V diskuzích o zelené transformaci, zejména o nerůstu, přetrvává frustrující nedorozumění o nástrojích a možnostech vědy. Na jedné straně se transformační návrhy zdají příliš optimistické, neukotvené ve faktech a realitě. Ekologické aktivistky a aktivisté dostávají nálepku naivních snílků zaměňujících přání a pochopení.

Na druhé straně pak prý stojí ti, kdo se spoléhají na data o dosavadním vývoji, historické paralely a zobecnění nabízející se na základě předchozích zkušeností. Tyto údaje a úvahy naopak mnoho naděje neslibují a největší globální problém v lidských dějinách — klimatické změny — vyhodnocují jako neřešitelný, přinejmenším ne ve snaze dosáhnout o oteplení pod 1,5 nebo aspoň 2 °C v souladu s Pařížskou dohodou.

Domnívám se, že část neporozumění i neschopnosti adekvátní reakce tkví v různých představách o vědě, jejích možnostech, nástrojích a její roli ve společnosti. Pokusím se v tomto textu shrnout důležitou odbornou debatu o těchto otázkách a její vazbu na otázky udržitelné transformace. Následně na konkrétních výrocích ukážu, jak odlišné postoje a implicitně předpoklady o fungování vědy vedou ke vzájemnému nepochopení a dezinterpretacím.

Diskuze napříč různými viděními světa se nevedou snadno, proto nebudu v následujících řádcích usilovat o obhajobu konkrétních myšlenek nebo receptů, ale spíš o etablování udržitelnosti jako legitimního rámce bádání spíše než jen osobního přesvědčení několika málo lidí.

Normální, revoluční a post-normální věda

V roce 1962 vyšla kniha fyzika Thomase Kuhna Struktura vědeckých revolucí, která odstartovala revoluci v chápání vědy. Do té doby vládla osvícenská představa vědy pomalu, ale jistě akumulující znalosti v nekonečném procesu pokroku poznání.

Kuhn přišel s pojmem paradigmatu a cyklem normálních a revolučních fází vědeckého vývoje. Revoluční období znamená střídání paradigmatu (např. newtonovská a kvantová fyzika), kdy se dosud převládající pohled na skutečnost zásadně promění, vznikne nová teorie propojující a vysvětlující dosud nezařaditelná zjištění. Následuje normální fáze, kdy se vědecká práce podobá doplňování dílků skládačky, ověřování teoretických predikcí, využívání nového paradigmatu na popis dalších a dalších otázek — jinými slovy řešení konkrétních úloh (puzzle-solving), jejichž výsledky se doplňují do celkového obrazu.

Přitom se objevují anomálie, které novému paradigmatu odporují nebo v rámci něj nemohou být dobře uchopeny a vysvětleny. Ty se střádají jako pouhá fakta bez hlubšího významu, dokud nepřijde nová revoluce, která je vysvětlí a propojí.

Paradigmata si navzájem odporují, ale to neznamená, že jedno je pravdivé, zatímco druhé nikoli. Newtonovská fyzika vysvětluje mechaniku větších těles, kvantová fyzika funguje na atomární úrovni. Zde přichází zásadní moment relativizace vědecké pravdy — spíše než lineární pokrok v poznávání světa nám zůstaly různé narativy nebo rámce, které se lépe hodí pro uchopení a vysvětlení určitých jevů. Alespoň dokud nepřijde nový narativ, který je spojí, nebo vyčlení novou oblast, kterou popíše přesvědčivěji.

Paradigmata ale nepřicházejí jen v přímém sledu, také existují paralelně vedle sebe zastoupená v různých směrech a osobách v závislosti na jejich vzdělání a profesním pozadí.

Další proměny role vědy způsobuje společenský kontext. Ve dvacátém století bere podle filosofa vědy Jeroma Ravetze za své představa nezávislé komunity gentlemanů zaměstnaných hledáním pravdy, jejichž jednotlivé objevy přinášejí prospěch celé společnosti a jim je přiznáno autorství objevu a role při jeho využití.

Ravetz uvádí vynález atomové bomby jako jeden z milníků, kdy se tento étos zhroutil. Filmový Oppenheimer dobře zachycuje vědce zbaveného kontroly nad využitím plodů své práce a ve výsledku i víry v to, že přispěl k blahu celé společnosti. Věda se stává spíše průmyslovým odvětvím s nespornou vazbou na politiku a ekonomiku. Étos dobrodružného hledání odpovědí na věčné otázky se rozpouští v dělbě práce a plnění zakázek, což dobře ilustruje deset let staré vyjádření nobelisty Petera Higgse, že v tempu a konkurenci současného akademického světa by nedokázal uspět.

