↗

Před Alexandrem Vondrou a Jiřím Oberfalzerem právě ministr dopravy Martin Kupka na konferenci Green Deal s rozumem prohlašuje: „Důležitá historická analogie: v okamžiku, kdy se v oblasti dopravy objevila nějaká novinka, ať už to byla pára nebo později elektrifikovaná železnice nebo spalovací motory, nebylo potřeba zavádět jakoukoliv dramatickou regulaci, ale to efektivnější se prostě prosadilo samo.“ Repro DR

V úterý 16. dubna se na půdě Senátu České republiky uskutečnila konference Green Deal s rozumem pod záštitou místopředsedy horní komory Jiřího Oberfalzera. Konference byla přehlídkou klimaskeptiků, kteří se navzdory realitě i v dubnových bezmála tropických dnech vydávali za realisty.

Konferenci zahájili přední mužové dlouhodobě klimaskeptické ODS: Alexandr Vondra, Martin Kupka či Jiří Oberfalzer, v předních řadách je pak následoval muž mnoha židlí Zdeněk Zajíček, rovněž vlivný pražský politik ODS a zároveň předseda Hospodářské komory. Nechyběl ani zástupce holdingu EPH oligarchy Daniela Křetínského Jiří Feist.

Jediným vědcem, který dostal na konferenci prostor, byl Vojtěch Kotecký z Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy. Jak asi může dopadnout setkání, na kterém se sejdou pravicoví politici, lobbisté průmyslu a zástupci fosilní korporace?

Rozum přichází

Podle Oberfalzera je Green Deal „ideologií“, která s rozumem nemá nic společného. Přitakával mu Vondra Alexandr Vondra a varoval před hysterií mladých lidí, přičemž si neopomněl kopnout do klimatické aktivistky Grety Thunbergové. Místo hysterie a zelené ideologie by měl přijít „rozum“. Co tím myslí?

Podle všeho jsou zřídlem rozumu průmysloví lobbisté v čele se Zajíčkem a Feistem z Křetínského holdingu. To oni vědí, co se má dělat — dál spalovat fosilní paliva, protože obnovitelné zdroje jsou nestabilní, emisní cíle jsou bláhové, hrozí výpadky dodávek elektřiny a celkový kolaps hospodářství.

Alexandr Vondra byl ještě před nedávnem schopný tvrdit, že člověk má na klima minimální vliv. Stejně tak Petr Fiala, který na dotaz studentů během klimatické studentské stávky dokonce odpověděl, že se „životní prostředí zlepšuje“. Byl to přitom stejný Petr Fiala, který svorně s ostatními státníky na poslední klimatické konferenci v Dubaji podepsal prohlášení, které volá po aktivnějším řešení změn klimatu a dosažení klimatické neutrality do roku 2050.

Česká republika se podobně jako zbytek Evropy otepluje rychleji než zbytek světa, vysychá půda, dubnové horké dny provázené pískem ze Sahary ničí úrodu a stresují přírodu. České fosilní korporace, které na této situaci mají lví podíl, nadále pálí uhlí a plyn a stát je štědře dotuje pro ně na míru šitou daní z neočekávaných zisků. Třeba Daniel Křetínský takto „ulil“ čtyřicet miliard korun. Tomu se říká „realismus“.

Hlavně realisticky

Zabedněnost české politiky dokládají bohužel nejen výroky politiků ODS. O „Real Dealu“ tak nedávno mluvila Danuše Nerudová, kandidátka do Evropského parlamentu za hnutí STAN: „Z Green Dealu se musí stát Real Deal, aby jeho cíle byly realizovatelné a byly příležitostí pro naši ekonomiku.“ Nerudová sice nepopírá lidskými aktivitami způsobenou změnu klimatu, avšak stejně jako Vondra a spol. nálepkuje evropské snahy jako „ideologické“ a hovoří o tom, že klimatická politika musí být hlavně ekonomicky výhodná a nesmí ohrožovat domácí průmysl.

Pozadu za svou kolegyní nezůstal ministr pro evropské záležitosti Dvořák. V rozhovoru pro Lidové noviny uvedl, že v oblasti ochrany klimatu „bylo ambicí možná příliš mnoho a bude potřeba trošku ubrat.“ Dvořák se — stejně jako Nerudová — bojí o budoucnost ekonomiky a průmyslu.

