U slabých jsem se stal slabým

Kdo opravdu bude chtít studovat, školné mu v tom nezabrání. Zabrání-li, tak jen poměrně malé skupině, na kterou v současném kvasu doby nemusíme brát zřetel, tak jako nebereme zřetel na jiné malé množiny občanů.

Pořád mně vrtá hlavou to školné. Váže se k němu něco, co není tak jednoduché vyslovit. Školné není jenom otázkou kvality výuky, posílení rozpočtu školy, vztahu studenta (a profesorů) ke studiu, tedy větší odpovědnosti, není to problém jenom úzce sociální, protože faktem je, že kdo opravdu bude chtít studovat, školné mu v tom nezabrání. Zabrání-li, tak jen poměrně malé skupině, na kterou v současném kvasu doby nemusíme brát zřetel, tak jako nebereme zřetel na jiné malé množiny občanů, neboť ho nebereme ani na množiny mnohem větší.

To, proč se člověk dívá na školné se stále těším podezřením, tkví v něčem jiném. Docela případně to vystihl Karel Čapek ve sloupku z roku 1929 nazvaném Kantoři a škola. Zabývá se v něm – jak příznačné – reformou školství a píše: „Fakt je, že na studium filosofie a tím na profesorskou dráhu chodí velkou většinou chlapci ze sociálně slabých rodin. Jistě to je jednak proto, že studium filosofie je poměrně krátké a že filosofové mají jaksi přednostní právo na kondice; jistě tu působí také to, že hoši z rodin hmotně stísněných nemají tu podnikavost a ty lokte a dávají přednost povoláním pod penzí, tedy úřadům a školám. Ale ať je příčina ta neb ona, faktum je, že na fakultě filosofické najdete nápadně velké procento skutečného studentského proletariátu, hochů špatně živených a špatně bydlících, utloukajících se kondicemi, korekturami atd., udýchaně polykajících přednášky, příručky a zkoušky, aby už měli školy za sebou.“

Napadá mě, že současní studenti jsou povětšině vnuci a vnučky těch, o nichž Karel Čapek píše. Až na výjimky vzdělání toho typu (filosofického, přírodovědného…) se pěstuje ve vzdělaneckých rodinách, pro něž bývá příznačná ona „hmotná stísněnost“ a malá schopnost loktovat nebo podnikat. Jejich síla tkví v něčem jiném, co je vyřazuje z konjukturálních společenských pohybů, takže zpravidla nepodléhají vládnoucím ideologiím ani módním trendům. Vskutku zůstávají vždy na okraji jako jakýsi intelektuální proletariát. (Nebýt Čapka, nepřišel bych na to.) Sice hoši - a dívky (doplňme Čapka) dnes už nebývají špatně živeni, ale špatně bydlící a utloukající se různými brigádami býti mohou - a bývají. Chudoba má v současném civilizovaném světě jinou podobu, než měla ještě v první polovině 20. století. Dnešní intelektuální proletariát povětšině má kde bydlet, netrpí hlady, dokonce si může dovolit skromné požitky (kulturní i spotřební), nicméně žije od výplaty k výplatě. Každý posun na trhu směrem k drahotě nutí tyto lidi buď se okamžitě uskromňovat, a nebo zvyšovat své úsilí – ale čím? No kondicemi, korekturami, atd. jak za Čapkovy doby konali studenti. Intelektuální proletariát si za dvacet let svobodných poměrů nenahromadil žádný majetek, ani nevytvořil jiných hmotných rezerv, protože svůj intelektuální potenciál (a všechny své síly) vložil do jiných statků, než jsou hmotné. Vložil je rovnou do společnosti nehledě na směnnou hodnotu svého vkladu, protože na takové činění a dílo ani není žádné tržní paradigma, s čímž si intelektuální proletariát ovšem nedělal žádnou starost. Společnost tohoto díla sice bohatě využívá (vzdělání, tvůrčího potenciálu, kultivovaného prostředí) ale zřejmě je nedovede (tím, že nemá fiskální vyjádření) nijak ocenit, takže se tváří, jako by takového díla ani nebylo. Projevem té přezíravosti (vynechám slovo ignorace) je například ono „školné“, jež se ordinuje zejména těm, kteří za svou intelektuální (vzdělavatelskou) práci pro společnost nikdy žádné školné nevybírali, ani by je to nenapadlo. Pokud mluvíme o školném, problémem není jeho výše, ale ta bezcitnost, s níž se ordinuje právě nám – tedy vám. (Mně se tenhle text dobře píše, protože sám jsem žádnou vysokou školu nestudoval a akademik jsem vskutku nulový – jaká svoboda, když člověk může psát s citem, ale nikoli o sobě.)

