Právě před rokem začala jaderná katastrofa v japonské Fukušimě. Schválně píši „začala“, protože její konec je v nedohlednu: likvidace a zabezpečení elektrárny má podle odhadů společnosti TEPCO trvat asi čtyřicet let a rozsáhlá kontaminace isotopem césia Cs-137 se bude rozkládat ještě pomaleji: potrvá několik století, než prakticky zmizí a úroveň radiace se vrátí na přirozenou úroveň.

Jeden rok je ale vhodná příležitost podívat se zpět a ptát se, jak jsme se poučili a zda se taková tragédie nemůže opakovat. Je dobré začít klást otázky.

Jak je možné, že navzdory všemu ujišťování po černobylské havárii, že něco takového se  „v civilizovaných zemích“ stát nemůže, se těžká jaderná nehoda odehrála znovu — a navíc v jedné z technicky nejvyspělejších zemí?

Jak to, že havarijní a evakuační plány nedokázaly ochránit lidi v Japonsku před radioaktivním spadem a kontaminací? Proč japonská vláda ani po roce nedělá všechno pro to, aby občany co nejlépe informovala a omezila jejich radiační zátěž na minimum?

Nebo jak je možné, že statisíce lidí, kterým havárie rozvrátila život, dodnes nedostaly odpovídající finanční odškodnění? Že nemají ani jinou podporu ze strany státu, která by jim pomohla vybudovat nové domovy, postavit se na vlastní nohy a zabezpečit rodiny?

Ve snaze o hledání životně důležitých odpovědí si Greenpeace objednalo u tří nezávislých odborníků studii „Lekce z Fukušimy“. Byla zveřejněna před dvěma týdny a v plné verzi šedesáti stran je k dispozici v anglickém jazyce zde.

Podle mého názoru z ní plynou dva hlavní závěry. Za prvé, Fukušima znamená konec paradigmatu „jaderné bezpečnosti“. Za druhé, havárie odhalila hluboké a systémové selhání institucí, které měly dbát na bezpečnost jaderných reaktorů a na ochranu obyvatel před radioaktivitou.

Konec paradigmatu jaderné bezpečnosti

Proč hovořím o konci paradigmatu? Protože po tom, co jsme viděli před rokem, můžeme bezpečně konstatovat, že nic jako „jaderná bezpečnost“ ve skutečnosti neexistuje a sám pojem je zjevný oxymoron. V reálném světě jsou jen jaderná rizika, která jsou nepředvídatelná a vyplývají ze samé podstaty jaderných technologií. Kdykoliv se může stát, že se některý jaderný reaktor vymkne zpod kontroly v důsledku selhání techniky, chyby lidské obsluhy, přírodní pohromy, nebo záškodnické akce — nebo v důsledku některé z možných kombinací těchto událostí.

Nejen to. Ve Fukušimě všechny bezpečnostní systémy, bariéry oddělující radioaktivitu od životního prostředí a prvky tzv. „hloubkové ochrany“ velmi rychle zkolabovaly. Od ztráty chlazení reaktorů do první vodíkové exploze uběhlo pouhých 24 hodin.

Jaderný průmysl a jeho obhájci nám tvrdili, že pravděpodobnost vzniku těžké nehody s poškozením paliva je jednou za sto tisíc let, a i poté je riziko jen jedna ku desíti, že selžou ochranné obálky a ven unikne větší množství radioaktivity. Své tvrzení dokládali stovkami studií, výpočtů a modelů. Na principu toho, že „nelze rozumně předpokládat“ situaci vedoucí k velkému úniku radioaktivity, jsou tak dnes postaveny nejen havarijní plány, ale i samotné schvalování jaderných elektráren a povolování jejich provozu.

