Tomáš Vandas a deset milionů mlčících

Lidem v Krupce stát i prostřednictvím policejního antikonfliktního týmu upřel právo na lidskou důstojnost. Změny musí vynutit ministr vnitra a policejní prezident. A je také třeba, aby se probrala česká občanská společnost.

Igor_demo20

Saša Uhlová

12.04.2011 12:40

Související

S klesající životní úrovní českých domácností a spolu se vzrůstajícím strachem z nezaměstnanosti, neschopnosti splácet, exekucí a budoucnosti obecně narůstají také xenofobní nálady ve společnosti. Těchto nálad se pak přirozeně chytají populistická a extremistická uskupení jako je Dělnická strana sociální spravedlnosti, která ústy svého předsedy Tomáše Vandase lidem slibuje, že v této zemi obnoví pořádek.

Dělnická strana sociální spravedlnosti uspořádala v poslední době dva mítinky. V Novém Bydžově, kde se před časem jeden Rom dopustil znásilnění, a minulou sobotu v Krupce, kde loni dva nezletilí Romové napadli a znásilnili dvanáctiletého chlapce.

V obou případech pomáhala organizovat občanská iniciativa V Ústí neonacisty nechceme protestní akci, která měla formu náboženského shromáždění, jež nepodléhá ohlašovací povinnosti. V Novém Bydžově i v Krupce policie proti odpůrcům DSSS razantně zasáhla, aby uvolnila cestu nahlášenému pochodu.

V prvním případě se tak stalo až poté, kdy shromáždění přítomná farářka oficiálně ukončila. V Krupce policie rozmetala stále probíhající shromáždění a ranám obušků neušli ani duchovní, kteří se právě spolu s dalšími modlili.

Způsob, kterým se Policie ČR postavila k faktu, že se na místě sešly dvě skupiny, jejichž střetu bylo třeba zabránit, je symptomatický. Podle vyjádření mluvčí neměla policie jinou možnost než náboženské shromáždění rozehnat. Každý, kdo v místě byl, ale viděl, že místa na to, aby koridorem provedla příznivce DSSS, bylo dostatek.

Zaštiťovat se výkladem, podle kterého má nahlášené shromáždění přednost před náboženským procesím, jež nepodléhá ohlašovací povinnosti, je v daném kontextu směšné. Přednost sama o sobě ještě není důvodem k násilí – ani když řidič nedá přednost a způsobí nehodu, nikdo ho snad nebude mlátit obuškem.

Impulsem k pochodu příznivců Dělnické strany sociální spravedlnosti sídlištěm Maršov v Krupce se stala skutečnost, že pražský vrchní soud snížil na polovinu trest pro mladistvého pachatele. Pochod byl naplánován od nádraží k náměstí, kde se mělo odehrát shromáždění.

Příchodu na náměstí předcházela ještě odbočka do ulic, kde bydlí vysoké procento místních Romů. Organizátoři tím chtěli dát místním Romům najevo, že nesou vinu za čin dvou nezletilých, vzbudit v nich strach a ponížit je, což se jim povedlo.

V době, kdy se stále ještě konala bohoslužba, vmísili se do davu členové antikonfliktního týmu Policie ČR, kteří začali vysvětlovat přítomným, že by měli místo opustit. Místní Romy přesvědčovali, že by neměli vycházet vůbec na ulici, že by se měli ve chvíli, kdy sídlištěm prochází průvod příznivců DSSS, chovat co možná nejvíce pasivně, aby je nebylo vidět. Pokud prý nebudou provokovat svou přítomností a nebudou vycházet ze svých bytů, nic se jim nestane.

Stát by měl naopak prostřednictvím svých správních orgánů zajistit lidem, aby nebyli kráceni na svých ústavních právech. Zde proti sobě stojí právo pokojně se shromažďovat na straně jedné a právo na lidskou důstojnost na straně druhé.