Nevím, do jaké míry lze klást rovnítko mezi společností a její vládou, protože pokud by vláda (a zákonodárci) bezvýhradně zastupovala společnost, pak nezbývá, než si od společnosti, od jejího necitu, držet sice přívětivý (protože to bychom pak nebyli my, kteří do společnosti vkládáme své duševní dílo), ale jinak velice kritický odstup. Takže ani nevíme, kdo je původcem necitu, jehož výsledkem jsou sice možná v jádru, principiálně správná vládní rozhodnutí, která však mají podobu „manuálů na ovládání společnosti“. Bezcitnost (například sdělovacích prostředků) umožňuje šířit politikum, že vlastně postačí, když nás vláda (a všichni naši nadřízení) nějak užitečně, úsporně a pragmaticky naprogramuje. (Zde je ovšem třeba říci jasné hovno.)

Člověk to čte ve všech novinách – docela i analytické úvahy značně vzdělaných mladých lidí, které ovšem postrádají jednu podstatnou složku novinářské práce – vztah ke společnosti. Bývají vystavěny erudovaně a jaksi zase principiálně správně, ale chybí jim to, co Karel Čapek vystihuje v článku nazvaném Co s literáty: „Kdyby Otakar Březina se uvolil psát úvodníky, byly by (určitě) o hodně aktuálnější než denní kázání většiny vládních i oposičních novin dohromady. Zpravidla se básníci nevyznačují tím, že jsou snivější nebo bezhlavější nežli normální lidé. Živější, to je to slovo; jsou totiž tak nezkrotně živí, že se zajímají o velmi mnoho lidských i kosmických věcí, aniž je to, jak se říká, jejich zatracená povinnost.“

Projevem podivného rysu spravedlnosti, vedeného naprostým necitem a novináři dále „delegovaného“ do společnosti, jsou exekuce majetku těch nejchudších lidí. Nejkrutější důsledek instrumentálního výkonu práva. Proto člověk mnohé „principiálně správné“ a slušně formulované úvahy rozčileně odkládá jako lidsky nesnesitelné, vlastně deprivované.

O Karlu Čapkovi jsme se (asi hloupě) učili, že je pragmatik. Avantgarda mu vyčítala salonnost. Avšak co člověka nejvíce překvapí na jeho kolomnistických pracích (shromážděných v knize Sloupkový ambit), je dojemná ohleduplnost nejen ke čtenáři, ale též vůči „lidskosti a nelidskosti“ zdrojů, z nichž jeho dílo rostlo. A to je přesně to, co nelze vykřesat žádnými penězi ani instrumentálně naprogramovat.

Na druhou stranu pro odlidštěnost našeho politicko-žurnalistického démosu můžeme mít jisté pochopení, protože začnete-li se (novináři) citově více angažovat, přidáte se na stranu intelektuálního proletariátu, což nechcete, viďte. Mně uklidnění přinesl až tuto neděli v mrazivém mrtnickém kostele úryvek z Prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům: „U slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé. Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé.“

A co si myslíte vy? Diskuse (11 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Martin Profant - Praha 7

"...kdo bude chtít studovat, školnému v tom nezabrání" Úterý, 7.Února 2012, 11:35:54

