S určitou pravidelností se používá Evropská unie jako vnitropolitická karta. A nemusí jít jen o volební kampaň. Už jsme si, jak se zdá, zvykli. Aktéři jsou stále stejní, výtky také. Zpochybňování Bruselu a Evropské unie má na českou společnost značný negativní vliv, v zahraničí působíme nejspíš také směšně.

Více než týden zaměstnává média dopis prezidenta premiérovi. V něm má být uvedeno, že nepodepíše evropskou dohodu o rozpočtové politice. Podle prezidenta jde o další oslabení suverenity českého státu. To už si nemůžeme dovolit. Týden se pak píše o tom, jestli o poměrně zásadním kroku má být vypsáno referendum, jestli vláda třeba referendem jen nezískává čas, aby dohodu podepsal až prezident příští. Pak se dozvíme, že vlastně žádná dohoda ještě neexistuje, respektive že se bude týkat pouze zemí, které platí eurem. U nás se však tento „problém“ stává kauzou číslo 1. A opět to prý může rozložit koalici. Rovněž se dočteme pár výtek vůči Bruselu, jak to s námi nikým nevolení euroúředníci myslí špatně. Sice nic z toho nakonec nemusí platit, ale ve společnosti nedůvěra vůči Unii zůstane. Tak to je už několik let, pochybnosti se kupí a nakonec se nám tyto hry nemusí vyplatit, třeba při nějaké důležité věci. To už ale bude pozdě.

Téměř permanentní kritice Bruselu je potřeba čelit. Mimořádná spolupráce evropských mocností je v dějinách skutečně nevídaná a měli bychom z ní mít radost. Je totiž naším národním zájmem a zárukou stability celého regionu. Prezident a spol. říkají, že Evropská unie má být postavena pouze na ekonomické základně. To však v dnešním propojeném světě nestačí.

V debatách, které se týkají Unie, zapomínáme ještě na jednu důležitou věc. Vysmívaný Brusel totiž nemá za partnery pouze národní státy, ale i jednotlivé regiony. Kdo bydlí mimo Prahu, mi dá jistě zapravdu. Tlak na to, aby se věci řešily nikoliv na centrální, ale především regionální úrovni je značný a smysluplný. To, že se dostávají do regionů jiné než vládní peníze, prospívá přece všem. Mohli bychom tu snášet řadu podobných podpůrných argumentů, stejně jako bychom našli desítky věcí, které nám na Unii vadí. Jedno je jisté, jedná se o křehkou stavbu, kdy každé zakolísání může způsobit obrovské škody.

Navíc jsme v době, kdy nedůvěra vůči evropským institucím roste zřejmě ve všech členských zemích. Bohužel. My však neustálým zpochybňováním základní architektury k tomu velmi přispíváme. Proto bychom si měli tyto naprosto základní důvody smyslu evropských společenství neustále připomínat, hovořit o nich a hájit je. Debata ohledně dohody o evropské rozpočtové politice však ukazuje, že jsme ve všech směrech na tom velice špatně.