Když jsem pobíhal mezi představeními pražského divadelního festivalu Malá inventura, dostalo se mi možnosti navštívit v Divadle Ponec toalety. Než jsem vstoupil, snažil jsem se kulturně zjistit, které dveře jsou určeny pánům a které dámám. Figurka u pánského WC vyřezaná v hliníkovém plechu mi srozumitelně podsunula kudy. Vypadala jako obrys mužské postavy.

Když jsem se však pro jistotu zahleděl na figurku u vedlejších dveří, rázem jsem znejistěl. Tam byl obrys postavy zachycen v běhu. A nebylo možné rozeznat, jedná-li se o muže, nebo o ženu. Z tápání mě naštěstí vytrhly z jedněch dveří právě vyšlé dívky a problém byl vyřešen. Ovšem nikoli zásluhou znaku. Konvence byla alternativně zpochybněna, ovšem jiná srozumitelná náhrada se jaksi neobjevila.

Historka by to byla banální, kdyby nepodtrhovala, čeho bylo možné být na Malé inventuře svědkem. A to, jak velký mají alternativní pražští, ale i zahraniční divadelníci problém s divadelním znakem, s komunikací s divákem, se základním řemeslem. S elementárními divadelními konvencemi, které buď to zcela ignorují, anebo o jejich existenci ani nevědí. Často si na scéně vytvářejí jakési obrazy, do jejichž významu mají šanci proniknout jen oni sami, anebo úzké skupiny spřízněných duší a vstřícných fanoušků.

Jejich jevištní výtvory působí chvílemi jako parodie sebe sama, parodie alternativního divadla. Třeba jako z některých amerických filmů, které si čas od času z podobného intelektuálního umění utahují. I v nich nesrozumitelným a zmateným akcím na scéně přihlíží vstřícně přemýšlivé publikum, které se po skončení produkce dobírá významu potrhlé abstrakce.

Ale nejde jen o bezvědomou rezignaci na srozumitelný a komunikaci s divákem navozující divadelní znak, který je možné i řetězit a variovat do složitějších struktur, příběhů, motivických linií, témat či podtémat. Častá rezignace na dialog s publikem jakoby vypovídala o mladých a alternativních divadelnících něco mnohem zásadnějšího. Že nejspíš trpí introvertní sebestředností a žijí v podivném ghettu na okraji, z něhož jakoby nikdo z nich neměl nejmenší vůli vystoupit. Jsou zvyklí komunikovat jen mezi sebou a úzkým okruhem přátel nebo velmi podobně naladěných lidí. Dalo by se z toho všeho také usuzovat, že jsou obětmi do nejzazší míry zdegenerovaných postulátů postmoderny, v rámci nichž může na scéně vládnout naprostá autorská libovůle.

Dochází k tomu nejspíš také proto, že mladí umělci propadli ideologii individualismu. Sdělení, které by se mohlo vstřícněji obracet k — divákovi, pro ně není podstatné, protože každý divák dílo beztak vnímá odlišně. Proč se tedy obtěžovat s nějakým jevištním řádem? Jsme přece všichni nezávislá individua a každý má právo na svůj autentický výklad.

Mnohost interpretací, chápání a cítění je třeba podpořit tím, že na scéně uspořádáme orgie chaosu. A budeme předpokládat, že je-li dílo srozumitelné pro tvůrce, tzn. že je v něm obsažen nějaký ušlechtilý tvůrčí záměr, nebo nabito emocemi, diváci si z něho nakonec nějaké obsahy vytáhnou.

Smrt dramaturgie

Alternativní divadlo v Malé inventuře často prezentovalo smrt dramaturgie, jakožto myšlení divadlem, promýšlení struktur, hledání témat a jazyka k jejich sdělování, dramaturgie jako filosofie divadla. Ta je v krizi také na konvenčních kamenných scénách. U projektů alternativních jakoby však byla v definitivním a nezvratném komatu. Jede jen na přístrojích.

