↗

Ať už si ale zvolíme jakoukoli cestu, klíčové je, že musíme zlomit moc průmyslu požírajícího planetu. A to dřív, než on zlomí nás. Foto Giuseppe Cacace, AFP

Je třeba se s tím smířit: klimatické konference k ničemu nevedou. Zatímco delegáti mluví a mluví, planetární systémy se nezadržitelně blíží k tragickým bodům zlomu.

Od okamžiku, kdy se v roce 1992 na půdě OSN uzavřela rámcová dohoda směřující k omezení emisí oxidu uhličitého, jsme jej v důsledku spalování fosilních paliv vypustili do ovzduší víc než za celé předcházející dějiny. A letos v celkovém objemu vypuštěných emisí pravděpodobně padne další rekord. Zatímco na klimatických konferencích se jen mlátí prázdná sláma, svět spěje ke zkáze.

Konference smluvních stran (z anglického Conference of Parties pochází obecně užívaná zkratka COP — pozn. JP) jsou prolezlé lobbisty fosilního průmyslu. Je to, jako byste dovolili výrobcům zbraní určovat obsah mírových konferencí. V letošním roce byl počet fosilních lobbistů na konferenci COP dokonce vyšší než počet členů jakékoli delegace členské země OSN — s jedinou výjimkou.

A fosilní lobbisté nejsou jediní. Na letošní konferenci se to rovněž hemžilo lobbisty masného průmyslu a vyslanci dalších planetu pustošících odvětví. Událost, která by měla být nejdůležitějším summitem na Zemi, připomíná spíš obchodní veletrh.

Je vlastně nepochopitelné, že dvě základní opatření, která měla jednání přinést už dávno, a to jako své základní východisko — to jest rozhodnutí ponechat zbývající fosilní paliva v zemi a ukončit většinu takzvané živočišné výroby — mezi výsledky žádného ze summitů COP nikdy nefigurovala. Neměli bychom však být překvapeni. Uzavírané dohody totiž kladou důraz výhradně na falešná řešení, jako je ukládání uhlíku, jejichž základním smyslem je předstírat, že „se něco dělá“, aniž by se ovšem cokoli podstatného změnilo.

Už samo jmenování Sultána Al-Džábira prezidentem COP 28 mělo být bráno jako deklarace toho, že celá konference nemůže skončit jinak než fiaskem. Al-Džábir je výkonným ředitelem korporace ADNOC, státní ropné firmy ve Spojených arabských emirátech, která kalkuluje s masivním rozšiřováním těžby ropy i fosilního plynu.

Ještě před začátkem konference Al-Džábir plánoval v jejím průběhu uzavírat kontrakty na prodej ropy s přítomnými delegáty. Ve sporech s lidmi, kteří volali pro rozhodnější akci, se uchyloval k otřepaným frázím fosilních korporací, včetně téhle notně uleželé stálice: „Kdybychom odstavili fosilní paliva, museli bychom se vrátit k životu v jeskyních.“

V realitě je to ovšem tak, že skutečné ohrožení samé podstaty civilizace představují právě fosilní paliva. Ač jsme už v minulosti pár unylých prezidentů konferencí COP měli, ani jednou to nebyl nikdo tak zjevně nezpůsobilý.

Nikdo se nemůže divit, že z předchozích sedmadvaceti summitů jich celých pětadvacet skončilo naprostým fiaskem, zatímco pouhé dva (v roce 1997 v Kjótu a v roce 2015 v Paříži) lze označit za částečně úspěšné. Budete-li cokoli v životě dělat s 3,7% úspěšností, nejspíš toho sami ve prospěch něčeho smysluplnějšího necháte. Jenom naše vlády dál umanutě pokračují v opakování téhož, doufajíce v odlišné výsledky. Člověk se tak marně brání dojmu, že si neúspěch samy skoro přejí.

Odstavit lobbisty

První a zcela evidentní potřebnou změnou je zcela zakázat vstup fosilním lobbistům. Účast fosilní lobby, ač sama o sobě bezbřeze groteskní, ale není jediným bizarním rysem toho, jak jsou tato mecheche řízena. Celý proces je pokřivený od základu.

Je příznačné, že jediná další mezinárodní vyjednávání organizovaná podobně jako klimatické summity jsou ostatní konference týkající se životního prostředí, jako je například jednání OSN o biologické rozmanitosti. Chtějí-li státy v něčem, jako jsou třeba otázky obchodu, dosáhnout skutečných změn, používají zcela odlišné metody.

V roce 1994 Saúdská Arábie, podporovaná dalšími zeměmi ropného kartelu OPEC, prosazovala, aby rozhodnutí na COP musela být přijímána konsensem. Poněvadž se otázku nikdy nepodařilo uspokojivě rozřešit, výsledky rozhodování na klimatických konferencích zůstávají ve formě návrhu.

