„Bulhar chce, aby to bylo bullet-proof, ale hlavně ať se ten Železný posere! To nám udělá dobrou reklamu.“ Slyším cinkání půllitrů. Družné hovory. Typický hospodský ruch. Nacházím se v hospodě Koala, naproti Národní bance. „Bulhar“ byl Veselín Vačkov, tehdejší šéfredaktor Lidových novin, který si u mě objednal tzv. úhel pohledu o sobotním pořadu ředitele televize Nova. Trval na tom, že si nemám nic vymýšlet, ani zbytečně na Vladimíra Železného útočit. Chtěl konkrétní objektivní pohled na to, co jsem nazýval Volejte spasiteli. Jeho zástupci šlo ale o senzaci a o to, jak zvýšit prodej. Parazitováním. Tzv. guerillovou reklamou ve velmi sledovaném pořadu na nejsledovanější televizní stanici... Pro tento úkol jsem sháněl třináct různých nahrávek jeho pořadu a studoval jeden za druhým. Proto mě praštilo do očí, když se Železného charakteristická slovní spojení a slova objevila v dopise od diváka, který nebyl příliš věcný, pokud jde o tehdejší rebélii v ČT.

Inu, dílo Vladimíra Železného nebylo zas tak moc mistrovské. Chudák se pak potil tři soboty za sebou ve snaze vybruslit ze svého odhaleného faux pas, že píše sám sobě. Tento údajný divák totiž neexistoval. A ředitel TV Nova jednoduše neměl jak jeho existenci dokázat a zazdil to fiktivním telefonátem do studia. Díky článku se zvýšil prodej Lidových novin a já se ocitl v bytě jednoho zástupce deníku. Byl jsem zblblý alkoholem, dostal jsem víc panáků (což je shodou okolností v portugalštině výraz pro blbce), než bylo mé tělo schopné zpracovat, a i přes pekelnou hudbu v podání Rammsteinů jsem zaslechl: „Hele, Cíglerka proti Železnýmu psát nechtěla… vyhoďme ji." 

Neřešili, jestli byla dobrá, jestli byla etická, ale pouze to, ke komu byla loajální, k jaké skupině se řadila. A to je jen pár příkladů z několika desítek podobných situací, které jsem zažil. Když jsem v New York Times pracoval jako stážista a pomáhal jednomu reportérovi s vyhledáváním informací, byl všude ve vzduchu cítit určitý etický kodex a vědomí, že žurnalistika má nějaké vyšší morální poslání. V těch několika redakcích v České republice, kde jsem měl možnost pracovat, byl právě v tomhle největší kontrast. Jako by tu chyběl pocit, že novináři by měli být především „hlídacími psy" demokracie.

Co bude na titulní stránce? Jaké téma? Hlavním hlediskem je prodejnost. Ne že by to neměl být jeden z důležitých faktorů pro přežití komerčních médií. Ale absence pocitu, že existuje sice neviditelný, ale přesto nutný etický kodex, mi vždy připadala pozoruhodná. Zároveň je pravda, že na tak malém trhu, jaký má Česká republika, a v době, kdy je tisk jako přenositel informací zmírajícím modelem, asi ani není jiný způsob než vidět vše v číslech. 

Možná jsem jenom neměl štěstí a nepracoval jsem v  serióznějších médiích jako Respekt nebo Aktuálně.cz. Ale co mě zarazilo v několika redakcích (bylo jich alespoň šest jenom tady v ČR), byla skutečnost, jak jednoduché je protlačit tzv. PR texty do českých médií. Účelové články, které budí seriózní dojem s nulovou vypovídající hodnotou - prostě jen reklama neohraničená rámečkem „inzerce". Co je jinde za hranicí morálního vkusu, je tady naprostou samozřejmostí. Média v Čechách nebyla a stále ještě nejsou úplně svobodnými prostředky, často slouží hlavně svým majitelům a zájmovým skupinám a nikoli pravdě. Jenže pravda nezvítězí sama o sobě, nýbrž až po značném úsilí.