Když v roce 1989 Československo procitalo do svobody, vzniklo v něm také ministerstvo životního prostředí, které do té doby za Jakeše s Husákem existovalo jen jako přidružená výroba ministerstva vnitra. Je jasné, že dnes to zní prapodivně, ale taková je pravda: na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsme vznik nového ministerstva prožívali jako součást radostných dějů, které však vzaly za své dřív, než nám došlo, že bychom si je měli lépe užít.

Prvním a také posledním československým ministrem životního prostředí byl jeden z nejpozoruhodnějších politiků celé polistopadové éry, Josef Vavroušek. Nebýt jeho tragického předčasného skonu obraz celé zelené politiky u nás by byl dnes zřejmě jiný; průrvu po něm se nikomu nepodařilo zacelit.

Především od něj víme, že účel ministerstva životního prostředí je kouzelně prostý: směřovat společnost k trvale udržitelnému životnímu způsobu a vytvářet předpoklady, aby se to dělo co nejsystematičtěji a nejdůsledněji.

Ovšem také ministři životního prostředí v české vládě Bedřich Moldan, předčasně donucený opustit úřad na počátku kvazimorální agentománie, posléze se vším všudy očištěný, ale s uzavřenou cestou k výkonu funkce, v níž prokázal suverénní kompetenci, tak jeho místo následně obsazující Ivan Dejmal, patří k úctyhodným klasickým osobnostem polistopadové politiky, jakkoli v jejich veřejném působení lze v obou případech nalézt problematické momenty.

Není nikterak těžké zodpovědět si otázku, proč se na tyto tři dnes již takřka legendární zakladatelské osobnosti vzpomíná jako na od té doby už nedosažený standard české ekologické politiky: všichni tři se po celý svůj život za ekologické zájmy veřejně zasazovali a jejich působení v ministerské funkci nebylo výsledkem stranicko-politické kariéry, nýbrž zákonitým pokračováním jejich osobnostní cesty.

Na funkci ministra životního prostředí díky nim u nás podstatný díl veřejnosti pohlíží odlišně než na úlohy ostatních ministrů. V mnoha očích ministr životního prostředí má být čímsi jako ombudsmanem přírody, který její zájem hájí proti přesile ekonomických resortů.

Jako jeden z nejtemnějších momentů Klausovy premiérské éry i pro mnohé jeho tehdejší advokáty se od počátku jevilo obsazení role ministra životního prostředí těžkopádným a nanicovatým úředníkem Františkem Bendou. Tehdy nás ještě nenapadlo, že těžkopádnost a nanicovatost by mohly být za určitých okolností u ministra životního prostředí vlastně vítanými vlastnostmi. Čiperného Pavla Drobila jsme si neuměli představit. Už jmenování Bendy se bralo jako svévolné ponížení úřadu, jehož pracovní náplní Klaus vinou své ideologické zaslepenosti pohrdal.

Dosud jediný sociálně-demokratický ministr životního prostředí Miloš Kužvart jakkoli měl předpoklady funkci zvládnout, se nechal semlít partajním šrotovníkem a záhy si začal počínat tak, jako by mu funkce byla přednější než principy, které před vstupem do ní vyznával. Ve snaze přizpůsobovat se poddajně partajnímu životu, ztratil nejprve respekt ekologického prostředí a pak i svých stranických kolegů.  

Jiří Skalický ačkoli po Františku Bendovi působil ve funkci přece jen jako určité vysvobození, nezanechal za sebou žádnou výraznější stopu a jelikož s ním jako s člověkem přicházejícím se zázemím experta v ekonomických resortech nebyla spjata žádná zvláštní očekávání, nelze ani říci, že by je zklamal. Zklamáním tehdy bylo spíše to, že ODA do funkce ministra nejmenovala svého člena Ivana Dejmala.

Bedřich Moldan dnes nemůže říct, že by nebyl dosti varován: Dejmalův případ ukazuje, že kompetence v ekologické oblasti se nejen v ODS, ale na české pravici obecně brala už od poloviny 90. let jako diskvalifikace pro výkon funkce ministra životního prostředí, od nějž se už tehdy čekala konformita vůči stranickým zájmům.

Ministry byli krátce také úředníci Kalaš a Miko, jejichž nominace ovšem nebyla politická a ve výčtu se nemá smysl jimi podrobněji zabývat, což nakonec platí i pro posud jedinou ministryni Rut Bízkovou, která ovšem na rozdíl od nich funkci vykonávala konformně se zájmy jdoucími proti potřebám ochrany přírody.

Někde mezi nimi zůstane stát Mikův nástupce a Bízkové předchůdce Jan Dusík, který za sebou měl minulost v ekologických organizacích, byl i členem Strany zelených, ale jako oběť pošetilé ideologie partnerství mezi průmyslem a přírodou nedokázal v klíčovém případu své krátké kariéry, elektrárně Prunéřov zaujmout principiální postoj, poněvadž ať dělal, co dělal PPP mu z toho nechtělo vyjít. I jeho nemohoucnost je třeba přičíst na vrub vládnímu angažmá Strany zelených.

