Šetrnost lepší nežli z pošty los

Lidé ve stresu z tíživé situace, do které se jich vinou doby dostává čím dál více, hledají jakoukoli naději, jak svou situaci zlepšit. Ale lépe nežli se utíkat k sazce a hazardu je učit se šetrnosti.

„Dnes ráno zazvonil dole u domovních dveří exekutor, ale naštěstí šel k sousedům. Člověk je lituje, ale ta úleva,“ napsala jsem před delším časem v částečné nadsázce „dluhový“ status na Facebooku. Očekávala jsem, že tím otevřu diskuzi, do které se zapojí řada lidí. Vzápětí jsem však zjistila, že dluhy patrně patří k tématům, o kterých se otevřeně nemluví. Dostala jsem několik soukromých zpráv, ve kterých mě pisatelé jemně upozorňovali, že takové věci bych psát veřejně neměla.

Kromě toho jsem dostala velké množství opět soukromých zpráv od lidí, kteří se s exekucemi a dluhy potýkají. V tom domě, kde jsem tehdy bydlela, zvonili exekutoři často a chodili do různých domácností. I čísla, která ukazují zadluženost českých domácností, jsou hrozivá. A neschopnost své závazky plnit bude vzhledem ke zdražování také vzrůstat.

Je to ovšem nesnadno uchopitelné téma. Když někdo trpí zcela zjevnou nouzí a nemá dostatek peněz na nákup potravin, je to průzračně jasná situace. Naopak člověk, který se léta snaží zalepit jeden dluh druhým, v hlavě neustále přepočítává, jak se dostat z té největší krize, kombinuje, přelévá a pořád dochází k tomu, že podstatné sumy chybí, nevzbuzuje zdaleka takový soucit, jako hladovějící. Přestože žije v permanentním stresu a strachu ze ztráty zaměstnání, bydlení a dosavadního životního standardu. A je to vlastně zcela pochopitelné.

I mně je trapné srovnávat skutečnou bídu a stav nejistoty. Vždy si při tom vzpomenu na maminku mé oblíbené spisovatelky Astrid Lindgrenové, která žila na švédském venkově a k poměrně slušným životním podmínkám se tvrdě propracovala a prošetřila. Ta říkala o jedné sousedce, že není divu, že je chudá, když nikdy nevytře zbytek bílku ze skořápky... Vzadu v hlavě tak hlodá zrnko pochybností, zda skutečně v některých případech nešlo udělat něco pro to, aby k tomu stavu nejistoty nedošlo. Vnucují se mi příklady lidí, kteří dokáží vyžít s málem a nezadluží se. A také lidé skromní, kteří byť mají peněz dostatek, utrácejí naprosté minimum.

Vycvičená z vysokoškolských let ctím zásadu, že nesoudím druhé. Navíc je zcela zřejmé, že je cosi divného na tom, že se do této prekérní situace dostává v některých historických etapách mnohem větší počet lidí, než v dobách jiných. Těžko může někdo soudný vážně tvrdit, že jsou lidé v obdobích hospodářského růstu lepší nebo „kvalitnější“, než v dobách recese.

Chudoba, můžu-li stav, kdy je dostatek peněz na jídlo, byť třeba jen bramborovomoučné, takto vůbec nazývat, sebou přináší vyšší náklady. Nejvíc viditelné je to na úrocích z dluhů, které se nemajetným často vymstí, ale příkladů existuje celá řada. Už jen možnost bydlet ve vlastním, bez nutnosti nákladně se stěhovat a zbavovat se věcí, které se do menšího bytu nevejdou, a pak je opět v případě potřeby kupovat, vylepšuje stav rodinných financí.

To, že jsou dluhy špatné, se můžeme dočíst v tisku, poslechnout si to ve zprávách, ekonomičtí experti i politici nás o tom neustále ujišťují. Mají však na mysli dluhy státu, o těch soukromých se příliš nemluví. Varování před hypotékou na byt a dojde-li v budoucnu na školné, pak před studentskými půjčkami, se lidem pravděpodobně z úst většiny politiků a ekonomů nedostane. Přitom je zjevné, že vstupovat do aktivního života s velkým dluhem, je opravdu neodpovědné.

V tomto kontextu mě minulý týden nepříjemně překvapily informace o tom, že stoupá zájem o Sportku. Hraje se o velké sumy. Nikdy jsem si sice naději ve Sportce nekupovala, ale párkrát v životě jsem neodolala a pořídila jsem si na poště los, na který bych velmi teoreticky mohla vyhrát tři sta tisíc korun. A také si přesně pamatuju na okamžik, kdy mi došlo, že už to nikdy neudělám.

