Válka konvergentů: Konec svobodného internetu?

Esej Jakuba Macka původně publikovaná v Sedmé generaci 1/2012 vychází v Deníku Referendum jako první text v rámci partnerství obou médií. Autor se originálně zabývá širšími souvislostmi současného zápasu o svobodu internetu.

Macekcb

Jakub Macek

26.02.2012 14:05

A2

Dočasně autonomní zóny — Divokým západem počínaje a raným internetem konče — vždycky byly, jsou a budou světem věčně prchající, pozoruhodné, nekonvenční a rebelující menšiny. Foto Andrew Feinberg, flickr.com

„2012 není konec světa, ale svobodného internetu.“ „Konečně se přestane krást. Nebude dlouho trvat a tahle doupata zaniknou. Už se těším.“ Tak protikladné názory jsme si v mohli přečíst poté, co zkraje roku na Novém Zélandu zatkli z popudu FBI provozovatele serveru MegaUpload, následně začaly zanikat či omezovat své služby desítky serverů na sdílení dat a souběžně se v médiích začaly široce probírat návrhy zákonů proti online pirátství. Jak to tedy bude: zaniknou doupata, nebo svobodný internet? Anebo je to všechno jinak?

Na první pohled vypadá ten příběh naprosto přehledně: velcí mediální mogulové se snaží utnout svobodu malých internautů a využívají své olbřímí moci k tomu, aby v šeru kuloárů prosadili u zlo-bovaných politiků zákony, které nebohé uživatele internetu konečně zbaví dosavadní volnosti a udělají z nich znovu gaučové povaleče. Zlé korporace tak do hry vnášejí legislativní návrhy na omezení online pirátství, jejichž ponuře komentované názvy — SOPA, PIPA, ACTA — následně plní přední stránky novin, zpravodajských serverů i statusy uživatelů online sociálních sítí.

A proti těmto titánům povstává veřejnost ztotožňující se (nebo alespoň povětšinou sympatizující) se zbojnickými hrdiny, jichž se až donedávna vlastně obávala — s hackery, kteří pod maskou Anonymous vedou guerillovou válku proti arogantním šikům mordorské korporačně-státní tlamy…

Čtyři hráči a net
Takové zjednodušeně mytické rozvržení situace nemůže pochopitelně než vyvolávat pochyby. A jen mírně důkladnější pohled na aktuální dění i širší historická perspektiva je potvrzují. Stran je ve hře totiž více, stejně tak zájmů, a celý příběh navíc nelze zredukovat jenom na poslední, epický střet mezi „svobodou a opresí“. Je totiž součástí příběhu mnohem košatějšího.

V aktuálním herním poli vidíme tyto aktéry a motivace: stát coby zákonodárce se snaží vyjít vstříc tlakům ze strany (převážně korporátních) držitelů autorských práv a (například farmaceutických) patentů. Ti totiž na jedné straně hlasitě křičí, že stávající zákony už nedokážou zajistit jejich zavedený podnikatelský komfort. Proto například republikánští politici v USA předkládají k poznámkování dokument SOPA a demokraté PIPA — návrhy dvou konkurenčních zákonů, které recyklují podobné starší (a odmítnuté) pokusy, jak v éře internetu důkladněji regulovat mediální svět.

Na straně druhé držitelé duševních práv razantně dupou, že ani ta stávající, byť nedostatečná regulace není brána příliš vážně a nemá patřičné mezinárodní záruky. Proto se někteří globální korporátní hráči domáhají na jednotlivých státech potvrzení své ochrany, výsledkem čehož je mezinárodní smlouva ACTA (Obchodní dohoda proti padělání), tedy shoda na tom, že státy budou opravdu a pokud možno ještě důkladněji hlídat, co hlídat už slíbily.

Třetí stranou v aktuální partii jsou ti, jejichž jednání má být zmíněnými zákony a ujednáními regulováno — což je ovšem skupina velmi různorodá a ztotožnit ji s obyčejnými uživateli internetu nebo hacktivisty jednoduše nelze. I tato strana má totiž své korporátní zastání, a to v provozovatelích webových služeb, v průmyslu informačních technologií (IT) či poskytovatelích komunikačních infrastruktur.

A zastání to věru není slabé, bezzubé ani kdovíjak korzárské. Nepatří sem totiž jen gründerští kapitalisté využívající „šeré mezidobí“ a rýžující na chuti jedněch stahovat a neschopnosti druhých nabídnout alternativu (myslím, že takový Kim Dotcom, zatčený majitel MegaUploadu, je internetovou obdobou českých podnikatelských pirátů z 90. let a ostrých kapitalistických hochů z 19. století).

