Právě před rokem začala jaderná katastrofa v japonské Fukušimě. Schválně píši „začala“, protože její konec je v nedohlednu: likvidace a zabezpečení elektrárny má podle odhadů společnosti TEPCO trvat asi čtyřicet let a rozsáhlá kontaminace isotopem césia Cs-137 se bude rozkládat ještě pomaleji: potrvá několik století, než prakticky zmizí a úroveň radiace se vrátí na přirozenou úroveň.

Jeden rok je ale vhodná příležitost podívat se zpět a ptát se, jak jsme se poučili a zda se taková tragédie nemůže opakovat. Je dobré začít klást otázky.

Jak je možné, že navzdory všemu ujišťování po černobylské havárii, že něco takového se  „v civilizovaných zemích“ stát nemůže, se těžká jaderná nehoda odehrála znovu — a navíc v jedné z technicky nejvyspělejších zemí?

Jak to, že havarijní a evakuační plány nedokázaly ochránit lidi v Japonsku před radioaktivním spadem a kontaminací? Proč japonská vláda ani po roce nedělá všechno pro to, aby občany co nejlépe informovala a omezila jejich radiační zátěž na minimum?

Nebo jak je možné, že statisíce lidí, kterým havárie rozvrátila život, dodnes nedostaly odpovídající finanční odškodnění? Že nemají ani jinou podporu ze strany státu, která by jim pomohla vybudovat nové domovy, postavit se na vlastní nohy a zabezpečit rodiny?

Ve snaze o hledání životně důležitých odpovědí si Greenpeace objednalo u tří nezávislých odborníků studii „Lekce z Fukušimy“. Byla zveřejněna před dvěma týdny a v plné verzi šedesáti stran je k dispozici v anglickém jazyce zde.

Podle mého názoru z ní plynou dva hlavní závěry. Za prvé, Fukušima znamená konec paradigmatu „jaderné bezpečnosti“. Za druhé, havárie odhalila hluboké a systémové selhání institucí, které měly dbát na bezpečnost jaderných reaktorů a na ochranu obyvatel před radioaktivitou.

Konec paradigmatu jaderné bezpečnosti

Proč hovořím o konci paradigmatu? Protože po tom, co jsme viděli před rokem, můžeme bezpečně konstatovat, že nic jako „jaderná bezpečnost“ ve skutečnosti neexistuje a sám pojem je zjevný oxymoron. V reálném světě jsou jen jaderná rizika, která jsou nepředvídatelná a vyplývají ze samé podstaty jaderných technologií. Kdykoliv se může stát, že se některý jaderný reaktor vymkne zpod kontroly v důsledku selhání techniky, chyby lidské obsluhy, přírodní pohromy, nebo záškodnické akce — nebo v důsledku některé z možných kombinací těchto událostí.

Nejen to. Ve Fukušimě všechny bezpečnostní systémy, bariéry oddělující radioaktivitu od životního prostředí a prvky tzv. „hloubkové ochrany“ velmi rychle zkolabovaly. Od ztráty chlazení reaktorů do první vodíkové exploze uběhlo pouhých 24 hodin.

Jaderný průmysl a jeho obhájci nám tvrdili, že pravděpodobnost vzniku těžké nehody s poškozením paliva je jednou za sto tisíc let, a i poté je riziko jen jedna ku desíti, že selžou ochranné obálky a ven unikne větší množství radioaktivity. Své tvrzení dokládali stovkami studií, výpočtů a modelů. Na principu toho, že „nelze rozumně předpokládat“ situaci vedoucí k velkému úniku radioaktivity, jsou tak dnes postaveny nejen havarijní plány, ale i samotné schvalování jaderných elektráren a povolování jejich provozu.