Jenže namísto údajného zanedbatelného rizika jedna ku milionu nám empirická pozorování ukazují, že k takovým nehodám dochází u průměrného reaktoru s frekvencí tisíckrát vyšší. Při čtyřech stovkách reaktorů na světě to vychází zhruba na jednu těžkou nehodu každých deset let. Jedním z principů moderní vědy je to, že když hypotéza odporuje pozorované skutečnosti, je třeba kriticky přehodnotit celý model a teorii, ze které se vycházelo. Taková potřeba zásadní revize nyní vznikla u pravděpodobnostních výpočtů a předpokladů týkajících se jaderných rizik.

Bohužel jsme zatím svědky toho, že na příslušných úřadech sedí titíž „odborníci“ jako předtím a používají stejné chybné modely jako doposud. Na jejich základě pak znovu mylně usuzují, že zrovna naše jaderné elektrárny jsou přece úplně bezpečné a nic vážného se nemůže stát. Nezbývá než konstatovat, že jaderný průmysl se řídí mnohem více slepou vírou než moderními vědeckými postupy.

Ve stejném duchu se odehrávají i zátěžové testy, které dospěly k závěru, že ani jeden jediný reaktor na celém světě není nebezpečný, a tudíž není potřeba nikde žádný zavírat. Je nepochybné, že i sama fukušimská elektrárna — kdyby už nebyla roztavená a rozmetaná výbuchy — by těmito testy prošla a dostala zelenou pro další provoz.

Tím se ovšem dostáváme k druhému postulovanému závěru, totiž že fukušimskou tragédii zavinilo na prvním místě selhání právě těch institucí, které dohlížejí na jadernou bezpečnost a ochranu. Dokud neprojdou zásadními proměnami a hlubokou reflexí, obávám se, že svět bude nevyhnutelně směřovat k další jaderné katastrofě.

Studie, o které jsem se zmínil, podrobně dokládá, jak japonská vláda, úřady a jaderný průmysl fatálně selhaly ve třech oblastech:

1. havarijní plánování a evakuace

2. kompenzace škod a zodpovědnost za následky havárie

3. státní regulace a dozor nad bezpečností elektráren

Podívejme se na ně podrobněji.

Selhání havarijních plánů a evakuace

Velkým varováním je skutečnost, že dokonce i v Japonsku — v zemi s patrně největšími zkušenostmi s živelnými pohromami a se zvládáním jejich následků — se jaderné havarijní a evakuační plány ukázaly jako po mnoha stránkách nefunkční a nedokázaly poskytnout občanům potřebnou ochranu před radiačními dopady nehody.

Během první dnů, kdy se jaderná havárie rozvíjela naplno, vláda mylně ujišťovala veřejnost, že se nemusí příliš obávat. Na tiskové konferenci 12. března prohlásil tajemník vlády Edano, že z elektrárny nemůže uniknout větší množství radioaktivity a že lidé žijící dále než dvacet kilometrů jsou v bezpečí. Dva týdny nato vláda vyzvala obyvatele ve třicetikilometrové zóně, aby ji pokud možno opustili. O ještě něco později, v dubnu, vláda přikázala evakuovat obce vzdálené i padesát kilometrů od elektrárny. Úřady pak postupně rozšiřovaly evakuaci o další a další lokality ještě během června, července a srpna.

Teprve zpětně zveřejněné dokumenty ukazují, že vláda měla už po několika dnech po 11. březnu k dispozici různé scénáře vývoje nehody, z nichž ten nejhorší by vedl k nucené evakuaci hlavního města Tókja vzdáleného 250 kilometrů. Je zjevné, že havarijní plány postavené na principu soustředných kružnic o poloměrech pouhých třinácti (Temelín) nebo dvaceti kilometrů (Dukovany) jsou jednak příliš rigidní, jednak naprosto nedostatečné.

Nákladné počítačové modely, které Japonsko vyvinulo pro předpověď pohybu radioaktivního mraku a intenzitu následného spadu, nebyly použity správně a včas. To vedlo k situacím, kdy vláda evakuovala část obyvatel do míst, kde byla radioaktivita ještě vyšší než tam, odkud odešli. Tisíce lidí kvůli tomu zůstalo po dobu několika týdnů nesmyslně vystaveno velmi vysoké úrovni záření.

