Ruská hrozba jako leitmotiv polských voleb
Vladimír HanáčekTématem blížících se polských parlamentních voleb je samozřejmě i napadení Ukrajiny Ruskem. Podpora a strategická spolupráce Ukrajiny se zdá i přes předvolební rétoriku v principu jistá. Spor se vede o dřívější spolupráci s Ruskem.
Kampaň před parlamentními volbami v Polsku vrcholí a již za necelý týden se otevřou volební místnosti. Děje se tak v náročném čase, kdy vládní i opoziční politici musí neustále reagovat na překotné události dnešní doby a hledat pokud možno jednoduchá a srozumitelná řešení na složité otázky, na které namnoze žádný snadno uskutečnitelný recept není.
Jednou z nich je nepochybně „východní otázka“, vztah Polska k východní sousedům — tedy Rusku, Ukrajině a Bělorusku — v době horkého válečného konfliktu, jaký Evropa od konce druhé světové války nezažila. „Východní otázka“ je ve volební kampani přítomná jako téma sporu, ale nejspíše v jiné podobě, než by český pozorovatel předpokládal.
Jednota v obecných cílech
Polská společnost je orientovaná na dvě světové strany nejen geopoliticky, ale i svou dějinnou zkušeností a politickými zájmy. První Rzeczpospolita, stavovská monarchie založená na specifickém republikánském étosu a modelu rozhodování, která se mezi 16. a 18. stoletím rozkládala od Visly k Bugu, respektive Dněpru a od břehů Baltu až k pobřeží Černého moře, zanechala svými vojenskými výboji odkaz, jehož součástí je i současná polská ambice být v daném prostoru podobně zásadní geopolitickou silou.
Polská východní politika se opírá o tezi, že „na východě vždy záleží“ a jeho vývoj nelze pomíjet. Poláci nikdy nebyli zcela lhostejní k tomu, jaké politické procesy se na „jejich“ někdejších územích odehrávají a pokoušeli se je aktivně ovlivňovat.
Kdo by v Polsku chtěl dnes hledat relevantní politickou sílu, která v rámci rusko-ukrajinského konfliktu zaujímá otevřeně proruské či ruské imperiální agresi nahrávající postoje, hledal by marně. Polská politická reprezentace se prakticky komplexně shoduje, že pomoc Ukrajině znamená nejen morální závazek pomáhat slabšímu, ale především asertivní angažmá Polska směrem k prosazování vlastních východních zájmů.
Poláci se obávají opětovné agrese moskevské imperiální moci, kterou již mnohokráte v dějinách poznali, a jsou v drtivé většině přesvědčeni, že Ukrajinci bojují i za ně, protože vytvářejí hráz proti potenciální agresi Ruska vůči Polsku. Přesto nepanuje v polské společnosti shoda, jaké adekvátní prostředky pro podporu Ukrajiny — a v jaké podobě — použít.
Pomoc Ukrajině a polské zájmy
Vláda Mateusze Morawieckého zastává po 24. únoru loňského roku jasnou linii aktivní podpory napadené Ukrajině. Kromě pomoci statisícům uprchlíků, kteří dnes spolu se všemi polskými obyvateli ukrajinské národnosti představují až dva a půl milionu obyvatel Polska, se podpora realizuje především masivními dodávkami vojenského materiálu.
V tom měla vláda u opozice zatím v zásadě podporu, jen si mnozí opoziční politici opakovaně neodpustili poukazovat na to, že vojenské dodávky nesmějí být na úkor obranyschopnosti vlastní země. Vyjádřil se tak například politik nacionalistické Konfederace Robert Winnicki. Představitelé Levice zase opakovaně vyjadřovali nesouhlas se zvyšováním výdajů na obranu.
Poněkud kontroverznějším tématem byla otázka vývozu ukrajinského zboží, především zemědělských produktů. Již na jaře letošního roku bylo zřejmé, že ukrajinské levné zboží zahlcuje a křiví polský potravinový trh. Zájmem západního společenství přitom bylo zajistit transport tohoto zboží mimo Evropu do oblastí, kam Ukrajina své zemědělské produkty tradičně vyváží a kde můžou fatálně chybět.
Předseda Občanské platformy (PO) a Občanské koalice (KO), bývalý premiér Donald Tusk kritizoval letos na jaře vládu za to, že nezabránila zaplavení polského trhu ukrajinským zbožím. Když vláda Mateusze Morawieckého 15. září vyhlásila po skončení celounijního embargo na ukrajinské zboží své vlastní, začal ji hlavní představitel opozice Tusk kritizovat ve zcela opačném duchu — tedy za sobecký postoj vlády, který může zásadně zhoršit vztahy Polska a Ukrajiny, a tím i zničit výdobytky spolupráce a aktivní pomoci napadené zemi.