Jenže namísto údajného zanedbatelného rizika jedna ku milionu nám empirická pozorování ukazují, že k takovým nehodám dochází u průměrného reaktoru s frekvencí tisíckrát vyšší. Při čtyřech stovkách reaktorů na světě to vychází zhruba na jednu těžkou nehodu každých deset let. Jedním z principů moderní vědy je to, že když hypotéza odporuje pozorované skutečnosti, je třeba kriticky přehodnotit celý model a teorii, ze které se vycházelo. Taková potřeba zásadní revize nyní vznikla u pravděpodobnostních výpočtů a předpokladů týkajících se jaderných rizik.

Bohužel jsme zatím svědky toho, že na příslušných úřadech sedí titíž „odborníci“ jako předtím a používají stejné chybné modely jako doposud. Na jejich základě pak znovu mylně usuzují, že zrovna naše jaderné elektrárny jsou přece úplně bezpečné a nic vážného se nemůže stát. Nezbývá než konstatovat, že jaderný průmysl se řídí mnohem více slepou vírou než moderními vědeckými postupy.

Ve stejném duchu se odehrávají i zátěžové testy, které dospěly k závěru, že ani jeden jediný reaktor na celém světě není nebezpečný, a tudíž není potřeba nikde žádný zavírat. Je nepochybné, že i sama fukušimská elektrárna — kdyby už nebyla roztavená a rozmetaná výbuchy — by těmito testy prošla a dostala zelenou pro další provoz.

Tím se ovšem dostáváme k druhému postulovanému závěru, totiž že fukušimskou tragédii zavinilo na prvním místě selhání právě těch institucí, které dohlížejí na jadernou bezpečnost a ochranu. Dokud neprojdou zásadními proměnami a hlubokou reflexí, obávám se, že svět bude nevyhnutelně směřovat k další jaderné katastrofě.

Studie, o které jsem se zmínil, podrobně dokládá, jak japonská vláda, úřady a jaderný průmysl fatálně selhaly ve třech oblastech:

1. havarijní plánování a evakuace

2. kompenzace škod a zodpovědnost za následky havárie

3. státní regulace a dozor nad bezpečností elektráren

Podívejme se na ně podrobněji.

Selhání havarijních plánů a evakuace

Velkým varováním je skutečnost, že dokonce i v Japonsku — v zemi s patrně největšími zkušenostmi s živelnými pohromami a se zvládáním jejich následků — se jaderné havarijní a evakuační plány ukázaly jako po mnoha stránkách nefunkční a nedokázaly poskytnout občanům potřebnou ochranu před radiačními dopady nehody.

Během první dnů, kdy se jaderná havárie rozvíjela naplno, vláda mylně ujišťovala veřejnost, že se nemusí příliš obávat. Na tiskové konferenci 12. března prohlásil tajemník vlády Edano, že z elektrárny nemůže uniknout větší množství radioaktivity a že lidé žijící dále než dvacet kilometrů jsou v bezpečí. Dva týdny nato vláda vyzvala obyvatele ve třicetikilometrové zóně, aby ji pokud možno opustili. O ještě něco později, v dubnu, vláda přikázala evakuovat obce vzdálené i padesát kilometrů od elektrárny. Úřady pak postupně rozšiřovaly evakuaci o další a další lokality ještě během června, července a srpna.

Teprve zpětně zveřejněné dokumenty ukazují, že vláda měla už po několika dnech po 11. březnu k dispozici různé scénáře vývoje nehody, z nichž ten nejhorší by vedl k nucené evakuaci hlavního města Tókja vzdáleného 250 kilometrů. Je zjevné, že havarijní plány postavené na principu soustředných kružnic o poloměrech pouhých třinácti (Temelín) nebo dvaceti kilometrů (Dukovany) jsou jednak příliš rigidní, jednak naprosto nedostatečné.

Nákladné počítačové modely, které Japonsko vyvinulo pro předpověď pohybu radioaktivního mraku a intenzitu následného spadu, nebyly použity správně a včas. To vedlo k situacím, kdy vláda evakuovala část obyvatel do míst, kde byla radioaktivita ještě vyšší než tam, odkud odešli. Tisíce lidí kvůli tomu zůstalo po dobu několika týdnů nesmyslně vystaveno velmi vysoké úrovni záření.