Také samy evakuační plány selhaly na mnoha frontách. Například z nemocnice v městečku Futaba narychlo evakuovali personál, ale 440 pacientů zůstalo upoutáno na lůžku a několik dní ponecháno vlastnímu osudu, bez ošetřování, jídla a tekutin; 45 z nich to nepřežilo. Nemocní, na které se nezapomnělo, skončili v evakuačních centrech bez potřebné péče a léků. Mnoho dalších nemocnic muselo omezit provoz, protože část personálu v obavách o vlastní život spontánně odešla.

V evakuované zóně zůstalo bez péče několik tisíc krav, třicet tisíc prasat a přes půl milionů slepic: většina z nich pošla postupně hlady a žízní, menší část utekla a v opuštěné, zamořené krajině zdivočela. Lidé si do evakuačních center s sebou nesměli brát domácí mazlíčky, takže i psi a kočky zůstali napospas vlastnímu osudu. V některých případech je pak lidé dojížděli do evakuované zóny krmit, čímž nejen vystavovali sebe samé vyšší radiaci, ale také odsud šířili kontaminaci zpět do méně zamořených míst.

Fukušimská zkušenost také ukázala, že i druhý pilíř havarijního plánování (tím prvním je evakuace), totiž ukrytí se doma, je během skutečné nehody krajně problematický. Takové ukrytí může prakticky fungovat jen krátce, ale nelze s ním počítat po dobu mnoha dní. Ve Fukušimě, stejně jako v Černobylu, trvaly masivní úniky radiace z poškozených reaktorů téměř dva týdny.

V místech, kde vláda namísto evakuace přikázala lidem zavřít se doma a čekat, až přejde to nejhorší, lidé zůstali izolování bez instrukcí a pomoci dlouhých deset dní. Během té doby mnoha z nich došly potraviny, voda, energie i palivo do dopravních prostředků potřebných k eventuální evakuaci. Jejich situaci dále zkomplikoval kolaps potřebných služeb, protože mnozí hasiči, řidiči, lékaři a lidé dalších povolání odešli a neměli povinnost ani odvahu se do vysoce kontaminovaných míst vracet.

Úřady však těžce nezvládaly situaci ani v následujících týdnech a měsících. Vláda zaváděla mnohokrát zvýšené radiační limity, aby se pragmaticky vyhnula opatřením nezbytným ke snížení ozáření velké části populace. Předpisy se měnily chaoticky a nekonzistentně, úřady na různých místech se řídily protichůdnými a nesourodými pravidly a rozdílnými limity.

Státní úředníci nedokázali včas reagovat, ani předcházet problémům s kontaminací, které byly lehce předvídatelné: ať už jde o opakované skandály s potravinami, jejichž kontaminace překračovala beztak benevolentní limity, o nedostatečně podrobné mapování radiační situace v regionu, o včasné a věrohodné informování veřejnosti, nebo v neposlední řadě o špatně připravenou dekontaminaci pozemků a budov, která byla často neúčinná nebo dokonce kontraproduktivní.

V důsledku toho přirozeně vznikla hluboká nedůvěra lidí k oficiálním informacím a ujišťováním vlády, která pak vedla k mnohdy i zbytečnému bojkotu potravin od japonských zemědělců a rybářů. Ti utrpěli dodatečné ekonomické škody, kterým patrně bylo možné předejít, a mnozí kvůli tomu přišli o obživu úplně.

