Sám autor napsal, že v Českých zemích byly několikanásobně decimovány politické elity. Proto ty současné, jak se píše v článku, podporují českou mafiánskou podobu neoliberalismu. Demokracie ani lepší nastavení systému nemá smysl, pokud se nebude systematicky řešit psychologický profil těch, kteří se snadněji dostávají do mocenské sféry. Ve velké míře se jedná o lidi s narcistickými a disociálními poruchami osobnosti, jak se tomu věnuje např. MUDr. Jan Hnízdil: Psychopati v politice škodí zdraví (http://blog.aktualne.cz/blogy/jan-hnizdil.php?itemid=10191).

Pokud někdo navazuje na Beneše a v určitém směru i Masaryka, ve státě, kde platí "Lex Beneš", přitom druhý čs. prezident se sám podílel až čtyřnásobně na destrukci zdravých elit, je to opět slepá ulička.

Celá tato záležitost spočívá na zcela zásadním (byť i nemálo rozšířeném a značně oblíbeném) nedorozumění, jako by liberální demokracie byla něco zásadně a podstatně jiného nežli to, co se v současné době označuje termínem "neoliberalismus".

Přitom, už samotné používané názvosloví by mělo vést přinejmenším k zamyšlení, jestli oba tyto ideové respektive ideologické směry nemají nakonec ty samé kořeny.

Liberální demokracie jako protiklad k individualistickému neoliberalismu? - Ale jakpak, proboha? Nejzákladnější podstatou j a k é h o k o l i liberalismu není nikdy nic jiného, nežli právě absolutní individuální svoboda, jeho ideálem je svébytný, autarkní, na státu (a tedy na společnosti) nezávislý jedinec, který si vede svůj vlastní soukromý život, do kterého mu nikdo nemůže žádným způsobem hovořit.

Jakýkoli druh liberalismu tedy nevyhnutelně popírá tu jedinou opravdu protikladnou tézi, že totiž člověk je tvor společenský, svým životem a svým osudem nerozlučně spojený s životem a osudem všech ostatních členů jeho komunity.

Toto bytostné sepjetí každého jednoho člověka s celou komunitou - právě tohle je ta základní dělicí linie, kterou žádný liberál nikdy nemůže překročit, aniž by tím nespáchal zradu na svých nejhlubších životních přesvědčeních.

Teprve když si uvědomíme tuto zcela základní danost liberalismu, teprve poté můžeme začít rozlišovat i určité m o d i f i k a c e v jeho rámci: jednou z těchto modifikací je ryzí liberalismus, liberalismus bez přívlastků, liberalismus egoistický. - To je ten druh liberalismu, který je dnes označován jako "neoliberalismus".

Vedle toho je ovšem možný i liberalismus umírněnější, takový liberalismus který si uvědomuje určitou míru odpovědnosti jednotlivce vůči celku, vůči (mravní) kvalitě celého státního uspořádání.

Ovšem! - Ani tento umírněnější (anebo: "liberálnější") liberalismus nikdy nedokáže vyjít za omezený horizont pouhého o b č a n a.

To znamená: tento liberalismus nikdy nedokáže pojmout člověka jako skutečného č l o v ě k a, v celé šíři a hloubce jeho existence - nýbrž ho redukuje jenom na jeho čistě politicko-občanskou existenci, a domnívá se, že tím už pro člověka učinil dost.

Tato omezenost se ostatně zcela jasně ukazuje i na zmíněném "radikálním" manifestu J. Pehe a J. Šterna: nakonec veškeré úsilí a veškerá "radikálnost" končí jenom u faktu politické korupce.

Jinými slovy: kdyby v tom našem ušmudlaném českém kapitalismu nebylo tolik korupce, bylo by všechno vlastně v naprostém pořádku. Fakticky tedy naší metou, naším jediným životním cílem nemá být nic jiného, nežli zavést u nás kapitalismus švýcarského nebo finského typu, s prokazatelně menší mírou korupce - a pak už tedy bude zřejmě všechno naprosto v pořádku!

