Autonomie místo paternalismu

Romové jsou v médiích představováni jako „problém“. Přes všechny „programy inkluze“ jsou dvaadvacet let po revoluci objektem vyloučení. Existuje nějaké východisko? Dlouholetý antirasistický aktivista navrhuje řešení založené na autonomii a samosprávě.

Zpráva z posledního zasedání Rady vlády pro záležitosti romské menšiny (duben 2012), které ho se zúčastnili osobně předseda vlády Nečas a ministr Drábek (viz romea.cz):


V roce 2010 bylo v rámci dotačního programu Prevence sociálního vyloučení a komunitní práce přerozděleno dvacet tři milionů korun, v roce 2011 devatenáct milionů a v roce 2012 9,5 milionů korun. Občanští členové se pochopitelně dotazovali proč k takovému razantnímu snížení finančních prostředků pro rok 2012 došlo. Paní zmocněnkyně pro lidská práva sdělila, že k snížení financí došlo v rámci úsporných opatření rozpočtové kapitoly Úřadu vlády ČR a je možná varianta, že v příštím roce 2013 dotace budou zrušeny.

Ondřej Giňa napsal v roce 2003 (otištěno v Gendalos 1/2004): „Česká společnost nedokáže překonat odpor vůči Romům, které nechce akceptovat jako rovnocenné a rovnoprávné občany tohoto státu… není náhodné že 80% Romů nemá práci, 79% romských dětí chodí do zvláštních škol, kde se jim dostane vzdělání určené pro mentálně postižené“.

Jsme ochotni přijmout toto konstatování jako fakt? Včetně toho, že vztah mezi majoritou a Romy má zřetelný trend se nadále zhoršovat, navzdory vládním programům a úsilí sociálních pracovníků? Není na čase přiznat si, že na pomoc státu nelze spoléhat? Stejně tak jako na pomoc většiny obcí, které v lepším případě preferují zájmy většiny, v horším místních mafií, které se chopily moci? Účinné řešení nenabízejí ani nevládní organizace, příliš závislé na grantech a dotacích a vesměs zatížené paternalismem – přístupem k Romům jako předmětu péče, nikoli svéprávným osobám.

Nedělejte z nich nesvéprávné
Navzdory formálnímu uznání Romů jako národnostní menšiny, dominuje v přístupu majority a jejich institucí zacházení s Romy jako objektem manipulativní péče či rovnou represe. Ve vládních dokumentech i v praxi opět převládla deetnizace – redukce na sociální problém. Respekt ke skupinovým právům, garantovaný mezinárodními úmluvami a svého času deklarovaný Chartou 77 se vytratil z obecného povědomí. Označení „nepřizpůsobiví“ se stal synonymem pro Romy. V interních dokumentech vládních expertů se přiznává neúspěšnost dosavadních politik, které navzdory změnám, v podstatě jen recyklují už vyzkoušené a neosvědčené postupy. Oficiálně proklamovaná integrace je iluzí, asimilace nemá alternativu. Společnost, kde se prohlubují sociální rozdíly, nemá dost síly a prostředků zvládat problém sociálního vyloučení ani u dosud integrovaných příslušníků majority, natož u tak stigmatizované a handicapované skupiny jako jsou Romové. Výsledkem někdy i upřímně míněné snahy sociálních.pracovníků je pravý opak proklamovaného cíle – stále sílící segregace. Popírání svébytné etnicity, manipulativní paternalistický přístup zákonitě naráží na bytostný odpor. 
 
Je na čase změnit paradigma „romské otázky“ a řešení postavit na principech autonomie a samosprávy. Jestli bychom měly na konkrétním názorném příkladu demonstrovat podstatu našeho přístupu nabízí se aktuální událost na chánovském sídlišti a diskuse kolem ní. 

