Jiří Pehe a Jan Štern dnes v Deníku Referendum zveřejňují Manifest radikálního liberalismu. Autoři v něm ostře kriticky hodnotí současnou podobu českého politického uspořádání a vyzývají v několika konkrétních návrzích politiky i veřejnost k nápravě, která je podle nich podmíněna opuštěním dnes převládající ideologie neoliberalismu.

„Evropou obchází neoliberalismus. Neoliberální ideologie je falešným vědomím společnosti v éře globálního kapitalismu,“ píší Pehe a Štern v úvodu manifestu. Podle nich se ideologie neoliberalismu přeměnila v reálné politické hnutí, jež slouží globálnímu kapitalismu v prosazování jeho cílů. Součástí tohoto hnutí jsou myslitelé, novináři, politikové, bankéři, podnikatelé, úředníci, elity i zástupci středních vrstev.

Klíčovou tendencí globálního kapitalismu je jeho tendence hodnotit vše skrze ekonomizující přístup, neboť kapitalismus nezná dle autorů jiné kriterium než ziskovost. „I politika a společenské vědy, které by měly nabízet širší pohled na svět, jsou kolonizovány ekonomickými zájmy,“ analyzují autoři manifestu.

„Ty pravicové politické strany, jež neoliberalismus vyznávají, odstraňují globálnímu kapitálu z cesty v rámci logiky efektivnosti a utilitárnosti nejrůznější překážky, převážně neekonomického rázu. Za oběť tomuto tažení padají kulturní, ekologické i konzervativně rodinné hodnoty a pravidla. Namísto nich se v lidech podněcuje chamtivost a touha po moci,“ píší Jiří Pehe a Jan Štern.

Podle Peheho a Šterna je totiž neoliberální ideologie pokleslou variantou liberálního myšlení, v níž byla ekonomická kritéria a individuální sobectví nadřazeny ostatním hodnotám, které klasický liberalismus vyznával. Je pak logické, že v tomto zjednodušujícím pohledu vede v očích neoliberálů jakákoliv regulace trhu nejen k snížení efektivnosti a produktivity, ale údajně i k omezení demokracie a svobody.

„Podle neoliberálů nejlépe vyřeší všechny neduhy nebo problémové sféry moderního světa neviditelná ruka trhu. Poradí si prý s ekologickými problémy, oteplováním, vzděláním, zdravotnictvím, kulturou,“ upozorňují Pehe a Štern.

Autoři dále upozorňují na to, že soukromý kapitál postupně kolonizuje vše, čemu se donedávna říkalo veřejná sféra. „V neoliberálním chápaní světa má smysl jenom to, co je soukromé,“ kritizují Pehe a Štern.

Politolog Lukáš Jelínek s autory v hodnocení neoliberalismu souhlasí, neboť i podle něj je tato ideologie založena na agresivním preferování tržních hledisek před principy demokracie. „Jako hodnotu připouští leda tak svobodu, ovšem opět zúženou do ekonomických kategorií. Velmi dobře rozumím potřebě autorů rehabilitovat liberalismus před zmutovanou formou, která ovládla českou společnost,“ myslí si Lukáš Jelínek.

I politický myslitel Jaroslav Šabata s autory manifestu souhlasí. Podle něho nemůže být pochyb o tom, že neoliberalismus je pro demokracii nebezpečím. Šabata tvrdí, že právě tento silný názor je konstituujícím prvkem nové sociálnědemokratické levice.

„Pojem oligarchie je už od pradávna výrazem zvrhlého typu vlády: v antice se jí rozuměla zvrhlá aristokracie. Tedy, vyjádřeno moderně, v důsledku současné oligarchizace společnosti se zvrhává demokracie,“ uvedl pro Deník Referendum Jaroslav Šabata.

Hlavní roli přebírá politickoekonomická oligarchie

Podle autorů se kolonizace soukromým kapitálem dotýká i politiky, konkrétně politických stran, neboť ty se v takovém prostředí mění v instituce, které jsou především agenturami na získávání státních a veřejných zakázek a významných pozic ve státní správě.

To, co ještě před nedávnem bylo definičním znakem poltických stran, jejich ideologická východiska, programatika a štěpení na pravolevé ose, se podle autorů v éře nadvlády neoliberalismu stává pouhým šidítkem pro voliče, kteří bláhově volí tu či onu (pravou nebo levou) koncepci, aby pak v praxi strany dělaly v podstatě tutéž politiku. „Ideologický obsah politiky vůbec už není důležitý: podstatné je využít a „zobchodovat“ politický vliv a rozhodování,“ myslí si autoři manifestu.

„Tento systém legitimizuje rozsáhlou korupci. A korupce ve velkém rozsahu, to je vlastně utajený státní převrat,“ píší Pehe a Štern, podle kterých je na celé věci paradoxní to, že střední vrstva, která v systému vytvořeném globálním kapitálem, za asistence politického neoliberalismu, strádá nebo přímo upadá, dává většinou své sympatie pravici.

