↗

Nesmíme zapomínat na to, že Andrzej Duda (vlevo) vyrůstal v politickém táboře PiS, takže jedním z oříšků pro budoucí polskou vládu bude soužití s prezidentem. Foto Janek Skarzynski, AFP

Ač bylo sčítání hlasů českou optikou vnímáno jako velmi pomalé, oficiální výsledky polských voleb jsou zde. Odhady exit pollů a konečný výsledek byl pro mnohé obrovským a zdaleka ne jediným překvapením v těchto volbách. Dá se říci, že v Polsku pravděpodobně skončila epocha osmi let populistické vlády Práva a spravedlnosti (PiS), což samozřejmě neznamená, že vítězství opozice bude automaticky znamenat šťastnou a pohodovou budoucnost.

Polsko totiž čelí mnoha problémům. Nejen politickým, ale i společenským a ekonomickým. Než ale začnu tyto problémy analyzovat, podívejme se na největší překvapení samotných voleb.

Tím překvapením je výsledek takzvané demokratické opozice a Pyrrhovo vítězství dosud vládnoucí strany PiS. Předvolební průzkumy ukazovaly, že PiS nebude mít v Sejmu většinu a bude muset hledat nějaké koaliční partnery. Teď je ale jisté, že PiSu nepomůže ani teoretická koalice s krajně pravicovou Konfederací, která měla podle průzkumů ještě v červnu skoro patnáctiprocentní podporu, ale v říjnových volbách dosáhla pouze něco přes sedm procent.

Volební štáb PiS se úplně přepočítal — i přesto, že vládní tábor měl podporu skoro 8 milionů Poláků (tedy přes 35 % hlasů) a ovládal veřejnoprávní média, která se fakticky stala jeho propagandistickým nástrojem, politikům PiS se zopakovat úspěšný výsledek z roku 2019 nepodařilo.

Čím si to vysvětlit? Příčin je více. Jednou z mnoha je arogance. Vláda, která řídila stát po dobu posledních osmi let, si prostě myslela, že si může dovolit cokoliv a lidé jí to nespočítají. Spočítali, a velmi tvrdě. A tady je další důvod letošního neúspěchu PiS, konkrétně mobilizace voličů a únava lidí z kulturních válek a trapné stranické propagandy.

Polská demografie a společenský vývoj se pro dosavadní vládu ukázaly jako nesmírně nevýhodné: na jedné straně PiS přišlo o své tradiční voliče, tedy starší obyvatelstvo, a mladší voliči se většinou s politikou strany Jarosława Kaczyńského vůbec neztotožňují. Zdá se, že právě mobilizace mladých voličů se pro PiS stala hřebíčkem do rakve.

Mladá a střední generace Poláků je totiž pokrokovější, než si lidé v České republice jsou vůbec ochotni připustit. A tyto generace měly Kaczyńského, lidově řečeno, už plné zuby — Kaczyński je vnímán většinou voličů stejně jako katolická církev: jako zaostalý dinosaurus, který se neumí přizpůsobit nové době a podmínkám. Zákaz potratů z roku 2020 pobouřil společnost natolik, že se to církvi a vládě nakonec vymstilo. Politika PiS, která měla obnovit „tradiční hodnoty“ a propagovat víru a vlastenectví, měla přesně opačný účinek.

„Kapitalisti sami nám prodají provaz, na kterém je my pověsíme,“ měl údajně říct Lenin. Dá se říci, že Jarosław Kaczyński nikomu nemusel provaz prodávat, on si politickou sebevraždu připravil sám. Možná tedy není předseda PiS tak výborný stratég a politický hráč, jak se o něm uvažovalo v minulosti. Kaczyński totiž nebyl s to dobře diagnostikovat současný stav polské společnosti a všechno vsadil na mobilizaci radikálního jádra podporovatelů PiS a na další vyostření společensko-politické polarizace.

O Polsku se často po masarykovsku říká, že je to „malé Rusko“ nebo že Poláci jsou Rusové, co si o sobě myslí, že jsou Francouzi. Průměrný Polák se ale od běžného ruského občana zásadně liší, a to především respektem ke svobodě a schopností vzbouřit se. A jelikož otevřeně populistická vláda udělala pár nepopulárních rozhodnutí, a ještě u toho byla arogantní, není divu, že narazila.

V roce 1989 do Polska dorazil nejen kapitalismus, ale také globalizace, která zesílila po vstupu Polska do EU. Poláci cestovali na západ Evropy nejenom za výdělkem, ale i proto, aby se vzdělávali, navazovali obchodní kontakty, získávali ekonomický know-how. To, že si nyní zvolili proevropskou opozici, proto vlastně nemá být žádným velkým překvapením.

Budoucnost PiS

Jsem moc zvědavý, co se vlastně v řadách PiS teď stane a jaká bude její budoucnost. PiS bude nejsilnější opoziční stranou v dějinách demokratického Polska (skoro 200 křesel v 460členném parlamentu). Získalo neuvěřitelných 7,6 milionů hlasů, což je jen o 5 % méně než ve volbách v roce 2019.

