Stabilita, nebo demokracie v arabských zemích?

Západ stojí před těžkou volbou, zda podpořit spolehlivé vojenské diktatury, či legitimní požadavky protestujících. V takto položené otázce je předem zakomponována realistická odpověď založená na předpokladu, že arabský svět byl stabilní a silné vlády byly zárukou této stability.

Zh_1_

Zora Hesová

22.02.2011 08:00

Související

Západní vlády stály a opět stojí před „těžkou volbou“: podpořit spolehlivé vojenské diktatury, či legitimní požadavky protestujících? Takto položená otázka v sobě už obsahuje realistickou odpověď: přes sympatie k těm, co se dovolávají svobody, k čemu je demokratizace, když uvrhne zemi do politického chaosu a vydá ji napospas extremistickým silám?

Samotná otázka je ošidná. Znamená totiž, že arabský svět byl stabilní a silné vlády byly zárukou této stability. Obsahem této „stability“ byla absence otevřené války mezi státy a pokojná prosperita těch zemí, které se otevřely západním investicím do těžebního průmyslu a turismu. V kontextu regionu, ve kterém před čtyřiceti lety proběhlo několik válek a tucty vojenských převratů, představovaly pevné diktatury určitou formu „blízkovýchodní“ stability. Dlouhodobě se však autoritářské státy ukázaly jako její opak.

Zmíněný pojem stability totiž patří do dávno zmizelého světa. Silné státy fungovaly v post-koloniálních dobách, ve kterých vybudovaly základní národní instituce: armádu, administrativu, školství a zdravotnictví, průmysl. Za desítky let se země změnily: modernizaci následovalo otevření mezinárodnímu trhu, částečná privatizace a liberalizace. V autoritářském státě z něj měly prospěch skupiny spojené s mocí: armáda, monopolní podniky a zkorumpované vládnoucí rodiny. Důsledkem modernizace byla i demografická exploze. Křehký společenský smír v nich režimy udržovaly dotacemi potravin a energie, které si v kontextu liberalizace mohly čím dál tím méně dovolit. To rozevřelo sociální rozdíly, které jsou paradoxně s rostoucím bohatstvím čím dál méně únosné. Arabský svět už několik let zažívá a potlačuje vlny stávek a ekonomických bouří, jaké Evropa zažívala před válkou.

Cena stability
„Stabilita“ byla udržována za velkou politickou cenu: neefektivním rozdělováním prostředků mezi různými mocenskými skupinami, kmeny a klíčovými průmysly, tvrdým potlačováním politické opozice a v neposlední řadě také ideologickou manipulací. Státy se stylizovaly do obránce národních zájmů gesty vůči znepřáteleným sousedům či interní opozici. Nejprve podporovaly islamismus jako alternativu proti socialismu, když posílil, postavily se na obranu sekularismu. Státní represe neměly meze a odporovat byla schopna pouze čím dál tím extremističtější protestní hnutí radikální islamisté. Arabské státy nakonec opozici ustály, v Sýrii, Alžírsku a v menší míře v Egyptě za cenu otevřené války proti vlastnímu lidu. Většina extremistů buďto od násilí upustila, nebo odešla do Súdánu či Afghánistánu.

Dodnes se nikdo neodvážil vyčíslit vztah mezi politickým autoritářstvím, radikalizací opozice a dalekosáhlými důsledky tohoto vývozu extremistů. Základy globálního džihádu pomohly položit právě Mubarakovy a další tajné služby. Kádry džihádu se rekrutovaly v Egyptě (Zawáhirí), Jordánsku (Zarkawí), Libyi (al-Libí) a jinde. Egypt zde hraje prim, ale i z Libye, Jemenu a Alžírska odcházely kádry i dobrovolníci do Afghánistánu především po prohraném domácím boji, v devadesátých letech. Po americké invazi vedl část Al-Káidy např. charismatický libyjský duchovní Abú Lais al-Líbí.

Dalším výrazem „stability“ byl mír s Izraelem a ponechání palestinského problému izraelské a americké politice a jejich „mírovému procesu“. Tato situace nahrávala arabským autoritářským režimům, ale Palestincům nepomohla. Zastavení procesu radikalizovalo arabské lidové cítění včetně jeho antisemitských projevů. Vlády vzešlé z budoucích svobodnějších voleb v arabských zemích sice krátkodobě zkomplikují diplomacii, ale dlouhodobě mohou demokratické režimy řešení konfliktu napomoci. Tuto pozici nakonec začali vyjadřovat i přední liberální komentátoři a editoři.

Konec blízkovýchodní zvláštnosti?
Vysvětlování této neutěšené situace tzv. „blízkovýchodní výjimkou“ z obecné demokratizace, podle které Arabové potřebují pevnou ruku, teď podrývají lidové bouře v severní Africe. Mají občanský charakter a podobně jako před dvaceti lety u nás vycházejí lidé na ulici s požadavky transparentního státu, který ctí lidskou důstojnost. Vede je mladá globalizovaná generace. Ta se v Tunisku spontánně, v Egyptě dlouhodobě a organizovaně spojila s dělnickými protesty do povstání za politické sebeurčení.

