Juchavé děti

Úzkost, která mnohé z nás provází v letech dospívání, má v různých dobách podobné příčiny. Je to pochybnost o našem místě v tomto světě. Lék na tyto sžírající otázky však univerzální není.

Stále více absolventů různých škol zůstává bez práce. Vzrůstající množina mladých lidí, kteří po ukončení školy pět i více let nikde nepracují, by nás měla varovat, dozvídáme se ze sdělovacích prostředků, protože takoví lidé nejen že si na zahálčivou existenci zvykli, ale jejich povalečství často nevadí ani jejich rodinám. Proč by pracovali, když i bez práce se jim všeho potřebného dostává, ba často také všech požitků, o nichž se těm, kdož pracují, ani nesní… Práce není podmínkou slušné existence – v obou významech.

Mám dva postřehy: Na výletě po česko-bavorské hranici v oblasti Všerubského průsmyku člověk dneska může vidět, že rozdíl mezi obydlenou krajinou bavorskou a českou už není tak třeskutý, jak býval ještě před několika lety. Na bavorské straně úhledná pole, na české spíše obhospodařované pastviny a louky. Statky bavorské tradičně udržované, a ze statků českých, ještě donedávna se zpustlými dvory, už se nevalí hnůj a netrčí zlámané hnáty všelijakých rezavých oblud, ale nový šafář či jeho čeledín tam hobluje sekačkou spořádaný zelený koberec. Nová fasáda a eurookna s vakuovým sklem, stáje nákladně adaptované na příbytky. Z truhlíků pod římsou line se pestrobarevný květ, slepici ani hnůj nikde neuvidíš.

Na bavorských dvorcích člověk vidí, že se povznesly z toho, co se v nich vzdělává, však také chlapi na dvorech motají se kolem traktorů a z chlévů se v podvečer ozývá třískání šochtárů – nádob, do nichž se dojí. Nic proti boháčům, ale na okázalé zvelebivosti jinak zmrtvělých statků na české straně je vidět, že se ukojila z peněz pocházejících odjinud, kdo ví odkud. Napomeňte mě: To snad není možný, von už kritizuje i to, co někdo nákladně dá do pořádku. – Nikoli. Jde o to, jak zjevně je u nás ten výraz bohatství odtržen od normálního pracovního úsilí. Je to jen zhmotnění neznámých peněz, vázaných k něčemu jinému.

Z okna naší radnice každodenně pozoruji drásavý výjev: měsíc od měsíce rostoucí skupinu mladých lidí, střední školou povinných, kteří někdy už od dopoledních hodin popíjejíce různě maskované alkoholické nápoje nebaví se do božího večera, kdy vrávorají po pustém náměstí, ničím jiných než jakýmsi – jak to slušně říct – prdelopíčováním. Neobávejte se, že bychom se na to z radnice jen tak nečinně dívali, ale rovnou říkám, že různé tzv. měkké sociální programy jsou dosti drahé a málo účinné, pochopitelně. Už jsem tu dříve psal, jak těžké to má sociální pracovnice, když navštíví rodiče nezdárníků: povětšině se dozví, že jejich děti jsou přeci v pohodě, a že občas nasajou, no kdo nenasaje, jen nebuďme pokrytci a starejme se raději vo tu černou verbež, co se nám tu roztahuje, vy soudružko…

Dívám se do popelavých tváří ještě dětských rysů, těkavé oči podtržené dospělými kruhy únavy. Je v nich nějaká radost z doby, která dává tolik možností, ale včetně svobody upíjet se, nebo úzkost? Připomínám si úzkost mou – jak dobře si ji pamatuji!

Až do páté třídy jsem nevěděl, zda bylo dobře, že jsem přišel na svět. Ne snad že bych přemýšlel o smrti, ale pochyboval jsem o důležitosti svého života. Zdálo se mi, že nevyhovuji žádným nárokům, které se tak přirozeně kladou do cesty. Koktal jsem a děsil se, jak paní učitelka mlátila špalíkem do katedry, aby nás uklidnila. Vyprávěla, jak za protektorátu ve škole, kde učila, objevila se jakási sabotáž či podezření z odboje, přijelo gestapo, všichni učitelé museli nastoupit na dvůr do řady, kde operativně každého třetího plus ředitele zastřelili. Ona byla druhá. A já měl pocit, jak nedomrle a bez radosti, neb juchavé dítě jsem nebyl, se zbytečně plazím do školy s bolením břicha na úkor statečných lidí. Dívám se přes sklo, jak ta děcka rozhazují rukama, po jejich bych řekl, že těch mých prvních deset let za mnoho nestálo – a to přes všechnu rodičovskou péči, protože život jevil se nedostižný, cizí a nepochopitelný.

