O buržoazii s výplatní páskou

Postřehy Slavoje Žižka jsou často velmi zajímavé, inteligentní a je radost je číst a poslouchat. Jindy se ale jeho talent zvrhne do nepochopitelného skoku do prázdna.

Slavoj Žižek nedávno zazářil v Praze a to hned dvakrát, ačkoli to vypadalo, že nedorazí vůbec. Tento popis by se hodil jako název jedné kapitoly v některé z jeho knih a milovníci dialektických hříček se znalecky pousmějí.

Slavoj Žižek trpí tím, že se ho lidé ptají na aktuální dění a on odpovídá. Někdy jsou jeho postřehy bryskní a je radost je číst, poslouchat či sledovat na YouTube. Příkladem může být ten o Václavu Havlovi. Jindy se ale jeho talent zvrhne do nepochopitelného skoku do prázdna.

Jeden takový skok předvedl v Praze a použil jej i ve svém posledním článku v London Review of Books, který nazval Revolta buržoazie s výplatní páskou.

Svůj článek začíná poukazem na to, že se zásadně proměnila společenská produkce. Její hegemonickou formou se stala imateriální produkce tzv. Commons, sdílených znalostí a nových forem komunikace a kooperace. Produktem této imateriální výroby nejsou předměty, ale nové sociální a interpersonální vztahy. Dobrým příkladem je to, že naše používání počítačů je do značné míry určeno tím, jak Microsoft svůj operační systém navrhl.

A zde udělá Žižek svůj první skok, když ztotožní nástup imateriální výroby s novou organizací výroby ve smyslu nového způsobu výroby. Tento terminologický posun, který Žižek s oblibou provádí i jinde, je jeho velkou slabinou. Nový výrobní způsob znamenal u Marxe kvalitativní změnu v materiální reprodukci společnosti jako přechod z feudalismu do kapitalismu.

Pojmová volnost mu pak dovoluje pokračovat a tvrdit, že „pokud starý kapitalismus ve své ideální podobě zahrnoval podnikatele, který investoval (své nebo půjčené) peníze do výroby, kterou organizoval a vedl, a poté shrábl zisk, rodí se nám nový ideální typ: už žádný podnikatel, který vlastní svou společnost, ale profesionální manažer (správní rada včele se svým předsedou), který spravuje společnost vlastněnou bankami (opět řízenými manažery, které banku nevlastní) nebo rozptýlení investoři. V tomto novém ideálním typu kapitalismu je buržoazie, která prokázala svou nefunkčnost, znovu tuto funkci nabývá v podobě placeného managementu...“ Žižek úplně pomíjí fakt, že i když vlastnická struktura současného kapitalismu je mnohem složitější, propletenější a často obtížně dohledatelná, existuje. Nedávno se tímto směrem vydal výzkum, který zveřejnil časopis New Scientist.

Pokračuje dál: „Nová buržoazie si stále přivlastňuje nadhodnotu... ve formě toho, co se nazývá `nadmzda`: jsou placeni značně více než jaká je proletářská `minimální mzda`... a je to toto odlišení od běžných proletářů, které určuje jejich status. Buržoazie v klasickém smyslu mizí: kapitalisté se znovuobjevují jako podmnožina pracujících s výplatní páskou...  Kategorie zaměstnanců, kteří jsou poživateli nadmzdy, se samozřejmě neomezuje pouze na manažery: lze ji rozšířit na veškeré experty, administrátory, státní zaměstnance, lékaře, právníky, novináře, intelektuály, umělce….“.

Tady už se čtenáři musí zamotat hlava. Zaprvé pojem „nadmzda“ (surplus wage) je nový pojem, který nic neosvětluje. Pouze se jím říká, že manažeři dostávají hodně peněz (odkaz na morálně negativně zabarvený pojem vykořisťování, který souvisí s přisvojováním si nadhodnoty). Dalším problémem je Žižkovo nedostatečný popis mocenských vztahů na pracovišti. Manažery, vedoucí oddělení nebo úseků, ředitele atp. neliší od řadových zaměstnanců jen jejich plat, ale zejména pozice nadřízeného, který dohlíží, aby pracovní proces pokračoval. V tomto smyslu splňují tito zaměstnanci funkci kapitalisty-vlastníka, která však není nová a jen za dob dávno minulých chodili vlastníci podniků dohlížet přímo na pracoviště na průběh výroby.

