Před časem jsem na DR rozebíral knihu Mýty o socialistických časech, která usiluje postihnout každodenní život „průměrného občana“ v normalizačním Československu. Tématem každodennosti normalizace se zabývá i kniha Tesilová kavalerie. Popkulturní obrazy normalizace, která vznikla na filosofické fakultě. Jestliže publicistický přístup Mýtů se snažil ukázat minulost v určitém apriorně daném rámci, Tesilová kavalerie se v duchu vědeckém snaží především porozumět, a to sondou do širokého spektra vybraných jevů, od televizních seriálů a populární hudby přes domácí umění či dobovou módu až třeba po fenomén zavařování. Ukazuje se však, že i tento přístup s sebou nese určitá rizika. Publikace vznikla jako výstup z dvousemestrálního semináře, obsahuje třináct studií pedagogů, doktorandů a studentů bohemistiky. Považuji za korektní přiznat, že jsem se v prvním semestru tohoto semináře účastnil, a mám tak k dispozici určitý pohled do zákulisí. Tento text budiž proto vnímán ne jako recenze, ale jako teoretický a metodologický příspěvek, jehož cílem je pomoci vyjasnit některé problematické otázky.
Tesilová kavalerie volně navazuje na výzkum socialistického realismu, koncentrovaný kolem webu www.sorela.cz, ve zkoumání normalizace pak na sborník James Bond a Major Zeman.
Ideologizující vzorce vyprávění z roku 2007. V něm bylo téma omezeno na jeden seriál, který byl jednoznačným pokusem o ideologický přepis dějin. Tesilová kavalérie je naopak charakteristická šíří zkoumaného materiálu. Překvapí proto absence předmluvy, která by čtenáři sdělila, co může od knihy očekávat, jakým způsobem vznikala, o jaká teoretická a metodologická východiska se opírá. Funkci úvodu má zřejmě suplovat první část úvodní studie Jakuba Machka Normalizace a populární kultura. Od domácího umění k Ženě za pultem, která je však pouze stručným uvedením do kontextu normalizační kultury a náhledem do některých teoretických konceptů, netematizuje však ostatní studie a nevytyčuje společná východiska. Nedivím se ovšem, že do sepsání skutečného úvodu, který by splňoval zmíněné požadavky, se nikomu nechtělo - jednotlivé studie jsou do té míry rozdílné, že jejich společný základ skutečně není možné shrnout než vágní formulací, jaká se objevuje na záložce: „Kniha nabízí pohled na sedmdesátá a osmdesátá léta 20. století skrze projevy popkultury a typické dobové fenomény a zabývá se rolí ideologické propagandy v každodenním životě.“
Věta obsahuje dva klíčové pojmy celé publikace: ideologie a popkultura. Jednoznačné vymezení těchto pojmů však v knize chybí, jakožto i vymezení a usouvztažnění trojice pojmů kultura – popkultura – umění, navíc je daná formulace dvojznačná, může znamenat buďto zkoumání ideologie a popkultury, nebo zkoumání ideologie v popkultuře. V samotných analýzách nacházíme oba možné přístupy, za úspěšnější přitom považuji ty, které se vydaly první cestou, tedy ty, které zkoumají buď ideologii, nebo popkulturu. Ty jsou však ve výrazné menšině. Většina studií se pokouší o druhou možnost a snaží se zkoumat ideologii v popkultuře. A to se právě jeví jako problematické. Na otázku, v čem tkví tato problematičnost, se pokusím odpovědět.
Deklarovaným teoretickým rámcem publikace jsou culture studies. Tento koncept vznikl primárně pro analýzu popkultury v západních kapitalistických zemích. Vzniká otázka, do jaké míry je fungování popkultury odlišné v socialistických zemích s centrálním řízením, kontrolovaných rozsáhlým státním aparátem a složitým systémem cenzury. K teoretickému a metodologickému vyjasnění této otázky ovšem nedošlo, což způsobuje určitou dezorientaci. Zdá se, že autoři studií částečně přebírají schéma platné pro umění socialistického realismu 50. let, aniž by si toho byli plně vědomi. V něm však nacházíme ideologii jiného druhu. Můžeme říci, že v socialistickém realismu můžeme zkoumat „velkou“ komunistickou ideologii marxismu-leninismu, zatímco culture studies zkoumají ideologie „malé“, které jsou spíše netematizovaným souborem „každodenních praktik – rituálů, zvyků, vzorců chování, způsobů myšlení“, (s. 14). Velká ideologie marxismu-leninismu je samozřejmě v normalizační (posttotalitní) společnosti přítomna také, má však zcela odlišnou funkci než v padesátých letech. Umění socialistického realismu bylo komunistickou ideologií instrumentalizováno, jeho úkolem bylo vytvářet určitý předobraz světa, který měla skutečnost následovat. V normalizační společnosti funguje velká ideologie jenom jako plášť zastírající skutečnost; jejím hlavním cílem už není měnit svět, ale legitimizovat status quo. Zůstává tak zachována především v rovině jazykových her ve veřejném diskurzu publicistiky, politiky či oficiálních rituálů, v (pop)kulturních textech není nutně přítomná.