Takto "radikální" liberalismus je ve skutečnosti jenom výrazem (malo)měšťáckého myšlení, které se spokojí s tím žít v navenek stabilních poměrech, ale nikdy se neodhodlá ke skutečně radikálnímu počinu zásadně změnit, zásadně zhumanizovat celý stávající společenský a ekonomický pořádek.

Jednou větou: celý tento "radikální" liberalismus není nakonec ničím jiným, nežli fíkovým listem pro liberalismus pravý, skutečný, liberalismus bez přívlastků, neohraničený liberalismus egoistického individua.

Liberalismus i konzervatismus jsou dnes již jen prázdná slova, protože kontext, v jakém byly používány, se rozpadl.

Finanční instituce, které tunelovaly systém před krachem v roce 2008 /a pokračují v tom už zase/, používaly "složitý" slovník ve "složitém" finančním systému. Prakticky šlo o obyčejnou zlodějinu, jen se "složitým" systémem a "složitým" výrazivem vše zneprůhledňovalo, krylo. Lidé mají ve zvyku úctivě ustoupit před příliš "složitými" operacemi a nechávají vládu nad nimi těm "chytrým nahoře".
Tento systém vcelku rád používá "složitý" slovník u jednoduchých věcí. Umožňuje tak, aby vše zůstalo v rukou těch "chytrých nahoře". Živí babylonské zmatení.
Když pan Pleva píše o fíkových listech a paní Hájková o prázdných slovech, píší oba dva o tomtéž. Ale problém u slov není v tom, že by byly použitelné jan jako fíkové listy, nebo už zůstaly prázdné, problém je v tom, že nejsou přesněji definovány. Tím pádem je ti "chytří nahoře" užívají pro svou potřebu, jako krytí svých manipulací.
Pokud levice nezapracuje na navrácení definice těchto slov, budou zde Klausové a oligarchové zakládat "demokratické" strany, budou se vydávat za demokraty a liberály.
Co se týče liberalismu - ten může být jen jeden. Všechny přídomky - ekonomický, národní a podobné - jsou už jeho zneužitím. Liberalismus je svobodou pro jedince, která nesmí narušit svobodu druhých. Tedy svoboda s ohledem na zájmy lidského společenství. Liberál tedy nemůže bourat stát, který dalším jedincům zaručuje přežití, zaručuje zdravotní a sociální péči atd..
Takto by se dalo pokračovat, přesnou deginicí slov by se mohla lidská společnost začít bránit sociapatům, rozkrýt jejich hry. Jenže kdopak by to asi udělal? Občas mi příjde, že i levicovým špičkám tenhle chaos vyhovuje.

Pokud tomu dobře rozumím, pane Ševčíku, domníváte se, že by se levice měla sjednotit především na společném slovníku politických pojmů - tedy domluvit se jak se bude co (nebo kdo) nazývat, což by následně umožnilo její společný postup.
Nevím, zda by takové sjednocení bylo v současné době vůbec možné. Už jsme se tu bavili mockrát o tom, že levice je názorově roztříštěná, což by samo o sobě nevadilo, protože pluralita rozhodně není na škodu. Ale problém je, že ani ty jednotlivé části levice nejsou jednotné, nýbrž docela chaotické. Nemají ujasněno, o co jim vlastně jde, co mají požadovat a koho reprezentují. To je teď asi prvořadé: ujasnit si, co vůbec chceme a za koho budeme "kopat".

Začít definicí levice - pokus zde byl o Čtyři levicové artikuly. Kdo jsme, z toho může vyplynout co chceme. Domníváte se, že se někomu současná neakceschopnost levice nehodí do krámu? Že se někomu nehodí, jak se místo práce pereme o předhozená bagatelní témata? Vždyť to vše vyplývá právě z neakceschopnosti levice. Ten, kdo ví, co chce, nepotřebuje aby mu někdo radil, co má dělat, co má řešit.