Jedná se především o důstojné giganty jako Google nebo Microsoft, kteří svým firemním protivníkům zjevně ukrojili a ještě hodlají ukrojit pořádný kus krajíce. Třetí strana na sebe též hlasitě upozorňuje: a to v tom smyslu, že ochrana vlastníků autorských práv narušuje zase práva jejich.

Trochu ve stínu stojí strana čtvrtá. Ta se směje — stojí totiž mezi oběma korporátními bloky a z uživatelů si příliš nedělá, protože svou strategii důkladně přizpůsobila nové situaci. Onu stranu tvoří osamocený Apple, který díky neomalené troufalosti i prozíravosti nebožtíka Steva Jobse již před deseti lety rozložil své síly tak, že jakýkoli výsledek mocenské partie mu bude vyhovovat: patří k nejsilnějším v oblasti IT i v oblasti kontroly autorských práv. Obé přitom sofistikovaně spojuje v obchodním modelu, který se zdá být v současnosti neohrozitelným.

Pointa letmé analýzy aktuálního dění? Jsme svědky jedné — vcelku akutní — fáze boje o ekonomickou moc nad spotřebním průmyslem a průmyslem populární kultury. Fáze, v níž je opětovně do sporu vtažena síla státu. Mytický boj se ovšem nekoná, nesledujeme nic, o čem by se dala točit velká filmová dramata — vyprávění spíš připomíná utahanou dvacátou sezonu rodinné telenovely plné rozhádaných příbuzných. Smutné je, že ti nejpočetnější a nakonec nejhalasnější, tedy aktivisté a uživatelé, nyní vystupují spíše v pozici komparzu než jako hlavní hrdinové.

To bejvávaly na telkách časy
O tom, že se ale jedná skutečně jen o fázi, se snadno přesvědčíme, pokud telenovelu vyměníme za žánr historického dokumentu. Širší historická perspektiva totiž naznačuje, že komparz zcela bezmocný není, protože vlastní to nejcennější, co ve hře je: jednak ochotu konzumovat, bez níž se neobejde nikdo z ekonomických hráčů, jednak ochotu relativně neproblémově delegovat moc, bez níž se neobejdou hráči političtí. Ti bystřejší si to nakonec začínají uvědomovat, jak například ukazuje návrh liberální odpovědi na SOPA a PIPA pod názvem OPEN.

A co že se to z historického odstupu vlastně děje? Už čtvrtou dekádu sledujeme zásadní proměnu mediálního světa a současné události nejsou ničím jiným než dílky rozsáhlé mozaiky. Uzavření portálu MegaUpload je „jen“ další událostí ne nepodobnou konci dnes již pozapomenutého projektu Napster.

Východiskem této proměny byla situace, na kterou ti, kdož opětovně lobbují za dokumenty typu ACTA, SOPA a PIPA, patrně vzpomínají se slzou v oku: mediální krajinu tehdy utvářela toliko masová média, jejichž prostřednictvím nemnozí producenti obsahů kontrolovali veškeré dostatečně výkonné distribuční kanály, jimiž obsahy proudily k publikům. Svět se dělil na ty, kteří vysílali a vydávali, a na ty, co doma po práci seděli na gauči a nechali se bavit.

Udržet funkční distribuční síť, třeba televizní vysílání, distribuci tisku či filmových kopií, přitom bylo ekonomicky velmi náročné, takže „vstupenku do byznysu“ mohli zaplatit jen skutečně silní investoři. Právě této situaci odpovídalo a v principu stále ještě odpovídá autorské právo; to je založeno na ochraně autora v situaci, kdy se autor (zastupovaný silným ekonomickým subjektem) nemusel obávat, že by jeho díla nějak masivněji unikala z kontrolovaných distribučních kanálů. Kulturní produkt má v této době totiž buď podobu pozemního televizního a rozhlasového vysílání nebo snadno uchopitelného a kontrolovatelného zboží, jako je nahrávka, filmová kopie nebo výtisk publikace.

Když lidé chtějí víc
Vykreslená masmediální idyla se ovšem v 70. letech 20. století začala kazit. Výstižně tento proces zachycuje americký sociolog médií Henry Jenkins ve své knize Convergence Culture (Kultura konvergence, 2006). Transformace, která tehdy začala, má podle něj zásadní sociokulturní, politickoekonomické a technologické příčiny a ani omylem se neděje přímočaře.