S privilegovanou pozici se samozřejmě mění také třídní vědomí těchto pracujících, takže i když pracují za mzdu, jsou v případě otevřeného konfliktu, např. stávky, povětšinou na straně vlastníka, protože dané uspořádání jim vyhovuje.

Z tohoto hlediska by podřazení kapitalistů mezi další pracující nedávalo žádný smysl a kategorie sama by se vyprázdnila, protože by neexistoval rozdíl mezi kapitalistou a privilegovaným zaměstnancem. Analýzu soudobé společnosti z hlediska pokročilé třídní stratifikace provedl Erik Olin Wright ve své knize Class, Crisis and the State, která plasticky ukazuje na nejrůznější podtřídy a podskupiny, které moderní tzv. postindustriální společnost má. Nejnovější analýzy k otázce transformace práce nabízí Kevin Doogan v knize New Capitalism? The Transformation of Work.

Při výčtu dalších údajných poživatelů „nadmzdy“ vidíme, jak je to kategorie nejasná. Všechny kategorie se ve svém odměňování budou lišit. V kategorii státních zaměstnanců budou existovat propastné rozdíly mezi náměstkem ministra a referentem u přepážky místního úřadu práce. Proč nám tohle Žižek říká?

Dočkáme se vzápětí, protože z pozice světoběžníka prohlásí, že „dnešní stávky, jejichž většinu organizuje `buržoazie s výplatní páskou` vedená strachem, že přijde o svou nadmzdu. To nejsou proletářské protesty, ale protesty proti hrozbě, že se z nich proletáři stanou. Kdo si dnes dovolí stávkovat, když mít stále zaměstnání je privilegium? Nikoli špatně placení dělníci z (toho co zbylo z) textilního průmyslu atd., ale ti privilegovaní pracující, kteří mají garantovaná místa (učitelé, zaměstnanci mhd, policisté). To platí také pro vlnu studentských protestů: jejich hlavní motivací je pravděpodobně strach z toho, že vyšší vzdělání jim už později v životě nadále nezaručí nadmzdu.“

Které byly ty poslední stávky vedené buržoazií s výplatní páskou? Generální stávka v Portugalsku proti asociálním škrtům? Řecké protest proti ruinování země zahraničními bankami, Evropskou komisí a MMF? Stávky v USA proti zákonům omezujícím právo na kolektivní vyjednávání? Až půjdou někde stávkovat manažeři nějaké nadnárodní korporace nebo banky, rád se podívám. Jenže oni nepůjdou, protože nemusí. Jejich postavení, platy a privilegia v ohrožení krizí a škrty nejsou. Naopak, privatizace státních agend vytváří nové oblasti, kde podnikat.

Žižek zapomíná na to, že pokles životní úrovně, standardů a vyhlídek na další život, je vždy relativní, vázaný na konkrétní společenskou situaci. Výplata v hodnotě padesát dolarů může být na jednom místě královskou mzdou, na jiném ani ne životním minimem. Obranné boje se mohou proměnit v ofenzivní, pokud se všechny reformní cesty ukáží jako slepé či nedostatečné. Proces takové přeměny velmi hezky ilustruje Rosa Luxemburgová, jejíž odkaz bude brzy debatován na první přednášce Pražské školy alternativ.

Stejně tak útok na studentské hnutí je neoprávněný, protože dnes jak v Británii, tak v ČR či jinde neznamená vysokoškolský titul automaticky žádnou vyšší mzdu. Naopak, ve Španělsku jsou mladí vysokoškoláci často těmi, kteří tvoří ty nejprekarizovanější zaměstnance, často na dobu určitou či na brigády.

