Několik zastavení (neo)normalizačních

Několik měsíců nové vlády evokuje pár deprimujících momentů, z nichž každý sám o sobě zavdává důvod k depresi, a vzbuzuje chmurné vyhlídky. Toť výsledek bilancování na přelomu roku.

V textu Jakuba Patočky Konec nultých let mne zaujala pasáž, v níž podle mého soudu velmi přesně charakterizuje dnešní mladou generaci. Mezi adolescenty se pohybuji jak profesně, tak v roli rodičovské, pokusím se tedy nastínit několik svých postřehů.

Co vlastně dnes mladým lidem nabízíme? V loňském supervolebním roce se kampaň zaměřovala na prvovoliče poměrně často. Zájem o politické dění se začal nadějně rozvíjet – a pár měsíců poté upadáme (i my starší) znovu do letargie. A není divu – i když nás to samozřejmě ani v nejmenším neomlouvá.

V záplavě mnoha dalších průšvihů této vlády se to může jevit jako marginální, ale já jsem byla na začátku července při představování Nečasova kabinetu asi nejvíce šokována obsazením postu ministra kultury. (Ponechme v tuto chvíli stranou, že jako o možné kandidátce pro tento resort se spekulovalo i o všeobecně respektované a vysoce erudované Martě Smolíkové, čímž padá výmluva premiéra Nečase, že se nominace prostě „takto jednostranně genderově vybarvily“.)

Jiří Besser však podle mne především dokonale ztělesňuje plynulé navázání na normalizační léta. Nejsem žádný zběsilý antikomunista, ale přesto mne bizarní zjevení exkomunisty v koaliční vládě vzešlé z až přepjatě antisocialisticky vedené volební kampaně zaskočilo. Neodbytně se mi od té doby vtírá pocit, že jsme kdesi na cestě bez povšimnutí minuli orwellovský nápis „Four legs good, two legs better“ čili v české parafrázi „Nekomunista dobrý, náš komunista Lepší“. Ovšem snad ještě více než Besserovo členství v KSČ mi vadí jeho naprosté kulturní ignorantství. Silvestrovské veselí už máme za sebou, soudím tedy, že není třeba připomínat ministrovy četné komické výroky, které směle konkurují legendárním „bojlerům/brojlerům“ Miloše Jakeše. À propos – na nějaké univerzální manažerské schopnosti nevěřím z principu – a u Jiřího Bessera už vůbec ne.

V souvislosti s postoji mladých lidí nicméně zmiňuji Jiřího Bessera ještě z jiného důvodu – v několika debatách s čerstvými vysokoškoláky jsem ke svému zděšení zjistila, že mají pro lidi, kteří za normalizace vstupovali do KSČ, velké pochopení. A nemylme se – nejedná se o velkorysost, hluboce prožitý akt odpuštění či generační smíření, ale bohužel výhradně o přitakání bezskrupulóznímu kariérismu.

Všudypřítomné požadavky na výkon zřejmě tlačí mladé lidi k podlehnutí dojmu, že pro dosažení úspěchu lze jednat i v rozporu s vlastním svědomím, ohýbat hřbet, „podlézat“. A my jim nikterak neukazujeme, že to není správné – ministr Besser byl bez vážnějších námitek společností akceptován, dokonce slavnostně předával Cenu Příběhů bezpráví za odvážné postoje a činy v období komunistického režimu, v roce 2010 věnovanou památce Ivana Medka. Ta scéna ilustrovala náš neonormalizační Absurdistán v tak krystalicky čisté podobě, že právě ona mne ještě více nažhavila proti publikaci „Mýty o socialistických časech“, která byla Člověkem v tísni představena při stejné příležitosti.

Nyní, s odstupem několika týdnů, jsem si knížku znovu prolistovala. Ano, našla jsem v ní i zdařilé pasáže – například kapitolu o životním prostředí. Domnívám se sice, že ani nejcyničtější advokát minulého režimu by se neodvážil podepsat pod heslo „Socialistickým hospodářstvím k čistému vzduchu“, takže je diskutabilní, zda tento „mýtus“ skutečně v představách lidí přežívá, ale budiž. Paradoxně však i toto téma odhaluje srovnáním s érou normalizační ještě brutálněji katastrofální stav dnešní.