Byla jsem na návštěvě u kamarádky, která byla několik let závislá na automatech, protože snila o tom, že vyhraje dost peněz, aby zajistila svou rodinu a dostala se z dluhů. V ten okamžik neměla ani na tu mouku a brambory, nabídla jsem se tedy, že ji dám dvě stě korun, aby vydržela do výplaty. Přemýšlela jsem ještě o tom, že by to měl vědět i její manžel, aby peníze neproměnila za onu falešnou naději. Jak jsem jí bankovku podávala, otevřela peněženku a z ní se vysypal štos mně známých poštovních losů. Nepříjemná tečka za bláhovými sny. Raději budu vytírat ty bílky.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

Marie Pražáková - Hradec Králové

Středa, 7.Března 2012, 20:41:30

Nikdy jsem si nekupovala losy s výjimkou "Výherní knižní poukázky", která šla vyměnit za knihu. Za prvé nevěřím tomu, že bych vyhrála, protože vím, že pravděpodobnost vyhrát je nižší než pravděpodobnost, že zahynu při dopravní nehodě cestou pro los. Za druhé cosi protestantsko-puritánského ve mně pohrdá snahou získat peníze tímto způsobem.
A pratetička, která týden co týden sázela Sportku, protože "jednou to musí vyjít" mi už v dětství připadala jako osoba trochu komická a trochu politováníhodná.

Ilona Švihlíková - ekonomka, Praha

ale je to běžné Středa, 7.Března 2012, 22:33:16

Jen malé doplnění.
Bohužel, i já jsem se na VŠE učila, že v dobách krize rostou sázky a obecně loterie zažívají zlaté časy. Je to určitá bezmoc: jen tak je viděna šance na zbohatnutí.
Podobn třeba platí, že luxusní statky (Porsche, Versace) naprosto nepodléhají výkyvům ek. cyklu.

Aaaprofil

Saša Uhlová - novinářka, Praha 3

Čtvrtek, 8.Března 2012, 09:59:41

Jedna věc je, že je to skutečně neracionální počínání, jak psala Marie, není opravdu moc pravděpodobné, že by člověk vyhrál, ale mě na tom nejvíc děsí právě moment té zoufalé naděje, které rozumím.

Vždycky si vzpomenu na film Koně se také střílejí, který bych asi neměla odvahu vidět ještě jednou. Situace z globálního pohledu v ČR takto zoufalá není, ale jednotlivé lidské příběhy jsou depresivní.

Při psaní sloupku jsem úplně zapomněla na Betty McDonaldovou, která má ve své knize Kdokoli může dělat cokoli naprosto geniální popis zadlužení. Tak to s dovolením teď odcituji:

"Potom jsem se opozdila se splátkami Společnosti přátelských půjček a poznala jsem, co to jsou nepříjemnosti. Výběrčí Přátelských půjček byli všude. Ječeli na mě v hale biografu, kde jsem měla schůzku, pokřikovali na mne v elektrice a ta ženská s pastí na mývaly místo úst mi telefonovala třikrát až čtyřikrát denně, ať jsem pracovala kdekoliv...

...Potom jsem nastoupila do státní služby a hned první týden na mne přišlo řvát do kanceláře a telefonovalo tolik výběrčích, že jsem čekala výpověď, ale můj šéf mě místo toho odvezl do Svazu zaměstnanců federální vlády a Svaz nejenže mi půjčil peníze, abych zaplatila všechny své dluhy, ale dokonce to za mne všechno i vyřídil.

Přátelské půjčce vrátili přesně sedmadvacet dolarů - rozdíl mezi třiceti pěti, které jsem jim zaplatila a které prý připsali na úhradu čištění koberců a nových drapérií a tak dále a nikoliv k úhradě dluhu, a dvaašedesáti dolary, které jsem skutečně obdržela, a sdělili jim, že kdyby se jim to nelíbilo, mohli by přijít k soudu kvůli lichvě.

Nikdy v životě nezapomenu na ten opojný pocit svobody a počestnosti, který jsem zažila, když mi Svaz oznámil, že všechny moje dluhy byly zaplaceny a že od toho dne jsem solventní kromě nepatrné maličkosti několika set dolarů, které dlužím jim a které jim budu splácet z každé výplaty. Může se potom někdo divit, že miluju vládu a že ráda platím daně?"


