Zablokovaná blokáda

Blokáda pochodu příznivců DSSS byla úspěšná. Ovšem nikoli proto, že by se blokujícím podařilo nahlášenou demonstraci skutečně zastavit, ale tím, že ukázala, co je důležité a co by se příště dalo dělat jinak. Bez blokády.

K brněnské blokádě toho už bylo napsáno mnoho. Účastníků byl velký počet a mnozí z nich kriticky referovali v různých textech o mediálním obrazu, který vytvořila Česká televize a z něhož vyplývalo, že zde byly dva znesvářené tábory, jež se díky policii nestřetly.

Nejdůležitější poselství, které z nedělní „neúspěšné“ blokády vyplynulo, však nebylo popsáno dostatečně. Tím je skutečnost, že podstatné není zabránit průchodu příznivců DSSS ulicemi, kde bydlí vysoké procento Romů, ale solidarizovat se s místními a ukázat jim, že se najdou lidé, a nebylo jich málo, kteří jsou ochotni strávit neděli tím, že budou stát při nich. Pocit úspěchu, který většina zúčastněných měla, totiž nebyl falešný. Ono se skutečně podařilo to nejpodstatnější. A to, že se ve státě, kde patří ke společenskému úzu nadávat „na cikány“, přišlo dva tisíce lidí ty nenáviděné Romy podpořit. Atmosféra, která se na blokádě v ulici Cejl vytvořila, byla pozoruhodná.

Mladým romským klukům, kteří mi pomáhali zdolat zídku, na kterou jsem se snažila vyškrábat, abych našla lepší místo na focení, zářila z očí spokojenost. Když jsme se dali do řeči, ukázalo se, že studují střední školu a na blokádu přijeli z Prahy a z velké účasti měli ohromnou radost. Později jsem se, poté co se dav hnul o kousek dál, ocitla na konstrukci billboardu s jednou místní romskou puberťačkou. Ve chvíli, kdy se ukázalo, že dav příznivců DSSS prochází vedlejší ulicí a že my se odtamtud vlastně nemůžeme hnout, vesele křičela: „zablokovaná blokáda“, ale v jejích slovech nebyl strach ani zášť. Jen to konstatovala, a přitom bylo vidět, že je v naprostém klidu, protože cítí sílu podpory davu. A než se s námi billboard zřítil, zazpívaly jsme si spolu s ostatními i českou hymnu. Ironie v tom byla jen částečná.

Jako tolikrát dřív jsem si uvědomila, že k tomu, aby se Romové mohli skutečně integrovat do české společnosti, potřebují být přijímáni. Radostné reakce místních Romů, i těch, kteří přijeli z jiných měst, dávaly tušit, že mnohem podstatnější než blokáda je právě prostá přítomnost lidí, kteří se zde sešli kvůli nim, aby v tom nebyli sami. Říkala jsem si, proti čemu vlastně bojujeme? Proti těm třem nebo čtyřem stovkám neonacistů? Nebo proti xenofobii, nenávisti a rasismu obecně? Ale o těchto jevech se bohužel nedá říci, že by byly problémem několika stovek či tisíců lidí nebo jen voličů Tomáše Vandase. Kdybychom toto tvrdili, bylo by to jen naše zbožné přání a neschopnost vidět problém v celé jeho šíři.

Čeho vlastně dosáhneme tím, že průvod neprojde ulicemi, kde žijí Romové? Zlepší se tím vztah české společnosti k Romům? Zmenší to napětí, které zde panuje? Nebo je to spíš hledání viníka, jenž by byl odpovědný za postoje, které jsou ve společnosti většinové?

To mě přivedlo k myšlence, že by se příště místo blokády zorganizoval v ulicích celé oblasti velký happening. Sešli by se zde umělci, kteří blokádu podporovali, hrály by zde kapely, mohly by tu být všelijaké stánky s jídlem i informacemi, prezentovat by se tu mohlo Muzeum romské kultury. Svá vystoupení by mohli předvést různí pouliční kejklíři – místa je v ulicích dost. Mělo by to celou řadu výhod.