Podrážděné reakce a stěžování si na nevhodný postup vládních představitelů druhé země se v Kyjevě i ve Varšavě v poslední době objevují stále. Nelze z nich však vyvozovat, že by Polsko Ukrajinu i nadále principiálně nepodporovalo a že strategická spolupráce nepokračovala. Její výhodnost pro obě strany je zřejmá, dílčí komplikace jsou dané spíš složitostí situace a nevyjadřují principiální zhoršování vztahů a oživování historických resentimentů mezi oběma národy.
„Reset vztahů s Ruskem“ jako démon předvolení kampaně
Daleko výrazněji se „východní otázka“ stala v předvolební kampani přítomnou prostřednictvím dokumentárního seriálu Reset, který je dílem novináře Michała Rachoně a historika a ředitele polské obdoby českého Vojenského historického ústavu Sławomira Cenckiewicze. Jeho zatím třináct více než hodinových epizod odvysílala v hlavním vysílacím čase veřejnoprávní televize TVP.
Seriál Reset se vztahuje k politickým událostem z let 2007 až 2015, spojeným se snahou vlády Donalda Tuska oteplit vztahy s východní mocností po předchozím napětí. O uvolnění vztahů usilovali jak polští liberálové, kteří se roku 2007 dostali k moci, tak jejich spojenci v západoevropských zemích, kteří s Ruskem domlouvali důležité obchodní kontrakty, symbolizované plynovodem Nord Stream.
Autoři nazvali seriál dle výroku premiéra Tuska, jenž po svém nástupu do funkce prohlásil, že „chce dialog s Ruskem takovým, jakým ono je“, a dodal, že polsko-ruské vztahy potřebují „resetovat“. Tento „reset“ nabyl postupně podoby konkrétních kroků a rozhodnutí. Když 8. února 2008 premiér Tusk přiletěl poprvé do Moskvy na oficiální státní návštěvu, ruský prezident mu dle oficiálního zápisu polské diplomacie v osobním rozhovoru navrhl, aby se oba státy podělily o území Ukrajiny, které si dle předválečných hranic mezi sebe rozdělí, a Ukrajinu jako samostatný stát zničí.
O dva měsíce později se o této zkušenosti s Putinem zmínil Tusk ve Washingtonu americkému prezidentu Bushovi s tím, že „veřejně to nikde neřekne“. Zápisy z těchto jednání nebyly tehdy zveřejněny a média se je nedozvěděla. Události se odehrávaly v době, kdy Američané hodlali vybudovat v Polsku raketovou základnu a Rusové v té souvislosti vyhrožovali umístěním svých raket v Kaliningradské oblasti. Tusk veřejně deklaroval, že americká raketová základna v Polsku musí vést ke zvýšení bezpečnosti nejen USA, ale i Polska samého.
O výrocích Putina veřejně nic neřekl a sděloval, že vztahy s Ruskem se daří zlepšovat. Podle tvůrců seriálu čekal, až skončí mandát prezidenta Bushe a jeho nástupce projekt raketové základny ukončí, což se po nástupu Baracka Obamy do Bílého domu také stalo. Následně pozval Tusk premiéra Putina k oficiální návštěvě Polska, k níž došlo 1. září 2009 u příležitosti 70. výročí vypuknutí druhé světové války. Tehdy se státníci potkali na Westerplatte u Gdaňsku, kde přednesli zásadní projevy k výročí.
Napjaté vztahy mezi premiérem Tuskem a konzervativním prezidentem Lechem Kaczyńským se po vystoupení prezidenta rozhořely naplno. Kaczyński totiž promluvil před zraky státníků sousedních velmocí o potřebě znát historickou pravdu a ohradil se proti imperiální politice putinovského Ruska přímo před Putinem.
O dva týdny později při výročí napadení Polska Sovětským svazem 17. září 1939 prohlásil v centru Varšavy, že katyňský masakr třiceti tisíc polských důstojníků byl aktem genocidy. Už na Westerplatte přitom řekl, že masakr nebyl výrazem komunistické ideologie, ale imperiálního šovinismu, který je Ruskem nově zastírán přirovnáváním polských obětí k úmrtím ruských bolševických vojáků, kteří při napadení Polska roku 1920 zemřeli na tyfus.
