V den voleb do Poslanecké sněmovny lze téměř s jistotou říct, že sociální demokraté volby vyhrají. Je současně pravidlem, že vítěz voleb nezíská většinu poslaneckých mandátů, a tudíž musí k sestavení vlády hledat partnery. Z této perspektivy nazřeno je otázka jediná: která z potenciálních koalic bude s to dát dohromady 101 a více poslanců a co z toho bude vyplývat pro vývoj české politiky a společnosti.

Podle politologa Jaroslava Šabaty přinesou volební výsledky čtyři základní varianty možného vládnutí. Každá z nich pak v sobě obsahuje několik subvariant, závisejících na počtu stran, jež se v Poslanecké sněmovně ocitnou, i na počtu mandátů, které každá z nich získá.

Každá ze stran disponuje jistým koaličním, případně tolerančním potenciálem, který jí skýtá — tu více, tu méně — pestrou nabídku strategických i taktických kroků v uzavírání programových spojenectví, na jejichž půdorysu se bude pohybovat případná budoucí vláda.

Levicová vláda sociálních demokratů s nějakou formou podpory od komunistických poslanců je dle Jaroslava Šabaty prvním a nejpravděpodobnějším závěrem letošních voleb. Druhou možností je středo-levá vládní sestava složená ze sociální demokracie a malých stran pohybujících se ve středu a v pravém středu stranické soustavy. Třetí variantou je vláda občanských demokratů s menšími stranami, tj. pokračování Topolánkova projektu v mírně obměněné sestavě.

Čtvrtou a pro Jaroslava Šabatu nejméně pravděpodobnou, avšak nikoli vyloučenou variantou, je vláda velké koalice sociálních a občanských demokratů.

Vláda levice   

Předpokladem této varianty je zisk 101 a více mandátů sociálních demokratů společně s komunisty. Před více než měsícem jsme tu napsali, že považujeme za prakticky jisté, že se tak stane. Vzhledem k tomu, že v dosluhující sněmovně mají sociální demokraté s komunisty sto hlasů, a to navzdory volebnímu vítězství občanských demokratů ve volbách 2006, je většina levicových poslanců po očekávané výhře ČSSD vysoce pravděpodobná. Jediná okolnost, jež by mohla tuto variantu znemožnit, je obecný odklon voličů od velkých stran a transfer jejich hlasů stranám malým.

Už jen možnost sestavení čistě levicové vlády neobyčejně posílí pozici ČSSD v rámci české politiky a především vyjeví podle Jaroslava Šabaty před volbami skryté potence ostatních politických subjektů. Neboť je pravdou, že předáci v podstatě všech malých stran hovoří před volbami v tom smyslu, že si neumí představit vládní spolupráci s Jiřím Paroubkem a jeho ČSSD. To ovšem, jak už ze zkušeností víme, neznamená, že po volbách tato svá odmítavá stanoviska nepřehodnotí.

„Ať volby dopadnou jakkoliv, bude povinností a imperativem sociálních demokratů — na základě historických kořenů — oslovit lidovce a případně Stranu zelených, a to i v případě, kdyby s nimi měli menšinu. Pouze tyto dvě strany představují z dlouhodobé dějinné perspektivy sociálním demokratům partnery v dialogu, z něhož vyroste smysluplná politika v jednadvacátém století pohybující se v kontextu středoevropské identity, jejíž budoucí reformulace nás čeká,“ myslí si Jaroslav Šabata.

Šabata je přesvědčený, že pro budoucnost české politiky by bylo optimální, pokud by vyrůstala z hodnotového dialogu sociálních a křesťanských demokratů s liberály a pokud možno i se zelenými. Jedině tato platforma má v jeho očích potenciál učinit politiku i v 21. století nadějeplnou. Letošní výsledek voleb tuto potenci pravděpodobně sice neumožní plně rozvinout, nicméně podle Šabaty je pouze otázkou času, kdy to nastane.

Předpokladem toho ovšem je, že nedojde k marginalizaci lidovců a definitivní diskreditaci Strany zelených. Zatímco Strana zelených bude mít s vysokou pravděpodobností minimálně čtyři roky na mimoparlamentní úrovni čas znovu hledat svou identitu, křesťanští demokraté se podle Šabaty ve sněmovně ocitnou znovu.

Za této konstelace by podle Šabaty bylo optimální, pokud by lidovci našli odvahu utvořit vládu se sociálními demokraty s tichou podporou komunistů. „Lidovci musí podstoupit krok k přiznání si své levostředové identity, který jim umožní utvořit programový svazek se sociální demokracií,“ říká Jaroslav Šabata. Podle něho k takovému manévru přímo vybízí loňský odchod Miroslava Kalouska a založení jeho TOP 09.

