Zítra a pozítří se konají volby, které v žádném případě nejsou pro naši zemi osudové, ale rozdíly mezi nabízejícími se možnostmi, kudy se budeme dále ubírat, jsou podstatné. Všechny beztak obvykle dosti vypočítavé řeči o malých stranách by neměly zamlžit základní dilema, před nímž stojíme. To spočívá v otázce, zda příští vládu sestaví Česká strana sociálně demokratická, či Občanská demokratická strana. Personifikace „Nečas, nebo Paroubek“ tu není bez opodstatnění. S plnou vehemencí tedy na tomto rozcestí říkáme: Paroubek.

Po osmi letech vlád sociální demokracie v letech 1998—2006 Českou republiku spravovala od posledních voleb pravice. Právo řídit české země si ovšem nevydobyla ve volbách, nýbrž zastrašením a zkorumpováním dvou sociálně demokratických poslanců, takže sice získala na půdě sněmovny většinu, demokratickou legitimitu však nikoli.

Navzdory tomu, že k tomu neměla demokratický mandát z voleb, se vláda české pravice pustila do razantních reforem na hranici ústavnosti a v příkrém rozporu s většinovou vůlí občanů. Zavedla skandální poplatky ve zdravotnictví, započala demontáž sociálního státu, podnikala přípravy k zavedení školného a navzdory potěmkinovské přítomnosti Strany zelených prováděla antiekologickou politiku včetně příprav k obnovení českého jaderného programu. Rovněž střežila iluzorní práva kamionové dopravy, marnotratně hýřila za dálnice. Navzdory spořivé rétorice nechala vzkvétat korupci a prohlubovala státní deficit.

Je ostatně jedním z nejsměšnějších bludů, ilustrujících upadlost tuzemské politické kultury, že podstatná část voličstva oceňuje na pravici její spořivost a údajnou péči o veřejné finance. Realita všude ve světě i u nás je ale taková, že pravice, snižující daně a s nonšalantní bezstarostností přistupující k sociální problematice, rozpočty zatěžuje v nepoměrně větší míře, nežli levice, která snižuje nezaměstnanost, zvyšuje daně a na rozdíl od pravice si na své starostlivosti o dobrou kondici státu zakládá.