Rada, aby se lidé zavřeli ve svých bytech a předstírali, že neexistují, aby se jim nic nestalo, je sama o sobě velmi ponižující. Myšlenka, že jejich přítomnost na ulici je provokací, se zdá být sice absurdní, ale policisté vycvičení v řešení konfliktních situací to tak asi skutečně vnímali.

Poukazuje to na skutečnost, že členové antikonfliktního týmu jsou vedeni k metodice, kterou nelze v civilizované zemi poučené dějinami střední Evropy brát jinak než jako neakceptovatelnou hanebnost. Policejní prezident a ministr vnitra nesou za praxi, kdy lidem stát radí, aby zůstali doma, poněvadž venku se srocují rasisté, osobní politickou odpovědnost a musí vynutit její změnu.

Jak je nicméně možné, že situace v Krupce vůbec nastala? Správný postup Městského úřadu v Krupce měl být podle zákona o právu shromažďovacím ten, že by na základě §8 nejprve svolavateli navrhl, aby se shromáždění konalo na jiném místě s ohledem na obyvatele sídliště Maršov, kterým měl průvod procházet.

Až teprve pokud by s tím svolavatel nesouhlasil, měl pochod zakázat. Soud zákaz zrušil, neboť úřad jej odůvodnil dopravními komplikacemi. To byl zjevně zástupný důvod, který soud v Ústí nad Labem přirozeně neshledal dostatečným.

Neexistuje jediný rozumný důvod, proč by měl „protest proti odlišnému přístupu soudů, kriminalitě a dalším problémům současné doby“ probíhat právě na sídlišti v Krupce. Dobře to vyjádřil jeden starý Rom, který seděl vedle mne ve chvíli, kdy už probíhalo shromáždění DSSS dole na náměstí: „Copak my demonstrujeme proti všem Čechům, když jsou napadáni Romové? Nedáváme přece za vinu všem gadžům to, co se stalo Natálce.“

Protest proti takové zjevné provokaci a neschopnosti státu zajistit lidem, kteří na jeho území žijí, lidskou důstojnost by měl být primárně civilní. Náboženské shromáždění se může odehrávat paralelně s takovým občanským protestem, nemělo by však být jediným a zastřešujícím.

Jednak proto, že svůj nesouhlas mohou vyjadřovat i nevěřící, a jednak proto, že skutečným účelem shromáždění je vyjádření nesouhlasu se zastrašováním a ponižováním Romů lidmi, kteří pod jejich okny pochodují s výkřiky „Cikáni do práce“, „Češi pojďte s náma“, „Nic než národ“, „Čechy Čechům“ apod.

Ostatně ve chvíli, kdy příznivci DSSS tato hesla skandovali, existoval již důvod pro rozpuštění demonstrace, jmenovitě podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod (§356 trestního zákoníku). Pokud by soud neuznal jako důvod k zákazu fakt, že pořadatelé odmítli změnit trasu pochodu, měl úřad využít možnosti shromáždění rozpustit.

Společenská citlivost k tomu, co je a co není nesnášenlivé, je v České republice velmi nízká, je však třeba domýšlet do důsledků, co které heslo znamená. Například z hesla Čechy Čechům vyplývá, že si skandující nepřejí, aby na území ČR žili lidé jiných národností.

Otázkou zůstává, jak se máme stavět k hypotetické možnosti, že by dav procházel sídlištěm mlčky. I tak by vzbuzoval v obyvatelích strach a už sám fakt, že to stát dopustil, by je ponižoval. Postaví-li se stát prostřednictvím svých institucí na stranu agresorů, doporučuje-li Romům, aby se skrývali ve svých bytech, a nevezme-li tak v úvahu ústavní práva příslušníků šikanované menšiny, je čas na občanský odpor.

