↗

Duchovní rozměr krále v 21. století? Snad prostřednictvím ekologických témat — dlouhodobé součásti Charlesovy agendy. Foto FB King Charles III

Někdejší princ Charles se stal králem Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, čtrnácti dalších svrchovaných států, lordem suverénem ostrova Man, normanským vévodou pro dva polosamostatné útvary v Lamanšském průlivu, rychtářství Jersey a Guernsey. Stal se jím ve věku 75 let loňského 8. září okamžikem, kdy zemřela královna Alžběta. O dva dny později proběhl nástupnický ceremoniál.

Nový král si zvolil své první křestní jméno a v českých médiích začalo ihned být uváděno v počeštěné podobě jako Karel III. Vyhlášení, že se stal králem, podepsané členy rodiny, zástupci šlechty a občanské společnosti coby Nástupnickou komisí bylo přečteno z balkónu Svatojakubského paláce v sobotu 10. září. Při té příležitosti nový král složil přísahu.

Politický aspekt této ceremonie představoval Karlův proslov, v němž zcela tradičně potvrdil, že ponese zodpovědnost za svrchovanost království. Pochopitelně potvrdil i to, co jinak být nemůže, a sice že bude podporovat ústavní vládu (i když Spojené království psanou ústavu nemá) a že bude usilovat o blaho všech národů říše, čímž myslel pravděpodobně i další státy, jejichž hlavou se stal.

Britský systém předstírá monarchistický princip vlády, takže král slíbil, že se nechá vést „radami“ voleného parlamentu. Možná přitom na chvíli zapomněl, že je spolu s Horní a Dolní sněmovnou jeho součástí. A pochopitelně rozhoduje parlament, respektive jeho většina, která se označuje jako vláda Jeho Veličenstva. Někteří její členové jsou součástí kabinetu, obvykle jako ministři. Jmenování do různých státních funkcí má za úkol premiér, jmenovací dekrety však podepisuje panovník.

Monarchie v demokracii

Britský systém ukazuje, že je možná formální monarchie spojená s faktickou demokracií. Jednokolová většinová volba poslanců Dolní sněmovny, resp. Domu obyčejných (House of Commons) je poněkud problematizována systémem volby relativní většinou. Kdyby, řekněme, v každém obvodu na poslance kandidovali čtyři lidé, jeden by dostal 26 procent hlasů a ostatní tři třeba blízko 25 procent, a bylo by to tak ve všech obvodech, měla by vítězná strana ve sněmovně všechny mandáty, i když pro ni hlasovalo jen o málo více než čtvrtina voličů.

Možná také králi při nástupnické řeči nedošlo, že celý parlament nevolí občané. Systém obsazování míst ve Sněmovně lordů je komplikovaný. Někteří mají dědičné členství, u některých o jejich sedadlech ve sněmovně rozhoduje jejich funkce, tak je to např. u duchovních lordů, dvou arcibiskupů církve Anglie a dalších biskupů podle služebního stáří. O obsazení míst dalšími lordy rozhoduje premiér s ohledem na to, aby poměr politických sil odpovídal složení Dolní sněmovny.

V naší tradici je nejvyšší politickou hodností občan. Žádný teoreticky nemá privilegia, i když startovací pozici pro životní běh mají různí občané velmi rozdílnou. A nikdo není „obyčejný“. Nebo jsme spíše obyčejní všichni, od obyvatele Hradu po posledního žebráka. Hlavu státu si volíme. Nutno však přiznat, že se to za dosavadní léta od roku 1989 neprojevilo vždy jako vítězství občanského principu.

Nebylo by totiž dobré zapomenout, že poprvé zvolilo Václava Havla za prezidenta Československé socialistické republiky Federální shromáždění, které vzniklo fiktivní volbou v roce 1986. Rozdíl byl jen ten, že za několik poslanců, kteří nebyli schopni změnu svým hlasem potvrdit, byli ustaveni nástupci kuriozní cestou tzv. kooptace, a tady že je zvolily samy tehdejší sněmovny (lidu a národů).

V předposlední volbě prezidenta parlamentem v roce 1998 nezískal Václav Havel potřebnou většinu, jíž bylo v dalším kole dosaženo mimo jiné i tím, že protikandidát Miroslav Sládek byl na několik dní v době volby uvězněn.

Další volby, nepřímá volba Václava Klause a přímé volby Miloše Zemana na dvě funkční období zřetelně ukazují, že výběr hlavy státu občany nic nezajišťuje. A naopak stát může mít vysoké skóre v liberálních a sociálních hodnotách, a může mít, jako třeba Norsko, současně v čele dědičného panovníka.

Na Britských ostrovech se tendence k republikánskému zřízení již jednou projevila, když byla vyhlášena Anglická republika a její hlavou Oliver Cromwell s titulem Lord protektor. Jaká republika to byla, můžeme usoudit i z toho, že roku 1653 vtrhl do sněmovny s oddílem mušketýrů, nechal ji vyklidit a parlament rozpustil. Rozhodl, že jeho nástupcem se stane jeho syn Richard, který však vládl pouze devět měsíců.

Dnes jsou protivníci monarchie ve Spojeném království v menšině. Volbu hlavy státu podporuje 26 % občanů. 58 % populace podporuje udržení monarchie. Běžní Britové o královské rodině příliš nepřemýšlí, respektují ji a její existenci berou jako holý fakt.