O ekologické hnutí se dlouhodobě zajímám – a vybavuji si velice zřetelně, jak blahosklonně přistupovali na konci osmdesátých let k „Brontosaurům“ komunističtí funkcionáři. Trochu ve stylu Miroslava Štěpána (o důležitých věcech přece nemohou rozhodovat „děti“) je paternalisticky chlácholili, že ano, jistě, příroda je hezká věc, nikdo nikomu nebrání jít do lesa sbírat odpadky a čistit studánky, ale vážné záležitosti budování socialismu přenechejte laskavě nám...

A co se změnilo? Zhruba to, že na ekology se už nikdo ani nenamáhá křečovitě usmívat – bývalý ministr životního prostředí Pavel Drobil i jeho potenciální nástupci Tomáš Chalupa nebo Martin Říman se o nich vyjadřují s nezastíraným despektem jako o „ekoteroristech“ – a hledají způsoby, jak veřejnost a občanské iniciativy z procedury posuzování vlivu činností na životní prostředí co nejrychleji (a nejraději úplně) vyloučit.

V této souvislosti pak stojí za zmínku i odstavec věnovaný haváriím v jaderné elektrárně v Jaslovských Bohunicích v sedmdesátých letech – a především samozřejmě v Černobylu roku 1986. Autoři oprávněně kritizují utajování rozsahu katastrofy v celém sovětském bloku a podceňování zdravotních dopadů zvýšené radioaktivity. Ano, souhlasím – ovšem naprosto totožné argumenty bagatelizující možná rizika nám dnes odrecitují všichni zastánci využití energie z jádra…

A jaký signál tím vysílají politici mladým lidem? Zájem o udržitelný rozvoj je směšný, ba škodlivý, raději konzumuj a nepochybuj… Pravicoví věrozvěsti, kteří se tak halasně dovolávají posvátných práv daňových poplatníků, v jejichž zájmu je přece nutné snížit například příspěvek na péči pro zdravotně postižené, jsou náhle stiženi slepotou, pokud jsou stejná práva poškozována zjevně běžnou praxí mimorozpočtového financování ODS. Na člověku, který na korupci upozorní, pak dokonce ulpí stigma neloajálnosti. Totalitní požadavek „raději se mýlit se stranou či vládou než mít pravdu proti ní“ má zkrátka tuhý kořínek.

Poslední (neo)normalizační déjà vu, v mojí osobní ponuré bilanci roku 2010 rozčarování nejtrpčí, je kauza Romana Jocha coby poradce premiéra Nečase pro lidská práva. Opravdu nechápu, proč bych ke všem existenčním obavám, kterým se většina z nás asi neubrání, měla ještě jako takový „bonus“ poslouchat mudrlantské řeči o tom, že ženy dnes mají rovnoprávnost, ale nechce se jim rodit – a zároveň všude kolem sebe vidět úzkost maminek malých dětí, zda při zvyšujících se životních nákladech, s hypotékou na krku, navíc třeba s hrozící nezaměstnaností či nemocí partnera vůbec dokážou s penězi každý měsíc nějak vyjít, zda se jim podaří získat pro dítě místo v mateřské škole, najít si práci… Ale řekněme, že i to bych překonala, nakonec je možná dobře, že se Petr Nečas zcela bez přetvářky obklopuje lidmi přesně podle svého gusta – člověka díky tomu opouštějí iluze o jeho respektu k lidským právům a sociální ohleduplnosti české pravice obecně mnohem rychleji.

Co mne však v rozhovorech, které Roman Joch po svém nástupu poskytoval tisku, velice zarazilo, byla opakovaná pochvalná slova na adresu Člověka v tísni, a naopak kritika činnosti jiných lidskoprávních organizací (Amnesty International, Human Rights Watch).

