↗

Přestože se podmínky od zhroucení Rana Plaza zlepšily, situace přesto zůstává tristní. Částečně může pomoci evropská směrnice, která má zajistit uznání právní odpovědnosti firem za porušování lidských a pracovních práv v jejich dodavatelských řetězcích. 24. dubna, v den výročí pádu Rana Plaza, o ní hlasuje Evropský parlament. Foto Munir Uz Zaman, AFP

Před jedenácti lety se na předměstí bangladéšské metropole Dháka zřítila budova Rana Plaza. Zemřelo 1 134 lidí a další tisíce byly zraněny. Za tragédii nesou ve velké míře odpovědnost módní značky, které ignorují podmínky v textilních továrnách, kde pro ně mizerně placené dělnice a dělníci šijí oblečení na export. Oděvní firmy udržují dělníky a dělnice v chudobě a zároveň kladou překážky pro jejich kolektivní organizování. Přestože se podmínky od zhroucení Rana Plaza zlepšily, situace přesto zůstává tristní.

24. duben 2013

Když se Akhtar probrala z mdlob, zjistila, že je zaklíněná mezi dvěma mrtvými těly. „Ležela jsem tam celých pět hodin neschopná pohybu. Bylo to jako noční můra, ze které jsem se nemohla probudit. Bylo tam tolik prachu a tolik mrtvých těl,“ vzpomíná na 24. duben 2013, kdy se zhroutila budova Rana Plaza.

Akhtar našli záchranáři a převezli do nemocnice. Tam se dozvěděla, že rozsah jejích zranění jí už neumožní pracovat. To ovšem nebyla největší rána. Tělo jejího manžela Sufyana se našlo o týden později. „Vzpomínám si, jak jsem hleděla na jeho rozdrcené tělo a musela myslet na to, jak jsme my pracující v oděvním průmyslu jenom na jedno použití.“

Zatímco záchranáři vyprošťovali mrtvé a zraněné, vyjasňovaly se tristní okolnosti tragédie. Ukázalo se, že trhliny se v budově objevily již dva dny před jejím pádem a lidé do některých provozů už nenastoupili. Vyšlo najevo, že se v komplexu vyrábělo zboží pro módní značky, které všichni známe.

A ozvali se přeživší, že v den zhroucení budovy do ní nechtěli vejít, ovšem pod pohrůžkou ztráty výdělku nebo práce nakonec do ustoupili. 1 138 lidí nemuselo zemřít a tisíce lidí by se nezranily, kdyby vlastníci, manažeři a státní úředníci dělníkům a dělnicím naslouchali.

Zřícení Rana Plaza otřáslo světem oděvního průmyslu a přimělo k reakci oděvní značky i vlády, které celou dekádu před neštěstím odporovaly volání odborů a pracujících po zvýšení bezpečnosti na pracovištích.

Teprve po tragédii se podařilo dosáhnout zlepšení bezpečnosti v továrnách v návaznosti na takzvanou Bangladéšskou dohodu, jež byla v roce 2021 rozšířena v Mezinárodní dohodu o bezpečnosti a ochraně zdraví v textilním a oděvním průmyslu. Ta podporuje bezpečnost na pracovišti prostřednictvím nezávislých bezpečnostních inspekcí, školicích programů a mechanismu stížností pro zaměstnance. Situace se tak v Bangladéši i v dalších zemích nepatrně zlepšila.

Proces odškodnění obětí však probíhal pomalu a jen díky silnému tlaku veřejnosti, odborů a občanských organizací. Přitom asi polovina lidí, kteří neštěstí přežili, je ze zdravotních důvodů stále nezaměstnaná a třetina je i traumatizovaná a trpí přetrvávajícími psychickými problémy. Naplnění fondu pro kompenzace obětem a pozůstalým trvalo dva roky a nepovedlo by se bez neustálého tlaku veřejnosti na oděvní značky, které odmítaly převzít svoji odpovědnost.

Liknavost firem byla také impulsem k vypracování legislativy, která by měla zajistit skutečnou odpovědnost firem v rámci dodavatelských řetězců. Vícero zemí tak už zakotvilo povinnost takzvané náležité péče: Francie v roce 2017 nebo Německo v roce 2023.

Právě dnes, 24. dubna, na výročí pádu Rana Plaza, hlasuje Evropský parlament o návrhu směrnice o náležité péči v oblasti udržitelnosti podniků. Směrnice je krokem k uznání právní odpovědnosti firem za porušování lidských a pracovních práv v jejich dodavatelských řetězcích. Nedávné události v Bangladéši však ukazují, kolik práce je v této oblasti ještě před námi.

Mlč a pracuj, nebo…

V Bangladéši se loňský rok nesl zejména na podzim ve znamení rozsáhlých protestů. Zákonem určené zvýšení minimální mzdy po pěti letech totiž otevřelo Pandořinu skříňku protichůdných zájmů. Pracující a odbory požadovali navýšení minimální mzdy na 23 000 taka, tedy zhruba 4 800 korun. Zaměstnavatelé, kteří jsou často přímo politicky angažovaní a ve vládě mají silné slovo, navrhovali navýšení pouze na 10 400 taka.