Neúčinné mechanismy k náhradě škod

Je fakt, že zatímco zemětřesení a tsunami si vyžádaly přes 20 000 lidských životů, fukušimská jaderná katastrofa má prozatím na kontě mrtvých několik stovek (úřady ke konci ledna evidovaly oficiálně 573 obětí a dalších 29 sporných případů — tyto lidi nezabila radioaktivita, ale zemřeli v důsledku nehody z jiných příčin). Radiace na úrovni, jakou nacházíme v obydlených místech fukušimské prefektury, nezabijí ihned, ale podobně jako kouření vytváří dlouhodobá rizika a způsobuje onemocnění a předčasná úmrtí, která se objeví až po letech.

I tak má ale jaderná havárie obrovský dopad na život lidí už dnes. V důsledku kontaminace bylo evakuováno kolem 150 000 lidí, z nichž mnozí se nikdy nebudou moci vrátit. Tito lidé přišli ze dne na den prakticky o všechno kromě holého života: v zamořené oblasti museli zanechat své domovy a jejich vybavení, políčka obdělávaná mnoha generacemi, přišli o svá zaměstnání, posvátná místa a hroby svých blízkých, ztratili zaměstnání, přátele a vztahy v místních komunitách. To všechno je pro Japonce mimořádně významné, patrně ještě více než pro nás Evropany.

Přesto ani po mnoha dlouhých měsících nedostali patřičnou kompenzaci od firmy TEPCO, která by jim umožnila vybudovat si náhradní domovy a zvolna začít nový, plnohodnotný život.

Čtenáři možná ani netuší, že česká legislativa omezuje odpovědnost ČEZ za škody způsobené jadernou havárií na pouhých osm miliard korun (z toho povinné pojištění musí mít ČEZ uzavřené jen na dvě miliardy, zbytek by v případě finančních potíží firmy doplatil stát). To je naprosto směšný zlomek potenciálních škod, které se například ve Fukušimě odhadují na 1400 až 12 000 miliard korun (75 až 650 miliard dolarů). U nás máme vinou rozhodnutí parlamentu prakticky jistotu, že dojde-li k nejhoršímu, ČEZ vyplatí částku menší, než je jeho roční zisk, a bude za vodou. Poškození pak jednoduše ostrouhají.

Japonsko je ale jednou ze tří zemí na světě, které zodpovědnost majitele jaderné eletkrárny za způsobené škody — a tedy ani výši vyplacených kompenzací — nijak neomezují. Tedy alespoň teoreticky, podle zákona. Praxe je ale i tady diametrálně odlišná. Japonská legislativa, podobně jako česká, neupravuje podrobnosti a nestanovuje žádná pravidla pro vyplácení náhrady škod. Nedefinuje ani jednoznačně, kdo má na kompenzace nárok a kdo už ne.

TEPCO všech těchto mezer v zákoně využívá k tomu, aby paušálně odmítalo řadu žádostí s tím, že dotyčný nemá na náhradu nárok. Ty rodiny, které měly štěstí a dostatek trpělivosti k vyplnění rozsáhlých a složitých formulářů (a k pochopení ještě delších a složitějších pokynů), dostaly první balíček odškodného ve výši 13 000 dolarů. Tato částka při skromném životě stačí v Japonsku na úhradu běžných nákladů na dva nebo tři měsíce, ovšem lidem byla vyplacena až po mnoha měsících a je to také zatím vše, co dostali.

Desítky tisíc těch, kteří se evakuovali dobrovolně, a nikoliv na základě příkazu vlády, dostali jednorázovou nabídku na tisíc dolarů ve stylu „ber, nebo nech být“. Mnoho lidí se tváří v tvář absurdní byrokracii a zdržování celého procesu raději rozhodlo rezignovat, na škody zapomenout a nejitřit staré rány. Malá část poškozených se obrátila na soudy, které se ovšem také vlečou velmi dlouho.

Na dosavadních stáních právníci firmy TEPCO dokonce argumentovali nehorázným tvrzením, že radioaktivita spadlá na pozemky je teď majetkem vlastníků těchto pozemků, a firma proto neodpovídá za její odstranění ani za úhradu s tím spojených nákladů.

