, připouští nastolení autoritativního režimu, který by lidská práva omezil.

Potíže s volností by nás neměly donutit na svobodu resignovat. S občanskými svobodami byla v moderních evropských státech vyhlašována i lidská práva. Náš ústavní dokument pod názvem „Listina základních práv a svobod“ je spojuje. Pouze v této komplexnosti lze mluvit o volnosti ve spojení s rovností a bratrstvím. Volnost bez bratrství, tedy vlastně bez sociální solidarity, se rychle mění v neomezenou moc vítězů politické a ekonomické konkurence nad poraženými. V ní ani vládnoucím nezůstává plný rozsah občanských svobod. Platí tu Hegelem objevená dialektika pána a raba, takže vládnoucí pak sami podléhají anonymní ekonomické nutnosti (popsána v díle „Fenomenologie ducha“). Práva bez práv sociálních se stávají maskovaným bezprávím. Solidarita bez občanské svobody je ve skutečnosti tyranií nebo dokonce despocií.

Sociální služba státu a celého veřejného sektoru se stala třetím pilířem moderního evropského státu. Mohli bychom říci, že občanská demokracie je bez demokracie sociální invalidizována. Teprve tři pilíře drží stavbu vcelku. Sociální funkce státu není individuální charita předaná k dalšímu naplňování byrokratické struktuře. Stát má hlavně vytvořit zákonný rámec, který roli svobodných občanů podílejících se volbou a kontrolou na chodu obcí, regionů a státu doplní rolí svobodných pracovníků podílejících se spolurozhodováním na chodu podniků. To je třetí krok směrem k reálné demokracii po zrušení nevolnictví a poddanství.

Dnes nezbude, než ke třem tradičním pilířům přidat čtvrtý, péči o životní prostředí. Nebyly bychom svobodnými občany a pracovníky, kdybychom neměli co dýchat, čím topit a pohánět stroje a kdybychom byli zavaleni odpady. Svobodná solidární společnost musí solidaritu rozšířit na solidaritu s Matkou Zemí a jejími dětmi, našimi sourozenci v živých říších. Péče o člověka a respekt k člověku jsou uskutečnitelné jen za předpokladu respektu k přírodě a odpovědnosti za ní.

Sociální pilíř je podťat a zjevně to narušuje i principy demokratické a liberální. Celé skupiny obyvatel jsou vyčleněny, vyhnáni do ghett a zbaveni reálného podílu na demokratickém chodu společnosti. Další jsou systematicky klamáni a pomocí volebních frašek je v nich vzbuzován dojem, že jsou rovnoprávnými občany. I dnes (slovy vtipu z minulého režimu) jsou si všichni rovni, ale někteří jsou si rovnější. Konzervativní revoluce, jak o ní mluví někdejší premiér a předseda ČSSD Vladimír Špidla v rozhovoru pro Parlamentní listy 21. července 2012, musí být všemi demokratickými prostředky zastavena, než dojde k nenapravitelné ekonomické, ekologické, politické a sociální katastrofě. Naštěstí současná vládní moc intenzivně pracuje na své rychlé a naprosté porážce.