Pod pojmem státní kapitalismus si můžeme představit mnohé. Historicky označoval období NEPu, kdy se ruští revolucionáři snažili využít své politické dominance a za pomoci kapitalistické akumulace obnovit základ sovětské moci - dělnickou třídu, která byla zčásti vybita v občanské válce a částečně pohlcena státním aparátem. Zmučená sovětská republika se tak snažila zachránit poslední naději na uchování emancipačních výdobytků revoluce.

Dalším jeho významem bylo pojmenování minulého režimu. S takto uchopeným pojmem státního kapitalismu přišel v roce 1955 britský marxista původem z Palestiny Tony Cliff (vlastním jménem Ygael Gluckstein). Ten tvrdil, že režimy SSSR, a po roce 1948 také Československa, Polska, NDR atd., nemají s jakoukoli formou socialismu nic společného a že se pro ně nejlépe hodí označení státní kapitalismus. Měl pro to několik důvodů. První z nich byl ten, že ke skutečnému socialismu můžeme dojít jen díky aktivní účasti lidí zdola, kteří si vytvoří vlastní orgány moci, které nahradí ty stávající. Ve Východním bloku ale nemůže být o nějaké nezávislé aktivitě zdola ani řeči.

Zadruhé, samotné zestátnění výrobních prostředku nic nemění na tom nejdůležitějším, a to je jejich efektivní kontrola. Jak poznamenává Engels ve svém díle Socialismus od utopie k vědě: „Moderní stát, ať už má jakoukoli formu, je v podstatě kapitalistický stroj, stát kapitalistů, pomyslný celkový kapitalista.“ Na tento bod Cliff odkazuje a tvrdí, že pokud jsou zachovány formy kapitalistického přivlastňování si nadpráce, tj. vykořisťování, je jedno jakou formální podobu má tento vztah. Je jedno, zda je to soukromá či státní firma, protože nad celým procesem nemá zaměstnanec jakoukoli kontrolu.

Zatřetí, vládnoucí stranická byrokracie se přes všechnu rétoriku chovala jako vládnoucí třída, jejíž vládnutí záviselo od poslušnosti těch dole. Nebyli to klasičtí soukromí vlastníci, ale „vlastníci“ státu s veškerou jeho výrobní kapacitou.

Teorie státního kapitalismu, tak, jak ji Cliff zformuloval je jednou z nejucelenějších a dodnes nejvlivnější kritických teorií minulého režimu. Čeští čtenáři se s ní mohou seznámit v časopise Solidarita, kde Cliffova kniha vychází na pokračování, popř. Si ji přečíst v originální anglické verzi.

S nejposlednějším užitím slovního spojení státní kapitalismus přišel ale časopis The Economist. Ve svém speciále popisuje nástup nového státního kapitalismus v tzv. rozvíjejících se trzích. Na pozadí krize liberálního vlně tržního kapitalismu si všímá úspěchů, které má manažersky a nelítostně řízený kapitalismus čínský. The Economist k tomu poznamenává: „Nastupující mocnosti vždy využívaly stát k nakopnutí růstu: vzpomeňme si na Japonsko a Jižní Koreu v 50. letech 20. století nebo Německo v 70.letech 19.století nebo Spojené státy po získání nezávislosti.“ Nezapomene samozřejmě zmínit, že státně kapitalistické firmy východu by se měly privatizovat, protože pokud jsou tak dobré, tak přeci žádnou státní pomoc nepotřebují.

Jako by z této rady ale čišela určitá úzkost nad tím, jakou ekonomickou konkurencí mohou tyto firmy být těm západním. O to víc, že ve svém speciále konstatuje, že státní kapitalismus je na vzestupu. „Třináct největších ropných společností, které si mezi sebe dělí tři čtvrtě světových zásob ropy jsou podporovány státem.“ Příkladem může být ruský Gazprom. Státně kapitalistické firmy jsou odpovědné za jednu třetinu všech přímých zahraničních investic v rozvojových zemích mezi léty 2003 — 2010.

Tento souboj jedna opět zpochybňuje převládajíc dogma o jedinečnosti soukromého vlastnictví. Bohužel čínská varianta, která je pro The Economist modelem, není emancipační alternativou, které bychom měli fandit. Jenže když se dva perou, třetí se směje. Na pozadí souboje slábnoucího liberálního modelu západního kapitalismu s dravým východním státně-kapitalistickým, který nehledí na životní prostředí ani lidská práva, se nám dost možná podaří prosadit alternativa samosprávné a demokratické ekonomiky, která by postavila zájmy lidí a přírody nad zájmy bank a korporací.