To, bohužel, není pravda. Školné nezabrání ve studiu dítěti ze sociálně alespoň průměrně silné rodiny. Tedy studentovi, který prošel slušnou střední školou a alespoň někdo v rodině se zajímal o jeho výsledky, který si už v pubertě osvojoval vědomí, že má určité povinnosti a těm, že se slušný člověk snaží dostát ... A v neposlední řadě, který se při shánění brigády umí představit, usmívat a jednat s budoucím šéfem s vědomím vlastní ceny.
Takový sociální kapitál, který si student z domova odnesl, je důležitější než to, jestli jeho rodina chce anebo může platit školné.
Slečna nebo kluk z prostředí, kde tohle chybělo a kde bylo třeba si vyvzdorovat, že ztrácí čas ve škole ... , pro ty je školné mlýnský kámen na krku,bez ohledu na jejich inteligenci a snahu. Není dětí z takových rodin v populaci zase tak málo -- spíše k jedné čtvrtině než pětině. A není fér na ně zapomínat, když my, z rodin s tradicí středostavovských hodnot, diskutujeme mezi sebou,proč nám vadí školné.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Úterý, 7.Února 2012, 19:14:6

V tom má pan Profant pravdu. Co s nadáním, když ho člověk neumí využít. A neumí ho využít třeba z toho důvodu, že mu chybí základní sociální schopnosti, které měl dřív každý. Lidé dospívají čím dál tím dřív fyzicky a čím dál tím později duševně. Renesanční osobnost už se téměř nevyskytuje. Každému něco chybí. Je to způsobeno asi velkou složitostí současné společnosti, v níž jsou lidé víc a víc od sebe izolovaní. Přitom hranice plnoletosti se posouvají směrem dolů, neboť jsme všichni posedlí svobodou. Staří lidé si stěžují, že děti neumějí pozdravit. Prý za to mohou rodiče. Ale co když je už taky nikdo nenaučil pozdravit? Kdo za to pak může? Učitelé se vymlouvají na rodiče a rodiče na učitele.
Když má člověk takové nevyužitelné nadání, je to jako s rozestavěným domem, který vám je k ničemu (jako Simonidesovi v Hej rup!). Víme, jak to vyřešil - sehnal si nezaměstnané kamarády: "Ten dům je můj, já ho dám vám, vy ho dostavíte a bude to náš společný dům."
Je třeba spojit síly. Soukromé duševní vlastnictví je nesmysl. Duševní schopnosti se musí stát obecným vlastnictvím, protože nelze rozdělit, co kterému člověku patří. Každý, kdo produkuje duševní bohatství, získal je v nějaké jiné formě od jiných lidí. Nemělo by být kapitálem, který někdo kumuluje a využívá jen ve svůj vlastní prospěch.

Libor Vodička - Brno

Co pozoruji... Úterý, 7.Února 2012, 22:13:32

Od r. 1993, kdy jsem začal studovat, od r. 1998 pak jako postgraduant a začínající pedagog, posléze jako odborný asistent, působím na jednom uměnovědném oboru na FF. Netroufám si zobecňovat a nemám za sebou žádný systematický sociologický průzkum, který bych zejména očekával od vlády, která se chystá na reformy ve vysokém školství, ale: všímám si, že zatímco v posledním desetiletí na našem oboru studentů přibývá (v prvním ročníku máme každoročně téměř stovku studentů, z nichž postupovou zkouškou projde necelá třetina), ubývá studentů, které lze považovat za "sociálně slabé". Naopak si nelze nevšimnout, že tito - často talentovaní a pro další studium oboru perspektivní, končí bakalářskou zkouškou a mizí někde "v praxi" (pochopitelně mimo obor). Důvody jsou prozaické: již dnes je pro samoživitelky a sociálně slabší rodiny tak náročné udržet jedno dítě na studiích (většinou mimo domov), že si to prostě nemohou dovolit. Pracovat při denním studiu je bohužel dnes zcela běžné (ovšem pro většinu studentů to zatím spíše nebývá nutné - mají tak na kapesné, jezdí na hory, dovolené u moře atd.) a je to nejčastější důvod různých omluv, výmluv apod. Též jsem po těch letech velmi skeptický k tomu argumentu, že školné změní k lepšímu vztah učitel a žák, prohloubí zodpovědnost aj. Opak bude nejspíš pravdou. odpadnou automaticky ti, jejichž rodiče už dnes mají hluboko do kapsy (a moje zkušenost je taková, že často jsou to právě ti, kteří jsou spíše zodpovědnější). Zůstane však jistě "zlatá mládež", která získá ještě silnější pocit, že "za peníze v Praze dům". Pokud mluvíme o intelektuálním proletariátu - pak jsme to přesně my - pedagogové na univerzitách, zejména v oborech společenských a uměnovědných. Teprve docent dosahuje průměrného platu (má-li plný úvazek, což není tak zcela běžné), aby uživil sebe a rodinu běhá od jednoho zaměstnavatele ke druhému, od grantu ke grantu, dává ty vzpomínané kondice aj. Totální proléti jsou pak mladí vědci, doktorandi na interním studiu zejména. Vedle výuky, vědecké práce a studiu chodí po večerech na brigády do supermarketů, skladů apod. Bude-li stát každý semestr další peníze na školném, nebudou ve studiu pokračovat a řada oborů během dvou-tří desetiletí zanikne. Školné je nesmysl!