Křižmo a divý muž

Definitivně a se vším všudy se královská role Karla III. potvrzuje sobotní korunovací. Je to obřad nazývaný podle nejnápadnějšího, okázalého položení historické koruny katolickou církví svatořečeného Eduarda III. na panovníkovu hlavu. Jde přesněji řečeno o přibližnou kopii původní koruny z 11. století, již nechal Oliver Cromwell roztavit. Dnes používaná koruna byla zhotovena roku 1661.

Korunovace je náboženským obřadem probíhajícím ve Westminsterském opatství a aktivní roli v něm pochopitelně mají nejvyšší duchovní představitelé Církve Anglie (jedné ze čtyř zemských anglikánských církví na ostrovech). Na aktu se podílejí i duchovní jiných církví a představitelé jiných náboženství. Král je potvrzován též jako nejvyšší správce církve a jako „ochránce víry“.

↗

Karel III. nechal pozvánku do canterburského opatství vyzdobit kresbou „zeleného muže“, dávného, předkřesťanského jarního symbolu znovuzrození, obrození, nového počátku. Možná to vyjadřuje Karlův zájem o ekologickou problematiku a zdravý životní styl. Nejvyšší správce Církve Anglie a Ochránce víry tím vlastně dobře potvrzuje svou spirituální šíři. Foto Buckinghamský palác

V sobotu 6. května jsme svědky události, kterou jsme nemohli vidět posledních 70 let: korunovace britského panovníka. Karel III. se sice de iure i de facto stal králem přesně v okamžiku smrti své matky, královny Alžběty II., veřejný obřad korunovace ve Westminsterském opatství je však způsobem, jakým se tato skutečnost formálně a ceremoniálně stvrzuje před lidmi a — co je možná ještě důležitější — také před Bohem. Korunovace je totiž v první řadě náboženský úkon.

Pojďme se tedy pozastavit nad touto její náboženskou rovinou. Petr J. Vinš ve svém článku v Náboženském infoservisu sleduje tradici korunovační ceremonie zpět do 10. století. Když se v 16. století odloučila Církev Anglie od Říma, získala postupně středovou pozici mezi tradicí katolickou a kontinentální reformací. Obřad připomíná biskupské svěcení. Víceméně zůstal zachován v katolické podobě, byl však přeložen z latiny do angličtiny.

Obřad korunovace je součástí eucharistické liturgie víceméně společné tradičním církvím katolického typu na Západě. Předčítají se tři čtení ze Starého a Nového zákona, káže se a pak je obřad s chlebem a vínem, o němž se má v anglikánském prostředí za to, že jedením chleba mají účastníci podíl na těle Kristově a pitím vína účast na Krvi Kristově. Tělo Kristovo má být přijímáno nebeským, duchovním způsobem prostřednictvím víry.

Do těchto obřadů jsou vloženy úkony s králem a jeho manželkou. Králi udělí své požehnání zástupci různých křesťanských církví. Panovník, když pobývá ve Skotsku, je pokládán za člena Církve Skotska, která je reformovaná a shoduje se s kontinentální kalvinistickou tradicí. Proto moderátor jejího Generálního shromáždění předkládá králi Bibli. Jde o zvlášť připravený výtisk překladu verze krále Jakuba z roku 1611, tedy překladu víceméně současného s tzv. Biblí kralickou, prvním překladem Bible do češtiny z původních jazyků.

Na Bibli král přísahá a zavazuje se, že bude vyznávat evangelium a zasazovat se za prostředí, ve kterém mohou všechny podoby víry žít mezi sebou v pokoji. Zavazuje se zachovat „protestantské reformované náboženství coby založené právem“.

Vlastním církevním aktem je pomazání křižmem, směsí oleje a balzámu. Křižmo arcibiskup canterburský, hlava biskupského sboru Církve Anglie a v jistém smyslu i celosvětového anglikánského společenství, nabírá lžičkou původem ze 12. století, která je tak nejstarší částí klenotů. Pomazání se děje na hlavě, na rukou a na hrudi, což je intimní moment, při kterém je král skryt za paravánem. Doprovázejí to texty o pomazání králů ze Starého zákona a novozákonní čtení, které Ježíše představuje jako Krista, tedy Mesiáše, Pomazaného Božího, jenž má být naplněním předobrazů kněží, proroků a králů.

Koruna na hlavě znázorňuje právě to, že jde o hlavu pomazanou svatým křižmem. V katolické liturgické tradici se mažou křižmem členové církve při biřmování, tedy úkonu, který potvrzuje křest a posiluje pomazaného dary Sucha svatého. Na hlavě je při svěcení pomazáván také biskup. V době, kdy se křesťanství podřídilo Římské říši, byli císařové označování křižmem a byli pokládáni za takřečené vnější biskupy.

V závěru bohoslužby krále Karla společnou modlitbou podpoří také příslušníci jiných náboženství, judaismu, islámu, hinduismu, buddhismu a sikhismu. Karel III. nechal pozvánku do canterburského opatství vyzdobit kresbou „zeleného muže“, dávného, předkřesťanského jarního symbolu znovuzrození, obrození, nového počátku. Možná to vyjadřuje Karlův zájem o ekologickou problematiku a zdravý životní styl. Nejvyšší správce Církve Anglie a Ochránce víry tím vlastně dobře potvrzuje svou spirituální šíři.