Zda se domnívám, jestli se to někomu nehodí? O tom není pochyb, že se to někomu hodí.
Ale pane Ševčíku, na oplátku se zeptám já vás: Proč si myslíte, že se z toho ideového nebo myšlenkového chaosu, který tady po roce 1989 zákonitě nastal, nutně musela hned vynořit nějaká akceschopná levice? Pád východního bloku přece zasadil někdejší levici (i té na západě) velkou ránu. A ta nová levice se teprve postupně vytváří - z pozůstatků dřívější levice a z mladých lidí, kteří v podstatě nic nevědí a zatím jen získávají zkušenosti.
Mimochodem, bylo by docela zajímavé zkoumat, jestli je levicovost dědičná...

Jenže uběhlo 25 let. A levice má dlouhou historii potýkání se s kapitálem. Má na co navazovat, experiment s tzv. socialismem byl jen jednou z epizod levicových snah. Má své skutečné filosofy, historiky, teoretiky i praktiky. Má poměrně široké množství příznivců, i když vykazuje snahu se jich zbavit. Široká členská základna, spřátelené strany v zahraničí, to je materiál jak hrom! S tím už by se dalo hodně prosadit.
Levicovost asi není dědičná. Ale dětem mohou rodiče ukázat svět jiným pohledem, než jim jej ukazují média. Proto hodně dětí disidentů šlapalo v jejich šlépějích.

No dobře, ale musí zde nejprve vzniknout nějaký důvod, nějaká potřeba kvůli něčemu se angažovat nebo hlásit se k nějaké levicové tradici. A ta tady není. Nebo je,ale zatím velmi slabá. A ten chaos je opravdu velký.

„Jakýkoli druh liberalismu tedy nevyhnutelně popírá tu jedinou opravdu protikladnou tézi, že totiž člověk je tvor společenský, svým životem a svým osudem nerozlučně spojený s životem a osudem všech ostatních členů jeho komunity. Toto bytostné sepjetí každého jednoho člověka s celou komunitou - právě tohle je ta základní dělicí linie, kterou žádný liberál nikdy nemůže překročit, aniž by tím nespáchal zradu na svých nejhlubších životních přesvědčeních.“

Pane Poláčku, vy nevíte o dějinách a proměnách liberalismu nic.

Člověk byl a je tvor smečkový. Lidé, kdysi vyčlenění ze smečky, neměli šanci na přežití. A například trosečník ji nemá prakticky ani dnes. Žádný Baťa, ani Gates by se neobešli bez komunity.
Svým způsobem jsou řeči o ekonomickém liberalismu jen kecy, které zakrývají to, že si někdo čerpá z komunity, ale odmítá do ní dát svůj díl. Nic nového, vždycky takoví vyčuránkové existovali. Dnes se zaštiťují svoji svobodou a naprosto zamlčují, že bez komunity by byli ničím.
Je to vše jen o správném výkladu pojmů. Liberalismus si můžeme vyložit tak, jak jsem jej vyložil já a nebo tak, jak si jej vykládají sociopati. Kdyby byla uznána jen jedna možnost výkladu, nemohl by se nikdo na tomto pojmu přiživovat.

Ústřední téma liberalismu je svoboda. Vývoj liberalismu je ujasňováním toho, co je svoboda a jak ji prakticko-politicky naplnit. Ten výklad není svévolný. Dochází k němu v praktickém dotyku s realitou, sociální zkušeností. Např. už sami praktičtí stoupenci manchesterského kapitalismu s jeho libertariánskou představou svobody, když šli dělat politiku, zjistili, že svoboda v tomto úzkém pojetí má vážné sociálně-patologické důsledky a bez rovnosti jde o abstraktní nesmysl. Proto se rozhodli k prvním reformám zrovnoprávnění, které se stupňovaly. To nebyli sociopati, ale sociální reformátoři. Vedle této praktické dějinné proměny liberalismu, existují knihy, ve kterých se onen manchesterský pojem svobody považuje za substanciální a reálné dějiny liberalismu za jakousi "kontrarevoluci". Je otázkou považovat za sociopaty autory a čtenáře těchto knih, kteří takto utíkají před přítomností do utopické minulosti.

"Vývoj liberalismu je ujasňováním toho, co je svoboda" - ano, "ujasňováním" snad, ale zůstává krajně velkou otázkou, jestli si někdo ze všech těchto liberálů otázku svobody dokázal skutečně v plném smyslu u j a s n i t.