„Na vině“ jsou jednak mediální publika, která se v důsledku řady sociálních a kulturních vlivů (mimo jiné kontrakultury šedesátých let, rostoucí individualizace spotřeby či proměny práce a volného času) začala na svých gaučích zkrátka a dobře nudit. Stávala se více autonomními, aktivnějšími a méně unifikovanými, a „televizní diktát“ omezené nabídky jim začal čím dál tím méně vyhovovat. Lidé zkrátka chtěli víc — víc obsahů, víc rozhodovat o tom, nač se budou dívat a kdy se na to budou dívat. Těmto přáním nakonec začali producenti obsahu vycházet vstříc, neboť vytušili nové tržní možnosti — což je jedním ze základů politickoenomického rozměru zmíněné proměny.

A její technologická dimenze je nabíledni: v návaznosti na vznik řady nových technologických inovací se začaly prosazovat nové způsoby distribuce. Ty sice přinášely majitelům nový zisk, zároveň ale narušily původně velmi bezpečné monopolní postavení dosavadních strážců mediálního světa. Ti si přitom na začátku možná ani nevšimli, že si pod sebou podřezávají pohodlnou větev. Patrně nejvýznamnějšími technologiemi byly v tomto ohledu kabelová a satelitní televize, dramaticky zvyšující nabídku televizních kanálů, a videorekordér, který dal uživatelům poprvé šanci podržet si kontrolu nad tím, kdy a na co se budou doma dívat.

Právě videorekordér se stal předmětem prvního velkého „kopírovacího sporu“, který dnešní situaci velmi připomíná: to když hollywoodská studia Universal a Walt Disney v roce 1984 zažalovala firmu Sony, protože uživatelé videorekordérů této firmy měli zmíněná filmová studia poškozovat tím, že si doma kopírovali jejich filmy. Výsledek dopadl dobře pro Sony a kopírování. Americký soud tehdy konstatoval, že kopírovat pro rodinu a kamarády je v pořádku. (Jeden z dobových novinových komentářů k tomu prý ironicky dodal, že soudci nemohli rozhodnout jinak, protože by se vzápětí museli navzájem za kopírování filmů sami odsoudit.) Spor se od té doby v mnoha variacích stále vynořuje — a aktuální „internetová“ kontroverze představuje jeho další mutaci.

Jízda na nehierarchické dráze
Vše by ale bylo vlastně v nejlepším pořádku a světu by vládl televizní klid přerušovaný jen zvukem vrnících videopřehrávačů. To by se ovšem na počátku devadesátých let nesmělo stát cosi, co třemi výše zmíněnými dimenzemi řádně zamíchalo tak, že se mírný pokrok v mezích autorského zákona proměnil v jízdu na horské dráze: Clintonova administrativa se tehdy rozhodla otevřít veřejnosti, byznysu i světu dosud striktně nekomerční, akademické obci vyčleněný internet; podpořila budování výkonné páteřní sítě a velkolepě nadšenou rétorikou urychlila zrod nového digitálního světa, v němž je všechno všem k dispozici a v němž všichni mají přístup k nehierarchické počítačové síti, dlouho vzývanému dítěti kontrakulturního snu sixties o technologické svobodě.

Pointu známe — publika v internetu poměrně záhy rozpoznala ideální prostředek pro nasycení své touhy užívat „cokoliv kdykoliv kdekoliv“. Henry Jenkins poměrně optimisticky konstatuje, že v této nové situaci se část moci zjevně přesunula na stranu konzumentů, ale současně lakonicky poukazuje na to, že aktivními spolutvůrci situace jsou i samy korporace. Čísla mluví za vše — a ta ukazují, že přinejmenším moc mediálních firem a filmových studií nikterak neoslabuje, ale díky fúzování a schopnosti využít nových pravidel „hry s diváky“ ve svůj prospěch naopak posiluje. Naznačuje to i čerstvá zpráva analytické společnosti Floor64, která ukazuje, že zábavní průmysl sice musel své aktivity rozrůznit, ale vede si velmi dobře — i přes takzvanou krizi jeho zisky ve všech oborech, od filmu přes hudbu až po počítačové hry, v posledních deseti letech utěšeně rostou.