Navíc jako by se Žižek chytil do své vlastní kritiky. V knize Sublime Object of Ideology rozvinul Sloterdijkův koncept cynického rozumu. Tvrdil, že dnes všichni víme, že politici lžou, volby nic nemění a za vším jsou peníze. Jenže jednáme, jako bychom to nevěděli. Jenže jak se to liší od Žižkovy neustálé potřeby vymezovat se? Nebýt nikdy „úplně“ na straně těch a těch. Ví, že je to potřeba, přesto jedná, jako by to potřeba nebylo.

Kromě teoreticky podnětných myšlenek musíme Žižkovi přiznat i to, že umí svou pozici reflektovat. V rozhovoru pro Nový Prostor přiznal, že „politické komentáře dělám z jaksi občanské povinnosti, ale cítím se u toho hrozně hloupě...Vím, že jsem jen náhražka.“

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Stanislav Hošek - Český těšín

Dva nesouměřitelní. Úterý, 31.Ledna 2012, 11:48:6

K Žižekovi jenom jedna věta. Jde o určitý druh exhibicionisty, pro kterého je osobní popularita víc, než to, co všechno hlásá.
On, ale všichni ti „revolucionáři s výplatní páskou“, by se měli zamyslet, proč je nejpopulárnějším revolucionářem pořád Che. Protože ten se rozhodl opustit teplé místečko nejen žvanění, ale dokonce moci a své přesvědčení šel prosazovat tam, kde to bylo nejvíc potřeba. I proto právě Jižní Amerika dneska zvedla prapor skutečného odporu vůči kapitalismu.

Vlasta Hábová - Borkovice

Moji milí (duchovní) přátelé, Úterý, 31.Ledna 2012, 18:45:56

pane Hošku i pane Májíčku. Myslím, že bychom neměli chtít po "nejnebezpečnějším filosofovi západu", aby za nás vyřešil, co bychom měli vyřešit my, političtí ekonomové, sociologové, národohospodáři, právníci, ale i vědci zabývající se vyšší nervovou činností a další plejáda společenskovědních koumalů. Žižek sám o sobě přece říká: "Nejsem sociolog ani ekonom, jsem pouhý znalec Hegela, který má rád psychoanalýzu a baví ho koukat na filmy. Cítím se špatně, když mám dělat práci za někoho jiného. Kde jsou všichni společenští vědci? Vím, že jsem jen náhražka. Je známkou patologie našeho vzdělávacího systému, že zrovna my, filosofové, kteří, abych byl trochu sebeironický, víme, že nic nevíme, máme dělat tento druh reflexe." (Prostor, 19.1.2012,s.19) A tím jen potvrzuje již půl století starý poznatek P.L.Kapici, že společenské vědy dodnes zůstávají "v podobné situaci, jako byly přírodní vědy ve středověku", jejichž rozvoj tehdy brzdila církevní scholastika, zatím co dnes brzdí rozvoj společenských věd různé stranické ideologie.
I proto vidím naprosto ojedinělou zásluhu Slavoje Žižeka v tom, že burcuje naše myšlení k opuštění myšlenkových stereotypů, k novému vnímání světa, že pomáhá z našich mozků odstraňovat myšlenkové šablony, zažité dlouhými desetiletími trvající, ale dnes se již hroutící, industriální civilizace, manýry, jichž se intelektuálové, zejména ti, kteří se hlásí k levici, nejsou sto oprostit:
Zkuste, prosím, v našem společensko-ekonomickém diskursu poukázat na něco, co ještě před vámi nebylo vysloveno nějakou známou autoritou, pokud možno v západních krajích. Odezvou je "veřejné ticho po pěšině", zatím co v soukromí vám přiznají: dobrý, ale to jsem ještě nikde nečetl(a)! - Konec diskuse.
Nežádejme tedy po Žižekovi něco, co nám dát nemůže. Ale plnými hrstmi si od něho berme to, co nám dává, a bez čeho se z místa nepohneme: zcela otevřené a bezpředsudečné myšlení. A spolu s využitím Tožičkova návodu na osvojení si technik vstřícného dialogu získáme pak třeba i ten pověstný "pevný bod", abychom mohli aspoň trochu "zeměkoulí pohnout".

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.