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Školné je nebezpečný nesmysl! Středa, 8.Února 2012, 14:47:44

Navazuji přesně tam, kde skončil Libor Vodička. A dodávám: kdyby za mě bylo školné, tak bych prostě nevystudoval. Už proto jsem a vždy budu proti školnému - protože si pokaždé vzpomenu na sebe sama v podobné situaci.

Poznámka o pragmatismu: nevím, proč by spojování Čapka s pragmatismem mělo být hloupé, jak naznačuje autor? Naopak!

Martin Profant - Praha 7

Pro RK: Slova, která nás rozdělují ... Středa, 8.Února 2012, 15:07:44

Spojovat Čapka s pragmatismem, tedy s filosofickým směrem, o kterém napsal svoji diplomovou práci, není hloupé. A zatím se to pokud vím dělalo právě jen pro tu diplomku a pár Čapkových výroků. Skutečné srovnání nad textem - demokracie u Čapka a demokracie u Deweye, relativismus v Obyčejném životě a pragmatické pojetí pravdy v klasickém pragmatismu; to jsou vždy jak strukturální shody, tak i příkré odlišnosti; nevím, že by o tom někdo poctivě psal. Pokud ano, rád si to přečtu.
Spojovat Čapka s pragmatismem, tedy s tím, co se dnes tímto slovem v dosti běžně takto v češtině nazývá a čemu se dříve říkalo kalkem z němčiny "reál-politika" ... to už ovšem hloupé je. a odhaduji, že Vaculíkova věta odkazuje spíše k tomuto významu.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

MP Středa, 8.Února 2012, 16:11:2

To jsem pochopil, ale právě toto povrchní užití pojmu "pragmatismus" musí nutně vést k nedorozumění. Proto jsem reagoval.

Jinak je pravda, že navzdory rozsáhlé čapkovské literatuře je téma pragmatismu reflektováno nedostatečně, většinou povšechně. Je to dáno tím, že Čapkem se zabývají zejm. literární historikové, zatímco filozofové, kteří kontext pragmatismu znají bezpečně, o jeho texty nejeví moc zájem. Mimochodem celkově se mi zdá, že ve filozofii se dějiny českého myšlení (české filozofie) moc nepěstují. Kde jdou zásadní monografie o Kosíkovi, J. L. Fischerovi atd.?

