↗

Každé rozšíření těžby jako to v Lützerathu s sebou nese násobně větší riziko překročení klimatických bodů zlomu a nevratných změn klimatu. Foto Inna Fassbenderová, AFP

Je to rok, co německá policie při masivním zásahu vyklidila vesnici Lützerath ve spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko, aby mohlo být zahájeno její bourání. Pod vesnicí se totiž nachází ložisko hnědého uhlí, které dlouhodobě plánuje vytěžit fosilní korporace RWE. Právě ona pod hrozbou vyvlastnění postupně vytlačila desítky bývalých obyvatel Lützerathu.

Tisíce lidí z široké aliance občanských hnutí se proti rozšíření těžby postavily. Před rokem pak střet vyústil v několikadenní zápas za práva obyvatel vesnice, ale i za splnění německých klimatických cílů a udržení globálního klimatu ve stavu, ve kterém se dá důstojně žít. Po roce je na čase zhodnotit, co příběh boje za vesnici Lützerath ukázal a ukazuje.

Bitva o Lützerath

Vesnice kdysi čítala desítky obyvatel, avšak postupně byli všichni nuceni své domovy opustit. Výmluvný je příběh farmáře Eckhardta Heukampa, který odmítl nabídky kompenzací a rozhodl se s RWE soudit. „Přál bych si, aby vesnice Lützerath zůstala stát, protože tu moje rodina žije a pracuje již ve čtvrté generaci,“ uvedl v roce 2021. Nakonec však pod hrozbou vyvlastnění i on vesnici opustil. Platná německá důlní legislativa totiž umožňuje vyvlastnění majetku v případě, že je v sázce energetická bezpečnost. Právě tím také důlní společnost RWE argumentovala.

Domy a farmy ve vesnici se tedy rozhodli obydlit občanští aktivisté, aby bránili vesnici občanskou neposlušností. Postupně se na jejich stranu postavili klimatičtí vědci, studenti a mnoho dalších lidí z klimatického hnutí. Ti také začali v Lützerathu budovat bohatý komunitní život, otevřeli obchod a ve vesnici hospodařili — vše ve stínu hnědouhelných rypadel z nedalekého dolu Garzweiler.

V lednu minulého roku však zasáhla německá policie. Po několik dní tisíce lidí bránily buldozerům a pořádkovým jednotkám ve zbourání vesnice. Nakonec však byla vesnice vyklizena a jen několik týdnů po vyklizení začaly přípravné práce na dolování uhlí. Podle mluvčí RWE má být hnědé uhlí, které se zde nachází, vytěženo a spáleno k výrobě elektřiny v polovině roku 2024.

Uhlí, které není potřeba

Proč ale vůbec RWE dostala příležitost uhlí vytěžit? Fosilní korporace dlouhodobě tlačila na vládu Severního Porýní-Vestfálska i na německou spolkovou vládu ohledně rozšíření těžby. Po volbách do Spolkového sněmu v roce 2021 nastoupila vláda Olafa Scholze s německými zelenými jako druhou nejsilnější koaliční stranou, do které klimatické hnutí vkládalo velké naděje.

I přesto ministr hospodářství a klimatu Robert Habeck spolu se zástupci zemské vlády a vyjednavači RWE uzavřeli kompromisní dohodu, která zamezila bourání dalších vesnic a podle které má korporace RWE skončit se spalováním uhlí do roku 2030 místo plánovaného termínu v roce 2038.

Habeck rovněž argumentoval „energetickou bezpečností“ v kontextu války proti Ukrajině a navazující energetické krize. Proti těmto tvrzením se ale postavila řada občanských organizací i vědeckých studií, které se pokusily vyvrátit argumentaci německého ministra a společnosti RWE.

Vyklízení a těžba ve vesnici Lützerath byla podle Německého svazu pro životní prostředí a ochranu přírody (BUND) založena na „nepřesných energetických prognózách“. Podle BUNDu to dokazují data z hnědouhelných elektráren RWE, která zveřejnil Fraunhoferův institut pro solární energetické systémy.

Zatímco Habeck a další vládní představitelé předpovídali kritický nedostatek energie, který bude potřeba vyřešit pálením uhlí, ze zpětného pohledu data ukazují pokles výroby v elektrárnách, kterým důl Garzweiler dodává uhlí.

„Z údajů vyplývá, že poptávka po hnědém uhlí v roce 2023 byla dokonce nižší než roku 2021,“ uvedl Dirk Jansen, vedoucí BUNDu pro oblast Severního Porýní-Vestfálska a dodává, že „chybný odhad zemské vlády je naprosto zřejmý. Společnost RWE toho využila a vytvořila si svá fakta.“

Již před samotným vyklizením vyšla řada studií, které zpochybnily nutnost vytěžení uhlí pod Lützerathem, a tedy i nutnost kompromisu mezi RWE a německou spolkovou vládou. Podle kolektivu vědců z německých univerzit v Berlíně a Flensburgu mohl důl Garzweiler pokrýt i relativně vysokou spotřebu uhlí, aniž by bylo nevyhnutelné vesnici Lützerath zbořit. Energetické modely společnosti Aurora například počítají s tím, že i kvůli rozšíření dolu o území Lützerathu nedodrží německý energetický sektor uhlíkový rozpočet na období mezi lety 2022 a 2030 a zásadně ho překročí.

Hnutí Alle Dörfer bleiben! výsledky studií komentovalo následovně: „Tvrzení, že uhlí pod Lützerathem bude potřeba v příštích dvou zimách kvůli plynové krizi, je vědecky neudržitelné. Neexistuje jediná studie, která by k tomuto závěru dospěla.“

Na fakt, že uhlí pod Lützerathem nebylo bezprostředně potřeba, a nátlak pomocí argumentu o energetické bezpečnosti tedy nebyl odůvodněný, poukazuje i vyjádření RWE. Společnost samotná totiž počítá s vydolováním uhlí pod vesnicí až k polovině roku 2024.

