↗

Po měsících stoprocentní podpory Kyjevu, kdy se zdálo, že není na světě státu bližšího než Ukrajina, Varšava úplně otočila. Dnes už se Andrzej Duda setkání s Volodymyrem Zelenským vyhýbá. Foto Wojtek Radwanski, AFP

Jak vypadá polská zahraniční politika pod vládou Kaczyńského strany Právo a spravedlnost? Je to dost překvapivé konstatování, ale Polsko žádnou zahraniční politiku nemá. Rozhodně ne tak, jak se běžně chápe, tedy ve smyslu udržovat dobré vztahy s co největším počtem států, především se sousedy, a opečovávat spojence, snažit se uhlazovat možné spory. Udržovat dlouhodobě stejnou linii a neměnit ji podle zájmů jedné strany či pár osob.

Tohle v dnešním Polsku neplatí. Tam je zahraniční politika pouze odnoží domácí, jež hraje v očích Jaroslawa Kaczyńského, skutečného vládce země, prim. Veškeré kroky diplomacie se měří podle bodů, jaké vládnoucí strana získá doma. Když průzkumy ukážou, že něco nezabírá, přijde klidně ze dne na den obrat o stoosmdesát stupňů. Prezident, premiér, ministr začnou mluvit úplně jinak než dosud. A nikdo nehledí na škody, jež to evidentně přinese dlouhodobému image země a vztahům s partnery.

Zády k Ukrajině

Nejvýraznější změna přišla teď čerstvě vůči Ukrajině. Po měsících stoprocentní podpory Kyjevu, kdy se zdálo, že není na světě státu bližšího než Ukrajina, Varšava úplně otočila. Najednou tvrdí, že Ukrajina by měla projevovat Polsku víc vděčnosti, oznámí, že Ukrajině přestává posílat zbraně, její premiér „chce říci prezidentu Zelenskému, aby už nikdy neurážel Poláky,… že nejdůležitějším úkolem polské vlády je bránit dobré jméno Polska.“ A k tomu všemu pro jistotu pokračuje v embargu na ukrajinské obilí a další potraviny, ač Ukrajina jejich vývoz přes Polsko zoufale potřebuje.

Kdo by četl výroky polských politiků na adresu Ukrajiny jen za posledních čtrnáct dní, měl by dojem, že Polsko je jako druhé Maďarsko a s Ukrajinou je nepojí žádné spojenectví. Proč ten drastický obrat, kterého si česká média ještě moc nevšimla? Je to tak prosté, Watsone, a zároveň přízemní: domácí volby tuto neděli. A pohnutky jsou velmi nepěkné.

Vládní straně Právo a spravedlnost v průzkumech stále víc vychází, že ač získá pravděpodobně víc hlasů než kterákoli jiná strana — i když ani to už dnes není zcela jisté —, na parlamentní většinu nedosáhne. A že napravo od ní jí vyrostla nezanedbatelná konkurence v podobě takzvané Konfederace, jíž průzkumy připisují skoro deset procent.

A téhle síle, která je směsicí dvou proudů, krajních libertariánů, kteří chtějí jen minimum daní, minimum státu a žádný veřejný sektor, a otevřených antisemitů, lidí hlásajících skoncovat s „ukrajinizací Polska“, se Právo a spravedlnost snaží přetáhnout voliče. Takže velmi přitvrzuje a nestydí se pošilhávat po extrémně pravicových výrocích a krocích.

Podpora Ukrajině je mýtus

Polská stoprocentní, nějak tradiční podpora Ukrajině je jen mýtus. Než Putin začal válku v únoru 2022, polský premiér Ukrajinu nikdy nenavštívil, maximálně možná jednou. Kaczyński samozřejmě nikdy. A průzkumy bohužel ukazují, že na protiukrajinském diskurzu lze dnes v Polsku získat několik procent.

Takže se najednou dozvíme, že v Kyjevě se před pár dny sešli ministři zahraničí všech států Evropské unie včetně Jana Lipavského, aby prodiskutovali další pomoc. S výjimkou jednoho — polského, Zbigniewa Raua. Prý tam nebyl ze zdravotních důvodů, jenže už den poté byl na politickém mítinku PiS. A pro toho, kdo by snad nerozuměl, řekl doslova, že „vztahy mezi Polskem a Ukrajinou teď jsou ve fázi dekonjunktury“. To říká o zemi, která od svých spojenců potřebuje stoprocentní podporu a ujištění. Polsko na setkání reprezentoval jen náměstek ministra, stejně jako Maďarsko.