Stanislav Hošek - Český těšín

Intelektuální proletariát, školné. Středa, 8.Února 2012, 19:29:38

Zajímavý pojem, ovšem pochybuji, že většina inteligence si připouští, že k němu patří. A proto se dost často někteří i vlivní z nich chovají jako lumpeninteligence. Třeba sám Klaus svým vztahem k akademickému světu.
Myslím, že jsem to tady už napsal. Buď se budeme vzdělávat, nebo budeme válčit. Na oboje nikdy už mít nebudeme.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

dvojí pragmatismus Středa, 8.Února 2012, 22:27:31

Docela pěkně se tu rozbíhá diskuse o dvojím pragmatismu. Tom lepším: čapkovském, tom horším klausovském. Ten lepší pragmatismus už má kořeny u Kanta. Kant v úvaze K věčnému míru nabádá lidi, aby mysleli na to, že Země je kulová a tudíž není možné se na ni rozptylovat do nekonečna. S podobnými aspekty se setkáme u Peirce nebo u Habermase a Apela, ale také u Masaryka a Rádla, v důrazu na budoucnost a na tom, že je pro lidi lepší, když se spolu snaží domluvit než spolu bojovat a válčit. Ten špatný, náš současný klausovský pragmatismus, říká, že je dobré vše, co se vyplatí. Tak se to zaběhlo, že když se o někom řekne, že je pragmatický politik, tak se většinou myslí, že je schopen všeho, klidně půjde i přes mrtvoly. Proto měl Ondřej Vaculík potřebu se omluvit za to, že spojuje pragmatismus s Karlem Čapkem. V duchu toho lepšího pragmatismu bych řekl, že školné je špatné a škodlivé, asi tak jako onen špatný pragmatismus, jehož hlavní "moudrost" spočívá v tom, že "o peníze jde na prvním místě" Myslím, že ničemu jinému ani Klaus, ani Kalousek, ani Drábek, o Dobešovi ani nemuvě a další "pragmatici" nerozumí.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Středa, 8.Února 2012, 22:51:24

Možná by se to dalo rozlišit přívlastky: autentický pragmatismus a proti němu pragmatismus vulgární ;)

Petrasek Milan - penzista

Student neoliberálního dneška Čtvrtek, 9.Února 2012, 11:31:28

proklouzne vzdělávacím procesem dobře, když skloubí autentický a vulgární pragmatismus (ap+vp), velmi dobře když vsadí na vp a jen s pomocí boží když ustrne na ap.
V každém případě nabízí ztržněné vzdělání darwinistický podklad povážlivě kluzké ploše pádné selekce dle mentální robustnosti. Pomyslel jsem si.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Zhoubný vliv školného na univerzity i společnost Čtvrtek, 9.Února 2012, 17:05:52