Místním Romům se podařilo dosáhnout toho, že policie přímo nedoprovázela demonstraci DSSS a vlastními silami zorganizovali cca padesáti člennou pořádkovou službu. Nenechali se vyprovokovat a s podporou dalších stovek obyvatel sídliště v podstatě paralyzovali akci neonacistů. V internetové diskusi na serveru Romea.cz se objevil názor, že za prostředky, které stála zbytečná policejní asistence (ta sice nezasahovala, ale mobilizované policejní jednotky vyčkávaly opodál), mohlo fungovat na sídlišti nízkoprahové centrum sociální asistence. Vzápětí se objevila námitka, že to jsou stejně peníze navíc a jen další výhoda pro Romy. Je to dnes typický argument anticiganistů. Jak si povšimli i někteří sociologové, těžiště jejich argumentace se přesunulo od problémů se soužitím k poukazování na výdaje státu, dopadající na daňové poplatníky. Ať už jsou stále se snižující výdaje na sociální práci v porovnání s dalšími výdaji státu nepatrné, nemluvě o ztrátách způsobených korupcí, atd. až zanedbatelně malé, jisté racionální jádro mají.

Nové obce
Zkusme si položit pár otázek. Proč další výdaje navíc speciálně pro Romy? Jaký je skutečný efekt všech těch poradců a koordinátorů veřejné zprávy, terénních sociálních pracovníků, zaměstnanců nevládek, jejich kvalifikace spočívá jen v několikadenním kursu pořádaném jinou nevládkou, proč romští asistenti ve školách, kteří neumějí romsky atd.? Proč ne spravedlivý podíl z rozpočtu státu, krajů a obcí, o jehož využití bude rozhodovat vlastní samospráva dané konkrétní romské lokality? Proč ne romské školy, kde nebudou vystaveni diskriminaci, a mohou tak získat mnohem lepší vztah ke vzdělání?

Jsou Romové skutečně tak nesvéprávní a neschopní rozhodovat o svých věcech? Oč kompetentnější jsou byrokraté a sociální pracovníci z majority, kteří by v podmínkách v jakých žijí jejich „klienti“, odkázáni na jejich minimální příjmy, a nuceni řešit problémy jako je diskriminace v práci a bydlení, nedokázali sami vůbec přežít? Jak můžeme chtít po někom, aby se choval odpovědně, když se k němu chováme jako k předmětu manipulace? Jaké „rovné šance“ má příslušník druhé či třetí generace narozené v ghettu? Jakou rovnou důstojnost poskytuje společnost člověku nucenému podrobovat se řádu podobnému internačnímu táboru pod dozorem bezpečnostních agentur? Jaký vztah k majoritě může mít jinak normální romské dítě zařazené do zvláštní (dnes tzv. praktické) školy mezi skutečně duševně handicapované? Není vrácení a podpora hrdosti na to, že jsem Rom a tím i pocitu sounáležitosti a spoluzodpovědnosti za dobré jméno celé komunity efektivnějším způsobem jak řešit problémové chování? Spíše než ponižováním a distancováním se po způsobu některých asimilovaných Romů, které může jen posilovat komplexy méněcennosti a vyloučení, které stojí za většinou asociálního jednání? 

Řešení nevidím v nucené asimilaci, ale naopak: tam, kde se vztahy s okolím vyhrotily do neúnosné míry, dát šanci vzniku samosprávných komunit jako samostatných obcí. Nově ustavených na základě svobodné volby a na principech rovnosti všech členů a přímé demokracie. V podmínkách, které umožňují uspokojování základních existenčních potřeb vlastními silami, od svépomocného budování vlastních obydlí, přes samozásobování potravinami až po provozování služeb a vlastní výrobní činnosti.
Od státu pak požadovat jen uvolnění legislativy, usnadňující vznik takových samosprávných komunit – v podstatě by šlo hlavně o odstranění byrokratických omezení zákona o obcích, které kladou překážky vzniku nových obcí.

Pomoc, která poškozuje
Současné realizované či plánované programy zaměřené na řešení problému sociálně slabých skupin obyvatel a zejména Romů, ať už se jedná program podporovaného sociálního bydlení ministerstva pro místní rozvoj, o vládní program podpory sociální inkluze příslušníků romských komunit, či jejich krajské a místní varianty, nebo projekty iniciované nevládními organizacemi, trpí zásadními vadami:

Příjemcem podpory a realizátorem výstavby sociálních bytů nejsou samotní lidé z cílové skupiny ale zpravidla obce (u státní podpory to podle stávajících předpisů ani jinak být nemůže), případně jiné instituce (Katolická charita v Ostravě). Začasto pak dochází k tomu, že prostředky donátorem původně určené pro Romy slouží spíše příslušníkům majority (viz byty pro městské policisty v Brně, azylová ubytovna v Jablonci aj.). Rozhodování obecních zastupitelstev se ocitá pod značným tlakem majority a do určité míry takové přesuny legitimizuje. 