Hlavní funkcí státního kulturního aparátu v normalizační společnosti tedy není pašovat do kulturních děl marxismus-leninismus, ale dohlížet nad tím, co do oficiální kultury může vstoupit a co nikoliv. Dovoleno je přitom především to, co nevybočuje z „normálu“. Hlavním měřítkem není obsah, ale míra. Důsledkem je určitá krotkost, kýčovitost či měšťáckost normalizační kultury. Přitom vyskytnou-li se ve zředěné, zkrocené, znormalizované formě, mohou být absorbovány i vzory ze západní kultury. Příkladem může být transformace hudebního a módního stylu „punkáč“ do přijatelnější varianty „rocker“. Působení velké ideologie je zde tedy především negativní, funguje jako síto a argument k cenzuře. Normalizační popkultura nám skýtá možnost pro zkoumání malých ideologií, které však nevznikají kryptickou transformací velké ideologie, ale jsou tvořeny nově v prostoru dovoleného.
Je-li tedy v publikaci deklarována určité metodologické východisko, jde o culture studies (zkoumajících malou ideologii), to je však v samotných interpretacích kontaminováno přístupem sorely (zkoumající ideologii velkou). Interpreta to vede k tendenci interpretovat vše z jednotné perspektivy velké ideologie, což vede k nepřesvědčivým nadinterpretacím. Těch si všímají četné recenze, které lze nalézt na internetu. Důsledkem je v lepším případě interpretační ekvilibristika se sklonem k samoúčelnému sémantizování, v horším případě dochází až k velice trapným výsledkům. Analýza filmu Ať žijí duchové za použití pojmů „zlý kapitalista“, „zmýlená, ale napravená soudružka“, „liberální idealista“ nebo „duch feudála“ ve studii Marie Gromovové Fantazie nebo ideologie tak nepůsobí jako nalézání ideologie v populárním filmu, ale jako mechanická aplikace marxismu-leninismu. Nešvarem studentských a doktorandských prací je pak přehnané užívání terminologie, které je často jen manýrou, zakrývající absenci myšlenky. Pečlivější ediční práce by knize určitě prospěla.
Jak jsem se zmínil, v knize nalezneme i studie, který onen nevyjasněný teoretický a metodologický problém obcházejí. Dvě z nich jsou v podstatě kritickou analýzou normalizačního diskurzu a vycházejí primárně z jazykové analýzy neuměleckých textů, je to studie „Došly pribiňáky“ – zobrazení fronty v normalizaci od Heleny Özörencik a Jazyk normalizační moci Kamila Činátla. Považuji je za cenné příspěvky k dosud málo reflektovaným rysům normalizačního diskurzu. Další studie, Specifika normalizační módy v Československu Moniky Krajčovičové se jako jediná zkoumání ideologie zcela zříká, přitom přehledně mapuje téma, jako jediná zasazuje téma do světového kontextu a vyhýbá se komplikované terminologii. Text působí velmi svěže a dokázal bych si ho představit například ve společenském magazinu.
Výsledný obraz normalizace, jaký Tesilová kavalerie nabízí, tak připomíná podivuhodný svět, v němž věci nebyly, čím se zdály být; co se tvářilo jako nevinná zábava, bylo ve skutečnosti ideologickou pastí. Za problematické však především považuji, že kniha netematizuje souvislosti mezi popkulturou normalizační a polistopadovou. V důsledku toho vytváří falešný dojem, že dnes už žijeme ve světě, v němž věci jsou, čím se zdají být, a že popkultura je již od ideologie očištěna. Podobně jako Mýty o socialistických časech tak Tesilová kavalerie nabízí diskontinuitní obraz historie, od minulosti nás odstříhává místo toho, aby nás s ní spojovala. Přitom právě výzkum popkultury by se nabízel jako oblast, která by mohla nalézt kontinuitu doby předlistopadové a polistopadové. V čem se například liší a podobá ideologický obraz světa vytvářený Nemocnicí na kraji města a Ordinací v růžové zahradě? Čím je symbol normalizační popmusic Karel Gott v kapitalismu? Co spojuje spartakiádu se Superstar? Snad se odpovědí na tyto otázky dočkáme v některé další publikaci.
Bílek, Petr A., Činátlová, Blanka (eds.): Tesilová kavalérie. Popkulturní obrazy normalizace, Pistorius & Olšanská, Příbram 2010, 256 s.
Psáno pro DR a časopis H-aluze.