Je šokující, že se jadernému průmyslu podařilo vybudovat a udržet neprůstřelný systém, který mu umožňuje vytvářet masivní zisky, zatímco prakticky veškerá rizika nese veřejnost. V případě nehody zůstane břemeno obrovských škod a nákladů s nimi spojených na bedrech státu a jeho občanů.

(Tato nespravedlivost, kdy si sektor jaderného průmyslu úspěšně přivlastňuje velké zisky, ale jakmile se ocitne v úzkých, nechává se zachraňovat vládami za státní peníze a socializuje tak bilionové ztráty, je překvapivě podobná finančnímu sektoru. Což je téma, které stojí za samostatný rozbor.)

Selhání dozoru a regulace

Třetí oblastí, jejíž selhání fukušimská jaderná havárie vyjevila v plném světle, je státní dozor a regulace. Postupem času se dostávají na veřejnost další a další dokumenty a důkazy o střetu zájmů těch institucí, které měly dohlížet na jadernou bezpečnost a chránit veřejnost, ve skutečnosti ale chránily zájmy byznysu proti veřejnosti.

Elektrárenská společnost TEPCO prošla v minulých dvaceti letech mnoha skandály, po kterých politici vždy slibovali nápravu. Největší z nich se odehrál roku 2002, kdy vyšlo najevo, že pracovníci více než desíti jejích elektráren po dvacet let úmyslně falšovali protokoly o bezpečnostních prohlídkách, aby utajili potíže s jadernými reaktory. Státní dozor ale navzdory vzletným slovům o „drastickém přehodnocení bezpečnostních předpisů a postupů“ nedokázal nebo nechtěl podniknout žádné razantní kroky, které by takovým věcem učinily přítrž.

Zákonitě se pak zákony porušovaly, dokumenty falšovaly, znepokojení zaměstnanci umlčovali a nepříjemné informace utajovaly znovu a zvovu. A pokud příležitostně úřad pro jadernou bezpečnost po dlouhých vyjednávání přikázal firmě TEPCO provést nějaké dodatečné zabezpečení elektrárny, nechával jí na to lhůty dlouhé i několik let. To se stalo osudným i ve Fukušimě.

Kvalitu a benevolentní přístup bezpečnostních prověrek ilustruje fakt, že japonské úřady v únoru 2011, necelý měsíc před katastrofální nehodou, udělily firmě TEPCO povolení k dalšímu provozu prvního reaktoru elektrárny Fukušima Daiiči, ačkoliv překročil svoji projektovanou čtyřicetiletou životnost. Údajně důkladné posouzení, které prodloužení licence předcházelo, neshledalo žádnou slabinu a důvod, proč by další provoz měl vést k vážnějším rizikům. Další provoz reaktoru nebyl dokonce podmíněn ani žádnými většími úpravami ke zvýšení jeho bezpečnosti.

Jak firma TEPCO, tak agentura pro jadernou bezpečnost NISA měly už dávno před březnem 2011 informace a studie o tom, že pobřeží a lokalitu elektrárny může zasáhnout vlna o výšce přesahující 10 metrů — přesto odmítli podniknout cokoliv k navýšení ochranné zdi o výši pouhých 5,5 metru.

První dokumenty o reálné hrozbě obrovské tsunami se objevily v roce 1990, kdy společný tým univerzitních vědců i odborníků z jaderných elektráren zkoumal stopy po nejsilnějším historicky známém zemětřesením v Japonsku, které nastalo roku 869. Vědci tehdy objevili důkazy, že dávná přílivová vlna měla výšku srovnatelnou s tou, která zasáhla Japonsko vloni.