Dočasně autonomní zóna
V přeskupené mocenské rovnováze hraje „nový a silný“ uživatel stále jen malou roli. To, co tedy nyní sledujeme, není ani tak cílený útok na individuální svobody (ty, obávám se, v podstatě nikoho nezajímají), jako spíše souboj starých a nových mediálních korporací — válka mezi disneyovskými a googlovskými titány sledovaná z bezpečí zatím vítězným Applem. Válka, kterou nakonec spolurozhodnou dva zbylé tábory, čili politici a publika. Opravdu pozoruhodné je na ní snad jen to, jak malé mocenské ambice má (zatím) v tomto ohledu na Západě stát a jak se mohlo stát, že se Jobsův Apple dokázal bezpečně postavit mimo bojiště.

Bez ohledu na to, kdo bude vítězem (bude-li nějaký jednoznačný), ovšem platí, že lidský svět se podobá světu fyzikálnímu. Nemá rád vakuum — vakuum mocenské. A rychle jej zaplňuje. Přičemž šťastným masám patřívá moc jen v utopiích. Anarchistický spisovatel Hakim Bey to nakonec předjímal už před dvaceti lety: internet coby mocí silných nezkolonizovaný prostor svobodného jednání je jen další dočasně autonomní zónou. Přičemž my nyní sledujeme jednu z fází jejího postupného a nevyhnutelného mizení.

Za horizontem internetu?
Nabízí se otázka, kam se tato zóna přesune. Někam za horizont internetu? Zatím to tak nevypadá. Bey světovou síť v jednom poněkud podcenil — internet je coby autonomní zóna nepoměrně rozlehlým prostorem. Jeho uživatelé doposud vždycky našli způsob, jak restriktivní politiku velkých hráčů obejít a hranici dočasně autonomní zóny posunout o kousek dál, do oblasti, kam hochy s kravatami ani nenapadlo nahlížet.

Po FTP úložištích přišel Napster, po něm peer2peer sítě, ukládací a sdílecí servery typu Uložto… A další, novější a (zatím) nehlídané cesty se rychle rýsují (utíkejte na diskuzní fóra, určitě je objevíte). Zruší vám tedy váš oblíbený server? Nebojte se, vzniknou další hraničně (ne)legální služby.

Základní design internetu zkrátka pochází z dílny vousatých hipíků, takže otevřenost je zakódována přímo v jeho DNA, v jeho protokolech. Jak říká americký právní teoretik Lawrence Lessig: (zdrojový) kód je zákon a ústavní články internetu jsou psané velmi libertariánsky. A tak tomu zůstane, dokud se my sami nenecháme v zájmu „velmi dobrých důvodů“ — a už nám to zkoušeli podsunout kvůli válce s terorismem i dětskou pornografií — přesvědčit, že změnit se musí samotná síť.

Zajímavější než osud internetové zóny dočasné autonomie tak spíš je, kdy legálním poskytovatelům obsahů dojde, že prostě musí nabídnout takové podmínky „koukání“ a „poslouchání“, vedle kterých se rozmlsanému globálnímu publiku do jakéhokoli hledání „jiných cest“ prostě nebude chtít. Bey ostatně poznamenává, že dočasně autonomní zóny — Divokým západem počínaje a raným internetem konče — vždycky byly, jsou a budou světem věčně prchající, pozoruhodné, nekonvenční a rebelující menšiny.

A my zde sledujeme poměrně obskurní situaci, v níž internetová zóna nacházející se za hranicí legality hostí prakticky celou jednu úplně konvenční, nepozoruhodnou a slastně konzumující generaci. Generaci, která rozhodně nemá před čím prchat, ale jen nedostává tovar, který by dostat chtěla, za podmínek, které by přijala jako legitimní.

Článek vychází v Sedmé generaci číslo 1/2012. Deník Referedndum jej publikuje v rámci partnerství obou médií.


A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jan Adamec - student FHS, praha

Neděle, 4.Března 2012, 00:33:14

říci že mýtické i zlomové uchopení situace je spíše zavědějící než osvětlující, je zastírající. Pro povahu internetu je situace zlomovou, neb jak je výše řečeno vede k zaplnění mocenského vakua, volného prostoru, tedy jeho zne-volnění a subjektů jej obývajících a doknce jde rozsahem o dějině největší znevolnění - jedná se o celou generaci.
poslední odstavec je poněkud obskurní, to že je někdo konformní, nepozoruhodný, naplňující své potřeby nesofistikovaným způsobem nijak neospravedlňuje jeho přirozenou nepotřebu svobody a opačně jeho afinitu k znevolnění a vysávání právě pro nutné uspokojování jeho potřeb.

takovéto uklidňování, se mi nejeví prospěšným pro demokratickou společnost.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.