Nikdy jsem si nekupovala losy s výjimkou "Výherní knižní poukázky", která šla vyměnit za knihu. Za prvé nevěřím tomu, že bych vyhrála, protože vím, že pravděpodobnost vyhrát je nižší než pravděpodobnost, že zahynu při dopravní nehodě cestou pro los. Za druhé cosi protestantsko-puritánského ve mně pohrdá snahou získat peníze tímto způsobem.
A pratetička, která týden co týden sázela Sportku, protože "jednou to musí vyjít" mi už v dětství připadala jako osoba trochu komická a trochu politováníhodná.

Jen malé doplnění.
Bohužel, i já jsem se na VŠE učila, že v dobách krize rostou sázky a obecně loterie zažívají zlaté časy. Je to určitá bezmoc: jen tak je viděna šance na zbohatnutí.
Podobn třeba platí, že luxusní statky (Porsche, Versace) naprosto nepodléhají výkyvům ek. cyklu.

Jedna věc je, že je to skutečně neracionální počínání, jak psala Marie, není opravdu moc pravděpodobné, že by člověk vyhrál, ale mě na tom nejvíc děsí právě moment té zoufalé naděje, které rozumím.

Vždycky si vzpomenu na film Koně se také střílejí, který bych asi neměla odvahu vidět ještě jednou. Situace z globálního pohledu v ČR takto zoufalá není, ale jednotlivé lidské příběhy jsou depresivní.

Při psaní sloupku jsem úplně zapomněla na Betty McDonaldovou, která má ve své knize Kdokoli může dělat cokoli naprosto geniální popis zadlužení. Tak to s dovolením teď odcituji:

"Potom jsem se opozdila se splátkami Společnosti přátelských půjček a poznala jsem, co to jsou nepříjemnosti. Výběrčí Přátelských půjček byli všude. Ječeli na mě v hale biografu, kde jsem měla schůzku, pokřikovali na mne v elektrice a ta ženská s pastí na mývaly místo úst mi telefonovala třikrát až čtyřikrát denně, ať jsem pracovala kdekoliv...

...Potom jsem nastoupila do státní služby a hned první týden na mne přišlo řvát do kanceláře a telefonovalo tolik výběrčích, že jsem čekala výpověď, ale můj šéf mě místo toho odvezl do Svazu zaměstnanců federální vlády a Svaz nejenže mi půjčil peníze, abych zaplatila všechny své dluhy, ale dokonce to za mne všechno i vyřídil.

Přátelské půjčce vrátili přesně sedmadvacet dolarů - rozdíl mezi třiceti pěti, které jsem jim zaplatila a které prý připsali na úhradu čištění koberců a nových drapérií a tak dále a nikoliv k úhradě dluhu, a dvaašedesáti dolary, které jsem skutečně obdržela, a sdělili jim, že kdyby se jim to nelíbilo, mohli by přijít k soudu kvůli lichvě.

Nikdy v životě nezapomenu na ten opojný pocit svobody a počestnosti, který jsem zažila, když mi Svaz oznámil, že všechny moje dluhy byly zaplaceny a že od toho dne jsem solventní kromě nepatrné maličkosti několika set dolarů, které dlužím jim a které jim budu splácet z každé výplaty. Může se potom někdo divit, že miluju vládu a že ráda platím daně?"


(Betty MacDonaldová, Kdokoli může dělat cokoli, 1948)

V dobách, kdy kapitalismus nebyl ještě kasinový, byl veškerý hazard pokládán za velký zlořád (včetně hraní karet o peníze), jako ostatně všechno obohacování, které nebylo spjato vůbec se žádnou prací nebo s něčím pozitivním pro společnost. Loterie byla ještě jakž takž tolerována, ale i této vášni mohli lidé propadnout tak zničujícím způsobem, že to způsobilo rodinnou katastrofu. Nicméně lidé byli tenkrát takoví, že se dokázali spojit a přechytračit i tu loterii. Na přelomu 19. a 20. století se rozšířily spolky pro nákup losů. Nezajímala jsem se podrobně o pravidla, na nichž ty spolky stály, ale šlo zhruba o to, že se více lidí domluvilo, založili spolek (normálně podle zákona) za účelem sdružování peněz na nákup většího množství těch losů (čímž rozložili náklady) s tím, že se pak podělili o výtěžek. Jednotlivci nevyhrávali sice hodně, ale snížili tím riziko, že o peníze přijdou. Asi to po nějakou dobu fungovalo, protože těch losových spolků bylo opravdu hodně. Po první světové válce se už vyskytovaly málo, takže se to asi už nevyplácelo. Ony vůbec veškeré spolky v druhé polovině 19. století a první polovině 20. století byly něco úžasného. Fungovaly ve všech oblastech - od hasičství a záchranné činnosti, přes péči o sirotky, dobročinnost a vzájemnou podporu až po zábavu a sport. Jestli se dožiji důchodu, tak o tom možná někdy napíšu knihu. Nebo aspoň článek.

Provozovatel loterie stanovuje pravidla (i v souladu se zákonem) tak, aby bezpečně dosáhl zisku. To je jeho základní (a ve skutečnosti i jediný) cíl. Jestliže tedy hráči vloží do hry milión, pravidla jim dovolí vyhrát (dlouhodobě průměrně) třeba púl tohoto miliónu. Pokud pak hra funguje jen na náhodě, jakékoliv rozložení rizika na velké množství hráčů a losů nemůže znamenat nic jiného, než že se o to zřetelněji ukáže, že hráčům se loterie nevyplácí a vyplatit nemůže. To je hlavní důvod, proč v loteriích rozložení rizika mezi mnoho hráčů nemůže fungovat déle, než trvá prvotní bláhové nadšení.
Takže se nejspíš žádné přechytračení loterie nikdy nekonalo, pí Hájková.

Nevím, pane Friči, opravdu jsem se tím nezabývala podrobně. Vím sice, že existuje nějaká matematická teorie her, ale ani o té nic bližšího nevím. Je možné, že na to lidé brzy přišli sami, že to nefunguje, a nechali toho. Zarazilo mě, že těch spolků bylo v určitou dobu opravdu velké množství. Ale možná lidé propadají iluzím docela masovým způsobem. Vzpomínám si, jak se těsně před listopadem 1989 hromadně šířila hra "Letadlo". Uvěřilo tomu i hodně lidí, kteří hloupí rozhodně nejsou. Ti první na tom možná i vydělali. Ti poslední, kteří už to nemohli dát dál, splakali nad výdělkem (či spíš nad ztrátou). Bylo to takové rychlé vzplanutí a rychlé pohasnutí. Kapitalismus je ostatně celý takovým podobným Letadlem. Jenom ta rychlost je nesrovnatelná, protože přesahuje celé generace. Lidem se proto dlouho mohl jevit jako relativně stabilní řád. Kdybychom se na to uměli podívat s odstupem, tak těch pár set let, co fungoval (když to vezmu od úplného začátku tedy od 16. století), to je docela nicotné časové období. Měli bychom se naučit aspoň částečně dívat se na některé věci jakoby s nadhledem. Možná by nám to občas pomohlo při jejich hodnocení.