Zavedení školného pokládám za jeden z posledních hřebíků do rakve univerzitního vzdělávání a za příčinu dalšího plíživého snižování úrovně univerzit. Univerzitním vzděláváním tu nemám na mysli profesní kvalifikaci, ale jistou tradičně na univerzitách pěstovanou kultivaci rozumových schopností, které jsou obecným vlastnictvím (jak si tu dovoluji psát slovy Evy Hájkové, viz výše), a jsou tedy prospěšné společnosti jako celku.
Vycházím z předpokladu, že zavedením školného se zvýší počet studentů, kteří při studiu budou současně ještě někde jinde pracovat. Jenže pro rozvoj duševních schopností je nepostradatelný dostatek volného času, který právě pracující studenti postrádají.
Dostatek volného času je důležitý pro intelektuální zrání osobnosti. Vzpomínám, že jako student mat.-fyz. na UJEP v Brně v 60. letech jsem trávila spoustu času na přednáškách, diskusemi s kolegy, na konzultacích a seminářích, mnozí z nás se účastnili života katedry jako tzv. pomocné vědecké síly (pomvědi) a vůbec jsme byli vtahováni do vědeckého a kulturního života na fakultě, na univerzitě i v městě Brně. Nikdy jsem později nenačetla tolik knih, jako v době svého pětiletého studia, neúčastnila se tolika různých přednášek, vědeckých i kulturních událostí. Byla to doba intelektuálního zrání, které neodmyslitelně ke skutečnému vzdělání patří. Moje zkušenosti vylučují představu úspěšného a přitom někde jinde zaměstnaného studenta. Dnes tohle zdá se, nikoho nezajímá, většina studentů při studiu pracuje.
To jednak ztěžuje možnost intelektuálního zrání a nadhledu, neboť student se teprve připravuje na svou životní roli, ještě ji plně nezaujal a proto ji vidí jakoby zevně, a jednak to snižuje úroveň dané školy. Hned vysvětlím proč. Úroveň školy je totiž dána jak požadavky vyučujících a jejich odborností, tak tím, co jsou schopni vstřebat studenti a jakou odezvu svým učitelům poskytují. Pokud všichni studenti až na výjimky při studiu pracují, mají pak méně času věnovat se studiu v tom šíře pojatém smyslu vedoucímu ke skutečnému vzdělání. A co víc, učitel nemá možnost nasadit vyšší laťku u zkoušky, protože pak by musel všechny bez výjimky vyhodit. Vyhození studenti pro školu znamenají ztrátu peněz (normativ na žáka) a takový učitel by brzo doučiteloval. Ale je tu ještě druhý, závažnější problém. Učitel získává svoji vědeckou erudici do jisté míry díky odezvě od svých studentů (neustálá kritika myšlenek učitele, které procházejí hlavami studentů). Záleží tedy na tom, aby se studenti věnovali studiu plně, protože jinak by mu nemohli poskytovat dostatečnou korekci, která je nezbytná v procesu odkrývání nového. Říká se, že úroveň školy dělají nadaní žáci. K tomu je třeba dodat, že se žáci musí studia fakticky účastnit a ne přitom pracovat jinde. Vždyť právě studium, to je jejich práce, a to práce na plný úvazek.
Jak jsme se vlastně do této situace "jindepracujících" studentů dostali? V devadesátých letech se dálkové studium přejmenovalo na studium kombinované, které dnes čím dál více splývá se studiem prezenčním. Je tomu tak proto, že i studenti prezenčního studia nyní čím dál víc vedle studia pracují. V tom vidím jednu z hlavních příčin postupné ztráty úrovně našich univerzit. Školné tento proces zrychlí. Budeme moci ještě mluvit o vzdělaných lidech v tom smyslu, v jakém vzdělání má být prospěšné pro soudržnost a rozkvět společnosti? A když pak už takové nebude, ztratíme tím i poslední nejpádnější argument proti školnému. Za školení (vzdělání?), které poskytuje výhodu jen studujícímu a nijak nepřispívá k úrovni školy ani společnosti, není důvod nezaplatit - čili je snadné v něm vidět zboží. Jenže to je vize společnosti, ve které bych nepřála nikomu žít.
Domnívám se, že nestačí zabránit zavedení školného na státních školách. Rodiče by měli mít dostatek peněz, aby jejich děti mohli v době studia pouze a jen studovat, individuální případy nadaných dětí chudých rodičů pak řešit formou sociálních stipendií.
Školné má své místo na soukromých školách, které nemohou dosáhnout úrovně státních vysokých škol proto, že dělají ze vzdělání zboží a pasují tím pádem studenta do role kupujícího. Sugeruje to představu, že vzdělání je jakýsi hotový balík s definovatelným obsahem, což ovšem dělá rovnítko mezi vzděláním a profesní dovedností. Proto by soukromé školy, které jsou provozovány jen ze školného, neměly mít možnost udělovat akademické tituly, protože to nejsou tvůrčí dílny ducha, ale jen školicí střediska. Já vím, že jsem to hodně zjednodušila, ale jde mi o pojmenování určujících příčin současného stavu.
Poznámka:
Aby nevzniklo nedorozumění dodávám, že studenti intelektuální proletariát, o kterých píše Čapek, "pracovali" vesměs ve svém budoucím oboru a to lze chápat jako součást jejich profesní přípravy, jako placenou praxi. Čili takovou práci lze započítat do studia, které poskytuje komplexní vzdělání a nikoli jen profesní přípravu.
V té souvislosti vyvstává komplikovaná otázka, nakolik je součástí univerzitního vzdělání profesní příprava. Řekla bych, že je ve vzdělání přítomná, ale nikoli nutně jako jeho přesně ohraničená část.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.