V roce 1997 předložil tým seismologů firmě TEPCO dokumenty varující před rizikem mimořádně vysoké tsunami. Zástupce firmy ale odmítl brát informaci na zřetel: „Chápal jsem, co se nám seismologové snaží říct, ale kdybychom měli brát v úvahu každý nejhorší možný scénář, nikdy bychom žádnou elektrárnu nemohli postavit.“

Po velkém zemětřesení, které roku 2004 zasáhlo Sumatru, si TEPCO dokonce samo objednalo studii o seismických rizicích. Dokument došel k závěru, že pravděpodobnost výskytu vlny vyšší než šest metrů během životnosti elektrárny je zhruba 10 %.

Ve své výroční zprávě z roku 2008 píše Japonský úřad pro jadernou bezpečnost (JNES), že vlna tsunami může vážně poškodit reaktory používající kontejnment typu Mark I — to je ten, kterým je vybavená fukušimská elektrárna. Úřad už tehdy upozornil, že vysoká záplavová vlna může vyřadit z provozu všechny záložní zdroje elektřiny nezbytné pro kontrolu reaktorů. Výslovně dokonce píše, že by to mělo za následek ztrátu chlazení a úplné roztavení paliva.

A nedávno uvolněné dokumenty také ukazují, že TEPCO pouhé čtyři dny před 11. březnem oficiálně přiznalo jadernému dozoru, že ví o riziku zasažení elektrárny vlnou převyšující 10 metrů. Tato informace byla výsledkem interní studie TEPCO z roku 2008, kterou ale vedení firmy odmítlo s tím, že její závěry jsou „nerealistické“.

Takový přístup je bohužel naprosto běžný i jinde ve světě. Ilustrují to výsledky mezinárodních inspekcí, které v Japonsku v předchozích letech prováděly expertní mise organizované Mezinárodní agenturou OSN pro atomovou energii (MAAE).

V červnu 2007 se uskutečnila exemplární mise MAAE, která prováděla hloubkovou inspekci regulačního režimu v Japonsku — podle agentury je mise tohoto typu jedním z nejpronikavějších nástrojů, které mezinárodní společenství v oblasti jaderné bezpečností vyvinulo. Závěrečná zpráva z této mise dochází k závěru, že „Japonsko zavedlo vyčerpávající právní a institucionální rámec pro kontrolu jaderné bezpečnosti“ a že „všechny důležité oblasti jaderné bezpečnosti podléhají pravidelnému a pečlivému dohledu ze strany provozovatele i státu“.

Dokument dokonce vyzvedává jako ukázkovou praxi, ze které si mohou ostatní státy vzít příklad, že: „úřady podrobily důkladné kontrole všechny scénáře a situace těžkých havárií, načež byli provozovatelé donuceni přijmout všechna potřebná opatření k zamezení jejich vzniku a k jejich zvládnutí.“ (Sic!)

Teprve zpětně najednou leckdo vidí, jak nezdravě blízké byly vztahy mezi jaderným dozorem a průmyslem samotným, jak státní orgány jadernou energetiku namísto regulace aktivně podporovaly, a že rozhodující roli v celém systému hrála politika a byznys, nikoliv nezávislé a kritické zkoumání.

Člověk nemůže nemyslet na předsedkyni našeho Státního úřadu pro jadernou bezpečnost (SÚJB) Danu Drábovou, která je jedním z nejhlasitějších propagátorů a zastánců jaderné energetiky a ani se s tím netají. Věděli jste třeba to, že SÚJB bezpečností problémy konzultuje a nechává si posuzovat od Ústavu jaderného výzkumu v Řeži, který patří společnosti ČEZ? A že nedávné zátěžové testy Temelína a Dukovan vypracované firmou ČEZ a jejím Ústavem jaderného výzkumu Řež byly následně „nezávisle oponovány“ firmou Westinghouse (která stavěla Temelín a uchází se o dodávku dalších reaktorů) ve spolupráci s týmž Ústavem jaderného výzkumu Řež?

Těžko hledat jasnější příklad toho, kdy s posvěcením státních úřadů hlídaný kontroluje sám sebe. Všimneme si toho také teprve až tehdy, kdy budeme mít zamořenou jižní Moravu nebo jižní Čechy?