Také samy evakuační plány selhaly na mnoha frontách. Například z nemocnice v městečku Futaba narychlo evakuovali personál, ale 440 pacientů zůstalo upoutáno na lůžku a několik dní ponecháno vlastnímu osudu, bez ošetřování, jídla a tekutin; 45 z nich to nepřežilo. Nemocní, na které se nezapomnělo, skončili v evakuačních centrech bez potřebné péče a léků. Mnoho dalších nemocnic muselo omezit provoz, protože část personálu v obavách o vlastní život spontánně odešla.

V evakuované zóně zůstalo bez péče několik tisíc krav, třicet tisíc prasat a přes půl milionů slepic: většina z nich pošla postupně hlady a žízní, menší část utekla a v opuštěné, zamořené krajině zdivočela. Lidé si do evakuačních center s sebou nesměli brát domácí mazlíčky, takže i psi a kočky zůstali napospas vlastnímu osudu. V některých případech je pak lidé dojížděli do evakuované zóny krmit, čímž nejen vystavovali sebe samé vyšší radiaci, ale také odsud šířili kontaminaci zpět do méně zamořených míst.

Fukušimská zkušenost také ukázala, že i druhý pilíř havarijního plánování (tím prvním je evakuace), totiž ukrytí se doma, je během skutečné nehody krajně problematický. Takové ukrytí může prakticky fungovat jen krátce, ale nelze s ním počítat po dobu mnoha dní. Ve Fukušimě, stejně jako v Černobylu, trvaly masivní úniky radiace z poškozených reaktorů téměř dva týdny.

V místech, kde vláda namísto evakuace přikázala lidem zavřít se doma a čekat, až přejde to nejhorší, lidé zůstali izolování bez instrukcí a pomoci dlouhých deset dní. Během té doby mnoha z nich došly potraviny, voda, energie i palivo do dopravních prostředků potřebných k eventuální evakuaci. Jejich situaci dále zkomplikoval kolaps potřebných služeb, protože mnozí hasiči, řidiči, lékaři a lidé dalších povolání odešli a neměli povinnost ani odvahu se do vysoce kontaminovaných míst vracet.

Úřady však těžce nezvládaly situaci ani v následujících týdnech a měsících. Vláda zaváděla mnohokrát zvýšené radiační limity, aby se pragmaticky vyhnula opatřením nezbytným ke snížení ozáření velké části populace. Předpisy se měnily chaoticky a nekonzistentně, úřady na různých místech se řídily protichůdnými a nesourodými pravidly a rozdílnými limity.

Státní úředníci nedokázali včas reagovat, ani předcházet problémům s kontaminací, které byly lehce předvídatelné: ať už jde o opakované skandály s potravinami, jejichž kontaminace překračovala beztak benevolentní limity, o nedostatečně podrobné mapování radiační situace v regionu, o včasné a věrohodné informování veřejnosti, nebo v neposlední řadě o špatně připravenou dekontaminaci pozemků a budov, která byla často neúčinná nebo dokonce kontraproduktivní.

V důsledku toho přirozeně vznikla hluboká nedůvěra lidí k oficiálním informacím a ujišťováním vlády, která pak vedla k mnohdy i zbytečnému bojkotu potravin od japonských zemědělců a rybářů. Ti utrpěli dodatečné ekonomické škody, kterým patrně bylo možné předejít, a mnozí kvůli tomu přišli o obživu úplně.

Neúčinné mechanismy k náhradě škod

Je fakt, že zatímco zemětřesení a tsunami si vyžádaly přes 20 000 lidských životů, fukušimská jaderná katastrofa má prozatím na kontě mrtvých několik stovek (úřady ke konci ledna evidovaly oficiálně 573 obětí a dalších 29 sporných případů — tyto lidi nezabila radioaktivita, ale zemřeli v důsledku nehody z jiných příčin). Radiace na úrovni, jakou nacházíme v obydlených místech fukušimské prefektury, nezabijí ihned, ale podobně jako kouření vytváří dlouhodobá rizika a způsobuje onemocnění a předčasná úmrtí, která se objeví až po letech.