Nevím, jak dlouho by to trvalo, možná bych také začal pochlastávat, kdyby se mi čirou náhodou nedostaly do rukou hry Voskovce a Wericha. Jako bych se teprve narodil! Ty pouhé čtyři svazky, vlastně tři, protože druhý díl chyběl. Jaké osvobození to Osvobozené divadlo! Náhle jako bych všemu rozuměl a pro všechno měl pochopení, a ani jsem nemusel vědět, co je to bauhausismus. Nešlo toliko o srandu, ale o základní postoj ke světu. Té nadějeplnosti i pro blbého včetně mě, radoval jsem se, a nemohl se dočkat rána.

Určili mi základní osu života, k níž se mi pak přidal i ten Marold, Klub Za starou Prahu a Bauhaus vlastně bauhaus, a pokud to nezní troufale, tak také František z Assisi a Pavel – Šavel a další, kteří v podivuhodné součinnosti s Boženou Němcovou a Virginií Woolfovou vedou můj život už po neochvějné ose, aťsi venku metají blesky. Vím, že přibírám pomalu a trochu zkoprněle, ale koho už mám, ten se mi dokonale zaklesne k ostatním. To vše díky V + W, svatým mužům mého života. Takže dívám-li se dnes z okna radnice, vím – a s takovým koncem počítám -, že je to jen díky Babičce Mary.

Možná očekáváte, jak se teď pokasám, že když hry V + W už nepotřebuju, tak je poskytnu těm klukům na náměstí, a bude to mít šťastný konec. To by bylo pěkně bláhové!

I přes sklo radničního okna vím a cítím, že jejich úzkost je sice podobná té mé, ale vůbec nevím, nevíme to, co bychom jim do života, aby to bylo trvale silnější než alkohol, aby to bylo životně osotvorné, měli v této době nabídnout.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Po přečtení se mi vybavila básnička z dětského leporela: Středa, 27.Června 2012, 23:41:25

Narodil se chlapeček,
malý, jak tvůj paleček,
v náprstku ho vykoupali,
ve skořápce kolébali,
spi synáčku, spi.

Když se vzbudí,
nemá hlad,
z makovice snídá mák,
jeden máček, druhý, třetí
a má po snídani děti,
tolik málo jí.

Máma volá babičku,
co dát tomu človíčku,
aby rostl jako z vody,
dožil světa bez nehody,
chudák maminka.

Bábě slova popřáli,
ten tvůj synek zahálí,
dej mu práci, poroste ti,
jako rostou jiné děti,
práce je tu dost.

A tak bych se Vás chtěla pane Vaculíku zeptat, kolik je ve Vaší městské části lidových hudebních školek (dřív jsme říkali lidušek), kolik tělocvičen (dříve sokoloven, orloven), kolik veřejně přístupných sportovišť, kolik veřejných plaveckých bazénů - máte aspoň jeden kousek od každého druhu jako máme my tady u nás v Brně-Řečkovicích nemluvě o parcích a prolézačkách a pískovištích pro úplně malé děti!?

Za komunistů byla ve školách někdy až příliš velká kázeň - nepřirozená, udržovaná autoritou, z níž šel strach. Po revoluci jsme volali po svobodě, až zavládla "svoboda" někde téměř bezbřehá. A vidíte, zase problém. - Správný je střed. Zážitek lidské svobody se odehrává na pozadí jasně daného řádu, v jehož rámci člověk zvolí některou z rozpoznaných možností. Řád, to jsou nějaká pravidla soužití, buď zvyková, domluvená nebo určená nějakou rozumnou autoritou a nebo jsou to taky třeba pravidla užívání prostoru nějaké městské části. Bezprostřední pocit svobody v nás vzniká, když v rámci daných pravidel volíme některou z možností, kterou pravidla skýtají. Když možnost volit nemáme - jak jste zažil v mládí - je to zničující, ale zrovna tak je zničující mít těch možností tolik, že už se v nich člověk nevyzná a hmátne po nějaké náhodně nebo je mu nějaká podstrčena, aniž by si byl schopen uvědomit, že k tomu došlo. Nepřeberný počet možností, čili bezbřehá svoboda, to není svoboda, to je anarchie.

Hledat a nalézat mezi těmi krajnostmi ten správný střed, to je velké umění!