Jaké je ponaučení z fukušimské jaderné tragédie

Těžká havárie fukušimské elektrárny nebyla způsobena přírodní katastrofou, ale mnohonásobným systémovým selháním. Zemětřesení a tsunami byly pouze spouštěcím mechanismem nehody, která byla za daného stavu v podstatě nevyhnutelná. Kdyby se impulsem nestalo zemětřesení, mohla výpadek chlazení, následné přehřátí reaktorů a výbuch elektrárny způsobit řada dalších událostí.

Příkladem je podobný scénář nehody z roku 2006 ve švédské elektrárně Forsmark, kde výpadek proudu a chlazení reaktorů způsobil prvotně zkrat elektrického vedení, přičemž následně nenaskočily záložní naftové generátory. Tehdy se obsluze jen těsně a na poslední chvíli podařilo předejít tavení paliva.

Probíhající jaderná tragédie v Japonsku byla systémovým selháním nejen vyvolaná, ale následně i umocněná: právě tím, jak vláda tajila informace, jak byly havarijní a evakuační plány nedomyšlené a v potřebném rozsahu i prakticky neuskutečnitelné, a v neposlední řadě i tím, že statisícům lidí zasažených následky nehody není dodnes poskytnuta potřebná podpora a pomoc.

Přesně tytéž faktory hrály rozhodující roli také u předchozích těžkých jaderných nehod v USA a v Sovětském svazu. Tragédie v Černobylu a ve Fukušimě se tak v mnoha ohledech podobají: v množství uniklé radioaktivity, v počtu evakuovaných obyvatel, v dlouhodobém zamoření rozsáhlých území. Spojuje je právě i komplexní selhání státu, který nadřadil jiné zájmy (politické, resp. ekonomické) nad bezpečnost a ochranu obyvatel. Politici, úředníci i průmysl v obou případech systematickým utajováním a korupcí vytvořili pokřivené prostředí, které jim přinášelo zisky a ve kterém se nemuseli nikomu zodpovídat. Není pak divu, že na těžkou jadernou nehodu byli fatálně nepřipravení.

Ptáme-li se proto, jestli je nehoda podobná Fukušimě možná i u nás, nemůžeme se nechat odbýt tím, že tsunami a zemětřesení o síle devátého stupně Richterovy škály u nás nehrozí. Naopak se musíme podívat, zda naše instituce — kontrolující průmysl, dozorující jadernou bezpečnost, zajišťující havarijní připravenost, informující veřejnost — jsou v lepším stavu, než byly ty japonské. Obávám se, že při nezaujatém posouzení se nám naskytne spíše pochmurný obraz.

„Předpokladem úspěchu každé technologie je, aby realita dostala přednost před propagandou, protože příroda se ošálit nedá.“ To je citát Richarda Feynmana, nositele Nobelovy ceny a jednoho z nejlepších teoretických fyziků 20. století.

Před více než dvaceti lety jsem nadšeně četl jeho lekce z fyziky a díky zájmu o astronomii jsem se tehdy dostal i k jeho analýze tragické exploze raketoplánu Challenger (ta se shodou okolností odehrála ve stejném roce jako havárie Černobylu). Uvedený citát je z Feynmanova menšinového stanoviska, které sepsal pro vyšetřovací komisi ustanovenou prezidentem USA a vedenou Williamem Rogersem.

Když jsem se letos k jeho textu vrátil, potvrdila se mi dávná vzpomínka: jde o pronikavou analýzu toho, jak společenské a ekonomické mechanismy vedou k podceňování a popírání rizik selhání složitých technologií. Jeho postřehy a závěry, které se týkají raketoplánů a vesmírných dopravních prostředků, můžeme prakticky doslova vztáhnout i na jaderné elektrárny.