Samozřejmě, že i liberalismus prošel určitým vývojem, od své ryzí - a zároveň extrémní - původní formy se musel poněkud vzdálit, modifikovat se na základě zkušenosti a konfrontace se sociální realitou.

To všechno ale naprosto nic nemění na zcela základní skutečnosti, že pro pravověrného liberála vždycky zůstane v platnosti základní zákon liberalismu, totiž že vždycky a za všech okolností zůstane primární hodnotou holé individuum, a jeho možnost dělat a konat, co jemu samotnému se zlíbí.

Liberál tedy nakonec vždycky tak či onak musí sdílet názor baronky Thatcherové, s jejím proslulým výrokem, že "společnost neexistuje, existují jenom jednotlivci".

To je tedy jeden ze dvou základních pilířů liberalismu: zásadní popírání existence člověka jakožto společenské bytosti.

A ten druhý pilíř je právě ten, že liberál principiálně odmítá jakoukoli vyšší moc nad sebou - a tedy jakoukoli vyšší etickou odpovědnost, povinnost vůči celku.
To naprosto neznamená, že liberál by nutně musel být neotesaný egoista s obhroublými manýry. Naopak, klasický liberál je bezpochyby anglický gentleman s vybranými, kultivovanými způsoby, který n a v í c má ještě i sociální cítění, a něco ze svého bohatého majetku pravidelně posílá na charitu.

Jde ale o to, že liberál právě nikdy nepřekročí tuto hranici n e z á v a z n é h o mecenášství; on nikdy nepřistoupí na to, že on by měl být vůči společnosti, vůči celku čímkoli povinován zásadně, apriori.

Liberál tedy nakonec zůstane individualistou, který sám sebe považuje nejen za ekonomicky autarkního, soběstačného - ale i za svým způsobem dokonalého jedince, který nemá zapotřebí se nějakým způsobem nechat "svazovat" společností a jejími hodnotami.

Právě tohle je zásadní dělící linie: pro liberála je jakákoli apriorní odpovědnost a povinnost vůči celku, vůči společnosti vždycky p o u t e m, aktem "státního násilí".

Liberál na každém kroku svého života vzývá svobodu, svoboda je jeho osobním náboženstvím; ve skutečnosti ale nikdy vnitřně nevyspěje za pouhou vnějškovou v o l n o s t, za pouhou osobní nespoutanost svého jednání.

Právě na této záměně pojmů "volnost" a "svoboda" spočívá celá ideologie liberalismu; a jednou ze základních úloh progresivní levice musí být právě tohle, tuto falešnou ideologii liberalismu odhalit a vyvrátit.

Je třeba znovu uvažovat, jestli vůbec společnost musí být svým rozsahem totožná se státem. Tuším, že už jsme to tu řešili, pane Poláčku.
Člověk by měl být ke společnosti (obci, státu) povinován, ale to by ho ta společnost (obec, stát) musela buď umět k tomu nějakým způsobem donutit (v tom případě je na řadě otázka koho a k čemu?), což by se samozřejmě mohlo brát jako totalita, nebo by člověk musel mít svobodu si tu svou společnost (obec, stát) dobrovolně sám vybrat, aby se pak mohl k ní cítit povinován.
Někteří filosofové (politologové) tvrdí, že každá fungující obec musí mít nutně jakýsi teologický rozměr (jinak se zákonitě každý bude starat jen o sebe). Nemyslí se tím nutně náboženství, jde o jakousi "politickou teologii".
Otázka zní, zda takový rozměr obci vůbec lze dodat, a jakým způsobem?

Míra identity státu a společnosti - to je opravdu jedna z nejzásadnějších, a zároveň také nejobtížnějších otázek celé politické teorie respektive filozofie.

A je bezpochyby skutečností, že jakmile se nějaký stát ujme úkolu prosazovat určité hodnoty do života každého jednotlivce (byť i třeba v tom nejlepším úmyslu), pak to nevyhnutelně s sebou nese elementy toho, co my dnes považujeme a označujeme jako projevy "totality", totální kontroly státu nad jednotlivým občanem.