Právě obava, že svoboda povede k vládě pod vlivem islamistů, je ona „nestabilita“, které se Západ bojí. A další mýtus. Považovat islamisty ve vládě a priori za prvek nestability znamená ignorovat mnohá fakta.

Za prvé, naprostá většina islamistů už nejsou anti-systémovou silou. V Egyptě v posledních pěti letech aktivně vedli parlamentní opozici, v Tunisku se hlásí k tureckému modelu. Za druhé, parlamentní systém je nejlepší způsob, jak zapojit islamistické strany do otevřené politiky. Teprve tam se totiž veřejně ukáže, co heslo „Islám je řešení“ konkrétně znamená. Jako jiné strany i islamisté ve volbách získávají a ztrácí podle svého výkonu. V Indonésii, Jordánsku a Pákistánu – třech rozdílných režimech islamisté časem na podpoře ztratili. V Turecku naopak stále vedou a také úspěšně liberalizují zemi. Za třetí, nestabilita, která opravdu hrozí, je sociálního a ekonomického charakteru.

Nejtěžším úkolem příští tuniské a hlavně egyptské vlády bude zajistit sociální mír. Represivní a neefektivní stát si dlouhodobě neporadil. Rostoucí ceny potravin posouvají chudé obyvatelstva do neudržitelné chudoby a změna režimu situaci ještě ztíží. Vlády budou souzeny především podle schopnosti vyvést zemi z krize, a ne podle ideologie. O to důležitější bude, aby Západ podpořil budoucí vládu a tím i stabilitu země. Dnešním heslem na Tahríru je: „Podpořte svobodu, navštivte Egypt.“

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Vlasta Hábová - Borkovice

Další díl seriálu o znovurozdělení světa? Středa, 23.Února 2011, 17:17:12

Tak nevím. Nepřipadá vám důvěrně známá formulace autorky, když říká: "Stabilita byla udržována za velkou politickou cenu: neefektivním rozdělováním prostředků mezi různými mocenskými skupinami ...a klíčovými průmysly, tvrdým potlačováním politické opozice a v neposlední řadě také ideologickou manipulací"? Nevztahuje se to i na naši českou současnost? Ale také na naši "sametovou" minulost? Vždyť i u nás měly "sametové" rebelie občanský charakter. A také ty jiné rebelie, oranžové, jasmínové a kdoví jaké ještě. Přes všechny učené a odborné disputace bych vsázela spíše na to, že po přejítí aktuálních arabských vichřic budou vládnout ti, kteří půjdou lépe na ruku globálním naftařským, zbrojařským a j. monopolům, nezávisle na tom, zda to budou "islamisté" či "demokraté". A nezávisle na tom, co na to říká "Evropa" či "USA". Nezapomínejme na to, že za dvacet let od "sametovek" byla nově získaná odbytiště již saturována a soctáborem naakumulované zdroje rozebrány. V arabských zemích je přece co brát.

Zima1

Petr Jedlička - redaktor DR

Středa, 23.Února 2011, 19:43:15

Paní Hábová, dle mého názoru můžete mít pravdu, ale zda ji opravu máte, to se ukáže až po volbách.

Jak v Tunisku, tak v Egyptě zůstává zatím otevřenou otázkou, zda budou chystané volby opravdu demokratické a jak se nová politická garnitura postaví k přerozdělení národního bohatství.

Doposud došlo jen k částečné výměně politické elity a (opět jen velmi částečné) liberalizaci politického prostředí. Důlslednost a tedy i revoluční charakter změn bude možné posoudit až poté, co (resp. jestli) si lidé v příslušných zemích vyberou opravdu nové vládce - tedy nejdříve na podzim.

Srovnání s výsledky barevných revolucí v Gruzii, na Ukrajině či v Kyrgyzstánu bude pak opravdu zajímavé. Na pohyb srovnatelný s rokem 1989 to zatím nevypadá.

Stanislav Hošek - Český těšín

Jako ve starověkém Římě. Sobota, 26.Února 2011, 11:18:20

Lidové bouře jsou vzpourami plebejců, kterým patricijové už nejsou schopni dotovat chleba. Kdyby lid arabských zemí severní Afriky nezačal trpět tak velkým nedostatkem, že již jde o hlad, žádné lidové revolty by nenastaly. Výměna mocenských gerontů by proběhla palácovými převraty. Řečičky Abendalnďanů o demokracii, či dokonce svobodě, jsou doslova stupiditou. Pokud opravdová levice Evropy nepochopí tento proces jako součást svého existenčního boje proti globální finanční oligarchii, nemá nárok na návrat ke kormidlu dějin.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.