Feynman přesvědčivě ukazuje, jak a proč se oficiální vyčíslení pravděpodobnosti selhání dané technologie diametrálně liší od rizik skutečných. Jak úřady podceňují náklady, složitost a časovou náročnost projektů, jak zamlčují jejich nedokonalost. Jak fakt, že po určitou dobu k žádnému katastrofálnímu selhání nedošlo, postupně vede k uvolnění předpisů, snížení opatrnosti a falešnému pocitu, že se nic vážného nemůže stát. Ve svých závěrech navrhuje, aby se pro danou službu — v jeho případě cesty do vesmíru, v našem případě jí je pokrytí spotřeby energie — zvážily alternativní technologie.

Americké úřady tehdy na jeho slova nedbaly a NASA upustila od používání předražených a rizikových raketoplánů teprve poté, co o sedmnáct let později v plamenech skončil druhý raketoplán Columbia.

Svět nyní sleduje druhou velkou katastrofu jaderné elektrárny. Nesmíme se nechat ukolébat falešnou představou, že u nás se něco takového stát nemůže. Máme zodpovědnost vůči sobě, našim dětem i celému lidstvu, abychom současnou krizi využili jako příležitost ke změně.

Na rozdíl od roku 1986, kdy vybuchl reaktor v Černobylu, dnes známe dostupná a osvědčená řešení, jak zajistit dodávku energie jinými, šetrnějšími způsoby. Obnovitelné zdroje prošly v uplynulé dekádě nevídaným rozvojem. Za posledních pět let se ve světě postavilo 230 000 MW nových větrných a solárních elektráren, zatímco výkon nově spuštěných jaderných reaktorů za stejné období je dvacetkrát nižší.

I když zohledníme menší využití jejich instalovaného výkonu, solární a větrné elektrárny dokončené za jeden jediný rok 2011 dokáží vyrobit stejné množství elektřiny jako osmnáct velkých jaderných reaktorů. Výrobní náklady větrných elektráren jsou už dnes nižší než produkce nových reaktorů a cena elektřiny ze solárních panelů klesne i v našich středoevropských podmínkách do pěti let pod cenu, jakou platíme dodavatelům za proud ze zásuvek.

Čína sice do roku 2020 plánuje postavit 60 000 MW výkonu nových reaktorů, ale fukušimská nehoda přiměla její vládu nejméně na rok stavební práce pozastavit a patrně se promítne do zpomalení jaderného rozvoje nebo do snížení jeho ambicí. Ve srovnání s tím je navíc třeba vidět, že Čína plánuje v tomto desetiletí vybudovat 150 000 MW větrných elektráren a desítky tisíc MW elektráren solárních.

Zároveň se v Německu a v Japonsku — což jsou dvě vedoucí velmoci v oblasti technologických inovací a zároveň třetí a čtvrtá největší ekonomiky světa — za poslední rok odehrály převratně změny v  plánech, jak do budoucna získávat energii. Obě země se odklánějí od jaderné energetiky a jsou odhodlány masivně investovat do obnovitelných zdrojů a energetické efektivity.

Tato prudká transformace vyvolaná fukušimskou jadernou krizí jistě nebude bez problémů, ale kdo jiný než právě Německo a Japonsko může tyto problémy zvládnout? Jedno je jisté: obnovitelné zdroje, které už několik let zažívají mimořádný rozmach a předstihují tradiční energetické zdroje, dostanou nový obrovský impuls a podporu ke svému dalšímu rozvoji a expanzi.

Pravděpodobně stojíme na prahu nové etapy a technologické revoluce. Je na nás, jestli se budeme dál sveřepě držet starých drahých, špinavých a rizikových energetických technologií a necháme si ujet vlak — nebo jestli se vymaníme ze sevření falešných mýtů, nedemokratických struktur a monopolu ČEZu a začneme budovat energetiku, která nebude ohrožovat nás, naše rodiny, naši planetu ani naši budoucnost.