(Betty MacDonaldová, Kdokoli může dělat cokoli, 1948)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 8.Března 2012, 16:51:58

V dobách, kdy kapitalismus nebyl ještě kasinový, byl veškerý hazard pokládán za velký zlořád (včetně hraní karet o peníze), jako ostatně všechno obohacování, které nebylo spjato vůbec se žádnou prací nebo s něčím pozitivním pro společnost. Loterie byla ještě jakž takž tolerována, ale i této vášni mohli lidé propadnout tak zničujícím způsobem, že to způsobilo rodinnou katastrofu. Nicméně lidé byli tenkrát takoví, že se dokázali spojit a přechytračit i tu loterii. Na přelomu 19. a 20. století se rozšířily spolky pro nákup losů. Nezajímala jsem se podrobně o pravidla, na nichž ty spolky stály, ale šlo zhruba o to, že se více lidí domluvilo, založili spolek (normálně podle zákona) za účelem sdružování peněz na nákup většího množství těch losů (čímž rozložili náklady) s tím, že se pak podělili o výtěžek. Jednotlivci nevyhrávali sice hodně, ale snížili tím riziko, že o peníze přijdou. Asi to po nějakou dobu fungovalo, protože těch losových spolků bylo opravdu hodně. Po první světové válce se už vyskytovaly málo, takže se to asi už nevyplácelo. Ony vůbec veškeré spolky v druhé polovině 19. století a první polovině 20. století byly něco úžasného. Fungovaly ve všech oblastech - od hasičství a záchranné činnosti, přes péči o sirotky, dobročinnost a vzájemnou podporu až po zábavu a sport. Jestli se dožiji důchodu, tak o tom možná někdy napíšu knihu. Nebo aspoň článek.

Vladimír Frič - elektrotechnik, Slavkov u Brna

Čtvrtek, 8.Března 2012, 21:29:57

Provozovatel loterie stanovuje pravidla (i v souladu se zákonem) tak, aby bezpečně dosáhl zisku. To je jeho základní (a ve skutečnosti i jediný) cíl. Jestliže tedy hráči vloží do hry milión, pravidla jim dovolí vyhrát (dlouhodobě průměrně) třeba púl tohoto miliónu. Pokud pak hra funguje jen na náhodě, jakékoliv rozložení rizika na velké množství hráčů a losů nemůže znamenat nic jiného, než že se o to zřetelněji ukáže, že hráčům se loterie nevyplácí a vyplatit nemůže. To je hlavní důvod, proč v loteriích rozložení rizika mezi mnoho hráčů nemůže fungovat déle, než trvá prvotní bláhové nadšení.
Takže se nejspíš žádné přechytračení loterie nikdy nekonalo, pí Hájková.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pátek, 9.Března 2012, 05:26:57

Nevím, pane Friči, opravdu jsem se tím nezabývala podrobně. Vím sice, že existuje nějaká matematická teorie her, ale ani o té nic bližšího nevím. Je možné, že na to lidé brzy přišli sami, že to nefunguje, a nechali toho. Zarazilo mě, že těch spolků bylo v určitou dobu opravdu velké množství. Ale možná lidé propadají iluzím docela masovým způsobem. Vzpomínám si, jak se těsně před listopadem 1989 hromadně šířila hra "Letadlo". Uvěřilo tomu i hodně lidí, kteří hloupí rozhodně nejsou. Ti první na tom možná i vydělali. Ti poslední, kteří už to nemohli dát dál, splakali nad výdělkem (či spíš nad ztrátou). Bylo to takové rychlé vzplanutí a rychlé pohasnutí. Kapitalismus je ostatně celý takovým podobným Letadlem. Jenom ta rychlost je nesrovnatelná, protože přesahuje celé generace. Lidem se proto dlouho mohl jevit jako relativně stabilní řád. Kdybychom se na to uměli podívat s odstupem, tak těch pár set let, co fungoval (když to vezmu od úplného začátku tedy od 16. století), to je docela nicotné časové období. Měli bychom se naučit aspoň částečně dívat se na některé věci jakoby s nadhledem. Možná by nám to občas pomohlo při jejich hodnocení.

Stanislav Hošek - Český těšín

Podnikání a podnikatelství. Úterý, 13.Března 2012, 07:50:15

První tragedií současného ekonomismu je, že se považuje za stejně hodnotné podnikání produkování zboží, jako třeba provozování heren, nevěstinců, pardon night clubů, či podomní půjčování peněz. Je pravdou, že existuje určitá skupina lidí, kteří budou hrát a hazardovat vždycky. Ale když je společnost vyřadí ze svého středu, přece jen bude mnoho takových, kteří s tou zábavou přestanou, již jenom proto, že jsou líní někam za ní cestovat. Všechna hráčská doupata ať se soustředí kupříkladu v jakémsi českém LA třeba. Problém by byl jenom s internetovým sázením, ba i lichvařením. Ale časem by se i na to našel metr.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.