V případě, že se naplní plány německých fosilních korporací jako RWE nebo LEAG, překročí německá energetika svůj uhlíkový rozpočet pro dodržení hranice oteplení planety o 1,5 stupně Celsia oproti předindustriální éře. Jinými slovy země nesplní své závazky vyplývající z klimatické dohody v Paříži. Každé rozšíření těžby jako to v Lützerathu tak může mít vážné globální následky. I mírné překročení hranice 1,5 stupňů totiž znamená násobně četnější výskyt extrémních jevů počasí, větší riziko překročení klimatických bodů zlomu a nevratných změn klimatu.

↗

Boj o Lützerath jasně ukázal, že klimatickou politiku nejde dělat od jednoho stolu s fosilními korporacemi. Foto FB Lützi lebt

Falešný argument bezpečností

Energetickou bezpečností neargumentuje jen německá spolková vláda. V létě 2023 ohlásil britský premiér Rishi Sunak udělení více než stovky povolení na budování nové fosilní infrastruktury v Severním moři. Konzervativní premiér obhajoval rozhodnutí své vlády jednak vytvářením nových pracovních míst, dále tím, že fosilní zdroje získané z nalezišť v britských šelfových vodách jsou emisně méně náročné než dovážený zkapalněný plyn ze Spojených států, a konečně i argumentem energetické bezpečnosti.

Poradkyně organizace Oxfam pro klimatickou politiku Lyndsay Walshová k tomu řekla: „V době, kdy bychom měli investovat do spravedlivého přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku a do vlastních obnovitelných zdrojů energie, bude těžba dalších fosilních paliv ze Severního moře znamenat zkázu pro závazky Spojeného království v oblasti klimatu.“

Velkou část licencí stejně jako dotaci na výstavbu těžebních zařízení získala norská státní energetická společnost Equinor. Z britských veřejných rozpočtů jí to přinese přibližně 3,75 miliardy liber.

Již před půl rokem přitom na tuto skutečnost upozornila iniciativa #StopRosebank. Ve své analýze iniciativa doložila, že zatímco jednadevadesát procent všech nákladů na těžbu ponese britský daňový poplatník, většina zisků poputuje na účty norského Equinoru. Společnost totiž plánuje fosilní plyn a ropu ze Severního moře exportovat do zahraničí.

Tvrzení aktivistů na začátku tohoto roku potvrdila i britská vláda. Podle deníku The Guardian stálo v písemné odpovědi na jednu z otázek členů parlamentu, že „není žádoucí nutit soukromé společnosti, aby poskytovaly ropu a plyn vytěžené v Severním moři domácí poptávce“.

V případě České republiky je argument „energetickou bezpečností“ takřka všudypřítomný. Ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela i ostatní ministři Fialovy vlády jednohlasně s opozicí takto odůvodňují mnohamiliardové tendry na výstavbu jaderných elektráren, ačkoli doba jejich výstavby, celková cena či cena za dodávky elektřiny z takových elektráren je vysoce nejistá, každopádně ale velmi drahá. Bezpečnost dodávek elektřiny a strašení „blackouty“ využívá i marketing fosilní korporace Sev.en, vlastněné oligarchou Pavlem Tykačem.

Lekce pro klimatické hnutí a politiku — spolupráce s fosilním kapitálem není možná

Jak německý, tak britský příběh ukazují, že klimatickou politiku nejde dělat od jednoho stolu s fosilními korporacemi. Zájmy společností jako RWE nebo Equinor zkrátka nejsou v souladu s udržením globálního oteplování pod hranicí 1,5 stupně Celsia. Nejde přitom o špatné úmysly. Je to spíše samotné strukturální nastavení soukromého vlastnictví a jeho orientace na zisk, co z fosilního byznysu dělá nepřítele života na Zemi. Kompromisy mezi zájmy ochrany klimatu a zisky fosilních korporací pak nejsou možné. Jedno nebo druhé musí ustoupit.

Co ustupuje nyní, je zřejmé i z vývoje mezinárodních jednání OSN o klimatu. Počet i vliv lobbistů fosilního průmyslu narůstá rok od roku a tomu odpovídají i výsledky klimatických summitů. Drobečková klimatická politika nemá takřka žádný vliv na nadále narůstající emise. Politici jako Habeck mohou mít tu správnou zelenou barvu i ty nejlepší úmysly. Ve chvíli, kdy ale čelí mocenské struktuře, v níž fosilní kapitál diktuje veřejnou politiku státům, a nikoli naopak, to není nic platné.

Klimatické hnutí by se tak mělo poučit především v tom, že smysl má jen taková klimatická politika, která nepomáhá udržovat silám fosilního kapitálu zelenou fasádu lží o tom, že klimatická krize se řeší, natožpak že se řeší spravedlivě a s ohledem na společné zájmy lidí a přírody.

Zachránit naši budoucnost může jen takové hnutí, které pochopí realitu mocenského zápasu, kterému čelí, a bude se snažit vytvořit vlastní společenské struktury a instituce, schopné odebrat vlastnictví i rozhodování v energetice fosilním korporacím a vrátit je do sféry demokratického rozhodování.

Tím důležitější jsou akce, které mají odvahu jádro problému pojmenovat a postavit se byznysu, který zabíjí život na Zemi přímo, třeba i fyzicky. Odvahu, jakou prokázali obhájci Lützerathu.