Ovšem, opačný přístup - tedy zřeknutí se jakéhokoli mravního nároku státu vůči občanu - ústí zase nevyhnutelně v onen bezbřehý liberalismus, jak ho známe ze současné doby: jedinec není odpovědný nikomu a ničemu, žádným vyšším hodnotám. Výsledek je pak nutně takový, jaký je: takto vší odpovědnosti zbavené individuum se chová ryze egoisticky, sleduje jenom svůj vlastní prospěch. Nemusí tomu tak samozřejmě být nutně ve všech případech; je to ale převažující tendence.

Jediným možným řešením je nalézt (a neustále znovu nalézat a znovu obnovovat) velice křehkou b a l a n c i mezi těmito dvěma základními, ale zároveň - bohužel - protikladnými požadavky: na straně jedné postulát osobní svobody, to jest svobody a možnosti každého individua hledat si svou vlastní cestu životem; a na straně druhé onen nárok společnosti (a tedy i státu jako reprezentanta společnosti) oproti každému jednotlivci, aby ten se choval v souladu s hodnotami, které podporují a rozvíjejí humánní potenciál společnosti (a tedy zpětně i každého jejího jednotlivého člena).

V takto obecné rovině asi o tomto poměru práv a povinností nebude zásadního sporu (i liberální stát samozřejmě prosazuje určité hodnoty, například "nezabiješ", "nepokradeš", a tak dále).

Zásadní názorový konflikt vzniká tam, kde se jedná o to, jestli ty všeobecně závazné hodnoty mají mít nějaký p o z i t i v n í, anebo ale pouze negativní obsah.

Liberalismus své působení na mravní charakter jednotlivce vyčerpává jenom s těmi čistě negativními vymezeními: nesmíš se chovat takovým způsobem, který n a p r o s t o evidentně porušuje práva ostatních (tedy nepokradeš, nezabiješ atd.). Takovýto liberalismus ovšem zároveň fakticky sděluje tomuto jednotlivci: ale jinak si můžeš být čím chceš, můžeš být ve svém nitru poctivým člověkem anebo ale bezcharakterním ničemou, můžeš vzdělávat a kultivovat svého ducha anebo můžeš zůstat neotesaným hrubiánem šířícím všude kolem sebe primitivismus a přízemnost - to je tvoje vlastní věc, do toho nikomu nic není. A hlavně: stát ti v tomto ohledu nemůže naprosto nic přikazovat a předepisovat.

Liberalismus tedy chápe člověka a jeho roli ve světě krajně redukcionisticky: jenom tehdy když jedinec překročí naprosto nejzákladnější normy, začne se o něj liberální stát vůbec zajímat.

To opačné, "totalitní" pojetí chápe roli člověka ve světě daleko šířeji: toto pojetí si uvědomuje, že celý náš svět je nakonec tvořený právě jenom jednáním každého z nás. A že tedy kvalita jak celé společnosti, tak i života každého jednotlivce je nakonec zcela z á s a d n ě ovlivňována tím, jak se chová, jaký charakter má každý jednotlivý příslušník společnosti.

Je tedy jednoznačně vidět: to "totalitní" pojetí člověka je daleko komplexnější, filozoficky i mravně vyspělejší. Neredukuje člověka jenom na pouhé - zaměnitelné a vposledku nicotné - individuum, nýbrž naopak každému jednotlivci přiznává zásadní úlohu a zásadní hodnotu pro existenci celé společnosti.

Nicméně, centrálním problémem tohoto druhého pojetí vztahu člověka a společnosti zůstává nadále onen zmíněný "totalitarismus".

Jestli je možno se k nějakému opravdu vyváženému poměru mezi osobní svobodou a mezi oněmi závaznými hodnotami dostat bez nějakého "civilního náboženství"? - S největší pravděpodobností ne; jedinec je vždycky jako takový svázán se svou ryze individuální existencí, aby byl přiveden k tomu cítit se stejně tak niterně spojený s celkem a s jeho hodnotami, k tomu je opravdu zapotřebí nějakého intenzivního emocionálního impulzu, takového jaký má náboženská víra.

Základní otázkou ale zůstává, na jakém základě takovéto "civilní náboženství" vystavět.