Pracující nebyli do procesu vyjednávání o výši mzdy zahrnuti, a tak jim nezbylo než demonstrovat v ulicích. Zpočátku pokojné demonstrace narazily na odpor ozbrojených složek a střety eskalovaly do napjatých konfliktů. Hořely továrny, vzduchem se nesl štiplavý odér slzného plynu a demonstranti byli fyzicky napadáni.

Ilustruje to zkušenost Akhtar, dvaadvacetileté švadleny z Mirpuru: „V momentu, kdy jsem prošla branou továrny, začala mě skupina ozbrojených mužů mlátit dřevěnými holemi. Spadla jsem na zem. Ani pak mně nepřestali bít.“ Akhtar skončila se zlomenou rukou, a tedy bez práce. Její kolegové a kolegyně byli také brutálně zbiti. Když skupina násilníků odcházela, vyhrožovala svým obětem, že pokud se budou účastnit protestů, budou čelit dalším následkům.

Následně v listopadu 2023 vláda oznámila zvýšení minimální mzdy na úroveň 12 500 taka, tedy hluboko pod požadavky odborů i výpočty výše minimální důstojné mzdy. I přes zvýšení minimální měsíční mzdy na 12 500 taka patří mzdy bangladéšských pracovnic mezi nejnižší na světě, vydělávají méně než v Pákistánu a Indii, ale i než v Kambodži či Indonésii.

Rozhodnutí vlády vyvolalo další vlnu protestů ve stěží představitelném rozsahu. Výsledkem byli čtyři mrtví — Rasel Howlader, Jalal Uddin, Anjuara Khatun a Imran Hossain, kteří vyráběli oblečení pro mezinárodní značky včetně H&M, Zara, C&A, Bestseller a Walmart —, stovky zraněných a zatčení odborových předáků. Následovala masová kriminalizace pracujících: v současnosti hrozí zatčení 40 000 dělníkům a dělnicím pro často neopodstatněné „přečiny”.

Podávání nepodložených trestních oznámení, které vágně a bez důkazů obviňují pracovníky z podněcování vandalismu a dalších závažných trestných činů, je stránka z opotřebované příručky používané bangladéšskou vládou a majiteli oděvních továren k potlačování svobody sdružování a k udržování mezd na nuzné úrovni.

Obecně neexistují žádné důkazy o tom, že by pracovníci byli zapleteni do kriminálního jednání typu a míry, kterou továrny uvádějí ve svých nedávných stížnostech. Mnoho pracovníků zatčených na základě vážných obvinění z napadení nebo pokusu o vraždu se ani nenacházelo v blízkosti protestů, kterých se měli účastnit. Jejich kriminalizace nestojí na faktech. Má jediný účel: zastrašit jakýkoli protest.

Nejen potlačováním pracovních práv jsou pracující biti

Pracovní podmínky se v Bangladéši navíc zhoršují kvůli extrémním teplotám spojeným s klimatickou změnou. Vlna veder dosahující čtyřicet stupňů Celsia, která zasáhla zemi loni v červnu, zvláště intenzivně dolehla na pracující v uzavřených prostorách oděvních továren bez klimatizace a vhodného větrání.

Stres z extrémní teploty způsobuje zdravotní problémy — odhaduje se, že do roku 2030 kvůli němu Bangladéš přijde o téměř pět procent odpracovaného času, což je ekvivalent 3,8 milionu plných pracovních úvazků. Výzkumy poukazují, že do roku 2030 může zisk z exportu oděvů poklesnout kvůli extrémním vedrům a zaplavování továren o 26,78 miliard dolarů. Oděvní průmysl přitom tvoří osmdesát procent exportu země.

Podobné problémy vidíme i v jiných zemích. Bezprecedentní záplavy v Pákistánu, na Srí Lance nebo v Indonésii souvisejí s klimatickou krizí a zásadně dopadají na pracující — někdy zaplaví továrny, někdy domovy dělnic a dělníků. Klimatická krize tak má přímé dopady nejen na ekonomiky zemí orientovaných na oděvní průmysl, ale i na kvalitu života pracujících. Reakce zaměstnavatelů se omezují na snahu o „ozelenění“ továren, například instalací solárních panelů. Dopady klimatické krize na pracující a jejich komunity jsou ignorovány.

Environmentální úsilí v rámci oděvního průmyslu, jako je snižování emisí oxidu uhličitého, používání „udržitelných“ materiálů či zmíněné ozeleňování továren, je důležité. Nesmíme ale opomíjet sociální rozměr krize, na které se oděvní průmysl podílí.

Požadujme bezpečné továrny. Požadujme mzdy, které nebudou udržovat pracující v chudobě, ale zajistí jim důstojný život a rozšíří možnosti volby. Požadujme, aby módní značky — tedy ti, kteří mají v rukou největší moc — problémy neřešily jen naoko v rámci snahy prodat víc oblečení, ale aby jejich kroky měly reálné dopady.

Na prvním místě bychom pak měli udělat maximum pro to, aby by byl hlas pracujících slyšet a byl brán vážně. Jen tak lze zabránit opakování podobných tragédií, jakou byla ta před jedenácti lety.