Co z divadla v takovém případě zbývá je pouhá sebeprezentace, prázdná exhibice. Na filosofii a deklaraci ušlechtilých záměrů tvůrců, dokonce často poeticky podaných, je zde totiž médium mnohem zásadnější a sdělnější: program k inscenaci. Tam je možné si vše potřebné o experimentálním představení přečíst. A pokud se do jeho čtení dáte až po něm, dostane se vám především katalogizace uměleckých proher. Někdy budete skutečně zírat, co všechno se to před vámi na scéně vlastně dělo a vy z toho nic nezahlédli.

V konečném důsledku se většina inscenací bez vědomě budované struktury a průběžného nalézání dialogu s divákem Malé inventury měnila v pouhé rozvinutí základního nápadu, často jen jednoho, někdy i dobrého, obvykle však neutralizovaného přílišnou délkou představení. Někdy ovšem nebyl ani ten nápad.

Jako třeba v inscenaci Miroslava Bambuška Skočná v Meet Factory. Nebylo se v ní možné dobrat skoro ničeho. Na scéně ovšem nechyběly plameny, tajemné výjevy, muži v dámském spodním prádle, expresivní herecký projev a taky jste mohli v hledišti dostat do hlavy předměty létajícími z jeviště. Nejspokojenějším byl v hledišti příznačně režisér Miroslav Bambušek. Od srdce se svému představení smál a na konci je obdařil bouřlivými ovacemi.

Něco se přece našlo

Objevily se samozřejmě i inscenace, které za zmínku rozhodně stojí. Nebylo jich ovšem nijak mnoho.

Asi nejpozoruhodnějším experimentem byla dvojice představení v klubu Roxy NoD Loa a Magnet. Obě byly prostoupeny experimenty s hudbou, světelnými efekty a tancem. Zejména ta druhá v režii a s hudbou Jana Buriana jako jedna z mála festivalových inscenací působila dojmem, že konečně někdo o divadle a tvaru přemýšlí. I když stála ve středu pozornosti především technologie a pohrávání si s možnostmi světelného parku ve vztahu k tanci. Do značné míry šlo o abstrakci. Obrazy a tanec byly utopené v pološeru a mnohdy ve tmě, do níž chvílemi jen vystřelovaly záblesky světla. Rozhodně to nenudilo. Tvůrcům se dařilo diváka překvapovat variacemi použitých složek a technologií a také jednoduchostí nápadů.

Na festivalu potěšily i Případy doktora Toureta v režii a choreografii Anny Polívkové. Přinejmenším proto, že lidé na scéně věděli, co dělají a snažili se s divákem přímo komunikovat. Pod vedením konferenciéra Martina Zbrožka, který své výstupy rozehrával také skrze speciálně pro festival přizvanou dvojicí tlumočníků, měl divák možnost vstoupit do galerie roztančených psychických poruch a úchylek.

Tanec zde jakoby vědomě ironizoval sám sebe, takže o humor nebyla v představení nouze. I když se musí říct, že konstrukce psychiatrických případů zastřešující jednotlivé taneční výstupy trochu pokulhává. Není totiž příliš jasné, co tvůrce vedlo k zařazení právě těch a nikoli jiných úchylek a proč jen tří, a nikoli třeba pěti. V rámci Malé inventury však představení působilo úlevně. Žádné velké umění, ale ani žádný pseudoumělecký teror.

Součástí Inventury byla v Alfredu ve dvoře zdařilá inscenace Vojty Švejdy a Jana Kalivody, ale o té jsem v Deníku Referendum psal už dříve.

Gender a dada

Z tanečních inscenací zaujala ještě Exkurze s Helgou Jany Hudečkové a Marty Trpišovské s její genderovou tématikou. Bylo chvílemi úžasné pozorovat, jak lze i v tanci do určité míry pracovat se srozumitelným znakem. Obzvláště jeden obraz ohromil a inscenaci hned v úvodu prozářil zásadními významy. A navázal kontakt s divákem.

