Deník Referendum Domov

„Dnes ráno zazvonil dole u domovních dveří exekutor, ale naštěstí šel k sousedům. Člověk je lituje, ale ta úleva,“ napsala jsem před delším časem v částečné nadsázce „dluhový“ status na Facebooku. Očekávala jsem, že tím otevřu diskuzi, do které se zapojí řada lidí. Vzápětí jsem však zjistila, že dluhy patrně patří k tématům, o kterých se otevřeně nemluví. Dostala jsem několik soukromých zpráv, ve kterých mě pisatelé jemně upozorňovali, že takové věci bych psát veřejně neměla.

Kromě toho jsem dostala velké množství opět soukromých zpráv od lidí, kteří se s exekucemi a dluhy potýkají. V tom domě, kde jsem tehdy bydlela, zvonili exekutoři často a chodili do různých domácností. I čísla, která ukazují zadluženost českých domácností, jsou hrozivá. A neschopnost své závazky plnit bude vzhledem ke zdražování také vzrůstat.

Je to ovšem nesnadno uchopitelné téma. Když někdo trpí zcela zjevnou nouzí a nemá dostatek peněz na nákup potravin, je to průzračně jasná situace. Naopak člověk, který se léta snaží zalepit jeden dluh druhým, v hlavě neustále přepočítává, jak se dostat z té největší krize, kombinuje, přelévá a pořád dochází k tomu, že podstatné sumy chybí, nevzbuzuje zdaleka takový soucit, jako hladovějící. Přestože žije v permanentním stresu a strachu ze ztráty zaměstnání, bydlení a dosavadního životního standardu. A je to vlastně zcela pochopitelné.

I mně je trapné srovnávat skutečnou bídu a stav nejistoty. Vždy si při tom vzpomenu na maminku mé oblíbené spisovatelky Astrid Lindgrenové, která žila na švédském venkově a k poměrně slušným životním podmínkám se tvrdě propracovala a prošetřila. Ta říkala o jedné sousedce, že není divu, že je chudá, když nikdy nevytře zbytek bílku ze skořápky... Vzadu v hlavě tak hlodá zrnko pochybností, zda skutečně v některých případech nešlo udělat něco pro to, aby k tomu stavu nejistoty nedošlo. Vnucují se mi příklady lidí, kteří dokáží vyžít s málem a nezadluží se. A také lidé skromní, kteří byť mají peněz dostatek, utrácejí naprosté minimum.

Vycvičená z vysokoškolských let ctím zásadu, že nesoudím druhé. Navíc je zcela zřejmé, že je cosi divného na tom, že se do této prekérní situace dostává v některých historických etapách mnohem větší počet lidí, než v dobách jiných. Těžko může někdo soudný vážně tvrdit, že jsou lidé v obdobích hospodářského růstu lepší nebo „kvalitnější“, než v dobách recese.

Chudoba, můžu-li stav, kdy je dostatek peněz na jídlo, byť třeba jen bramborovomoučné, takto vůbec nazývat, sebou přináší vyšší náklady. Nejvíc viditelné je to na úrocích z dluhů, které se nemajetným často vymstí, ale příkladů existuje celá řada. Už jen možnost bydlet ve vlastním, bez nutnosti nákladně se stěhovat a zbavovat se věcí, které se do menšího bytu nevejdou, a pak je opět v případě potřeby kupovat, vylepšuje stav rodinných financí.

To, že jsou dluhy špatné, se můžeme dočíst v tisku, poslechnout si to ve zprávách, ekonomičtí experti i politici nás o tom neustále ujišťují. Mají však na mysli dluhy státu, o těch soukromých se příliš nemluví. Varování před hypotékou na byt a dojde-li v budoucnu na školné, pak před studentskými půjčkami, se lidem pravděpodobně z úst většiny politiků a ekonomů nedostane. Přitom je zjevné, že vstupovat do aktivního života s velkým dluhem, je opravdu neodpovědné.

V tomto kontextu mě minulý týden nepříjemně překvapily informace o tom, že stoupá zájem o Sportku. Hraje se o velké sumy. Nikdy jsem si sice naději ve Sportce nekupovala, ale párkrát v životě jsem neodolala a pořídila jsem si na poště los, na který bych velmi teoreticky mohla vyhrát tři sta tisíc korun. A také si přesně pamatuju na okamžik, kdy mi došlo, že už to nikdy neudělám.

Byla jsem na návštěvě u kamarádky, která byla několik let závislá na automatech, protože snila o tom, že vyhraje dost peněz, aby zajistila svou rodinu a dostala se z dluhů. V ten okamžik neměla ani na tu mouku a brambory, nabídla jsem se tedy, že ji dám dvě stě korun, aby vydržela do výplaty. Přemýšlela jsem ještě o tom, že by to měl vědět i její manžel, aby peníze neproměnila za onu falešnou naději. Jak jsem jí bankovku podávala, otevřela peněženku a z ní se vysypal štos mně známých poštovních losů. Nepříjemná tečka za bláhovými sny. Raději budu vytírat ty bílky.