„Lidovci musí vyvodit závěry z rozchodu s Miroslavem Kalouskem, a to demonstrativní! Musí si konečně přiznat svůj program a začít směřovat ke strategickému partnerství s ČSSD,“ říká Šabata. Měli by se podle něj otevřeně přihlásit ke katolickému sociálnímu učení, uznat, že jejich hlavním protivníkem nejsou komunisté, ale ODS, a to vše by mělo být vyjádřeno jasně v nové koaliční smlouvě a prohlášení vlády, které by se účastnili.

Jasné by také mělo být, že Cyril Svoboda se nevrátí na ministerstvo zahraničních věcí, které by mělo nastolit úplný obrat od zahraničně-politické doktríny zosobňované Sašou Vondrou. „Cyril Svoboda by měl řídit silové ministerstvo, ale určitě ne zahraničí,“ domnívá se Šabata.

Vše ovšem nasvědčuje tomu, že uvnitř strany lidové k takovému kroku doposud nenazrála doba. Současný předseda přešlapuje na místě a k jakékoli formulaci dlouhodobější vize směřování KDU-ČSL k levému středu nemá odvahu. Naopak: Cyril Svoboda lavíruje ve snaze učinit z lidovců jazýček na vahách, kterým ovšem jsou tak jako tak. Namísto toho, aby čelil anachronickému vyhrožování návratem komunistů k moci, které má ambici delegitimizovat levici v jejím celku, neváhá prohlásit, že slušní lidé volí pravici.

I podle Šabaty je pravděpodobné, že výše naznačenou možnost křesťanských demokratů uzavřít strategické partnerství se sociální demokracií, k níž jsou historicky předurčeni, bude muset rozvinout někdo z příštích předsedů. Jaroslav Šabata se domnívá, že nástupkyní Cyrila Svobody zosobňující nový kurz by mohla být Michaela Šojdrová. Ludvíka Hovorku má za úctyhodného, leč solitérního politika, který není vybaven vést politickou stranu.

Naopak o jakékoli naději na smysluplnou koalici podle Šabaty nelze v žádném případě hovořit v souvislosti s TOP 09 či Věcmi veřejnými. „Už jenom název projektu TOP 09 jasně naznačuje, že jde o stranu na jedno použití instrumentálně vybudovanou na přechodnou dobu, po kterou má nahradit upadající občanské demokraty. O Věcech veřejných lze říct to samé v daleko vulgárnější podobě: Johnova strana bude mnohem bezcharakternějším subjektem než TOP 09, avšak o to pružnějším, postmodernějším,“ nepochybuje o programové zakotvenosti nově vzniklých stran Jaroslav Šabata.

Zásadním kladem levicové vládní konstelace podle Jaroslava Šabaty bude odražení pravice na jedno až dvě volební období. „Občanští demokraté jsou vlajkonošem veškerého vadného směřování této země v posledních dvaceti letech, a proto je žádoucí, aby dostali prostor i čas zpracovat, zreflektovat a přehodnotit svá východiska,“ míní Jaroslav Šabata.

Vláda levice by podle Jaroslava Šabaty byla odrazem základního rozměru dějinného pohybu české společnosti, jejíž většina nemá ani zdaleka tak silný odpor proti sociálnědemokratickému kabinetu s podporou komunistických poslanců, jak by se mohlo zdát z antilevicové přeexponovanosti velké části české mediální krajiny. Vláda levice, která nás — dříve či později — čeká, by mohla přinést obrat mocensko-politického diskursu. Jeho praktickým naplněním by mohlo být zrušení Ústavu pro studium totalitních režimů.

Jaroslav Šabata se nedomnívá, že konkrétní podobou vlády levice by byla otevřená vláda s komunisty: za mnohem pravděpodobnější pokládá jiné řešení: „Nedostanou ministry, ale ve všem ostatním se jim vyjde vstříc.“

Vláda levého středu

Pro Jaroslava Šabatu je možnost vlády sociální demokracie s malými středovými stranami druhou variantou, jež přichází v úvahu.  Konstituování takového kabinetu a rozložení silokřivek mezi jeho stranickými subjekty bude primárně záviset na tom, zda budou mít levicové strany většinu či nikoli.

Pokud budou výsledky obdobné jako v roce 2002, bude si Jiří Paroubek vybírat mezi minimálně dvěmi vládními konstelacemi. Tehdy měla sociální demokracie s KSČM 111 poslanců a se stranami středu 101. Vladimír Špidla dovedl ČSSD k vítězství se dvěma „ne“: ne vládě sociální demokracie s komunisty a ne pokračování opoziční smlouvy. V tomto smyslu se pohyboval částečně po zemanovské trajektorii.

Naopak Jiří Paroubek, pokud vytvoří nějakou podobu vlády levice, dokončí v sociální demokracii podle Šabaty postzemanovský obrat. Avšak pokud dodrží svůj předvolební slib, že se pokusí primárně sestavit levo-středovou vládu s lidovci, Věcmi veřejnými, případně s TOP 09 (kteří to všichni — krom lidovců — explicitně vylučují) a takový pokus se mu podaří, pak bude předseda sociálních demokratů vést svou stranu po trajektorii, jež se podle Jaroslava Šabaty už vyčerpala. „Taková vláda nepřinese žádný posun,“ soudí Jaroslav Šabata.

