↗

Pokud nyní Donald Tusk používá stejné metody jako jím kritizovaná předchozí vláda, přiživuje už dvacet let trvající polsko-polskou válku. Foto Wojtek Radwanski, AFP

Telenovela s názvem povolební Polsko pokračuje. Už teď je vidět, že první dva roky spolupráce nové vlády s prezidentem budou velmi drsné a vyhrocené. Vzájemně antipatické novoroční projevy premiéra Donalda Tuska a prezidenta Andrzeje Dudy byly jasným důsledkem konfliktu mezi oběma politiky.

Není žádným tajemstvím, že Andrzej Duda — politické dítě předchozí vlády tábora Sjednocené pravice — Tuska nemá dvakrát v lásce a uvítal by v premiérském křesle jiného politika vládnoucí koalice, třeba lídra hnutí Polsko 2050 Szymona Hołowniu nebo lídra lidovců Władysława Kosiniaka-Kamysze. Na druhé straně Donald Tusk, jak se proslýchá na polském internetu, povstal a zvolil násilí. Nebo jinak: toto násilí plánoval odjakživa, protože hlavním rysem jeho vlády bude ničení zbytků pisovské hegemonie.

Aktuálním jablkem sváru je převzetí veřejnoprávní, nebo spíše státní televize TVP novým ministrem kultury Bartłomiejem Sienkiewiczem. Je pravda, že za posledních osm let skoro všechny stanice TVP — а zpravodajský kanál TVP Info obzvlášť — vysílaly neskutečně tupou a trapnou propagandu, která se podobala až socrealistickým budovatelským románům, takže se jí vysmívala většina Poláků včetně některých voličů PiS. Odborníci na justici a legislativu ovšem nepochybují: Tusk a Sienkiewicz do TVP dosadili své lidi v rozporu s polským právem.

Antoni Dudek, jeden z nejznámějších polských politologů, v jednom internetovém rozhovoru dokonce řekl, že Tuskův politický tábor si z polské ústavy „dělá srandu“. Profesor Dudek je také autorem neobyčejně výstižného označení nové vlády — Kordonová koalice, protože jejím hlavním, existenciálním účelem bude obklíčení Práva a spravedlnosti a jeho institucí jakýmsi „sanitárním kordonem“, což zabrání politikům PiS v návratu k moci.

Vláda Práva a spravedlnosti se vyznačovala nadřazením politické vůle nad právem bez jakýchkoliv etických zábran. Teď ale může mít někdo pocit, že Tuskova vláda postupuje podle pravidla „účel světí prostředky“, čímž pokračuje v politicko-právních precedentech ustanovených během dvou funkčních období PiS.

Podle francouzsko-anglického přísloví člověk nemůže udělat omeletu bez rozbití vajec — nevidím ale jediný důvod, proč by měl Donald Tusk používat stejné metody jako jím kritizovaná předchozí vláda. Na jedné straně je to pokrytecké, na straně druhé tím Tusk dává svým politickým protivníkům do ruky zbraň, přilívá olej do ohně, podněcuje politickou polarizaci a přiživuje už dvacet let trvající polsko-polskou válku.

Ocitli jsme se v absurdní situaci, ve které politici PiS pokřikují hesla ve stylu „Chraňme ústavu“ nebo „Vláda chce udělat z Polska Bělorusko“ a svolávají své příznivce na demonstraci za svobodu médií — čili dělají stejné věci, jaké během posledních osmi let dělali podporovatelé Tuska.

Usměvavé Polsko

Nový premiér složil přísahu 13. prosince, což bylo pro jeho odpůrce pikantní, protože tohle datum je výročím výjimečného stavu z roku 1981, vyhlášeného komunistickým generálem Wojciechem Jaruzelským. Této náhody propisovská média okamžitě využila. Exposé premiéra Tuska bylo dlouhé a nekonkrétní. Význam projevu byl jasný: po osmi letech temnoty se polská společnost konečně vrátila do normálu a dobro zvítězilo nad zlem.

Tusk navázal na legendu, kterou velmi rád zneužíval Jarosław Kaczyński — přemohli jsme komunisty a jako následníci Solidarity jsme porazili i současné nepřátele. Premiér velmi často zdůrazňoval rekordní účast polských občanů ve volbách (téměř 75 %), čímž symbolicky odkazoval na Solidaritu a schopnost Poláků se sjednotit.

Tusk ještě před volbami často hovořil o nutnosti usmíření vnitřních polských svárů a zmírnění společenské polarizace. Problém je ale v tom, že další polarizace a drsná válka s PiS se prostě Tuskovi politicky hodí — na této válce stavěl politickou identitu Občanské platformy během posledních bezmála dvaceti let.