Pravdou je, že nejvíce nevýhodné — a to i ekonomicky — je nedělat nic. Organizace pro hospodářskou spolupráci varuje, že bez adekvátních opatření mohou změny klimatu přinést „nezměrné ekonomické a etické náklady v blízké budoucnosti.“

Světové ekonomické fórum dodává, že „celosvětové náklady na škody způsobené změnou klimatu lze odhadovat na 1,7 až 3,1 bilionu dolarů ročně do roku 2050.“ Jestli je něco ekonomicky výhodné, je to zastavení vypouštění emisí skleníkových plynů a omezení tlaků na planetární ekosystémy.

O plánech na zelenou transformaci navíc věděly špičky českého průmyslu roky. To, že se na změny nepřipravily, je především jejich chybou a měly by za ni nést odpovědnost. Místo továren na solární panely, větrné turbíny, elektrické autobusy a vlaky tu máme rezavý průmysl orientovaný na osobní automobily se spalovacím motorem.

Nadále dotujeme zemědělské velkopodnikání Babišova typu místo toho, abychom pomohli zemědělcům ozdravit krajinu a připravit stabilní podmínky pro pěstování zemědělských plodin v situaci klimatického rozvratu.

Vše je pak poháněno fosilní energetikou ovládanou korporacemi, které se změnám směrem k udržitelným a čistým zdrojům systematicky brání. Místo toho, abychom daněmi, regulacemi a všeobecným tlakem přinutili korporace jako EPH Daniela Křetínského, Sev.en Pavla Tykače nebo ČEZ k brzkému uzavírání fosilních zdrojů a budování zdrojů obnovitelných, zvou je politici na konference, přiklepávají jim veřejné zakázky a naslouchají jejich zcela zaujaté klimaskeptické rétorice.

Žádný jednotný průmysl neexistuje

Česká politika dlouhodobě nestíhá držet tempo se změnami v Evropě a ve světě. Legislativa v oblasti komunitní energetiky stále není dostatečná a jen s vypětím všech sil byla současná vláda schopná přinést potřebné zákony. Fatálně pak zaostáváme ve výrobě energie z větrných zdrojů, jejichž potenciál sahá až k třiceti procentům roční spotřeby elektřiny. Nyní využíváme jen zlomek.

Místo toho se oddáváme snění, že v polovině příští dekády postavíme minimálně jeden nový jaderný blok, do roku 2050 pak další tři bloky. O enormních nákladech, které během výstavby dopadnou na škrty vyprázdněnou státní kasu a po dokončení ve formě vysokých účtů za elektřinu na spotřebitele, se málokdo odvažuje mluvit.

Řeči o průmyslu a jeho záchraně jsou lživé. Žádný jednotný „průmysl“ neexistuje. Existují však zájmy několika velkých korporací, které nechtějí proměnit svůj byznys v rapidně měnícím se světě.

V situaci, kdy je možné žádat o štědré evropské dotace na dekarbonizaci a zelenou transformaci a kdy plány byly jasné několik let předem, je absurdní tvrdit, že Green Deal a „zelená politika Bruselu“ ničí české hospodářství. Pokud skutečně špinavý, zastaralý, na fosilních palivech založený průmysl kolabuje, je to z velké části jeho chyba — a také neschopných politických garnitur posledních dekád.

Pokud jde o zelenou politiku Evropské unie a potažmo i Green Deal, jejich problémem není, že jsou ambiciózní, ale naopak, že jsou torpédovány nekompetentními politiky, kteří si snaží snadno nahnat politické body. Ekonomický náskok Číny a Spojených států je totiž dán z velké části tím, že dokázaly udávat tempo na trhu se zelenými technologiemi a investovat do transformace svých ekonomik řádově větší prostředky než státy Evropské unie.

Skutečný realismus

Věda jasně ukazuje, že jedinými realisty ve věci klimatu jsou aktivisté. To oni burcují veřejnost a politiky, aby přijali opatření nutná k zabránění nejničivějších dopadů rozvratu klimatického systému planety a k přípravám na zvyšování odolnosti před již nevyhnutelnými důsledky.

Z Evropy k nám každý rok přicházejí miliardy na zelené projekty. Místo toho, aby je politici od Babiše po Fialu řádně investovali a vykonávali své povinnosti v náš prospěch, prokazují fatální nekompetentnost. Žonglují s výnosy z emisních povolenek za účelem papírového „ozdravení“ rozpočtů. Místo, aby zelené peníze investovali do smysluplný projektů, nechávají se uchlácholit uhlobarony a zcela nereálnými projekty jako například megalomanským projektem skleníku EDEN.

Když projekt nakonec nevyjde, nejjednodušší je vše svést na „zlý Brusel“ a „nikým nevolené úředníky v Bruselu“. Za naše problémy ale ve velké většině nemůže Brusel. Mohou za ně naši politici a fosilní korporace.