„V případě takovéto vládní sestavy očekávám nahromadění všech problémů, a to jak v rovině celospolečenské, tak uvnitř sociální demokracie. Na její půdě v takovém případě dojde k urychlení konfliktu o dlouhodobém směřování strany, o její programatické vizi, jež bude čelit výzvám budoucnosti ve vztahu k Rusku, k Obamově Americe a k projektu Evropské unie překračující horizont Lisabonské smlouvy. Průvodním znakem takové zásadní debaty uvnitř ČSSD pak bude tvorba názorových platforem v jejím středu,“ uvažuje o jedné z variant blízké budoucnosti politolog Jaroslav Šabata.

Vláda pravého středu

Poslední variantou povolebního vládního uspořádání je dle mínění Jaroslava Šabaty pravostředová vláda, tedy pokračování v mnoha aspektech zpátečnického vládního projektu Mirka Topolánka, kde by pouze Stranu zelených vystřídaly nesrovnatelně cyničtější Věci veřejné a TOP 09.

Vznik takového kabinetu předpokládá dvě věci: především, že sociální demokraté nebudou mít s komunisty sto a více poslanců a současně, že se Jiřímu Paroubkovi — jakožto předsedovi vítězné strany — nepodaří sestavit levo-středovou vládu.

Takový nezdar by byl silným signálem především pro stranickou základnu ČSSD. Znamenal by, že kvůli politickému stylu Jiřího Paroubka se ocitla jejich strana v izolaci, kde disponuje v podstatě nulovým koaličním potenciálem ve vztahu k formacím napravo od ČSSD.

„Taková možnost sice není pravděpodobná, avšak nelze ji vyloučit,“ myslí si Jaroslav Šabata. Nastala by situace, kdy Jiří Paroubek vyhraje volby, avšak premiérem se stane Petr Nečas. To se u nás dosud nestalo, ale přihodilo se to například Vladimíru Mečiarovi v roce 1998, kdy sice jeho HZDS vyhrála volby, nicméně vládu tehdy sestavil Mikuláš Dzurinda.

„Tato krajně nepravděpodobná konstelace by nepochybně urychlila zásadní programatickou diskusi uvnitř sociální demokracie a vedla by k procesům, na jejichž konci by byla i personální změna na pozici předsedy strany, a to nejpozději na sjezdu ČSSD příští rok na jaře,“ říká politolog Šabata.

Podle něho by ale daleko fatálnějším bylo, že by vláda složená z pravostředových stran — kde jedna je stranou institucionalizované korupce, další marketingovým projektem zaštítěným aristokratem, jenž má vztah k českému národu asi jako hospodář ke svým koním („Má je rád, rád se na ně divá, rád je zapřahá před kočár, ale jsou to pro něj nakonec především ty koně.“) a třetí stranou pak projekt, který je nositelem všech atributů definujících populistické strany s typickými rysy stran se sklony k extremistickým metodám řešení sociálních problémů — stvrdila tendenci současné střední Evropy, kterou známe z vývoje posledních let například v Maďarsku či v Polsku, spočívající v šovinismu, národovectví a zpátečnictví.

Podle Šabaty je třeba vnímat naši dnešní a zítřejší volbu právě v tomto dějinném kontextu. „Letošní volby jsou totiž součástí osudového zápasu o podobu středoevropské pravice, jejíž tendence ve výše zmíněných zemích nejsou nositelkami nadějeplné politiky pro budoucnost. Tyto spory o kulturně-společenskou podobu evropského terénu budou jádrem toho, co nás čeká a nemine a čemu říkám reformulace identity střední Evropy. Pravicově zpátečnické názory naši současnou identitu drží — řečeno s Jiřím Trávníčkem — v kleštích, ze kterých je třeba ji vymanit. I o to kráčí v těchto volbách.“ uvažuje Jaroslav Šabata.

V případě vítězství pravice by se podle Šabaty Česká republika dokonce mohla stát jazýčkem na vahách, který bude celou Evropu vychylovat horším směrem, v krajním případě až k rozkladu Evropské unie. „Nelze přehlédnout, že divergence mezi Německem a Francií je snad největší za celou dobu od války. Proto je tak důležité narovnání vztahu k Rusku, o němž před nedávnem mluvil v Lidových novinách předseda Evropského parlamentu Jerzy Buzek. Vítězství české pravice by mohlo mít pro celou střední Evropu, potažmo pro Evropu katastrofické důsledky. Vítězství sociální demokracie by naopak mohlo naši trajektorii narovnat,“ uzavírá Jaroslav Šabata.