Důsledkem je, že ropným zemím spadne do klína vždy to, co chtějí. „Konsensus“ totiž znamená, že každá země má právo veta: 198 zemí se může na něčem dohodnout, ale 199. to zablokuje. Nejsmrtonosnější zájmy mají vždy navrch, protože je to tak prostě nastaveno.

Jediným možným způsobem, jak něco takovýmto uspořádáním prorvat, je spolehnout se na odvahu a smělost prezidenta konference, který může zkusit trvat na tom, že se v něčem dosáhnout „konsensu“ podařilo, a doufat, že žádná členská země jeho bluf neodhalí. Umí si však někdo to, že by takovou roli chtěl hrát Al-Džábir, vůbec představit?

Od chvíle, kdy tato otřesná fraška před jednatřiceti lety začala, už mnozí samozřejmě navrhovali její reformy. Jejich návrhy lze rozdělit do tří kategorií. Tou první jsou doporučení, jak vylepšit metodu dosahování konsensu. Jakkoli dobře mohou být takové návrhy míněny, k ničemu nevedou: proces sice můžete trochu poopravit, zůstane však dysfunkční z podstaty.

Druhou metodou je nahradit rozhodování konsensem prostým hlasováním, což je možnost, jež má svůj původ v původním návrhu pravidel OSN. Samozřejmou námitkou tu ovšem je, že by většina vnucovala svá rozhodnutí ostatním zemím.

Jiné rozhodování

To je ovšem zjednodušující pojetí toho, co by většinové hlasování znamenalo. Známa je celá řada způsobů, jak dosáhnout toho, aby se zohlednily potřeby všech a nemuselo se spoléhat jen na hrubé binární alternativy. Jednou z nejslibnějších metod je Bordovo hlasování, rozhodovací metoda navržená už v roce 1435.

Upravené Bordovo hlasování, formulované Bordovým institutem, se jeví jako zvláště vhodný nástroj. Dělá se to takto: nejprve se delegáti dohodnou na tom, co jsou zásadní otázky k rozhodování. K nim se potom vytvoří seznam možných variant — ty mohou sahat třeba od okamžitého odstavení všech fosilních paliv až po planetární Armageddon. Varianty se zapíší na volební lístek a delegáti je pak seřadí do preferovaného pořadí.

Každé pořadí má předem vyjednaný počet bodů. Čím více možností delegát do pořadí zahrne, tím více dostane každá z nich bodů. Je to systém umožňující přijímat komplexní rozhodnutí, aniž by byl z rozhodovacího procesu kdokoli vylučován.

Třetí přístup, který se s druhým nevylučuje, spočívá v uzavírání dalších závazných dohod mimo rámec COP. Profesor ekologické politiky Anthony Burke navrhuje model odvozený ze způsobu, jakým byla v roce 2017 přijata smlouva o zákazu jaderných zbraní, v roce 1997 dohoda o zákazu nášlapných min a v roce 2008 smlouva zakazující kazetovou munici.

V uvedených příkladech státy a občanské iniciativy frustrované nemožností s něčím pohnout začaly tvořit smlouvy bez účasti mocných států, zejména USA, jež se jim stavěly do cesty. Podařilo se jim vytvořit dostatečně silnou energii nejen k tomu, aby se dohody podařilo prosadit na půdě Valného shromáždění OSN, ale také aby vznikly nové diplomatické normy, které porušování přijatých smluv znesnadnily i těm zemím, které je odmítly ratifikovat.

Burke navrhuje uzavření smluv o zákazu odlesňování či o eliminaci uhlí a také silnější verzi smlouvy o zákazu otevírání nových ložisek fosilních paliv. Pro případ, že by se nepodařilo zprvu získat podporu Valného shromáždění OSN, navrhuje přijímat regionální dohody, jež by vedly například ke vzniku regionálních bloků se zákazem odlesňování. Argumentuje i ve prospěch toho, aby se uvedené smlouvy staly součástí rámcové Konvence o skleníkových plynech, na jejíž plnění by dohlížela Mezinárodní klimatická agentura zformovaná po vzoru Mezinárodní agentury pro atomovou energii.

Ať už si ale zvolíme jakoukoli cestu, klíčové je, že musíme zlomit moc průmyslu požírajícího planetu. A to dřív, než on zlomí nás. Jinak se za rok zase budeme ohlížet za dvanácti promarněnými měsíci, za další z „posledních šancí“ ležící v prachu. A vězme: brzy už žádné další roky k dispozici nebudou.

Z anglického originálu Baked In publikovaného na webu monbiot.com a předtím v deníku Guardian přeložil JAKUB PATOČKA.