Je možné, že se PiS — nebo spíše tábor takzvané Sjednocené pravice — rozpadne na pár menších subjektů, a osobně si myslím, že šanci na příští úspěch bude mít pouze v případě transformace, vrátí-li ke svým kořenům, to znamená k více středové politice (politickým „předkem“ PiS byla ostatně jiná politická strana bratrů Kaczyńských, Porozumienie centrum — Dohoda středu).

Dalším překvapením letošních voleb není výsledek Občanské koalice a úspěšný návrat Donalda Tuska, ale skoro 15% podpora koalice Třetí cesta. Těsně před volbami se mluvilo o tom, zda Třetí cesta překročí 8 % volebního prahu a vůbec se do Sejmu dostane. Spojenectví křesťanských demokratů (Polsko 2050) a lidovců (PSL) bude mít v Sejmu až 65 křesel.

Bude zajímavé sledovat, jak se příští „trojkoalice koalic“ dohodne na světonázorových a společenských otázkách, třeba na uvolnění zákazu interrupcí nebo na sociální politice státu: Občanská koalice a Levice jsou v tomto ohledu liberálnější než lidovci a část hnutí Polsko 2050. Půjde o jednu z hlavních výzev této vlády. Podle politických podcasterů Jakuba Dymka a Marcina Giełzaka volby v Polsku vyhráli takzvaní „symetristé“ — lidé, kteří měli politického duopolu Tusk-Kaczyński po krk a chtěli konečně někoho nového. Je to diskutabilní teze, nicméně zrnko pravdy v ní asi bude.

Další věc, která politology a další experty hodně překvapila, je vpravdě symbolická prohra nejkrajnějších uskupení: Levice a Konfederace. Levice očekávala výsledek kolem 10 %, dosáhla 8,6 %, takže až o čtyři procenta méně než v minulých volbách. Konfederace, která v létě měla podle některých průzkumů až 15% podporu, se nestala „game changerem“ voleb — jedno z její hesel ostatně znělo „Převrátíme stůl“. Ukázalo se ale, že kuriózní spojení libertariánů a nacionalistů nemá skoro žádný „revoluční“ potenciál, hlavně kvůli neefektivní, podfinancované kampani a kontroverzním výrokům jejich lídrů.

Polská levice se stejně jako středoevropská levice nachází v krizi už dlouhodobě: už dávno se většina tradičních voličů levicových stran přimkla k PiS, a v těchto volbách část podporovatelů koalice Levice z taktických důvodů volila Třetí cestu, protože se obávala, že ta se do Sejmu nedostane. Levice, stejně jako PiS, musí promyslet svou strategii, identitu a program — aktuálně levice v Polsku oslovuje hlavně mladé liberály nebo progresivní voličstvo z velkých měst, a pokud tak tomu bude nadále, je možné, že v příštích letech Polsko zase nebude mít v parlamentu žádnou levicovou stranu.

Požadavky polské levice se většinou shodují s programem liberálů, nemají tedy na politickém „trhu“ konkurenceschopnost. Po levici v současném Polsku se prostě moc netouží — většina společnosti je z velké části rozpolcena mezi konzervatisty a (neo)liberály.

Nová aktivizace

Podle mého názoru největším překvapením těchto voleb je rekordní účast na úrovni téměř 75 %. Velmi mě přitom rozčiluje, když slyším tolik omílané tvrzení, že poslední volby jsou nejdůležitějším hlasováním od roku 1989. Každé volby, které se ve třetí polské republice konaly, byly nějakým způsobem klíčové a do jisté míry i fatální — a to je přesně to, co někteří polští občané až doposud odmítali pochopit.

Teď ale díky obrovské účasti a velké mobilizaci voličstva vidíme, že existuje špetka neděje, že se polská společnost zase občansky aktivizuje. Určitě jsou za tím i negativní emoce, a voliče mobilizovala také negativní kampaň, které zaznívala jak z jedné, tak z druhé strany politického spektra. Velkým problémem Polska je ale to, že mnoho Poláků se o politiku nezajímá, neangažuje se politicky a je jim vlastně jedno, kdo v zemi vládne.

Ač totiž v Polsku máme mnoho skvělých sociologů a politologů, vznikají kvalitní think tanky, politické podcasty, konají se různé debaty, ve skutečnosti jde o okrajovou záležitost určenou spíše pro konkrétní společenskou bublinu — všechny studie, knihy a komentáře většinu Poláků prostě nezasáhnou.

Musím také přiznat, že mě na těchto volbách překvapilo i to, jak pečlivě je sledovala česká média. Na českém internetu vzniklo mnoho videí, komentářů a rozhovorů a různé redakce poslaly do Polska opravdu nevídaný počet novinářů a zpravodajů. A i když si jeden z nich na sítí X stěžoval, že se nemůže s Poláky v Polsku domluvit anglicky, a chlubil se tím, že polštinu nezná, většina českých novinářů odvedla velmi dobrou práci. Nedovedu si představit, že by polská média tak podrobně sledovala jakékoliv volby v České republice.