Jediným ministrem, který funkci vykonával dvakrát v časově od sebe dosti vzdálených obdobích, byl Martin Bursík. Jeho několikaměsíční působení ve vládě Josefa Tošovského bylo natolik zdařilé, že jej původně i díky kontrastu s Františkem Bendou, Jiří Skalickým a na něj navazujícím a těžce zklamávajícím Milošem Kužvartem v očích zasvěcených přiblížilo k úrovni zakladatelské trojice ministrů.  

Bohužel tuto svou pověst Martin Bursík v očích výrazné většiny stoupenců principiální ekologické politiky prakticky beze zbytku prohospodařil svým druhým tříletým působením ve funkci ministra životního prostředí. Ačkoli do vlády vstupoval s bezpříkladně silným mandátem jako předseda zelené strany, svým počínáním v úhrnu nepřekonal svého předchůdce Libora Ambrozka.

Přitom právě jmenování Ambrozka v roce 2002, který se do funkce dostal sice jako předseda Českého svazu ochránců přírody, ale především díky svému politickému krytí jihomoravskými lidovci, Martin Bursík, který byl sám tehdy ještě členem totožné strany, bral jako palčivou křivdu.

Sám se k lidovcům dal po svém prvním zdařilém působení ve funkci ministra na žádost Josefa Luxe s vidinou, že díky jeho krytí bude moci ve funkci pokračovat. Lidovci však zůstali vinou opoziční smlouvy mimo vládu a po Luxově skonu se mezi nimi Martin Bursík octl jako nahý v trní. Jmenování Ambrozka dovršilo jeho trápení.

Svou křivdu si sebou Bursík přenesl do Strany zelených. V ní pak své ambici ocitnout se znovu v ministerské funkci obětoval vyhlídky celé zelené politiky, která vládní angažmá zaplatila svou diskreditací. Ideově neobhajitelná koalice s úhlavním nepřítelem ekologické politiky, jímž se ODS vždy hrdě viděla, působila jako svěrací kazajka, takže ani v rámci resortu nemohl Bursík zajít o mnoho dál než jeho mnohem méně disponovaní předchůdci.

A i když se mu to v něčem podařilo, vykompenzovaly to jednak přímé škody napáchané například nezvládnutým zákonem o obnovitelných zdrojích energie, jednak — a to především — otevření prostoru nejtemnějším antiekologickým instinktům v ODS v důsledku diskreditace zelené politiky. Už během jeho účinkování v úřadě jsme opakovaně upozorňovali, že úplné hodnocení ministerského Bursíkova účinkování musí zahrnout i to, jak si bude počínat jeho nástupce po volbách, na jejichž výsledku nese jeho politika výrazný podpis.

Martin Bursík nevykonal v úřadu nic, co by působilo dlouhodobě a systémově a jeho hlavním politickým dědictvím tak zůstane, že otevřel dokořán dveře zpupné maloměšťácké drzosti vůči ekologickým zájmům, kterou Občanskou demokratickou stranu ideově vybavil už její zakladatel. Bursík se zřejmě domníval, že s lidmi jako Saša Vondra a Karel Schwarzenberg ODS zkultivují a vymaní z Klausova vlivu.

Výsledkem vynikajícího Bursíkova plánu naučit čerty modlení je, že Saša Vondra na ministerstvu obrany stává před svým vrchním velitelem v pozoru, Karel Schwarzeberg na Bursíka rád vzpomíná na večírcích s Jaromírem Drábkem a Jiřím Besserem a na ministerstvu životního prostředí se slušně oblečené úřednictvo třese, koho mu Petr Nečas se svými poradci Romanem Jochem a Martinem Římanem vyberou za ministra. Slepice v kurníku by se nemohly cítit o nic hůř, kdyby jim ze svého středu vybíraly správce kuny.

Jakkoli je osobní Bursíkova odpovědnost za nástup Drobila i za to, že dnes opravdu mohou jinde než v satirickém pořadu v souvislosti s úlohou ministra životního prostředí padat jména jako Martin Říman či Tomáš Chalupa, nesporná a velká, ale není největší.

Tu nelze upřít člověku, který perverzní, orwellovsky znetvořené pojetí účelu ministerstva životního prostředí jako instituce, na níž se má dýchat za český průmysl, do české politiky vnesl. Jedná se o civilizačně zaostalý, barbarský postoj, který stojí mimo meze evropské politické debaty. Samo sebou tím člověkem, bez nějž by u nás nikdy nemohlo antiekologické kverulantství opustit obskurní okraje veřejného diskursu, kam patří, je Václav Klaus.