Stále více lidí ze střední vrstvy propadá mezi tzv. deklasované nebo je tím přímo ohroženo. Jak již upozornil ve své poslední knize Tři sociální světy sociolog Jan Keller, podniková sféra se v posledním desetiletí přeměňuje z klasických pyramidálních institucí na síťovou organizaci založenou na outsourcingu a najímání námezdních pracovníků na dočasný pracovní poměr. Výsledkem je, že příslušníci střední třídy jsou stále více využíváni jednorázově, nemají před sebou jasnou profesní perspektivu.

„Střední vrstva se nechala navzdory tomuto nepříznivému vývoji přesvědčit neoliberální propagandou, aby volila politiku škrtů, které bez doprovodu rozumné hospodářské politiky povedou ke zhoršení postavení právě střední třídy,“ píší Pehe a Štern.

Za další neduhy naší současnosti autoři považují činnost justice v oblasti korupce a velkých podvodů spojených s politickými špičkami či postupnou demontáž sociálního státu s cílem co nejvíce zlevnit pracovní sílu, a zesílit tak konkurenceschopnost ekonomiky.

„Výsledkem neoliberální politiky, včetně jejího útoku na sociální stát, je, že se zvětšují nůžky mezi bohatými a zbytkem společnosti. Životní úroveň bohatých se stává nesouměřitelnou s ostatními vrstvami společnosti. Nejde už o pouhou nerovnost, ale o nesouměřitelnost, a to ve všech ohledech,“ uvádějí ve svých závěrech Pehe a Štern.

„Jsme liberálové a se smutným údivem sledujeme, jak se společnosti za pomoci neoliberální klaky a ohlupující moci televizní propagandy zmocňují oligarchie, jak liberální demokracie založená původně na zastupitelské demokracii a svobodném trhu pervertuje v oligarchický mafiánský kapitalismus,“ píší autoři Manifestu radikálního liberalismu.

Skuteční liberálové se proto dle autorů musejí radikalizovat. Konfrontovat neoliberalismus z pozic takového radikálního liberalismu mimo jiné znamená přestat nečinně přihlížet tomu, jak se ztrácí svobody, jak se svobodná společnost dusí v objetí mafiánského kapitalismu. „Pasivní přihlížení se stalo svým způsobem druhem spoluúčasti,“ apelují Pehe a Štern.

Smutným hrdinou tohoto procesu je podle Peheho a Šterna i sociální demokracie. Podle nich sociální demokraté v současném pojetí nezvládají souboj o sociální stát s neoliberální pravicí, protože otázku sociální spravedlnosti a fungování liberální demokracie přestali nahlížet „eticky“, v kontextu jasného hodnotového systému.

„Dokud bude sociální demokracie odsouvat na vedlejší kolej „nemateriální“ cíle, jako je prosazování lidských práv, svobod nebo ekologických požadavků, bude — nahlíženo optikou radikálního liberalismu — jen součástí systému mocensko politických struktur, jenž stvořila neoliberální ideologie,“ nabádají autoři sociální demokracii k nezredukovanému pouze ekonomizujícímu pohledu.

Autoři Manifestu se nespokojují s pouhou kritikou stávajících poměrů, nýbrž navrhují i zcela konkrétní opatření, která by měla vést k nápravě.

Mezi ně patří například návrh legálně nedoložený majetek zdanit osmdesátiprocentní daní, přímá volba ombudsmana pro každý kraj, zrušení anonymních akcií na majitele či delegování členů Rad veřejnoprávních médií přímo důležitými společenskými a občanskými sdruženími z oblasti kultury, vědy, školství, církví, ekologické sféry a politiky a přímá volba prezidenta, hejtmanů a starostů.

Protože autoři manifestu považují za jeden z nejpalčivějších problémů české společnosti korupci, požadují taktéž zvýšení trestních sazeb za korupci a za trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele, zabavení majetku získaného z trestné činnosti či zákon o státní službě a zřízení zvláštního policejního útvaru pro potlačování korupce a organizovaného zločinu a rovněž tak specializovaného státního zastupitelství.

Podle Lukáše Jelínka je výčet norem, které by podle Peheho a Šterna měly být prosazeny, přesný. „Jen bych k jejich textu dodal, že k prosazení těchto principů by měli liberálové hlasitě hledat spojence mezi podobně uvažujícími politickými aktivisty z řad demokratické levice, zelených či křesťanských sociálů,“ upozornil politolog na strategickou nutnost uzavírání politických aliancí, jakožto předpoklad získání většiny a tedy moci.

Jaroslav Šabata si myslí, že manifest je výrazem ryzího přesvědčení předních liberálních intelektuálů, kteří nesdílejí étos tradiční levice. „Už proto a sám o sobě představuje znamení doby. Vyvolá pozornost i ve vlivných kruzích, které se s ním nebudou umět a chtít ztotožnit a obrátí se k němu zády: a to namnoze aktivně: budou jeho význam snižovat a debatu o něm umlčovat. I to je ovšem příspěvek do debaty," odpověděl Deníku Referendum Šabata.