Během exposé Tusk přečetl dopis muže, který se na protest vůči vládě PiS v roce 2017 upálil. Ze strany premiéra to bylo nebezpečné a eticky sporné gesto — veřejné citování slov sebevraha může totiž inspirovat k podobnému činu, a navíc Tusk využil mučednictví tohoto člověka k legitimizaci vlastní moci.

Ve svém předchozím textu jsem psal o tom, že čištění Augiášova chlévu, kterým byla osmiletá vláda PiS, bude dlouhé a náročné. Teď je ale vidět, že bude také plné chaosu, působení na hraně zákona, vzájemného obviňovaní a politických útoků obou stran konfliktu.

Dá se říct, že tento stav není nic nového — probíhá od roku 2005, tedy od první vlády PiS, když se Jarosław Kaczyński stal polským premiérem a vládl spolu se svým dvojčetem, prezidentem Lechem Kaczyńským. Je jasné, že Kaczyńského éra končí. Neznamená to ale, že končí i vnitřní konflikty polské politiky, které budou polské společnosti dál na škodu.

Kvůli dvacet let starým svárům Tuska a Kaczyńského chybí polské politice kontinuita — když jedna vláda vystřídá druhou, velmi často všechny projekty a návrhy svých předchůdců hodí do koše, i kdyby se jednalo o plány smysluplné. Asi jedinou věcí, na které se drtivá většina polské společnosti a politického spektra aktuálně shodne, je zahraniční politika vůči ruské hrozbě.

Vizi Polska, kterou propaguje Tusk, se na sociálních sítích ironicky přezdívá „Uśmiechnięta Polska“ (Usměvavé Polsko). Jedná se o Polsko, které odpovídá stereotypním představám Poláků o České republice, tedy pohodová, liberální a proevropská země, ve které došlo k jakémusi fukuyamovskému konci dějin, a vrcholem ambice mnoha obyvatel je poklidný život ve skleněném mrakodrapu v centru Varšavy po vzoru byznysmenů a celebrit.

Politický program největšího vládního bloku, Tuskovy Občanské koalice, teoreticky není nekonkrétní: ve své volební kampani Tusk ohlásil, že se tento program bude jmenovat, nomen omen, „100 konkretów“, tedy 100 konkrétních návrhů. Obávám se však, že mnoho bodů tohoto programu naplněno nebude, a to ze dvou důvodů.

Tusk má totiž — aspoň do příštích prezidentských voleb — bezpečnou záminku: může vždy říct, že se mu nepodařilo provést reformu kvůli prezidentskému vetu či neshodě s koaličními partnery. O druhém důvodu jsem se již zmiňoval: politicko-společenský status quo v Polsku se Tuskovi jednoduše hodí, poněvadž tak bude moct stále poukazovat prstem na téhož viníka: PiS a jeho politiky.

Mám pocit, že zahraniční média, včetně českých, velmi často zapomínají na to, že Tuskova vláda je z velké části středopravicová, což neznamená, že zpátečnický, konzervativní PiS byl nahrazen nějakými pokrokovými levičáky. Ano, je to vláda prounijní, ale stále má blíž ke křesťanské demokracii či tradičním liberálům. Součásti této vlády je i levice — například ministryně rodiny Agnieszka Dziemianowicz-Bąková, která hlásá, že otázky práv žen a zavedení registrovaného partnerství budou pro její rezort prioritní. Otázkou zůstává, zda to bude prioritní i pro zbytek „Kordonové koalice“.

Troufám si tvrdit, že liberalismus Občanské koalice z velké části funguje pouze na deklarativní, symbolické úrovni. Polská společnost se do jisté míry podobá té české — je totiž pokrokovější a otevřenější než politici, kteří jí vládnou. Liberalismu v oblasti ekonomiky se v posledních desetiletích v Polsku dařilo skvěle, zatímco v oblasti hodnot je to mnohem složitější.

Sejmflix and chill

V posledních týdnech je hlavním hrdinou nové vlády bezpochyby maršálek Sejmu Szymon Hołownia. Jeho bonmoty a repliky se rychle staly hitem polského internetu. Není divu — Hołownia je bývalý televizní moderátor a novinář, ve veřejné funkci a v přítomnosti kamer se prostě cítí jako doma.

