Již mnozí pohřbívali Karla Marxe. Jedni jej nenáviděli pro odhalení nespravedlivé a nemorální podstaty kapitalismu, druzí pro jeho vášnivou obhajobu lidské svobody.

Svět se mění! Žijeme v době zlomu. Na jeho počátku je rozpad sovětského systému, pokračováním úpadek moci USA a vzestup Číny. Co bude na jeho konci, nevíme. Avšak nemění se jen geopolitická mapa světa, ale i samotný obsah moderní společnosti, mění se lidé. Měli bychom mít představu žádoucího cíle těchto změn. Měli bychom vědět, co vlastně chceme, abychom tímto směrem zaměřili naše úsilí. Kdo nedokáže takovou vizi zformovat, ten například prohraje volby. Kdo sází na pokračování toho, co bylo dosud, ten je prohraje příště. Nebudeme-li mít takovou vizi vůbec, možná se stane něco mnohem vážnějšího, ohrozíme osud lidstva na této planetě, osud nás všech.

Marx takovou vizi měl. Byl přesvědčen, že podle objektivních zákonitostí vývoje lidské společnosti směřuje její vývoj k socialismu, respektive v ještě vzdálenější budoucnosti ke komunismu. Tento cíl bude podle něj vyvrcholením emancipačních snah lidstva o úplné osvobození člověka ode všech forem útlaku. Vládu nad společností pak budou mít všichni lidé jako rovnoprávná a spolupracující individua. Politickou formou této radikální svobody měla být podle něj přímá demokracie založená na přísné kontrole poslanců voliči, právu voličů tyto poslance kdykoliv odvolat apod. O ekonomické podobě socialismu se ale u něj mnoho nedočteme.

V logice jeho myšlení ale to musí být taková forma, jež bude rovněž zaručovat svobodu člověka a takto tvořit ekonomickou základnu výše zmíněné přímo demokratické politické formy socialistického společenského systému. Zdá se mi, že nejblíže této představě o podobě první fáze vývoje komunismu, či jak jsme si zvykli nyní říkat socialismu, je již na mnoha místech světa vzniklý systém, v němž vlastníky firem jsou přímo jejich zaměstnanci. V Evropě je asi jeho nejznámějším příkladem Mondragonský kooperativ (viz např. zde) s přibližně 50 000 členy.

K podobnému modelu sáhli za nedávné krize i zaměstnanci uzavíraných argentinských podniků, kteří je převzali do svého vlastnictví a zrušili v nich klasickou hierarchii. Toto hnutí nazvali „horizontalismem“, a jak píše Marina Sitrin, je založeno na novém pocitu důstojnosti lidí, kteří pracují bez šéfů v podmínkách zaměstnanecké samosprávy, v níž rozhodují sami o sobě jako o svobodných, rovnoprávných a spolupracujících jedincích. Takovýchto příkladů je dnes po celém světě velmi mnoho. Ľuboš Bláha, slovenský politolog a filosof, ve své nedávno vydané knize Späť k Marxovi? dokazuje, že takto vlastněné a řízené podniky budou nejen ekonomickým obsahem budoucí socialistické společnosti, ale i zárukou toho, že to bude společnost sociálně spravedlivá.

V této představě radikálně demokratické socialistické společnosti, jejíž prvky již můžeme vidět na mnoha místech světa, nacházíme praktické uskutečnění základních idejí Francouzské revoluce, a to rovnosti, svobody a bratrství. Takovéto důsledné zrušení hierarchie ve společnosti je i oním zrušením odcizení člověka člověku a obnovením skutečné, pozemské jednoty mezi lidmi, o něž usiloval i Marx. Avšak zde je nutné učinit dvě poznámky. Za prvé, nejedná se ještě o onen vysněný komunismus, nakolik je stále ještě nutné zachovávat existenci firem jako oddělených a relativně samostatných jednotek. Za druhé, účelem a rozsahem tohoto textu je dáno, že mi nyní jde jen o nastínění základní podoby tohoto socialismu budoucnosti.

Z hlediska Marxova přesvědčení o zákonitém, i když nikoliv čistě lineárním růstu svobody v lidské společnosti, představuje zaměstnanecké vlastnictví firem a přímá demokracie další logický vývoj. Tento vývoj ale již směřuje za kapitalismus a tvoří ve srovnání s ním nesmírný kvalitativní skok, v němž bude radikálně proměněna sama vlastnická podstata kapitalismu. Můžeme si také všimnout, že k tomu, aby zaměstnanci skutečně vlastnili podniky, musí být i uvnitř těchto podniků uplatněny metody přímé demokracie, čímž se jen podtrhuje vnitřní jednota tohoto socialismu budoucnosti.

Vedle radikálně demokratického pojetí socialismu, jež lze přímo nalézt v Marxových textech — přímá demokracie, či odpovídá jeho morálnímu ideálu „vlády výrobců nad jejich vlastním dobrovolným sdružením“ — zaměstnanecká samospráva, máme ještě jinou představu o tom, co to je socialismus.

Tato představa odpovídá naší minulé zkušenosti, myšlenkově vychází z ideologie absolutistických monarchií a striktně hierarchických a centralizovaných církví. Je to představa o společnosti řízené a ovládané z jednoho centra, v němž se nacházejí držitelé výjimečného, privilegovaného poznání. Ti pak mají právo na tomto základě vládnout nám všem ostatním a rozhodovat o našem životě. To je podstata onoho tzv. socialismu, který existoval v naší zemi mezi roky 1948 až 1989.

Máme zde tedy dva pojmy socialismu, jeden, radikálně demokratický, druhý, totalitní.

Ten první, řekněme marxovský, ještě nikdy nebyl uskutečněn, ten druhý se rozložil silou svého vlastního vnitřního vývoje. Zanechal nám zde však neblahé dědictví. Slovo socialismus je v myslích většiny lidí spojeno s naší minulou tragickou zkušeností, s tímto brutálním pošlapáním lidské svobody. Proto každý, kdo se hlásí k socialismu, je nucen nejprve objasnit, jaký to socialismus má vlastně na mysli.

Z hlediska toho minulého, totalitního, se Marx jeví jako utopický myslitel, hlasatel systému, který se sám definitivně zdiskreditoval a svou praxí zcela popřel ideály, na nichž byl budován.

Z hlediska toho budoucího, radikálně demokratického, se pak Marx jeví jako myslitel, který předběhl svou dobu a snil o světě, který je teprve před námi. Pak ovšem by tento více jak sto let starý Marxův sen mohl být naší vizí pro budoucnost, naší nadějí.