Chce tím Varšava říct, že odteď se bude vůči Kyjevu chovat stejně jako Budapešť? Že jestliže Kaczyńského Polsko v tolika ohledech domácí politiky následuje či přímo kopíruje Orbána, že se k němu připojí i v téhle poslední záležitosti, v níž se od něj odlišovalo?

Je tu ovšem malý rozdíl: Polsko je hlavní tranzitní zemí pro veškerou pomoc Ukrajině. A letiště v Řešově je hlavním překladištěm veškeré této pomoci. Tady přistál Biden, tady přistávají všichni západní politici i vojenská a humanitární pomoc a potom pokračují dál vlaky.

Taky se dočteme, že do Kyjeva nedávno přijelo na velkou poradu ohledně další vojenské pomoci 250 zbrojařských firem ze třiceti zemí. Chyběl jen polský státní koncern PGZ — Polská zbrojní skupina, jeden z největších zbrojařů v Evropě. Ministr obrany tvrdil, že nedostala pozvání, firma ale potvrdila, že ho dostala. Z vyšších míst ovšem dostala pokyn, aby nejela.

K tomu připočtěme situaci s ukrajinským obilím, jež projíždělo Polskem do přístavů a jehož jistá část se dostala na polský trh. Ovšem hlavní problém byl v tom, že polští zemědělci navnaděni loňskými vysokými cenami si ho hodně schovali na později, světové ceny ale mezitím výrazně klesly, obilí zůstalo ve skladech a ty by teď potřebovali mít prázdné pro letošní sklizeň. Rolníci začali hlasitě protestovat a vláda se zalekla — za chvilku jsou volby a ona nezvládla domácí situaci. A tak vinu klidně hodila na Ukrajinu a jednostranně prodloužila embargo na její obilí, ač ho už Evropská komise zrušila a Rumunsko nebo Bulharsko naopak ukrajinský tranzit zvýšily. Polsko ale najednou nechtělo.

Antiněmecká karta

K tomu připočtěme, co řekl 19. září v OSN na Zelenského adresu prezident Duda: „Ukrajina se chová jako tonoucí, který se chytá čehokoli. My, kdo mu pomáháme, máme právo se bránit, aby nás nepoškodil… Každý, kdo zachraňoval tonoucího, ví, že topící člověk je velmi nebezpečný, že vás může stáhnout do hlubin. Má velkou sílu a může zachránce utopit.“ Tento message polský prezident považoval za nutné říci před celým světem. Zelenskyj ho ovšem celý neslyšel — opustil sál. A ještě navíc oba, donedávna prý staří přátelé, se na okraj OSN v New Yorku vůbec nesešli. Duda nenašel chvilku.

Tentýž Duda, který v dubnu tvrdil: „Podpora svobodné, nezávislé Ukrajině bylo, je a bude v naší zemi mimo jakýkoli politický spor.“ Přitom Zelenskyj po celou dobu ruské invaze sázel bezvýhradně na současnou vládu a na Dudu. Dal si velkou práci, aby se nikdy nesešel s Tuskem ani s nikým z opozice. Teď ho Duda nezná.

A k tomu přidejme další spin, se kterým nejdřív přišla novinářka vládní televize TVP: „Němci a Francouzi prý slíbili Kyjevu, že mu pomůžou s rychlým vstupem do Evropské unie, pokud jim pomůže svrhnout polskou vládu.“ Takové nehoráznosti dnes vysílá nikoli ruská, ale polská státní televize. Po ní to zopakovalo i pár politiků.

A ministr zahraničí Zbigniew Rau se cítil nedávno nucen říct v rozhovoru: „Největším rozčarováním je, s jakou snadností se Berlínu podařilo vbít klín mezi Polsko a Ukrajinu. Kyjev uvěřil, že svoji budoucnost může postavit na německé hegemonii v Evropě. To jsou ale iluze.“ Zase ta fobie z Německa, zase ta antiněmecká karta.