Během pár týdnů kanál polského parlamentu na YouTube dosáhl neuvěřitelných 700 tisíc odběratelů a ve varšavských kinech se dokonce promítala zasedání nového Sejmu. Fenoménu se začalo v médiích a na sociálních sítích přezdívat „Sejmflix“.

Někdo by mohl říct, že je to důkaz aktivizace polské občanské společnosti a neobyčejného zájmu mladých lidí o politiku. Podle mě se ale jedná o velmi povrchní, dočasný fenomén, který odhaluje nikoli zájem mladých Poláků o politiku, ale skutečnost, že politika v Polsku začala být chápána jako krátkodobá móda a zábava.

Kromě postpravdy a populismu je to důkaz dalšího současného fenoménu, který se šíří v západním světě: postpolitiky. Politika je omezována na zábavní, někdy cynický nebo až škodolibý tyjátr, ve kterém se mezi sebou perou různé tábory. Skutečně to začíná připomínat seriál na Netflixu: politická zápletka musí mít klaďasy a záporáky, humor, dějové zvraty, cliffhangery a podobně.

Paweł Kukiz, polský rocker a ex-lídr kapely Piersi (Prsa), kterého lze zhruba přirovnat k Danielu Landovi, na jedné ze svých desek z raných devadesátých let zpíval: „My už jsme Amíci“. Paradoxní je, že Kukiz — bývalý pankáč a nonkonformista — založil vlastní politickou stranu, skončil jako neúspěšný prezidentský kandidát a později se stal spojencem Jarosława Kaczyńského. Jeho umělecké diagnózy rozhodně zestárly mnohem lépe než ty politické.

Vždy jsem tvrdil, že Poláci se spíše než jiným evropským národům podobají Izraelcům, Korejcům nebo Američanům. Amerikanizace se netýká pouze toho, že se v Polsku sledují a točí filmy a seriály Netflixu. Je to fenomén daleko hlubší, který začal hned po roce 1989. Obrovskou chybou Polska bylo nekritické vzhlížení ke Spojeným státům jakožto pars pro toto celého Západu.

O tom, že je lepší mít na svém území americké základny než ruské vojáky, samozřejmě není pochyb, obzvlášť v podmínkách střední Evropy. Spojené státy nejsou ale ideálním majákem svobody — je to země plná vnitřních problémů, například v oblasti zdravotnictví, bezdomovectví, sociálních nerovností a kulturních konfliktů. Některé z těchto fenoménů můžeme pozorovat i v Polsku.

„We're all living in Amerika. Amerika ist wunderbar“

Ekonomická reforma ministra financí Leszka Balcerowicze v raných devadesátých letech nastolila v Polsku neoliberalismus inspirovaný myšlenkami Jeffreyho Sachse. Tato šoková terapie měla své úspěchy, bohužel způsobila také škody: obrovskou nezaměstnanost, zanedbání sociální politiky státu, změnu mentality mnoha obyvatel ve smyslu „každý svého štěstí strůjcem, všechno vyřeší neviditelná ruka trhu, ti, kteří se neumí přizpůsobit, jsou slaboši“ a podobně.

Tyto faktory prohloubily společenské příkopy a polskému rovnostářství příliš nepomohly. Můžeme připomenout, že — na rozdíl od České republiky — byla v Polsku střední třída až do nedávna historicky velmi slabá. Kromě toho v Polsku začaly zuřit kulturní války mezi tradicionalisty a zastánci nového liberálního řádu. Vedlejším účinkem této situace byl vznik systému, ve kterém mají hlavní slovo pouze dvě strany, podobně jako v Americe — zjednodušeně řečeno roli amerických republikánů v něm hraje Kaczyńského PiS, roli demokratů Tusk a jeho Občanská platforma. Obě strany dohromady mají podporu skoro 70 procent obyvatel!

Tento střet vyvrcholil po smolenské katastrofě v roce 2010, kdy Kaczyński začal vést jakousi vendetu proti Tuskovi. Situace pronikla i do médií: už dlouhá léta televize v Polsku většinou neprezentuje fakta, ale názory moderátorů a politiků. V Polsku máme provládní a protivládní média, ve kterých se prostě ztrácí objektivita. Někteří komentátoři se dokonce divili tomu, že si za osm let vlády PiS Jarosław Kaczyński nevytvořil vlastní soukromá média po vzoru americké Fox News.