I tak má ale jaderná havárie obrovský dopad na život lidí už dnes. V důsledku kontaminace bylo evakuováno kolem 150 000 lidí, z nichž mnozí se nikdy nebudou moci vrátit. Tito lidé přišli ze dne na den prakticky o všechno kromě holého života: v zamořené oblasti museli zanechat své domovy a jejich vybavení, políčka obdělávaná mnoha generacemi, přišli o svá zaměstnání, posvátná místa a hroby svých blízkých, ztratili zaměstnání, přátele a vztahy v místních komunitách. To všechno je pro Japonce mimořádně významné, patrně ještě více než pro nás Evropany.

Přesto ani po mnoha dlouhých měsících nedostali patřičnou kompenzaci od firmy TEPCO, která by jim umožnila vybudovat si náhradní domovy a zvolna začít nový, plnohodnotný život.

Čtenáři možná ani netuší, že česká legislativa omezuje odpovědnost ČEZ za škody způsobené jadernou havárií na pouhých osm miliard korun (z toho povinné pojištění musí mít ČEZ uzavřené jen na dvě miliardy, zbytek by v případě finančních potíží firmy doplatil stát). To je naprosto směšný zlomek potenciálních škod, které se například ve Fukušimě odhadují na 1400 až 12 000 miliard korun (75 až 650 miliard dolarů). U nás máme vinou rozhodnutí parlamentu prakticky jistotu, že dojde-li k nejhoršímu, ČEZ vyplatí částku menší, než je jeho roční zisk, a bude za vodou. Poškození pak jednoduše ostrouhají.

Japonsko je ale jednou ze tří zemí na světě, které zodpovědnost majitele jaderné eletkrárny za způsobené škody — a tedy ani výši vyplacených kompenzací — nijak neomezují. Tedy alespoň teoreticky, podle zákona. Praxe je ale i tady diametrálně odlišná. Japonská legislativa, podobně jako česká, neupravuje podrobnosti a nestanovuje žádná pravidla pro vyplácení náhrady škod. Nedefinuje ani jednoznačně, kdo má na kompenzace nárok a kdo už ne.

TEPCO všech těchto mezer v zákoně využívá k tomu, aby paušálně odmítalo řadu žádostí s tím, že dotyčný nemá na náhradu nárok. Ty rodiny, které měly štěstí a dostatek trpělivosti k vyplnění rozsáhlých a složitých formulářů (a k pochopení ještě delších a složitějších pokynů), dostaly první balíček odškodného ve výši 13 000 dolarů. Tato částka při skromném životě stačí v Japonsku na úhradu běžných nákladů na dva nebo tři měsíce, ovšem lidem byla vyplacena až po mnoha měsících a je to také zatím vše, co dostali.

Desítky tisíc těch, kteří se evakuovali dobrovolně, a nikoliv na základě příkazu vlády, dostali jednorázovou nabídku na tisíc dolarů ve stylu „ber, nebo nech být“. Mnoho lidí se tváří v tvář absurdní byrokracii a zdržování celého procesu raději rozhodlo rezignovat, na škody zapomenout a nejitřit staré rány. Malá část poškozených se obrátila na soudy, které se ovšem také vlečou velmi dlouho.

Na dosavadních stáních právníci firmy TEPCO dokonce argumentovali nehorázným tvrzením, že radioaktivita spadlá na pozemky je teď majetkem vlastníků těchto pozemků, a firma proto neodpovídá za její odstranění ani za úhradu s tím spojených nákladů.