V zájmu úspěchu projektu jsou vybíráni ti, kdo se jeví z jejich hlediska integrovanější a asimilovanější, s lepšími předpoklady dodržet finanční závazky. Rozhodování je nutně subjektivní, příslušníci majority se jen velmi obtížně orientují v romských reáliích a z výběru zpravidla vypadnou ti nejpotřebnější.

Možnosti participace při vlastní výstavbě (výrazné snížení nákladů, zapojení do pracovního procesu, posílení motivace) nejsou dostatečně využívány, participace je často jen symbolická. Je-li stavebníkem někdo jiný než samotný příští uživatel, preferování zájmů zainteresovaných firem, typické pro obecní zakázky, neúměrně navyšuje náklady.

Nejsilnější integrující motivační faktor – možnost získání trvale zajištěného vlastního bydlení pro sebe i své potomky – získání bytu do podílového, družstevního či osobního vlastnictví – není obvykle využíván (dvacetiletý časový horizont jaký je slibován v případě Vesničky soužití je zvláště pro Romy příliš vzdálený).

Podpora zaměstnanosti vesměs směřuje k podnikatelským subjektům (investiční pobídky, příspěvek za nové pracovní místo, rekvalifikační kursy, aj.) a negarantuje, že příležitost dostanou ti nejpotřebnější.

Společným jmenovatelem vytýkaných nedostatků je paternalistický přístup. Groteskní je zvláště porovnání pasáží těchto programů, které se na jedné straně odvolávají na osobní zodpovědnost každého za svůj osud a preferují individuální vzestup, a současně na straně druhé přistupují k sociálně slabým jako k nesvéprávným objektům, V případě Romů aniž by jim daly prostor pro svobodné rozhodování a přiměřenou šanci zlepšit své postavení jinak než faktickou asimilaci. 

Zvláště destruktivní je přístup, který převládá zejména ve vládních dokumentech, který záměrně vytrhává ty z romské komunity, kterým se podařilo dosáhnout určitého sociálního vzestupu, a izoluje je od méně úspěšných (aniž by jim ovšem mohl garantovat vstřícné přijetí majoritou a onu kýženou integraci), místo aby podporoval užitečnější, potřebnější a romským tradicím koneckonců i více odpovídající snahu úspěšných Romů podporovat i své okolí a táhnout nahoru celou komunitu. 

Neefektivnost takovéhoto přístupu státu, obcí i nevládních organizací dokazuje nárůst sociálně vyloučených lokalit, kde se Romové zpravidla ztrácejí i statut nájemního bydlení a stávají předmětem vykořisťování majitelů a provozovatelů ubytoven. Stávající metody sociální práce nejsou s to nabídnout účinné řešení, zvláště když nadále klesá ochota i schopnost majoritní společnosti a jejich institucí poskytnout potřebné prostředky.

Šance na domov

Mít vlastní domov, bezpečné útočiště patří k základním lidským potřebám, jeho zbudování vlastními silami k archetypům lidského chování. Nemožnost uspokojení takové základní potřeby je nesmírně frustrující – naopak otevření šance, jak tuto potřebu realizovat, může vyvolat silný pozitivní motivační efekt. 

Řešení, které navrhuji, vychází ze zjištění, že údajné snad přímo geneticky zakotvené a nepřekonatelné kočovnické sklony jsou do značné míry mýtus. Byly způsobeno vnějšími tlaky. Romům bylo po staletí bráněno usadit se a nabývat půdy a jiných nemovitostí. Pokud to podmínky jen trochu dovolují, je tu zřetelný sklon k sendentarizaci. V současné době vedle nuceného sestěhovávání na několika místech ČR, spontánně vznikají enklávy, kde Romové kupují levné rodinné domky a usazují se zde. Tak např. ve Zlonicích, kam začali odcházet romské rodiny z nájemních bytů v Praze. I emigrace často bývá jen prostředkem, jak našetřit peníze k zakoupení vlastního domku.