Nebylo by to tak nudné jako stát mnoho hodin na jednom místě. Ostatně jen díky velké trpělivosti blokujících a dobré organizaci pořadatelů to dav bez incidentů celý den vydržel.

Také by se přirozeně a za příjemných okolností setkávali lidé, kteří žijí v brněnském či jiném „bronxu“, což není až tak obvyklá záležitost. Před lety mě překvapila kamarádka Romka a právnička z Brna, když mi vyprávěla, jak se někteří její bývalí spolužáci bojí procházet Bratislavskou ulicí. Od té doby jsem ale sama potkala řadu Brňanů, kteří mi říkali totéž. Že mají prostě strach. Možná někteří lidé, kteří do těchto ulic nechodí, byli i na nedělní blokádě. Stát natěsno v dvoutisícovém davu je ale něco jiného než se volně procházet ulicemi. Akce by byla otevřením – zveřejněním – prostoru, který za jiných okolností tenduje k tomu být ghettem.

I pro televizi a média obecně by to byl tvrdší oříšek. Popisovat veselý happening jako akci znesvářeného tábora „těch druhých extremistů“ by bylo mnohem těžší. Navíc by to jistě bylo zpravodajsky zajímavější, a tak by si už nemusela televize vypomáhat tím, že sestříhá pár nejdramatičtějších okamžiků z celého odpoledne a vynechá celé hodiny úmorného postávání.

A co by se dělo, kdyby magistrát (nebo v nepřítomnosti jeho zástupců policie) shromáždění Dělnické strany sociální spravedlnosti nerozpustil třeba proto, že by projevy nevyzývaly k omezování osobních či jiných práv lidí pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti? Policie by mohla příznivce DSSS provést ulicemi, kde by se děla řada věcí mnohem zábavnějších než je pochodování ulicemi a řvaní xenofobních hesel. Situace by to byla absurdní a možná i komická, ale rozhodně by se při ní nemusel nikdo bát, pokud by účast na happeningu byla masová.

Vzpomněla jsem při té představě na jednoho romského boxera, který trénoval i neonacisty, pokud o to stáli. S jedním z jeho svěřenců, který se k neonacismu hlásil, jsem kdysi dělala rozhovor. Neměl v tom tehdy úplně jasno, protože svého trenéra měl moc rád a vážil si ho. Také se při trénincích seznámil s mnoha Romy, kteří tam trénovali s ním a i k nim si vytvořil pozitivní vztah. Některé dokonce navštěvoval doma. Zároveň ale cítil sounáležitost se svými kamarády neonacisty. Když jsem mu položila přímou otázku, zda by napadl Roma jen proto, že je to Rom, dlouze se zamyslel a pak odpověděl: „Několikrát v životě jsem to udělal, ale teď už bych to neudělal, protože nezáleží na tom, jestli jsme černý, nebo bílý, ale na tom, jaký jsme.“ To nebylo žádné intelektuální klišé, které by jen opakoval. On na to přišel sám, díky své pozitivní zkušenosti.

A tak mě napadlo, že největší síla happeningu by byla v tom, že by vytvářel něco pozitivního, co je možné následovat. Třeba by se z davu pochodujících mohli někteří k takové události i připojit.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Anna Šabatová - Praha 2

nekritická matka Pátek, 6.Května 2011, 11:13:31

Saši, článek se ti povedl. Podařilo se ti vystihnout velmi podstatnou věc: že nejdůležitější je solidarizovat se s Romy

Img_4546

martin škabraha - autor erót-ické literatury

kritický obdivovatel Pátek, 6.Května 2011, 21:45:9

Sašo, nepřeháněj, ten billboard se s váma nezřítil, akorát se hodně naklonil a vy jste z něho tak nějak popadaly :-)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.