Je šokující, že se jadernému průmyslu podařilo vybudovat a udržet neprůstřelný systém, který mu umožňuje vytvářet masivní zisky, zatímco prakticky veškerá rizika nese veřejnost. V případě nehody zůstane břemeno obrovských škod a nákladů s nimi spojených na bedrech státu a jeho občanů.

(Tato nespravedlivost, kdy si sektor jaderného průmyslu úspěšně přivlastňuje velké zisky, ale jakmile se ocitne v úzkých, nechává se zachraňovat vládami za státní peníze a socializuje tak bilionové ztráty, je překvapivě podobná finančnímu sektoru. Což je téma, které stojí za samostatný rozbor.)

Selhání dozoru a regulace

Třetí oblastí, jejíž selhání fukušimská jaderná havárie vyjevila v plném světle, je státní dozor a regulace. Postupem času se dostávají na veřejnost další a další dokumenty a důkazy o střetu zájmů těch institucí, které měly dohlížet na jadernou bezpečnost a chránit veřejnost, ve skutečnosti ale chránily zájmy byznysu proti veřejnosti.

Elektrárenská společnost TEPCO prošla v minulých dvaceti letech mnoha skandály, po kterých politici vždy slibovali nápravu. Největší z nich se odehrál roku 2002, kdy vyšlo najevo, že pracovníci více než desíti jejích elektráren po dvacet let úmyslně falšovali protokoly o bezpečnostních prohlídkách, aby utajili potíže s jadernými reaktory. Státní dozor ale navzdory vzletným slovům o „drastickém přehodnocení bezpečnostních předpisů a postupů“ nedokázal nebo nechtěl podniknout žádné razantní kroky, které by takovým věcem učinily přítrž.

Zákonitě se pak zákony porušovaly, dokumenty falšovaly, znepokojení zaměstnanci umlčovali a nepříjemné informace utajovaly znovu a zvovu. A pokud příležitostně úřad pro jadernou bezpečnost po dlouhých vyjednávání přikázal firmě TEPCO provést nějaké dodatečné zabezpečení elektrárny, nechával jí na to lhůty dlouhé i několik let. To se stalo osudným i ve Fukušimě.

Kvalitu a benevolentní přístup bezpečnostních prověrek ilustruje fakt, že japonské úřady v únoru 2011, necelý měsíc před katastrofální nehodou, udělily firmě TEPCO povolení k dalšímu provozu prvního reaktoru elektrárny Fukušima Daiiči, ačkoliv překročil svoji projektovanou čtyřicetiletou životnost. Údajně důkladné posouzení, které prodloužení licence předcházelo, neshledalo žádnou slabinu a důvod, proč by další provoz měl vést k vážnějším rizikům. Další provoz reaktoru nebyl dokonce podmíněn ani žádnými většími úpravami ke zvýšení jeho bezpečnosti.

Jak firma TEPCO, tak agentura pro jadernou bezpečnost NISA měly už dávno před březnem 2011 informace a studie o tom, že pobřeží a lokalitu elektrárny může zasáhnout vlna o výšce přesahující 10 metrů — přesto odmítli podniknout cokoliv k navýšení ochranné zdi o výši pouhých 5,5 metru.

První dokumenty o reálné hrozbě obrovské tsunami se objevily v roce 1990, kdy společný tým univerzitních vědců i odborníků z jaderných elektráren zkoumal stopy po nejsilnějším historicky známém zemětřesením v Japonsku, které nastalo roku 869. Vědci tehdy objevili důkazy, že dávná přílivová vlna měla výšku srovnatelnou s tou, která zasáhla Japonsko vloni.

V roce 1997 předložil tým seismologů firmě TEPCO dokumenty varující před rizikem mimořádně vysoké tsunami. Zástupce firmy ale odmítl brát informaci na zřetel: „Chápal jsem, co se nám seismologové snaží říct, ale kdybychom měli brát v úvahu každý nejhorší možný scénář, nikdy bychom žádnou elektrárnu nemohli postavit.“

Galerie (26)