Šetrnost lepší nežli z pošty los
Saša UhlováLidé ve stresu z tíživé situace, do které se jich vinou doby dostává čím dál více, hledají jakoukoli naději, jak svou situaci zlepšit. Ale lépe nežli se utíkat k sazce a hazardu je učit se šetrnosti.
„Dnes ráno zazvonil dole u domovních dveří exekutor, ale naštěstí šel k sousedům. Člověk je lituje, ale ta úleva,“ napsala jsem před delším časem v částečné nadsázce „dluhový“ status na Facebooku. Očekávala jsem, že tím otevřu diskuzi, do které se zapojí řada lidí. Vzápětí jsem však zjistila, že dluhy patrně patří k tématům, o kterých se otevřeně nemluví. Dostala jsem několik soukromých zpráv, ve kterých mě pisatelé jemně upozorňovali, že takové věci bych psát veřejně neměla.
Kromě toho jsem dostala velké množství opět soukromých zpráv od lidí, kteří se s exekucemi a dluhy potýkají. V tom domě, kde jsem tehdy bydlela, zvonili exekutoři často a chodili do různých domácností. I čísla, která ukazují zadluženost českých domácností, jsou hrozivá. A neschopnost své závazky plnit bude vzhledem ke zdražování také vzrůstat.
A pratetička, která týden co týden sázela Sportku, protože "jednou to musí vyjít" mi už v dětství připadala jako osoba trochu komická a trochu politováníhodná.
Bohužel, i já jsem se na VŠE učila, že v dobách krize rostou sázky a obecně loterie zažívají zlaté časy. Je to určitá bezmoc: jen tak je viděna šance na zbohatnutí.
Podobn třeba platí, že luxusní statky (Porsche, Versace) naprosto nepodléhají výkyvům ek. cyklu.
Vždycky si vzpomenu na film Koně se také střílejí, který bych asi neměla odvahu vidět ještě jednou. Situace z globálního pohledu v ČR takto zoufalá není, ale jednotlivé lidské příběhy jsou depresivní.
Při psaní sloupku jsem úplně zapomněla na Betty McDonaldovou, která má ve své knize Kdokoli může dělat cokoli naprosto geniální popis zadlužení. Tak to s dovolením teď odcituji:
"Potom jsem se opozdila se splátkami Společnosti přátelských půjček a poznala jsem, co to jsou nepříjemnosti. Výběrčí Přátelských půjček byli všude. Ječeli na mě v hale biografu, kde jsem měla schůzku, pokřikovali na mne v elektrice a ta ženská s pastí na mývaly místo úst mi telefonovala třikrát až čtyřikrát denně, ať jsem pracovala kdekoliv...
...Potom jsem nastoupila do státní služby a hned první týden na mne přišlo řvát do kanceláře a telefonovalo tolik výběrčích, že jsem čekala výpověď, ale můj šéf mě místo toho odvezl do Svazu zaměstnanců federální vlády a Svaz nejenže mi půjčil peníze, abych zaplatila všechny své dluhy, ale dokonce to za mne všechno i vyřídil.
Přátelské půjčce vrátili přesně sedmadvacet dolarů - rozdíl mezi třiceti pěti, které jsem jim zaplatila a které prý připsali na úhradu čištění koberců a nových drapérií a tak dále a nikoliv k úhradě dluhu, a dvaašedesáti dolary, které jsem skutečně obdržela, a sdělili jim, že kdyby se jim to nelíbilo, mohli by přijít k soudu kvůli lichvě.
Nikdy v životě nezapomenu na ten opojný pocit svobody a počestnosti, který jsem zažila, když mi Svaz oznámil, že všechny moje dluhy byly zaplaceny a že od toho dne jsem solventní kromě nepatrné maličkosti několika set dolarů, které dlužím jim a které jim budu splácet z každé výplaty. Může se potom někdo divit, že miluju vládu a že ráda platím daně?"
(Betty MacDonaldová, Kdokoli může dělat cokoli, 1948)
Takže se nejspíš žádné přechytračení loterie nikdy nekonalo, pí Hájková.