Debata o školném, ať již maskovaném jako zápisné či nikoli, se v zásadě dříve či později svede na otázku, zda je vzdělání zboží. Jedna z protestních skupin má dokonce jednu z možností v názvu: Vzdělání není zboží! Domnívám se, že tento přístup poněkud zavádí diskusi o reformě vysokých škol mimo skutečnou situaci. Debata o tržní povaze vzdělání je mimoběžná k úvaze o zavedení školného v rámci reformy vysokých škol. Vzdělání totiž nebylo vždy nutně hlavní úlohou univerzit, ba dokonce již dlouho není. Jak upozorňuje profesor Jan Keller, univerzity si prošly za posledních sto let již minimálně dvěma proměnami a možná, že právě zažíváme proměnu třetí.

Zhruba řečeno, z chrámu vědění se univerzity staly nejdříve výtahem do vyšší třídy. Dosažení vzdělání zajišťovalo slušnou šanci na dobré zaměstnání ve vyšší třídě, především díky potřebám státní služby a rozvoji poválečné ekonomiky. Tímto výtahem se nahoru vyvezly široké vrstvy lidí. Později změnily univerzity svou povahu znovu a místo výtahu se staly pojistkou proti nezaměstnanosti. Souviselo to především se stále rostoucím počtem lidí, kteří univerzitami prošli a logicky tak začali snižovat cenu na trhu. Solidní síť kontaktů z dobrých škol tak pomáhala v sociální loterii slušné zaměstnání vyhrát menší skupině, a tak začaly být ještě více preferovány. Původní kvalita školy v oblasti vzdělání začala při výběru hrát menší roli než kvalita sociální sítě, kterou si z ní absolvent odnesl. Nejpozději v tomto období byla otázka samotného vzdělání postavena na vedlejší kolej. A dnes spíše platí, že teprve s titulem za jménem můžete o slušně placené práci uvažovat, bez ohledu na kvalitu vysoké školy, kterou jste prošli. Podotýkám, že mi teď nejde o mýtické jedno procento nejlepších škol ve světě, ale o zbylých 99 procent.

Univerzity dnes podle mne nastupují svou novou etapu, totiž etapu vzdělání jako zboží. Ačkoli si to ještě přesně neuvědomují, společnost k nim již takto přistupuje. Univerzita je dnes skladem, z něhož si zájmové skupiny odebírají zboží podle aktuální poptávky. Stala se zásobárnou lidských zdrojů. Z těch schopnějších si firmy odnášejí inovace a kreativitu. Z těch méně schopných škol si berou lidské zdroje, které se na univerzitě alespoň utuží schopnost poslouchat a učit se pasivně složitým a často nesmyslným systémům. Titulem si řada studentů sjednává trhem uznávaný certifikát, že jsou toho schopni.

Státu - mecenáši vzdělání - už navíc dochází dech. Stále méně je totiž zřetelné, co je, krom ochrany podniků, které na jeho území podnikají, jeho zájmem. Tedy nic, co by zavdávalo důvod k vydržování si teologů a filosofů. Ano, stále tu ještě zůstává utilitární hledisko dle něhož potřebuje učitele, finanční úředníky a vojáky, nicméně ostatní je možné v nějaké formě přenechat k privatizaci. Ostatně umění si podobnou změnu zažilo v polovině devatenáctého století, kdy práci pro mecenáše postupně začala nahrazovat svoboda prodávat své dílo na trhu. Přesně to dnes zažívají univerzity, když získávají svobodu vstoupit na volný trh.

Nad touto proměnou není třeba zoufat. Jak jsme viděli, svůj pel nevinnosti již univerzity dávno ztratily. Ne loni, ne předloni, ale nejpozději po druhé světové válce. Jenže teprve nyní je to tak žalostně vidět. V řadě kritik současných neoliberálních reforem nezaznívá ani tak promyšlená představa o smyslu univerzit, jako spíše obrana jejich elitního postavení. Navíc postavení, které dnes již dávno neodpovídá kvalitě a často se opírá spíše o předsudky.

Troufám si dokonce říct, že příznivec levice by měl vždy zpozornět, když je řeč o gaussově křivce a přístupu ke vzdělání, neměnná přirozenost nepatřívala k argumentům levice. Je zajímavé, že se tato oblíbená teorie o schopnostech jen malé skupiny vybraných jedinců projít vzděláváním na vysoké škole pojí s prostou praxí, že za stávajícího systému touto schopností oplývají většinou děti z bohatších rodin.

Nicméně vraťme se zpět k univerzitám a otázce školného. S jejich proměnou v zásobárnu lidských zdrojů se pojí i obrovská poptávka po produktech vysokých škol. Proto je v první řadě nutné je učinit masovými. Což je mimochodem požadavek, který by měla levice plně podporovat, protože i ty zbytky vzdělání, které se jim dostanou, pomáhají emancipovat vědomí. Druhým krokem je zavázat produkty k tomu, aby se sami dokázaly co nejlevněji nabízet. To lze právě zavedením školného a systému půjček. Tím vytvoříte k sobě samému tu správnou vazbu jakožto produktu a zároveň patřičný tlak na cenu. Pokud jsou na trhu práce síly, které jsou ve svém vyjednávaní o ceně tlačeni splátkovým kalendářem, pak jsou pochopitelně levnější.

Jako sladká tečka z bankovního cukrářství pak vypadá marketingový trik v podobě odložených splátek. Kup teď, plať později - produkt, kterému se za krize daří nejlépe. Z pohledu neoliberálních cností je to smrtelný hřích: uvyknout od počátku mladého člověka světu, v němž mít dluh je samozřejmé. Ovšem z pohledu bankovního úředníka je to geniální marketingová strategie. Ostatně reklamy na soukromé vysoké školy, které jsou k vidění po Praze, již s podobnými prvky pracují. Bohužel, pokud se podíváme na dnešní strukturu nezaměstnaných ve Španělsku či Portugalsku, vidíme, že tahle pojistka proti loterii nezaměstnanosti už také nehraje velkou roli. Zda mají pravdu ti, co ji považují za novou „hypoteční” bublinu, zůstává otázkou.

Zavedení či nezavedení školného však na tomto procesu vzdalování univerzit od vzdělání už nic nezmění. Můžeme ještě řadu let na řadě míst, coby vysokoškolští pedagogové, vzdorovat a dál vytvářet ostrůvky pozitivní deviace, celkový směr však již byl vytyčen. Chceme-li přejít do protiútoku, pak potřebujeme diskusi o novém a životaschopném modelu fungování univerzit, který odmítne jak konzervativně elitářský přístup minulosti, tak neoliberální koncepci zásobárny. Bohužel se diskuze tímto směrem neubírá.