Když jsem stála po boku nešťastných Romů a společně jsme se dívali dolů na náměstí, kde probíhalo shromáždění, přemýšlela jsem o tom, co vlastně po Romech česká společnost vyžaduje. Sídliště Maršov, které je obývané z velké části Romy, není žádným ghettem. Bydlí zde také poměrně dost Neromů, sídliště je pěkné, upravené.

Řada Romů zde má práci. Je zjevné, že ani tak nezáleží na tom, jak ti lidé žijí, do jaké míry se snaží. Ve chvíli, kdy společnost opanuje strach, záleží pouze na tom, zda jsou Romové, nebo Neromové. A tato nenávist vůči Romům má živnou půdu v existenční nejistotě, kterou trpí čím dál víc lidí. Je samozřejmě otázka, zda má smysl bojovat proti sílícím xenofobním a nenávistným projevům, když jejich příčinou nejsou Romové, ale špatná sociální situace a nejistota těch, kteří hledají viníka své situace.

Vzpomněla jsem si v té chvíli na slova jedné pamětnice holokaustu, která na dotaz, zda se bojí takovýchto pochodů neonacistů, odpověděla, že ty ji samy o sobě neděsí, ale že ji děsí těch deset milionů, které k tomu mlčí...

Z rozjímání mě vyrušil Tomáš Vandas, který do megafonu hřímal, že „tady neustále dochází ke zvýhodňování občanů na základě barvy pleti“ a „jak je možné, že příslušníkům nepřizpůsobivé menšiny je vypočítáván důchod z průměrné mzdy v České republice?“

Strašně jsem se styděla. Ani ne tak za Vandase, který se pouze snaží na základě současné situace získat politické body, a žádná lež mu proto není odporná, ale spíš za svůj stát, který celou situaci dopustil. Ale i proto, že maršovské Romy přijelo podpořit tak málo lidí. Kromě bydžovských Romů, kteří vážili dlouhou cestu, přijelo jen několik desítek odpůrců neonacismu.

A místní Romové byli i za tu malou podporu tolik vděční. Za ten den jsem navštívila několik domácností, hovořila s mnohými z nich a všichni se neustále ujišťovali, že nelze uplatňovat princip kolektivní viny. Když se mě i tři mladé dívky zeptaly, zda skutečně nemohou za to, co udělali ti dva kluci tomu Patrikovi, nevěděla jsem v první chvíli, co odpovědět.

Jedná se jen o pouhý dílek skládačky, který zapadá do celkového marasmu, ve kterém se společnost ocitá. Přesto však má smysl stavět se na stranu šikanovaných. Pokud má být občanský odpor proti pošlapávání ústavních práv Romů účinný, je třeba, aby byl masový. Proto nastane-li znova taková situace, měli by se na místo od svých počítačů přemístit všichni ti, kterým to není lhostejné. Diskutováním na internetu občanskou společnost nevybudujeme.

A co si myslíte vy? Diskuse (12 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

promluvila evangelická církev Úterý, 12.Dubna 2011, 13:33:17

K mému příjemnému překvapení se k věci otevřeně vyjádřil synodní senior ČCE Joel Ruml zde: http://www.e-cirkev.cz/clanek/1510-Vyjadreni-synodniho-seniora-CCE-k-udalostem-v-Krupce/index.htm

Ondřej Wolf - farář v.v.

Úterý, 12.Dubna 2011, 18:08:22

Sašo, to je hluboce pravdivý článek. Díky za něj.
Ondřej

Petr Litschmann - M.Žižkov

Díky za ta slova + svědectví Úterý, 12.Dubna 2011, 22:48:47

To jistě nevybudujeme, ale může to pomoct vypilovat řeč, jíž je možno oslovit tu část z deseti miliónů, která nečetla tento článek ani podobné.. ("Včera bylo pozdě" ještě nikdy nic neusnadnilo)

Tomáš Tožička - Duchcov

Problém i-kavárny Středa, 13.Dubna 2011, 17:18:13

Bohužel ovšem intelektuálská internetová kavárna má dlouhodobě tendenci celý problém bagatelizovat. Bojí se pojmenovat fašisty pravým jménem, ignoruje prosakování hnědé do politických stran zleva doprava.
A šířit akademická moudra přes marginalizované diskuse ještě nikdy ničemu moc neprospělo. Pilování řeči si tu užíváme dost. Teď je čas na skutečnou akci a prosazování změn!