Nechuť ruské strany k prezidentu Kaczyńskému po jeho vystoupeních způsobila — jak byla polská vláda diplomatickou cestou tajně informována —, že si Moskva nepřála jeho účast na žádných oficiálních mezistátních setkáních k připomínce 70. výročí katyňského masakru. Vláda přání ruské strany údajně před prezidentem zatajila a následně s ruskou stranou naplánovala připomínání katyňského výročí v dubnu 2010 tak, aby se oficiálních mezistátních setkání prezident Kaczyński neúčastnil.
Oficiální připomínka proběhla 7. dubna 2010 a účastnili se jí v Katyni, která leží v ruské Smolenské oblasti, premiéři Putin a Tusk. Pietní akt 10. dubna 2010 proběhl bez ruské oficiální účasti a měl charakter spíše soukromé akce polské elity na ruském území. Při příletu ze Smolenska letadlo s prezidentem Lechem Kaczyńským, jeho manželkou a dalšími více než devadesáti lidmi na palubě havarovalo a všichni zahynuli.
Tato událost a následné kontroverzní ruské vyšetřování, které polská strana ústy vládních představitelů akceptovala, vytvořily dojem, že Rusové využili situaci k noblesní likvidaci nepohodlného prezidenta tak, aby vše vypadalo jako nešťastná náhoda.
Kolaborace s Ruskem?
Bronisław Komorowski z Občanské platformy se po tragické smrti Lecha Kaczyńského ujal z pozice maršálka Sejmu prezidentských pravomocí a po dohodě s ruskou stranou přiletěl 9. května 2010 na oslavy Dne vítězství na Rudém náměstí v Moskvě. Spolu s ním přiletěl a na čestné tribuně jako člen polské státní delegace stál generál Wojciech Jaruzelski, který byl později pozván i coby účastník na oficiální zasedání Rady národní bezpečnosti Polska.
Po zvolení Komorowského prezidentem se oficiálně setkala polská a ruská vládní delegace. Jejich jednání vyvrcholila oficiální státní návštěvou prezidenta Dmitrije Medveděva ve Varšavě v prosinci 2010.
Následující tři roky probíhala komunikace polské a ruské strany ve věci strategické spolupráce, jejíž součástí se stal projekt vojensko-strategické dohody. V ní se měla polská strana zavázat provádět teritoriální obranu na tzv. linii Visly, což by znamenalo potenciální bezpečnostní riziko pro celé východní území Polska na pravém břehu Visly z hlediska případného ruského napadení a de iure nemožnost obrany.
V roce 2013 pak došlo k podpisu Dohody o spolupráci mezi ruskou tajnou službou FSB a polskou vojenskou kontrarozvědkou (SKW), podle které se například měly vzájemně předávat důležité informace o třetí straně. Polsko by se tak dle tvůrců seriálu zavázalo předávat citlivé informace například od partnerů v EU a NATO ruské straně.
Toť ve zkratce náplň a dosavadní děj dokumentárního seriálu Reset, jehož účelem je zjevně usvědčit politiky Občanské platformy, vládu Donalda Tuska a prezidenta Bronislawa Komorowského z kolaborace s nepřátelským ruským vedením.
Jejich snaha o „reset“ vztahů s Ruskem po napadení Gruzie v srpnu 2008 a přehlížení projevů ruské imperiální agresivity Putinova vedení byla podle seriálu vedena jednak snahou mocensky izolovat výrazně protiruské politiky PiS včetně prezidenta Lecha Kaczyńského, ale také se odvíjela od přání západních partnerů vlády v čele s politiky Německa a Francie, kteří sledovali své byznysové zájmy v Rusku a neangažovali se dostatečně na obranu Ruskem ohrožených zemí střední a východní Evropy.
Je otázkou, zda odvysílání seriálu Reset bezprostředně před volbami bude mít zásadní vliv na volební výsledky. Řada polských analytiků soudí, že nikoliv, neboť seriál v podstatě přesvědčuje přesvědčené voliče Práva a spravedlnosti a na opozičně naladěné voliče nebude mít zásadní vliv, protože TVP je dlouhodobě vnímána jako propagandistická televize strany a její produkce není brána příliš vážně.
Tvůrcům seriálu je třeba přiznat, že rešerše dobových mediálních vystoupení i studium odtajněných materiálů státních úřadů je provedena metodologicky precizně, problémem však je interpretace faktů, která se zdá ryze účelová. Buď jak buď, „východní otázka“, obavy Poláků z ruské imperiální agrese i postoj k Ukrajině coby přirozené sféře zájmů Polska jsou v předvolební kampani silně přítomny. Nikoliv jako obecný předmět sporu, nýbrž jako pole dílčích obvinění a podezření z velezrádné činnosti.