Status vědy a společenský dopad bádání už nelze považovat za samozřejmé. To neznamená, že se máme vědy vzdát, nýbrž je potřeba se více soustředit na vazby mezi poznáním, jeho aplikací a vlivem na společnost.

Ravetz později se Silviem Funtowiczem rozpracoval koncept „post-normální vědy“ jako pomůcky pro řešení společenských dilemat. Tvrdí, že běžné „řešení úloh“ v normální fázi popsaného Kuhnova cyklu se na podstatnou část palčivých společenských a environmentálních problémů nevztahuje. Pokud čelíme velké nejistotě nebo významným etickým otázkám, standardní vědecký proces není dostačující.

Nejistota roste především v komplexních systémech, které nedokážeme přesně pochopit a modelovat — jako jsou třeba ekosystémy, klima, ale i ekonomika nebo společnost. Etické otázky se pak týkají medicíny, genetických modifikací, globálních rizik, radioaktivity a podobně. Ravetz a Funtowicz novou situaci shrnují slovy, že „fakta jsou nejistá, hodnoty sporné, sázky vysoké a rozhodnutí spěchají“. To znamená, že většina otázek, které dnes hýbou společností, spadá do sféry post-normální vědy.

Pokud z podstaty věci nelze vytvořit spolehlivý model nebo má samotná volba jeho parametrů výrazný morální přesah, pak bychom příliš velkou část politických rozhodnutí delegovali na vědu. To je podle Ravetze a Funtowitze nežádoucí, protože lidé zkoumající tyto problémy mají také svou osobnost, názory a zájmy, které nemusejí nutně reprezentovat zájmy veřejnosti.

Jak poznamenávají, v situacích nejistoty záleží více na „měkkých hodnotách“ než na „tvrdých faktech“, ale současně tyto dvě kategorie už nelze jednoduše oddělit, protože jsou vzájemně propletené v předpokladech modelů a výpočtů. Současně to ale neznamená, že bychom se v post-normálních kontextech měli obejít bez vědy — právě v nich potřebujeme její vhled nejvíc!

Ravetz a Funtowicz krom jiného navrhují rozšířit v těchto oblastech běžné recenzní řízení, jímž další členové vědecké obce kontrolují správnost provedeného procesu (peer-review).

Takzvaná rozšířená peer komunita (extended peer community) rozšiřuje tradiční roli kontrolního procesu na všechny legitimně zúčastněné strany, umožňuje jejich účast v souvisejících politických debatách a konečně obohacuje vědecké zkoumání o možnost využití nových faktů získaných místními znalostmi. Pojmenování nejistot a hodnotových předpokladů a otevřená debata se všemi dotčenými — popřípadě s celou společností — slouží v post-normální vědě jako garance kvality.

Současně přístup post-normální vědy odpovídá na krizi legitimity tradiční vědy, kterou zmínění autoři popisují i na příkladu menších, lokálních rozhodnutí. Například diskuze o výstavbě přehrad nebo jaderných elektráren se mnohdy ocitá na slepém bodě v konfliktu mezi lokálním odporem a expertními modely pravděpodobnosti či dopady zanedbávajícími příčiny obav. U globálních ekologických krizí by rozpor mezi lidským prožíváním dopadů a jejich abstraktními modely byl ještě silnější: proto je třeba hledat společný jazyk.

Propojenost, komplexita a páky na proměnu světa

Neoddělitelností hodnot a faktů se zabýval i sociolog a filosof vědy Bruno Latour. Usiluje o rozbití mýtu o oddělených sférách společnosti a přírody, z nichž každá má své specifické obory s vlastními metodami. Zřetelně mýtus striktně oddělených vědních oborů popírá zkoumání klimatické krize, v němž se vhledy klimatologie, meteorologie, ekologie, ekonomie, politologie a dalších oborů mísí do té míry, že ji výlučně z hlediska jednoho oboru nelze adekvátně popsat a uchopit.

Podle Latoura jde o extrémní případ, který obzvlášť jasně ukazuje nedělitelnost reality na různé škatulky, ovšem podobné překryvy a propojení nachází i v jiných oblastech. Rozdělení vědy na úzce specializované podobory podle něj brání vědě vyjadřovat se ke komplexním otázkám, které z podstaty věci zasahují vícero oborů.