Stanislav Hošek - Český těšín

Osobní údiv. Středa, 13.Dubna 2011, 19:34:48

Přiznám se, že mne nejvíc udivuje, že si dosud nikdo z intelektuálů nespojuje současnou pravicovou nadvládu za poslední léta, s chováním neonacistických, fašistických a jiných kast. Já osobně kupříkladu vnímám, že již skoro rok je vrchním šéfem ministra vnitra zástupce VV-ABL, které mají praxi dokonce v organizování občanských hlídek, a nic si z toho nevyvodil. Nečekejme od existenčně zdeptaných a ušlápnutých občanů nějakou akci. Do Bydžova mělo kupříkladu přijet osmdesát nekoaličních poslanců, kteří by vyprovokovali, aby do pak přijela třeba celá vláda, místo hádání se o posty. Dokud vrcholní politici jsou laxní vůči neonacismu, lidé nemají důvod se chovat jinak. Ti budou deptaní totiž pořád, a ti, kdo se mu budou chtít vyhnout, přidají se časem k nacistům. Ale ti tak zvaní demokratičtí politici, ti pod vládou neonacistou dozajista přijdou o krk. Být proto zavčasu proti, je především v jejich eminentním, doslova existenčním zájmu.

Petr Litschmann - M.Žižkov

to TT Čtvrtek, 14.Dubna 2011, 00:10:39

Pro mě (a snad i pro mnohé), kterého mediální zprávy o/a aktuální/m dění jakož i pochody rasistů míjí, je skutečnou akcí a prosazovanou změnou právě schopnost verbální reakce při každé příležitosti a při každém hovoru na toto téma s kýmkoli potkaným. Je snad něco špatně na snaze se učit oslovit různé lidi?

Lepenka

Michal Špína - komparatista

ČSSD a hnědé cedule Čtvrtek, 14.Dubna 2011, 02:22:36

Pokud tady byl nakousnut postoj "nekoaličních stran": ty samozřejmě mlčí, natož aby někam jezdily. Pokud jde o důvod, mám neblahé tušení, že vědí, jaké by to bylo pro většinu jejich voličů zklamání; vědí, jaké pohrdání si odnesli Kocáb či Stehlíková, "zastánci nemakačenků". Bludná spirála pseudoargumentace tak jen pokračuje.

Na webu KSČM je k nalezení alespoň jakýsi článek z Haló novin týkající se Krupky. Ale ČSSD? Možná mi něco uniklo, ale při vyhledávání na webu nenalezeno k Bydžovu nic -- a ke Krupce: leda poněkud mrazivé kouzlo nechtěného:

"Lidé se podle hnědých cedulí již běžně orientují..."
http://www.cssd.cz/media/zpravy-z-kraju/hnede-cedule-naviguji-turisty

Aaaprofil

Saša Uhlová - novinářka, Praha 3

Petře Litschmanne, Čtvrtek, 14.Dubna 2011, 10:19:1

o tom, jak oslovit co největší počet lidí, samozřejmě přemýšlím. Není to ovšem tak jednoduché. V praxi se nejvíce osvědčuje seznámit člověka, který má vůči Romům předsudky se situací naživo. Tedy vzít ho na návštěvu do nějaké rodiny, která, byť má třeba různé problémy a není tam všechno ideální, je sama o sobě důkazem, že nic není černobílé.

Lidem, kteří se Romů bojí, nebo si o nich vyvářejí nejrůznější, někdy až fantastické, představy, nejvíce pomůže, když vidí, že jsou to vlastně normální lidé s podobnými problémy, jako mají oni sami.

