Soubor Handa Gote patří dlouhodobě k tomu zajímavějšímu, co pražská alternativní divadelní scéna nabízí. Ač by se vzhledem k prapodivné bezideovosti a problémům se základní prací s divadelním znakem, a tedy s alespoň elementární sdělností směrem k divákovi mohlo zdát, že stát se předním souborem nemusí dát mezi pražskými alternativci až takovou práci. Většinou totiž stačí alespoň základy řemeslné dovednosti, alespoň trochu originální nápad a už tvůrce vyniká.

Handa Gote se však od začátku vymyká zejména svou vášní pro nové technologie či chcete-li nová média, která se u ní plynule přehoupla k zájmu o média stará. Práci s videokamerami a minikamerami, elektronickými snímači ruchů a pohybů, živé mixování videa, tak v jejích kreacích stále více nahrazuje prehistorická „veteš“ jako diaprojektory, černobílý osmimilimetrový film a všemožná další elektronická či elektronková zařízení. Herec či tanečnice v projektech Handa Gote pak stále více hraje spíše roli statisty v sérii projekcí a proudu hudby a spíš technologie jen minimalisticky, sošně či jednoduchými úkony doplňuje.

Na Handa Gote je už nějakou dobu patrné, jak se jako archeologové obracejí do minulosti a její každodennosti. Odkrývají vrstvy sestávající nejen ze starých přístrojů a jejich záznamů nalezených kdesi na půdách či rovnou v popelnicích, ale také ze zpráv o stylu života jednotlivců z jiné doby. V neposlední řadě pak také, jakoby bezděčně, o jejich osudech, které nepostrádají jemnou existenciálně laděnou melancholii. A evokují otázky po životních peripetiích na fotografiích či filmech zachycených lidí, na něž nejspíš neznají odpovědi ani sami tvůrci.

Přesně takto je laděný poslední projekt Handa Gote vzniklý tradičně v produkci Jedefrau.org, který skupina nedávno, i když ho většinou předvádí jen po bytech, opět představila v pražském Bio Oko a jenž byl poprvé uveden na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě v roce 2009. Už v anonci k představení se tvůrci omezují a ještě rázněji poodstupují od nejmodernějších technologií, když oznamují, že v představení není použit žádný počítač ani jiná elektronická zařízení založená na softwaru a obsahující integrované obvody.

Projekt Pan Roman volně navazuje na jedno z předchozích představení Handa Gote, Ekran, v němž se objevilo množství fotografií a diapozitivů ze životů neznámých lidí. Jednoho z nich spolu s jeho rodinou si tvůrci vybrali a kolem jeho osoby svůj projekt soustředili. Otec pana Romana byl totiž vášnivý kinoamatér, a tak téměř po celý život hlavního hrdinu provázela otcova kamera. Právě kotouče s těmito osmimilimetrovými filmy se dostaly Handa Gote do rukou a staly se páteří projektu.

V případě Pana Romana ovšem nejde ani tak o divadelní inscenaci (vlastně o divadle není možné hovořit skoro vůbec) jako spíš o živou hudbou doprovázenou a komentovanou projekci filmu či filmů. Promítá se dvěma kamerami a diaprojektorem na jedno plátno, takže můžeme paralelně sledovat dva sestříhané filmové děje, které se volně prolínají, vytvářejí smyčky, občas se vrátí v čase, aby pak zase poskočily vpřed. Oba filmové pásy doplňuje diaprojektor promítáním fotografií čelních stran kovových pouzder kotoučů s názvy sekvencí a daty jejich vzniku nebo zastavených okamžiků z představovaných dějů. Na plátně tak paralelně běží tři děje, které se navzájem prolínají, doplňují a akcentují.

Za neustálého proudu hudby tak můžeme sledovat takřka historii života pana Romana od jeho dětství na počátku 60. let až po střední věk v letech 80. Jsme svědky jeho dovádění s rodinou na plovárně, návštěvy motocyklových závodů, postávání před novými a stále modernějšími auty. Neustále se vracejí také sekvence z mistrovství světa v hokeji snímané z televize.

Vidíme pana Romana jako malého chlapce, který svou nahromaděnou energií přivádí některé z dospělých k výbuchům vzteku a hrozbám. Vidíme dvacetiletého pana Romana ve vojenské uniformě. Vidíme ho se svou mladou ženou a posléze s jejich dětmi. Zaznamenáme i nástup barevného filmu, který si Romanův otec alespoň vyzkouší a na čem jiném nežli na pestrobarevných záběrech květin, aby se pak zase vrátil k levnějšímu černobílému materiálu.

Handa Gote předestírá divákovi voyerské vniknutí do soukromí zcela neznámých lidí, v němž je asi nejsilnějším vjemem a zároveň tématem, přicházejícím pozvolna, neúprosnost plynutí času a stárnutí celé rodiny. Nejzazšími obrazy stáří, pádícího života a jeho zániku jsou pak zejména poslední dny Romanovy babičky, ale také, nepřímo, závěrečná sekvence, na níž je zachycen již letitý pan Roman s knírem, trochu už oplácaný, jakoby osamělý, s unaveným úsměvem, která navozuje zásadní tušení, že nedlouho po tomto posledním záběru svého syna jeho otec, vášnivý amatérský filmař, zemřel a už není, kdo by ho v jeho zálibě následoval a převzal úděl pisatele filmové kroniky rodiny.

Přestože Handa Gote tímto svým skromným projektem nejspíš nic nového a zásadního neobjevuje, neboť všemožné avantgardy si s filmovým médiem v minulosti pohrávaly docela zevrubně, vrací do hry robustnost a hřmotnost překonaných technologií. Ty jako by získávaly svou masivností a nemotorností nové významy a stávaly se jedním z podstatných významových prvků struktury. Všechno to hrčení a chrastění promítaček a cvakání diapozitivů propůjčuje zkrátka oproti hladké syntetičnosti a sterilitě nových médií této filmově-hudební performance sympaticky primitivní opravdovost. A paralelně s předestíranou poutí životem pana Romana podporuje odstíny posmutnělé nostalgie nevratně plynoucího času a odplouvajících životů. I když se základní principy, na nichž je projekt vystavěn, přece jen v závěrečné třetině trochu opotřebovávají.

Handa Gote: Pan Roman. Účinkují: Martin Ježek, David Freudl, Tomáš Procházka. Premiéra 2009 na MFDF v Jihlavě.