Stanislav Hošek - Český těšín

Je mi líto dnešních nejmladší generace. Čtvrtek, 28.Června 2012, 12:33:14

Jejich problém totiž není jen a možná vůbec v tom, zda mají dost fitcentr a jiných zařízení. Má dvě naprosto jiné hlavní polohy. Chybí jim velký ideál, jaký měla naše generace. My jsme chtěli budovat nový svět. I když se to ukázalo jako iluze, přece jen nám to vystačilo až do dospělosti, kdy na nás už dolehly, díky matce přírodě, jiné starosti, jako kupříkladu péče o rodinu. Druhým motivem je naprosto nedostatečně početná vrstva „vychovatelů“ mládeže. Těch zanícených vedoucích skautu, sokola, orla, trampingu, turistiky, dokonce třeba tancování atd. Dneska dospělci jsou hnáni sobectvím zisku a jeho stupidní tezí „postarej se každý sám o sebe“, takže by vedení mládeže vnímali jako sebeobětování, pokud by si za ně nemohli účtovat horentní sumy. V těch dvou polohách strašně lituji dnešní mladou generaci, která hledá orientaci ve světě.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Paní Švandová, Čtvrtek, 28.Června 2012, 17:27:1

to leporelo jsme kdysi doma měli a básničku znám nazpaměť, protože jsem ji četla asi tisíckrát svým třem dětem, jakož i mnoho dalších básniček, ale tahleta patřila k našim oblíbeným. Místo toho "Když se vzbudí, nemá hlad" tam patří "Nerostl a zůstal tak". Celé je to o tom, že Paleček byl malinký a vůbec nerostl. Teprve tehdy, když mu máma dala práci (například sbírat drobečky a přebírat hrách, což následuje v dalších verších), teprve potom začal růst, až nakonec všechny přerostl. Takže práce je důležitá. Ale práce (nebo nějaká činnost) musí mít smysl. A ten chybí, jak píše pan Hošek.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Zdravím Vás, paní Hájková a pane Hošku, Čtvrtek, 28.Června 2012, 21:55:42

já se omlouvám Vám a autorovi té krásné básničky. Já jsem to naposled četla vnučce, co je jí už osm let a knížku teď doma nemám. A s tím, že práce musí mít smysl, s tím samozřejmě s Vámi oběma naprosto souhlasím. I s tím, že chybí dobrovolníci, kteří by se dětem věnovali. - A mezi těmi zařízeními, která jsou pro mládež užitečná, jsem zapomněla jmenovat knihovnu. Můj manžel do té naší chodíval číst dětem Veselé příběhy kozy Lujzy a kocoura Bobka, to když už byl v důchodu.

Jaroslav Hajek - Přisluhovač globálního kapitalismu, Mnichov

Pane Hošku, Pátek, 29.Června 2012, 10:59:34

nedá mi to, a zeptám se, zda nějakou mládež sám vychováváte. A v případě že ano, za což zasloužíte mé uznání, se vsadím, že jistě máte alespoň nějaké přátele či známé, kteří nevedou skauta ani sokola, a přesto o nich neřeknete, že jsou hnáni sobectvím zisku. Postarat se sám o sebe totiž není pro většinu lidí žádná stupidní teze, ale nutnost, protože nemají vyhlídku, že by to za ně udělal někdo jiný.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Pane Hájku, Pátek, 29.Června 2012, 11:34:6

je sice pravda, že postarat se o sebe by mělo být přední starostí každého dospělého zdravého člověka, ale na druhé straně se často zapomíná, že to "starání se sám o sebe" se děje v podmínkách dané společnosti, která svým uspořádáním předestírá jejím příslušníkům možnosti, jak to postarání uskutečnit. A na to ta pravicová teze zapomíná. Například je zřejmé, že nezaměstnaný snadněji najde práci, když je celková nezaměstnanost třeba 3% než když je 10%, nebo že člověk vzdělaný se o sebe postará většinou lépe než nevzdělaný, jenže získat správné vzdělání zase závisí do jisté míry na stavu školství a tak bychom mohli pokračovat. Jistěže máte pravdu v tom, že člověk, který se snaží o sebe sám postarat toho dosáne spíš než člověk, který se k tomu staví vlažně, ale taky než člověk, který je nějak handikepován a to nemyslím jen zdravotně, ale určitě taky tím, že daná situace ve společnosti mu nepřeje.
Když dnes vidíme, jak přibývá lidí bez prostředků a střední třída chudne, zatímco naproti tomu bohatství pár rodin ve státě nabývá astronomické výše, měli bychom se nad tímto stavem zamyslet a netvrdit, že většina společnosti se dost nesnaží postarat se sama o sebe. - Tím neříkám, že Vy to tvrdíte, jenže zdůrazňování odpovědnosti každého sama za sebe, brání vidět pravý důvod, proč se dnes tolika lidem přestává dařit, nebo proč máme možnost stále častěji vidět "juchavé děti".

Petrasek Milan - penzista

Prekariát juchá, Pátek, 29.Června 2012, 23:04:40

ale ne všechen a obvzláště podivně prekariát tváří v tvář úzkosti let v dospívání a radničním konšelům v rouchu klausianismu.
Díky pane Vaculíku.
Pokud to pan otec přečte, tak zas jednou pocítí pocit závisti nad povedeným textem.........pomyslel jsem si.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.