To ale rozhodně není koncepční řešení /respektive je: například integrace ve vzdělávacím systému - kdyby měl každý spolužáky Romy, viděl by třeba už jen to, jak jsou od sebe různí/, kterým bych dokázala jako jednotlivec oslovit větší počet lidí.

Otázka ale zněla, pokud jsem ji správně pochopila, jak o problému psát. Třeba tento text jistě neoslovil ty, kteří dle vlastních slov "nejsou rasisty", ale "cikány nesnášejí". Naopak je rozčílil.

V komunikaci s lidmi, kteří si o Romech nemyslí nic dobrého by bylo dobré postupovat dvěma směry.

Za prvé je dobré, aby si uvědomili, co /a kdo/ je reálně příčinou současného stavu, tedy že nikoliv několik desítek tisíc sociálně vyloučených Romů, ale vlády České republiky, špatná morálka společnosti /benevolence k jistým druhům krádeží/, korupce, klientelismus, špatná vymahatelnost práva, laxní přístup veřejnosti k veřejnému prostoru, atd...

A za druhé, co z mé zkušenosti funguje, je nahrazení živého kontaktu písemnou formou. Lidé dobře reagují na životní příběhy a to nejlépe takové, které by se mohly stát i jim. Například: Jedna moje spolužačka si adoptovala romské děti. Obává se přirozeně o jejich budoucnost v této zemi. Kdyby třeba napsala text o tom, s jakými obtížemi se setkává a čeho se bojí, mohlo by to některé nepřesvědčené oslovit.

Ovšem ve chvíli, kdy existenční obavy nebo celková naštvanost přesáhnou určitou mez, klesá i schopnost empatie. A pak je každé psaní a přesvědčování zbytečné.

Adam Votruba - Praha

Čtvrtek, 14.Dubna 2011, 16:26:48

Pěkný a důležitý článek. Díky za něj.
Mám zkušenost z výuky na gymnáziu, kdy jsem se snažil studenty v hodinách ZSV informovat o Romech tím způsobem, že jsem jim řekl něco o jejich historii, ukázal, že u nás vychází romské časopisy, dvojjazyčné knížky, že existuje romský slovník, většinou jsem jim přečetl nějakou pohádku a pustil nějakou písničku. Odezva byla většinou pozitivní a zaujalo to i ty, co vůči Romům měli z dřívějška nějaké předsudky. Souhlasím se Sašou, že seznámit lidi se situací Romů je nejúčinější, a nemusí jít jen o osobní zkušenost.
Mimochodem poslouchal jsem 8.4. Studio Stop na ČRo6, kde politolog Petr Robejšek mluvil o růstu pravicového extrémismu a xenofobie. Sice to správně označil za celoevropský fenomén, jehož příčinou je frustrace. Ale důvod k frustraci viděl v tom, že Evropa ztrácí své výsadní postavení. Myslím, že většinu lidí frustruje klesající životní úroveň, a mezinárodní postavení Evropy je jim srdečně jedno. Ale nejde jen o ČR jde o celosvětový "neoliberalizační" trend, který je dlouhodobý. Takže je otázka, jak přesvědčit lidi o příčinách jejich frustrace proti mediálnímu mainstreamu. A kolik lidí vlastně vidí příčinu této frustrace v životní úrovni a politickém marasmu? Myslím, že to je zatím menšina.

Lepenka

Michal Špína - komparatista

Pozdě, ale přece: Pondělí, 18.Dubna 2011, 14:42:48

http://www.cssd.cz/inews/nazory-a-komentare/krestansko-socialni-platforma-cssd-k-policejnim-zasahum-v-novem-bydzove-a-v-krupce
Podepsaným děkuji.

