Prečo?

Titulky hlásia, že neformálny summit európskych lídrov v Bruseli "odložil kľúčové stretnutia na riadny summit v júni". Čudujem sa, že sa čudujeme.

Na tú postupnosť sme si už mohli počas dvoch rokov krízy v eurozóne zvyknúť. Neformálne stretnutia politikov na najvyššej úrovni nie sú na prijímanie rozhodnutí. Na nich sa iba diskutuje. Neformálne.

Týždne pred "normálnym summitom" potom slúžia na približovanie názorov a hľadanie kompromisov – väčšinou len na to, aby sa aj tak zistilo, že v kľúčových otázkach sú stále veľmi rozdielne. Tak sa musí zvolať "mimoriadny summit", na ktorom padne rozhodnutie v skorých ranných hodinách.

Stredajší neformálny summit Európskej únie bol tak trochu "mimoriadny". Nielen tým, že bol prvým stretnutím európskych lídrov za posledné tri mesiace – kríza nás naučila na podstatne väčšiu periodicitu. Bol testovaním dôsledkov a limitov menšieho zemetrasenia, ktoré v európskej politike prebehlo.

Drastické sociálne škrty a hospodárska recesia bez viditeľnej perspektívy zlepšenia voviedli Grécko predvídateľne do slepej uličky. Španielsko je na okraji priepasti - aj vďaka tej istej politike šetrenia. Ťažisko európskej diskusie sa presúva k téme rastu. Najviditeľnejšie to dnes reprezentuje nový francúzsky prezident François Hollande.

Zrazu sa všetci zhodnú na tom, že z krízy sa bez hospodárskeho rastu nedostaneme. Všetci chcú hospodársky rast. Ostáva len otázka – ako?

Ak neuveríme v rozprávku, že na konci strastiplného pochodu dlhým slzavým údolím rozpočtovej konsolidácie sa zasľúbená krajina prosperity zjaví sama od seba, možnosti sú obmedzené. Diskusia o nich sa dnes skoncentrovala do debaty o spoločných dlhopisoch eurozóny, eurobondoch.

Prebratím spoločných záruk za dlhy sa zníži tlak na periférne štáty, zlacní sa refinancovanie ich dlhu, čo zníži pravdepodobnosť rozpadu eurozóny a vytvorí väčší priestor na investície do rastu.

Za zavedenie eurobondov už nelobujú iba nešťastníci z periférie eurozóny (teraz vedení sebavedomým Francúzskom), ale aj Medzinárodný menový fond, OECD či americký prezident Barack Obama. Hlavnou prekážkou je postoj nemeckej kancelárky.

Ak si odmyslíme teóriu o sprisahaní bankárov, socialistov a "lenivých južanov" a o Angele Merkelovej ako poslednej obrankyni "zdravého rozumu", neostáva nám, ako sa opýtať: "Warum?" Prečo je najväčšia európska ekonomika profitujúca z existencie menovej únie proti kroku, ktorý je podľa rastúceho počtu hlasov nevyhnutný pre záchranu tej istej menovej únie? Dokonca o ňom Nemecko odmieta začať rokovať.

Prichádzajú mi na um len dve realistické odpovede. Buď sa súčasná nemecká vláda rozhodla očistiť menovú úniu od "otravnej" južnej periférie (prinajmenšom Grékov) a verí, že dokáže stabilizovať zvyšok. Alebo hrá na hrane, odďaľuje kľúčové diskusie, aby účinnejšie presadila vlastnú predstavu o "správnej rozpočtovej politike". A tak trochu aj z dôvodov vnútroštátneho zápasu politických strán.

Ak je správna druhá možnosť, už čoskoro bude musieť ustúpiť. Ak prvá, to sa máme na čo tešiť.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Vojtěch Klusáček - Brno

Pár námětů Neděle, 27.Května 2012, 20:38:22

...proč Merkelová a spol. s takovou zaťatostí trvají na škrtech.

- Které jsou ty zázračné investice, které obnoví růst a prosperitu? Resp. které to jsou investice, jejichž výnos je vyšší než úrok požadovaný "finančními trhy" za poskytnuté úvěry. Nota bene když pravidlo poklesu mezního výnosu platí i pro investice do technologických inovací. Mohu volně citovat zvěčnělého Miloše Picka (a to byl Pan levicový ekonom), lít další peníze do jižních zemí docílíme pouze toho, že nakoupí o něco víc čínského zboží. Paradox "nelze na dluh ani bez dluhu" zkrátka existuje, neoliberálové tahají za jeho první konec - jenže zastánci eurobondů a prorůstových investic za druhý. Pravice se bude smát až se bude za břicho popadat, jak se s tím to problémem budeme potýkat, až jedou přijde levice k vládě.

- Eurobondy samy o sobě nic neřeší, pouze oddalují propuknutí tohotéž problému a posouvají jej o patro výš na celoevropskou úroveň. Za pět-šest (možná že i dřív) bude mít problém s předlužením, resp. raketově rostoucími požadovanými úroky z dluhopisů celá Evropa. Jo zavést eurobondy a zároveň jejich neomezený nákup ECB za úrok stanovený politicky a eventuální zrychlení inflace (které ale není jisté) používat jako ultimativní formu zdanění, to by byla jiná pohádka. Můžeme se spolehnout, že právě k tomu nikdy nedojde. Znamenalo by to totiž opětovné obrácení toku přerozdělování na směr od bohatých k chudým a střední třídě.

- Připustit řešení typu eurobondů by obzvlášť pro německou pravici znamenalo popření všeho co doposud hlásala. Přiznání, že základní ideologické pilíře neplatí. Zejména že neplatí - poctivě pracuj, snaž se, buď konkurenceschopný, odříkej si a naspoříš si na důchod, klidné stáří a zajištění. Což při odstartování inflace platit prostě přestane. Anebo by to znamenalo lití dodatečných peněz do německých soukromých důchodových fondů. Což se nechce a opět by to znamenalo ideologickou porážku trhu který vše zařídí.

- V neposlední řadě, co to je fungující ekonomika? Pro kapitál, resp. jeho vlastníky, je to taková ekonomika, kde investice přinášejí zisk a kde vláda splácí úroky svých obligací. Nic víc, nic míň. Z pohledu Merkelové, jestli se ekonomika propadne třeba na polovinu, nezaměstnaných bude třebas i 40 % obyvatel - pokud bude investorům vynášet a pakliže bude platit úroky, je vše v pořádku. Jediná porucha Řecka (Itálie, Španělska atd.) je že nesplácí úroky. Jinak je vše v pořádku. A pořád je tu naděje, že při dostatečném zaškrcení úroky splácet nakonec dokáže - i kdyby měl mít zaměstnání jen každý druhý, to kapitál nijak nezajímá a z pohledu tvorby zisku to problém nepředstavuje.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.