Václav Klaus je svůj nepřetržitě. Jeho vliv v ODS po odchodu z funkce čestného předsedy ještě nevychladl a po krátkém pošilhávání po Straně svobodných občanů je nyní jeho častým hostem na Hradě neformální lídr Věcí veřejných Vít Bárta.

Prezident o sobě dává vědět pravidelně. Co ale předvádí v posledních týdnech, je nevídaná ofenzíva. Obul se do protestujících lékařů, zastal se pravicového extremisty Bátory, kterého Klausovi spolupracovníci prosazovali do funkce náměstka ministra školství, dostal se do šťavnatého sporu s Václavem Havlem nad řešením libyjské krize a ostře zkritizoval vládní verzi penzijní reformy a návrh na zvýšení DPH. Píše články jako o život, rozdává rozhovory a těží z každoročního cirkusu kolem výročí výkonu prezidentského mandátu.

„Tohle nechci, tohle taky ne, támhle to už vůbec ne,“ popsal ve vysílání Českého rozhlasu 1 Klausův přístup k řešení politických problémů komentátor Jan Macháček. Klausovým cílem není věci posouvat, měnit, napravovat. Jemu stačí okázalé piruety na bulvárním pozadí. Václav Klaus vždy býval více muž slov než činů. Umí je ale skládat tak šikovně, že nejeden smrtelník nad prezidentovou „moudrostí“ uroní slzu.

Klausovy výroky z poslední doby dávají dohromady obraz hrdého Čecha a bytostného konzervativce s vyspělým sociálním cítěním. Jako vstupenka do stranické a exekutivní politiky po vypršení prezidentské éry to nemusí být vůbec marné. Zvlášť když se ODS, kormidlovaná samotářským Petrem Nečasem, rozkrádaná všemožnými kmotry a dennodenně okopávaná koaličními partnery, zvolna potápí.

Asi bychom nenašli člověka důsledněji propojujícího technokratický přístup k životu s jednoduchými ideologickými vzorci. Klausův svět sice vězí kdesi mimo, za zrcadlem, leč je srozumitelný a pro mnohé i přitažlivý. Ono i blábolit je třeba umět — a Klaus je mistr preciznosti.

Kromě toho mu nikdo nikdy nevyčetl, že by si sám pěchoval kapsy z nelegálních zdrojů. Klaus určitě moc dobře ví, že věrohodný může být jen politik, který nedělá přešlapy proti zákonu a nepodlézá laťku společenského vkusu.

Nedávno se nám připomněl další čestný, technokratický a prostou ideologií podpíraný politik: Jan Stráský. Vyzkoušel si roli posledního premiéra česko-slovenské federace, ministerskou pozici i funkci místopředsedy ODS. Občanské demokraty prý před třinácti lety opustil kvůli zatajeným 150 milionům z privatizace Telecomu. Letos 14. února byl jmenován ředitelem Národního parku Šumava.

Stráský má pověst pracanta, manažera, vášnivého turisty. Patrně půjde o seriózního a milého člověka. Bohužel ale též mimořádně povrchního. Příroda je podle Stráského nepřítel, „a proto se musí proti ní bojovat.“

Nový Šumavy pán doslova říká: „Kdyby nebylo mých předků, kteří bojovali proti různým živočichům, tak bych tady nebyl.“ Za ekoteroristu má Stráský toho, kdo „nás nutí přitakat, že žába je víc než člověk“.

Svoji strategii uvozuje tezí, že „musíme opustit striktní plán péče o lesy, který má za cíl chránit kdeco“. Překvapí pak, že se Stráskému nelíbí logo NP Šumava, ve kterém jsou tři smrky, z nichž jeden je oschlý poté, co jej napadl kůrovec?

Slovníkem dvojice Bátora-Klaus by šlo Stráského přístup popsat takto: Raději člověka než brouka, vodáka než bobra, dřevorubce než prales, obchodníka než ekologa, politika než vědce.

Šumavští starostové jsou nadšení, otevírá se prostor pro turistický rozvoj a podnikání obcí. Naopak Vojtěch Kotecký z Hnutí Duha lakonicky poznamenal, že ministr životního prostředí jmenováním Stráského — navzdory výběrovému řízení a chybějící kvalifikaci — „park prakticky odevzdal jihočeské ODS, potažmo jejím kmotrům kolem dřevařské firmy Lesy Hluboká“.

Radikální Stráského plány vystrašily vědce sedící v radě šumavského parku, pročež mu na sklonku února poslali důrazný dopis, ve kterém řediteli sdělili, ať nepočítá s tím, že by souhlasili s kácením stromů napadených kůrovcem v nejcennějších lesích, v dosavadní bezzásahové zóně.

O čtrnáct dnů později vešlo ve známost Stráského rozhodnutí zeštíhlit radu NP Šumava a sloučit její vědeckou sekci se sekcí regionální. V nové radě by z pětačtyřiceti lidí mělo být jen osm vědců, zato by v ní ze zákona zůstalo dvaadvacet starostů obcí uvnitř parku.

Na protest proti těmto úmyslům již renomovaní zástupci České zemědělské univerzity, Jihočeské univerzity, Univerzity Karlovy či Akademie věd ČR radu parku opustili.

V podání Klause či Stráského nám antropocentrismus mutuje v egoismus a v podivnou, filozoficky vadnou variaci na solipsismus. Nejvýše stojí Já, pak obecně Člověk a až kdesi na chvostu člověkem vnímaná a milostivě připouštěná Příroda. Smyslem přírody je jednak sloužit, jednak vydělávat, jinak je zbytečná.

S logikou, s jakou Klaus druhdy pokřivil naše vnímání trhu, se teď Stráský chystá formovat šumavskou přírodu. Vsadím se, že je o své pravdě skálopevně přesvědčený a žádné pochybnosti si nepřipouští. Příznačnou dávku arogance již předvedl.

Co se nepovedlo završit před patnácti lety, znovu ožívá. Neúcta k odlišnému názoru, plochá ideologie, hospodské národovectví, odmítání evropských zvyků, pohrdání životním prostředím. Klaus i Stráský si to šinou v zajetých kolejích a není boha, který by jim položil stéblo do cesty. A to všechno jen proto, že stávající politická garnitura neumí nic lepšího, než ve vyhrocených chvílích žádat o rady Klause a pověřovat úkoly Stráského.

Rozplývat se nad tím mohou jen cyničtí milovníci politického retra. Schválně — co přijde příště? Nedávno například nabídl své služby státu Miroslav Macek. I on je ve skvělé kondici, těšme se!