Petr Litschmann - M.Žižkov

Za pozitivní příklady cest a svědectví Středa, 20.Dubna 2011, 23:30:11

..(v diskusních příspěvcích) můj dík Saši Uhlové a Adamu Votrubovi. Jsou to poctivé a účinné způsoby a věcně netřeba nic dodávat. Nabízí se ovšem otázka, otázka vzniku nebezpečí. Flustrace v lidech vznikala pravděpodně v každé době, státním a ekonomickém uspořádání a ať bude svět jakýkoliv ideální v budoucnu, flustrace zřejmě přetrvá a s ním i mechanismy odbourávání a ventilování naštvanosti skrze nějaký "hromosvod". Neonacisté a někteří populisté dovedou získat přízeň právě tím, že předstírají empatičnost s těmi zrovna flustrovanými a i když je nezblnou k rasismu a podobně, vytvoří si vděk za tu chvíli bez bezmoci flustrace a tím i jakousi shovívavost mezi širšími vrstvami včetně těch známých či i kamarádů, s kterými se normální člověk běžně a rád setkává. Na tohle jsem narážel, na tu možná lhostejnost nebo hůř - širokou shovívavost k projevům nesnášenlivosti.
Vidím tady prostor pro kulturní posun k tomu, aby na takovýto ventil (a tedy nutně posilování vlivu neonacismu) člověk snad ani nepomyslel, podobně jako nepomýšlí na veřejné popravy a lynčování na náměstích...
... Ta otázka zní, jestli (od kterého okamžiku je už pozdě) přináší flustrace lidí jejich takovou zaslepenost, že je cokoliv dělat zbytečné? A tu mám opět problém se závěrečnou (provokativní?) větou Saši U. - ne ani tak z hlediska pragmatického přístupu, ale z hlediska zacházení (novinářů) se slovy. Nezbývá mi než kontrovat otázkou: Není pak zbytečné i každé zrození?

Aaaprofil

Saša Uhlová - novinářka, Praha 3

Defétismus Pátek, 22.Dubna 2011, 00:00:22

Uznávám, že tu větu jsem napsala z jakéhosi pocitu marnosti. Jednak proto, že existují způsoby a nástroje, kterými by bylo možné interetnické napětí snížit a přitom to nikoho moc nezajímá a jednak proto, že současná vládní politika výrazně posiluje frustraci lidí, takže se dá očekávat, že naopak bude nesnášenlivost vzrůstat. Za takové situace se psaní textů, které se budou snažit o posílení tolerance k odlišnostem, zdá být prostě směšné.

Například: Na ministerstvu vnitra leží poměrně slušná koncepce romské integrace /ona se tedy jmenuje nějak jinak, soustředí se na sociální vyloučení/. Úplně by stačilo, kdyby se to, co se v ní píše, skutečně aplikovalo.

Nebo segregace ve školství. Když se poprvé po mnoha letech začala Klára Laurenčíková, coby náměstkyně ministra školství, tímto problémem systémově zabývat, doufala jsem, že se blýská na lepší časy. Kdyby jí dali pár let času, problém by sice "nevyřešila", ale značně by situaci zlepšila a tím by zároveň napomohla "integraci Romů". Pak ale přišly volby, ona již náměstkyní není a na ministerstvu školství se začínají vést takové řeči, že segregace je vlastně pochopitelná a *přirozená*. Přituhuje a mně z toho není dobře.

Ale to neznamená, že házím flintu do žita a ani to neznamená, že nebudu psát a přemýšlet o tom, jak nejlépe v tomto směru oslovit ty, kteří ještě oslovitelní jsou. Jen se snažím upozorňovat na to, že je třeba problém vnímat v souvislostech. Těžko se apeluje na toleranci lidí, kteří žijí v existenčním stresu.

Tentokrát bych asi měla uzavřít příspěvek nějak optimisticky, protože Vás můj defétismus evidentně provokuje, jen na ten optimistický závěr nemůžu přijít :)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.