Samozřejmě chápu, že takovému „polibku smrti“ se lze bránit jen velmi obtížně. Přesto jsem si moc přála (a osobně jsem se na Člověka v tísni obracela s velice úpěnlivými a naléhavými prosbami), aby uveřejnili věcné, nekonfliktní, ale jasné stanovisko ve smyslu, že si sice váží zájmu premiérova poradce o jejich programy sociální integrace apod., ale že se ve své koncepci ochrany lidských práv u nás i ve světě shodnou určitě lépe s Amnesty International než s panem Jochem. Inspirací by jim mohla být třeba polemika, kterou s Romanem Jochem vedla právě ředitelka české pobočky Amnesty International Dáša van der Horst.

A Člověk v tísni, ten Člověk v tísni, jemuž se podařilo vypěstovat si především u mladých lidí velice „sexy image“ statečné, zásadové a důvěryhodné organizace, to prostě odmítl udělat. Já jsem přitom nežádala žádná velká gesta – petice, demonstrace – „jen“ kolegialitu a soudržnost… Před rokem 1989 si lidé nechtěli pálit prsty za druhé ze strachu z poškození „kádrového profilu“ – a dnes? Z nedostatku času, z nezájmu, z obav o udělení grantů či z „konformity intelektuálních špiček“, kterou nedávno tak výstižně popsal Tomáš Tožička? Nevím.

Takhle se tedy na prahu roku 2011 cítím já – slovy Kurta Vonneguta „jako něco, co přitáhla domů kočka“. Dost těžce sbírám síly, abych dokázala před své žáky a žákyně předstoupit s obvyklým optimistickým úsměvem a čekat, jestli si oni sami jednou všimnou, že nám ve státě českém cosi nepříjemně zavání. Zač podle mne stojí společnost, v níž to stále silněji druhorepublikově hnědne a normalizačně tuhne, ponechám již s dovolením na imaginaci laskavého čtenáře.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Daniel Veselý - Překladatel

Od Čvt nelze čekat nic takového Středa, 5.Ledna 2011, 21:45:27

ohledně porušování lidských práv drží přísnou stranickou linii (+ Havlova lobby, Bakalův Respekt, česká zahraniční politika), Čvt financován organizací jako NED, kt společně se CIA podvracela demokratický procesy třeba na Haiti, v Nikaragui, Bolivii... Celkem chápu, že si nima Joch pad do noty...

Čvt a Čtv Čtvrtek, 6.Ledna 2011, 13:11:38

Vypadá to, že stranickou linii drží nejen Čvt, ale také Čtv. Viz pořad Rozmarná léta českého filmu, kde se rozhodování o filmech "vrátilo do rukou diváků". Tehdejší neschopné stranické kádry nahradili dnes zcela schopní manažeři.

Dagmar_da_kov_

Dagmar Daňková - učitelka

Čtvrtek, 6.Ledna 2011, 19:54:32

Pane Beránku, televizi prakticky nesleduji, takže nemohu soudit. Ale podle toho, co občas zahlédnu na internetu či podle toho, jak hanebně probíhá obsazování mediálních rad, nebudete zřejmě daleko od pravdy.
Pane Veselý, já se orientuji pouze ve vzdělávacích aktivitách Člověka v tísni - a ty se mi vždy docela líbily. Poprvé jsem o nich tedy trochu zapochybovala kvůli "Studentským volbám nanečisto", ale nakonec jsem to přisoudila tehdejší všeobecné předvolební hysterii... Ve svém článku jsem ale poukazovala spíše na to, že Člověk v tísni má mezi mladými lidmi docela slušný kredit - a proto by od nich učitel, jako jsem já, očekával, že jej nezahodí kvůli ... opravdu vlastně nevím kvůli čemu... Snad kvůli "paktu o neútočení" mezi vládními poradci - Šimon Pánek je přece v týmu Alexandra Vondry? Přiznám se, že jsem bezradná, skutečně to nechápu...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.