Po změně vlády a vyhození propisovských novinářů ze státní TVP roli pisovského média převzala okrajová, původně pouze internetová TV Republika, ve které lze v přímém přenosu sledovat alternativní, pravicovou polskou realitu. Amerikanizace se týká nejenom tradičních médií. Na sociálních sítích můžeme pozorovat davy polských teenagerů, kteří bezmyšlenkovitě papouškují pojmy nebo ideje převzaté přímo z amerických kampusů, jako třeba white privilege nebo cultural appropriation, třebaže to v polském kontextu zní absurdně a bezmála postrádá jakýkoli společenský význam. Další věc: Polsko láká americké investory a velké korporáty, ale — v souladu s duchem neoliberalismu — je za třicet let nebylo schopné rozumně zdanit.

I český znalec Polska Pavel Trojan tvrdí, že Polsko je „malá Amerika“, ačkoli to říká v dobrém jako zdůraznění polské podnikavosti a ambicí. Je jasné, že v posledních třiceti letech Polsko udělalo obrovský civilizační skok, možná ojedinělý v dějinách současné Evropy. To nic nemění na tom, že máme v Polsku spoustu závažných problémů. Jsme malá Amerika, ale pod povrchem skleněných mrakodrapů a nákupních center vyvstávají temné otázky.

Polské energetice hrozí kolaps kvůli zastaralé přenosové síti, Polsko má v současnosti nejhorší kvalitu vzduchu v Evropě, polský zdravotnický systém je neefektivní, na některé zákroky pacienti čekají dlouhá léta, a tak jsou nuceni k využívání soukromých, často předražených řešení. Ceny bytů v centru Varšavy jsou na úrovni těch madridských, přičemž je jasné, že průměrný Polák nevydělává tolik peněz co průměrný Španěl — ale místo programu výstavby sociálního bydlení vláda přichází z návrhem dvouprocentních nebo bezúročných úvěrů, což prospěje pouze bankám i developerům, ale současné bytové patologie to nevyřeší.

To jsou jenom některé z mnoha akutních polských problémů, které nebyla schopná vyřešit žádná vláda po pádu komunismu. Místo toho politici raději polarizovali společnost náhradními světonázorovými tématy, týkajícími se víry, dějin, sexuálních menšin nebo reprodukční politiky. Věcné debaty o stavu společnosti a státu se na parlamentní úrovni už skoro nekonají, protože jsou redukované na politické a ideologické hádky.

Dalo by se říci, že za současný zmatek a vyostření polsko-polské války je zodpovědný Jarosław Kaczyński. Do značné míry je to pravda, problém je však hlubší a jeho příčiny neleží v posledních osmi letech vlády PiS. Nechci přehnaně kritizovat Donalda Tuska — ten je v premiérském křesle pouze něco přes měsíc. Obávám se ale, že staronový premiér bude navazovat na období svých předchozích vlád z let 2007—2014, kdy se Polsko navenek modernizovalo, ale mnoho Poláků to skutečně nepocítilo: byla to takzvaná „politika teplé vody v kohoutku“, založená na předstírání, že když se Polsko stalo součástí liberálního Západu, všechno automaticky bude báječné, bez provedení závažných reforem a ambiciózních změn.

Je vidět, že Tusk si za posledních pár let osvojil populismus. Populismus totiž může mít jak konzervativní, reakcionářskou tvář Kaczyńského či Orbána, tak usměvavou a liberální. Je otázkou, co si Tusk s liberálním populismem počne: zda bude opravdu Polákům naslouchat a pracovat na reformách, nebo jim bude říkat jen to, co chtějí slyšet. Může jim třeba citovat slova jiného polského rockera, Muńka Staszczyka, který v ironickém songu zpíval: „Máme super vládu a super prezidenta, je skvěle, tak o co ti jde?“ Pokud se Tuskův program bude redukovat na hesla ve stylu „konečně bude normálně“ nebo „bude líp“ (nepřipomíná vám to něco?), Polsko se moc daleko nedostane.

Možná je touha po věcné, klidné politické debatě v Polsku jen zbožné přání — přece jenom polský parlamentarismus a republikanismus má své kořeny v novověkých sjezdech polsko-litevské šlechty a připomíná spíše emotivní pokřikování, které známe z britské Sněmovny lordů. Zatím však v Polsku fungují dva bezmála paralelní světy — dvě nejvýznamnější strany mají svá „vlastní“ média, každý politický tábor si interpretuje právní řád po svém a existují nejméně dvě odlišné světonázorové vize Polska a polské společnosti.

Na pluralismu současného světa samozřejmě není nic špatného — ale na dualismu už ano. Uvidíme, zda tento schizofrenní stav polské politiky a veřejného života bude pokračovat, nebo se postupem času nějak urovná, případně se nějakým zázračným způsobem stane pro Polsko přínosný.