Když se na začátku čtyři tanečnice jakoby bezděčně seřadily do uhlopříčky od vlevo vzadu stojící noblesně nastrojené ženské figuríny a pak se náhle prudce rozsvítilo světlo a my zjistili, že všechny čtyři vypadají jako umělá panna. S parukami, líčením, šatičkami. Obraz dnešního ideálu ženy, syntetická, zmrtvělá bezduchá krása. Inscenaci by občas v rámci tématu prospěly výraznější nápady, ale tanec domácích paniček, krásných a především pracovitých, v pastelových šatičkách, byl úchvatný a rozverný.

S napětím jsem očekával také nové představení seskupení Handa Gote s názvem Rain Dance. Poslední inscenace souboru měly totiž co do kvality sestupnou tendenci. Handa Gote problém s vršením nesrozumitelných absurdních situací vyřešil s ironií sobě vlastní. Před každou ze tří částí nechal z reproduktorů znít škobrtavý instrumentální popis, co se na scéně v nadcházejícím výstupu odehraje a pak už mohli herci hrát, co chtěli. Vytvářelo to zvláštní komické napětí.

Brzy se ale ukázalo, jak už je to poslední dobou u Handa Gote běžné, že to celé nakonec zase nikam příliš nevede. Že jde zase jen o takovou hříčku, legrácku. Zdálo se dokonce, že se Handa Gote v závěru svým divákům dokonce posmívá. Řekl bych, že inscenací Rain Dance vstoupil soubor Handa Gote do oblasti hravého dadaismu. Jen ta světová válka a curyšská emigrace členů Cabaretu Voltaire tomu zatím chybí.

Grantový humanismus — smrt umění

Z Malé inventury je to asi tak všechno, co stojí za řeč. Snad bych zmínil ještě slovenskou konceptuální inscenaci Cely Slávy Daubnerové a Eduarda Kudláče, u níž zaujala zvláštní rituálnost, s jakou se ústřední představitelka v prostoru pohybovala a s jakou nakládala s rekvizitami. Za zmínku stojí také Do ráje Ondřeje Davida, který si skrze voicebandové techniky utahoval z reklamy. Divácky vděčně, ovšem dost ploše. Šlo vlastně jen o ilustraci stupidity reklamy. Jen nebylo jasné, proč si Ondřej David myslí, že je na tom něco objevného. Soudě podle bouřlivého smíchu v hledišti, nebyl nejspíš nikdo, kdo by podobné přesvědčení nesdílel. K ničemu podstatnému se nedospělo, plytkého humoru se ovšem navyrábělo přehršel.

Poměrně smutnou diváckou zkušeností bylo pro mě představení v Divadle Archa, Emigrantes. Šlo o jeden z těch grantových projektů, které se snaží pracovat s neherci nebo v tomto případě netanečníky. Emigrantes souboru VerTeDance se zaměřil na zpodobení emigrace očima dětí. Zpodobil však jen svou bezmocnost a vyvolal občasný dojem, že jsme zase jen svědky jednoho z četných emocionálních vydírání nepodpořených propracovaným uměleckým tvarem. Myšlenka inscenace je sice ušlechtilá, ale způsob, jakým byla na scéně podána, byl dost mdlý. Až na jeden větší zdařilý obraz a sólový výstup.

Bylo také podivuhodné, jak malého prostoru se na scéně dostalo právě oněm dětem emigrantů. Občas bylo také záhadou, proč nějaké dítě vypráví jakési banality, když by bylo žádoucí, aby představení obsahovalo přece jen příběhy zásadnější. A už vůbec nejzoufalejší bylo sledovat tanečníky, jak při hromadnějších scénách chaoticky pobíhají po jevišti a občas o sebe dokonce skoro zakoupnou nebo do sebe vrazí. Jako kdyby choreograf zkoušky prospal, anebo nikdy neexistoval.

Když na scéně vládne ušlechtilý grantový humanismus nebo osvěta, umění většinou umírá. V případě Emigrantes tomu nebylo jinak.

Malá inventura měla v podtitulu Divadelní nářez a na plakátě hlavu dívky obklopenou kilogramy syrového masa. Ten obraz by bylo možné chápat jako symbolický. Syrové maso je totiž dost nepoživatelné. Stejně jako mnoho projektů na festivalu prezentovaných.

Malá inventura, od 24. února do 2. března, Praha.