„Přitom je zřejmé, že projekt o „národní obrození“ Romů, respektive budování romského národa, stagnuje, a je omezen na nepočetnou aktivistickou vrstvu, jež má na masu (v ČR dvou set tisícové) populace zjevně „romského“ původu minimální vliv a je spíše ideologickým projektem, nota bene dirigovaným z velké části neromskými aktéry.“

(Průběžná zpráva o bezpečnostních rizicích v sociálně vyloučených lokalitách za rok 2011 vládní Agentury pro sociální začleňování v romských lokalitách)

Zpráva nazvaná „Průběžná zpráva o bezpečnostních rizicích v sociálně vyloučených lokalitách za rok 2011“ vypracovaná vládní Agenturou pro sociální začleňování v romských lokalitách, měla zůstat interním materiálem, neměla se o ní dozvědět veřejnost a hlavně Romové.

Zpráva se skládá ze tří částí - teoretického úvodu, popisu bezpečnostních rizik v jednotlivých lokalitách, kde Agentura působí a z popisu jednání Agentury během pochodů neonacistů do romských lokalit. Při zběžném prolistování zpráva vyloudí na tváři pobavený úsměv, je plná školáckých chyb a nepřesností - jména jednotlivých lokalit jsou zkomolená, data protiromských demonstrací a pochodů nesedí, o nacistech se v ní dozvíme nejeden vtipný nesmysl. Když jsem se do zprávy začetl podrobněji, pobavený úsměv z tváře mi zmizel a nahradil ho studený pot, který mi vyrazil na zádech.

Potlačené romské občanské probuzení

Šokovaly mě především části textu o aktivitách Agentury ve vztahu k neonacistickým nenávistným pochodům. Konkrétně třeba skandální pasáže o tom, jak Romové v Rotavě chtěli v reakci na to, že v místním protiromském pochodu DSSS a NPD, společně s německými neonacisty pochodovaly učitelky jejich dětí, uspořádat vlastní protestní demonstraci a Agentura jim to společně s dalšími aktéry (Policie, město) „rozmluvila“. Nebo o tom, jak se Romové v Přerově chtěli aktivně postavit k pochodu neonacistů k jejich domovům a Agentura jim to společně s dalšími překazila a jejich snahy, slovy autorů zprávy, „potlačila". Oba příklady jsou popisovány, jako dobrá praxe. Nebezpečnost takového jednání Agentury má minimálně dvě roviny - občanskou a bezpečnostní.

V občanské rovině kritiky se domnívám, že státu se prostě (z pochopitelných důvodů) nehodí mít aktivní romské komunity, které by ho potom třeba pravidelně mohly žalovat u mezinárodních soudů za segregaci romských dětí v takzvaných speciálních školách, nedobrovolné sterilizace, diskriminaci na trhu s bydlením, ubytovací řády v městských ubytovnách atd. Aktivní romské komunity by také mohly pořádat demonstrace za práva Romů a vyvíjet na stát tlak, aby své chování ve vztahu k Romům změnil. Agentura logicky, jako státní úřad, vyvíjí úsilí, aby romské komunity zůstaly pasivní, nejen ve vztahu k nenávistným, pogromistickým pochodům do jejich domovů, ale i v obraně svých práv. Jakýkoli projev občanské aktivity je u Romů nežádoucí a „potlačen“.

Současná situace českých romských komunit je velmi podobná situaci, ve které se nacházely komunity Afroameričanů na jihu USA v padesátých a šedesátých letech minulého století. Místní společenství Afroameričanů čelila silné diskriminaci a segregaci (třeba ve školství a na bytovém trhu). Čelila také pravidelně pochodům Kukluxklanu ke svým domovům, rasistickým komunálním politikám a rétorice místních rasistických politiků... To se podařilo zlomit tím, že proběhlo něco jako občanské obrození těchto komunit. Na Jih začali jezdit ve svém volném čase stovky černých i bílých (často židovských) aktivistů z mnohem méně rasistického Severu a snažili se o probuzeních místních Afroameričanů. To se jim povedlo.

Zrušení segregace na Jihu neproběhlo tak, že se bílí politici a instituce sami od sebe polepšili a od segregace ustoupili. Probuzení černí obyvatelé Jihu si ho vybojovali pomocí obřích demonstrací a protestů (třeba blokáda hromadné dopravy do zrušení černých a bílých sedadel), okupací univerzit a škol (dokud se neotevřely i Afroameričanům). Tyto protesty byly nenásilné, i když proti nim zprvu policie zakročovala silou. Pochody Kukluxklanu se podařilo zastavit po rozšíření telefonu v chudých afroamerických komunitách. Komunita, která byla cílem nenávistného pochodu, zatelefonovala pro pomoc do přilehlých afroamerických komunit a společně potom výrazně přečíslili pochodující rasisty v bílých kápích.

Bezpečnostní rizika postupu Agentury, tak jak je popsán ve zprávě, jsou také zřejmá. V zásadě jde o to, že neonacisté chtějí, aby pochod proběhl podle jednoho ze dvou, jimi preferovaných scénářů. První vysněná varianta je, že protivníci (Romové, antifašisté, za určitých okolností Policie) se jim postaví silou a oni si zabojují. Druhý scénář nenávistného pochodu o který neonacisté usilují, je, že svým obětem (Romům) naženou strach a ti se před nimi schovají doma a oni budou moct pochodovat romskou lokalitou s pocitem, že jim patří a zahnali Romy. Proto je kontraproduktivní se náckům během protiromského pochodu postavit se zbraní v ruce (jak by chtěli někteří radikálové) a stejně špatné je nedělat nic, zavřít se doma a vše přenechat Policii (jak by chtěla PČR, Agentura a neonacisté). Oba přístupy vedou k posilování neonacistického hnutí v ČR a mají negativní dopad na romské komunity.

Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že zdaleka nejúčinnější je střední cesta, o kterou se dlouhodobě snaží třeba iniciativa Nenávist není řešení. Totiž nenásilný, ale nebojácný protest, nebo nenásilná blokáda německého typu. Tato metoda má i neuvěřitelně pozitivní vedlejší účinek spočívající v aktivizaci místní Romské komunity, kterou tato situace stmelí, často tak, že po odchodu nacistů, se s nově nabitou důvěrou dokáže ozvat o svá práva i v jiných věcech.

Před nedávným pochodem DSSS do romského sídliště Chanov, jsem byl svědkem toho, jak místním Romům policejní „expert“ radí, aby „Ukázali náckům záda“. To je heslo kampaně iniciativy V Ústí (neo)nacisty nechceme během pochodu neonacistům v Ústí nad Labem v roce 2009. Jde o absolutní nepochopení našeho hesla. Bylo to heslo pro neromské obyvatele města, na které neonacisté při pochodu křičí „Češi pojďte s náma!“ právě jim jsme sdělovali v naší kampani „otočte se k neonacistům zády“. Radit však terčům a cílům neonacistické nenávisti, aby se k útočníkům, až přijdou do jejich domovů, otočili zády, není rozumné.

Autosegregace neexistujících Romů?

V nejednom (nejen) romském aktivistovi jistě vyvolá skřípění zubů i úvodní část zprávy, která ideově vychází z plzeňské antropologické školy. Dozvíme se tak, že romský národ neexistuje, respektive jeho vytvoření je projektem bílých aktivistů. Autoři zprávy čtenáři vysvětlují, že Romové jsou až druhotnou cílovou skupinou Agentury, tou primární jsou města a obce. Na mysli vyvstává otázka, jak se Agentura postaví k situaci, kdy jsou zájmy primární a druhotné cílové skupiny v přímém rozporu...

Je také představena Teorie autosegregace, podle které se Romové segregují v chudinských ghettech dobrovolně, protože nás Neromy nemají rádi, nechtějí bydlet mezi námi a cítí se v ghettech bezpečněji. Teorii autosegregace poprvé formuloval Alfred Ernst Rosenberg, hlavní ideolog NSDAP, ve své knize Der staasfeindliche Sionismus. Nacisté pomocí této teorie „dokládali“, že Židé po celý středověk nežili v ghettech kvůli diskriminaci, ale proto, že sami chtěli a že pro ně bude lepší, když je tam opět soustředí. Je nepochybné, že tato teorie si najde své příznivce i v českém prostředí, jak v neonacistických kruzích, tak mezi mainstreamovými rasisty.

Tak jak to tedy je? Jak se neexistující Romové mohou autosegregovat ?

Chceme aktivní romské komunity?

Situace romských komunit se od roku 1990 kontinuálně a stále rychleji zhoršuje. Chudoba se prohlubuje. Nepovedlo se provést žádné základní systémové změny nutné pro zlepšení (zrušení zvláštních škol , efektivní potírání diskriminace, nový loterijní zákon atd, atd). Anticiganismus se přesunul z hospod do ulic a Romové musí čelit stále častěji násilným pogromistickým protiromským demonstracím. Mainstreamoví politici přitvrzují v ostře nenávistné a rasistické rétorice. Pamatujete, jaký skandál vyvolal v roce 2008 Čunkův výrok o opalování u ohníčku na náměstí? Dnes by si toho nikdo ani nevšiml. Stalo se běžnou normou využívat protiromské nenávisti ve volebních kampaních, jak pravicových, tak levicových politických stran. Na romské komunity nově drtivě dopadají následky vládních takzvaných reforem.

Existuje nějaké řešení? Ano. V první řadě je třeba opustit politiku paternalismu, která je státem a většinou institucí vůči romským komunitám aplikována v uplynulých dvaceti letech. Je třeba s Romy, především těmi žijícími v podmínkách sociálního vyloučení, začít intenzivně komunikovat, jednat s nimi, jako s rovnoprávnými bytostmi, nikoli jako s objekty sociální integrace. Je třeba začít naslouchat romskému hlasu a Romy zapojit do tvorby a realizace politiky sociální integrace na všech úrovních. Jen tak plán na svou integraci přijmou za svůj a začnou na něm aktivně participovat a spolupracovat.

Spekuluje se o kvalitě, respektive nekvalitě české demokracie. Jedním z měřítek kvality demokracie, je jak se chová, ke svým menšinám a podporuje je v jejich národnostním, či etnickém uvědomění. Je potřeba, aby český stát, začal aktivně podporovat romské komunity v jejich obrodě a uvědomění, třeba prostřednictvím své instituce - Agentury pro sociální začleňování v romských lokalitách. Na druhou stranu, víme o tom, jak se c.k. tajná služba a další instituce Rakousko-uherského mocnářství, snažily „utlumit“ a „potlačit“ české národní obrození. Kterou cestou se vydáme, je jen na nás.

Neveřejný text „Průběžná zpráva o bezpečnostních rizicích v sociálně vyloučených lokalitách za rok 2011“ si můžete přečíst zde.