Šakalí politika

Obrat polské vlády vůči Ukrajině už nevydržel bývalý ministr zahraničí Jacek Czaputowicz, a ač byl do roku 2020 ministrem v Morawieckého vládě (PiS), nazval její chování vůči Ukrajině „politickým vyděračstvím“. V televizi Polsat News řekl naostro: „Jsou státy silné jako lvi, státy mazané jako lišky a státy jako hyeny a šakalové. A my dnes děláme (vůči Ukrajině) politiku šakalů a hyen.“

Polsko dnes v Evropě ani ve světě nemá žádného spojence, pokud nemáme na mysli Orbána, ale ten je podpoří, jen pokud se mu to hodí, jinak Varšavu hodí přes palubu.

Vidět to bylo před pár lety, kdy se hlasovalo o druhé půli mandátu předsedy Evropské rady, kterou tenkrát zastával Donald Tusk. Všechny státy Evropské unie zvedly pro něj ruku, aby pokračoval ve své funkci až do konce, a jedinou zemí, která hlasovala proti, bylo Polsko. Hlasovalo proti svému občanovi. A Orbán hlasoval se všemi ostatními — hodilo se mu to.

On si toho v Polsku nikdo ale ani nemusí všimnout, protože po svém nástupu k moci PiS vyhodil či odsunul na vedlejší kolej stovky profesionálních diplomatů a místo nich dosadil své politické nominanty, kteří často tápou a své někdy naivní představy vydávají za objektivní obraz. Právo a spravedlnost nemá dostatek kvalitních lidí, těžko je hledá. V Praze se třeba čekalo jednou rok a půl, jednou skoro rok, než sem Varšava poslala velvyslance. A jednoho třeba po necelých dvou měsících odvolala, také z důvodů domácí politiky.

Kaczyński vůbec nezná svět

Nezájem o zahraniční politiku je způsoben do značné míry tím, že Jaroslaw Kaczyński vůbec nezná svět, necestuje, nezná jazyky, o zahraničí má jen zprostředkované, předsudečné představy. Třeba v Praze jako politik snad nikdy nebyl.

A především má fobii z Německa, které prezentuje pomalu jako Třetí říši. Jelikož se domnívá, že tak jako on uvažuje většina Poláků, každou chvíli zvedá antiněmeckou kartu a myslí si, že ta mu vždy přinese body. Čas od času přijde s nároky na odškodnění za válečné utrpení. Po kom je chce? Po Rusku nikdy, ale vždy po Německu. Přitom Němci v minulosti už zaplatili reparace, jsou smluvně uzavřeny, kdežto Rusko nikdy nic.

Za poslední roky si vládnoucí strana PiS stačila vytvořit tolik konfliktů, jako žádná jiná v Evropě. Svojí vinou vyvolala střety s USA, s Izraelem, s Německem. Je v permanentním konfliktu se všemi institucemi Evropské unie. Stačila také vyvolat nedávný konflikt s Prahou ohledně dolu Turów.

Konflikt s EU jako nástroj domácího boje

Jedním z největších problémů polské politiky jsou její permanentní konflikty s Evropskou komisí a s Evropským soudním dvorem, které přitom konají, co mají v popisu práce. Tedy bdít na právním státem a nad dodržováním evropského práva. To ale nevnímá ani Kaczyński, ani jeho ministr spravedlnosti, šéf malinké koaliční strany Zbigniew Ziobro. Soudě podle četnosti a hlasitosti jeho výroků by to mohlo vypadat, že on je ministrem zahraničí.

Velmi ostře vystupuje proti jakémusi „diktátu“ z Bruselu, nezdráhá se dokonce tvrdit, že Polsko nepotřebuje evropské peníze. Přitom Polsko jich v rámci evropských fondů dostalo za minulá desetiletí víc než kdokoli v Evropě. Proč to dělá? Částečně možná z přesvědčení, částečně ale cynicky jako nástroj boje. Boje proti svému premiérovi Morawieckému, s nímž vede tichý a urputný boj o nástupnictví po Kaczyńském a který svoji politickou legitimitu odvozuje od schopnosti přesvědčit Brusel, že Polsko má na peníze nárok.

Že jejich souboj na zádech zahraniční politiky není v zájmu země? Není. Taková je ale celá dnešní zahraniční politika strany Právo a spravedlnost. Domácí pískoviště je prioritou, hraje se jen o domácí hlasy. Zbytek je jen odvozenina. A pokud nějaké kroky polských politiků poškodí zemi, na obranu vždycky vytáhnou stejnou kartu: Proti Polsku se všichni spikli, Polsko je velkou obětí.