Způsob, jak zajistit dostupnost takovéhoto řešení pro širší vrstvy, má dva základní mody, které se ovšem mohou s výhodou prolínat. Jednak převedení romských enkláv a ghet do vlastnictví neziskových organizací, sdružujících obyvatele těchto lokalit jako spolumajitele a nevládní organizace se zkušenostmi s komunitní prací a jednak svépomocná výstavba – levná nízkopodlažní zástavba na pozemcích umožňujících provozovat záhumenkové hospodářství či jinou výrobní činnost.

Nezbytným předpokladem je vyřešit problém strmého nárůstu cen pozemků na volném trhu, buď státní intervencí – nabídnutím pozemků po zkrachovalých státních a dosud nezprivatizovaných podnicích, armádou opuštěných vojenských objektů, nevyužívané zemědělské půdy, apod., nebo vlastní aktivitou – sdružováním prostředků, vyhledáváním lokalit s klesajícími cenami nemovitostí, atd. 

Problém nárůstu vlastních nákladů stavby pak lze řešit s použitím tradičních, mnoha generacemi používaných a osvědčených způsobů jak zajistit vlastní bydleni. Je to jednak výstavba svépomocí s využitím recyklovaného materiálu a místně dostupných surovin a jednak jsou to výrobní, stavební a bytová družstva v tradiční podobě rozvíjející se od devatenáctého století.

U jednoduchých rodinných domků většinu prací zvládne kterýkoli průměrně zručný jedinec. Takto svépomocí se tradičně stavělo po celou historii lidstva a i ve dvacátém století byla v této zemi tímto způsobem postavena většina rodinných domků.

Navrhované řešení má pak vedle výrazného posílení motivace další synergický efekt – získání pracovních dovedností, které je pak možno dále využít v provozování další vlastní výdělečné činnosti, tedy k provozování řemesel a služeb spojených s bydlením a stavební a výrobní činností vůbec. A to v podobě samostatného podnikání, nejlépe v družstevní podobě, kde vlastní romská firma může eliminovat problémy s diskriminačním přístupem a přidělováním pouze podřadných pomocných prací, jak to vidíme u neromských firem či tzv. veřejných, či obecně prospěšných prací.
Vypořádání se s námitkami jako je zneužití majetnými a vlivnými osobnostmi, upřednostňování příbuzných, klientelismus apod., ponecháváme na případnou diskusi. Zde pouze připomínám důsledné uplatnění principu rovnosti a přímé demokracie

Tento text je zkrácenou verzí příspěvku na diskusi, pořádané Antifašistickou Akcí v neděli 29. dubna v Cafe v Lese , Krymská 12 od 15 hodin.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

Sobota, 28.Dubna 2012, 09:34:15

Konkrétní navrhovaná opatření, posilující participaci, jsou velmi dobrá, a to obecně ve vztahu k dnešní podobě sociálního státu, nesměřoval bych to specificky k "romské otázce". Právě s tím souvisí moje výtka - jestli to, jak to Jakub Polák předkládá, není spojeno s jemnou formou etnizace problému.

Nechci popírat, že ta národnostní identita existuje a má svůj význam, ale příliš bych nepodporoval její politizaci v tom smyslu, že by se právě takto měly definovat ty samosprávné komunity. Jednak by to mohlo za jistých okolností prohlubovat segregaci, jednak by to současně mohlo posilovat a legitimovat nerovnosti a vykořisťování uvnitř samotné té samosprávné (třebas formálně "přímodemokratické") komunity.

Sice zdůrazňuješ ten ideál přímé demokracie, ale právě proto je to trochu nekonzistentní - ten ideál by neměl být podle mého názoru spojen s vylučováním na základě etnické ne/příslušnosti. A z druhé strany si naopak kladu otázku, zda to paradoxně není takový skrytý paternalismus, kdy "bílý" anarchista pracuje s nějakou svojí představou té romské komunity, do níž si promítá svůj upřednostňovaný, ten "správný" politický vzorec, aniž by reflektoval, jak moc tento ideál odpovídá reálným poměrům a návykům těch komunit.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.