Teď ale pojďme k největším problémům a výzvám nové polské vlády. Nejdůležitější výzvou samozřejmě bude sestavení stabilní koalice a předání moci. Tuskova Občanská koalice je současně liberální, konzervativní, zelenou a sociálnědemokratickou koalici. Když k tomu přidáme konzervativní část lidovců a Třetí cesty a pak velice progresivní stranu Společně (Razem), která je součástí Levice, seznáme, že vláda třech koalic může být docela křehká.

Tím, co tato tři uskupení spojuje především, je odpor vůči PiS a touha vyřešit právní a společenské problémy, v nichž se Polsko po osmi letech vlády národně-konzervativních populistů ocitlo. Podle Antoniho Dudka, politologa a historika z varšavské Univerzity kardinála Stefana Wyszyńského decentralizace státu a náprava pisovských zásahů v oblasti médií, školství, soudnictví a státních podniků může trvat měsíce, možná i roky.

Náprava vztahů

Dalším důležitým úkolem bude zlepšení vztahů s Evropskou unií a se sousedními státy, obzvlášť s Německem a Ukrajinou. Na řadě je také smíření společenských svárů včetně silných polarizací. Nesmíme zapomínat na to, že Andrzej Duda vyrůstal v politickém táboře PiS, takže dalším oříškem pro polské politiky bude soužití s prezidentem.

Je nutno podotknout, že úspěch polské ekonomiky není výsledkem posledních let, jak se často zmiňuje v českých médiích. Vzestup začal už v 90. letech, kdy polské HDP začalo růst a rostlo až do roku 2020. Hlavní hnací silou polského hospodářství byl samozřejmě vstup do EU a následně organizace Mistrovství Evropy ve fotbale v roce 2012, kdy Polsko začalo stavět obrovské stadiony, dálnice, hotely a další nezbytnou infrastrukturu.

Trend zlepšování infrastruktury trval právě během minulé vlády Občanské platformy v letech 2011—2015. S trochou nadsázky lze říct, že Češi začali Polsko objevovat až v posledních letech, a to hlavně kvůli domácí vysoké inflaci a nízkým cenám potravin u sousedů. Je trochu ironické, že pravé Polsko — kdysi země „šmelinářů, kteří by byli schopni prodat vlastní matku“ — se stalo oblíbenou nákupní destinací mnoha Čechů a je stále častěji Čeké republice dáváno za vzor infrastrukturního a ekonomického vývoje.

I když se polské ekonomice daří poměrně dobře a v perspektivě posledních let zůstává jednou z nejvitálnějších ekonomik EU, také v tomto ohledu je čekají další výzvy včetně demografické krize. Polská společnost stárne velmi rychle a úhrnná plodnost činí pouze 1,26. Jde o důsledek nejen zákazu potratů, ale také mentálních a hodnotových změn ve společnosti. Polsko bude muset přijímat statisíce migrantů, kteří budou ochotni v Polsku pracovat a možná se i usadit.

Přes milion ukrajinských migrantů, kteří nyní v Polsku žijí, je prostě příliš nízké číslo. Je možné, že — narozdíl od vlády PiS — nová vláda přijde s návrhem smysluplné migrační politiky, a nikoli s pokryteckým šířením antiuprchlické propagandy při současném přijímání ekonomických migrantů z Asie za úplatky.

Školství a bydlení

Polsko bude čelit i řadě dalších akutních problémů. I když polské školství není na špatné úrovni, průzkumy ukazují, že psychická situace polských dětí a teenagerů je jednou z nejhorších v Evropě — v Polsku totiž chybí komplexní psychiatrická péče, což souvisí s další otázkou: nedostatkem lékařů a poměrně špatným zdravotnickým systémem. Vláda PiS raději posílala peníze svým obchodním partnerům nebo provládním médiím a institucím než nemocnicím a samosprávám.

Velkým tématem je v Polsku i bydlení: vláda Jarosława Kaczyńského Polákům slíbila statisíce nových, levných bytů, což se ale nepovedlo. Bytová politika v Polsku je ve velmi špatném stavu, ceny nájmů a nemovitostí jsou velmi vysoké a téměř celý trh je v rukou chamtivých developerů. Dalším z mnoha problémů je stav veřejné dopravy, především na venkově: vesnice a malá města v Polsku jsou velmi špatně propojena — ať už jde o autobusovou dopravu či železniční spojení — s většími centry.

Jsem velmi zvědavý, jak se s těmito otázkami nová vláda vypořádá a jestli se Donald Tusk v posledních osmi letech poučil. Jacek Rostowski, bývalý ministr financí v předchozí Tuskové vládě, v roce 2015 ve svém předvolebním komentáři sociálního programu PiS řekl, že na takovéto cíle ve státním rozpočtu peníze nejsou a ani nebudou.

Teď ale není cesty zpět — polští liberálové, pokud chtějí v nejbližších letech svou vládu udržet, budou nejen muset nechat na pokoji stávající sociální příspěvky, ale nevyhnou se dokonce ani tomu, aby zlepšili zanedbanou sociální politiku polského státu. Pochybuji o tom, že se jim to povede — je ale možné, že vláda dosavadní opozice bude milým překvapením nejenom pro mě, ale i pro miliony polských občanů.