Český přístup k ukrajinským uprchlíkům na trhu práce je nestrategický
Luděk JirkaPřístup České republiky k uprchlíkům z Ukrajiny je v ledasčem příkladný. Způsob, jímž stát Ukrajince pouští na český pracovní trh, je však hluboce nestrategický. Ztrácejí na něm nejen sami mnohdy vysoce kvalifikovaní uprchlíci, ale i ČR.
Někteří badatelé dokládají, že ukrajinští uprchlíci vyjadřují českému státu a české společnosti za nevídanou pomoc vděk. Pomoc od České republiky — stejně jako od jiných evropských států — totiž není samozřejmostí. Koneckonců samotní ukrajinští uprchlíci podobné zkušenosti pravděpodobně nemají, protože vnitřně přesídlené osoby, které od roku 2014 utíkaly z Luhanské a z Doněcké oblasti do ukrajinského vnitrozemí, nedostávaly od ukrajinského státu prakticky žádnou podporu.
Nedokonalá strategie
Je však opět třeba připomenout, že Česká republika nemá vůči ukrajinským uprchlíkům dostatečně vyvinutou integrační politiku. Česká republika vyžaduje především ekonomickou formu začlenění, tedy uplatnění na trhu práce, nedokáže však uspokojit jazykové, sociální a kulturní požadavky integrace.
To dobře odhaluje český zájem na ekonomickém využití uprchlíků. Právě relativně rychlý přechod na trh práce ale znamená i těžkosti. Zatímco Německo nebo Norsko pro uprchlíky centrálně organizuje jazykové kurzy ještě před jejich vstupem na trh práce, a tím umožňuje širší adaptabilitu do společnosti, Česká republika se spoléhá na neziskové organizace a jiné nestátní aktéry.
Kvalita těchto služeb však může být nevalná, a kurzy navíc mohou probíhat současně se zaměstnáním. Také v souvislosti s tzv. Lex Ukrajina, který od července 2023 humanitární pomoc uprchlíkům omezuje, se Ukrajinci mohou rozhodovat nikoliv pro absolvování kurzů, ale právě pro nástup do zaměstnání. Ta pak vzhledem k nedostatečné jazykové vybavenosti může být nízko kvalifikovaná i pro objektivně vysoce kvalifikované jedince.
Proti vlastním zájmům
Dnes již není žádným tajemstvím, že mnoho ukrajinských uprchlíků má univerzitní vzdělání a zejména pro ty ambicióznější a vzdělanější jedince může být zařazení na nízko kvalifikované a nekvalifikované práce psychicky náročné. Nelze se pak divit pnutí mezi vzděláním a aktuálním umístěním na českém trhu práce.
Tím však „ztrácí“ i český stát, který nedostatečnou integrační politikou, překotným důrazem na zhodnocení ekonomického kapitálu a opomíjením vzdělanostního kapitálu ukrajinských uprchlíků nemůže očekávat, že se jeho pomoc vrátí takovým způsobem, aby mohl být v dlouhodobé perspektivě vnímán jako investice.
Současná situace tak nahrává nespokojenosti na obou stranách — na straně jedné může docházet k pnutí mezi dosaženým vzděláním a pozicí na pracovním trhu a na straně druhé ke ztrátě vzdělanostního kapitálu migrantů, který Česká republika paradoxně touží získávat. Náprava situace není nemožná, k dosažení cíle je však potřeba nejprve reformovat českou migrační politiku.