↗

Život, smrt, čas. Obsah, jímž jsou naplněny Velikonoce, je nevyhnutelný. Philippe de Champaigne, Vanitas

Velikonoce ve veřejném prostoru znamenají především dva volné dny navíc. Dlouhodobě tomu tak bylo u Velikonočního pondělí, roku 2016 pak přibyl i Velký pátek. Jeho zařazení mezi dny pracovního klidu prosadili poslanci a senátoři s křesťanským zázemím, podporu ovšem získal spíše právě tím, že jde o další volný den.

Obvykle bývá na Velikonoce jarní počasí. K obřadům Květné neděle, jíž v křesťanském liturgickém kalendáři začíná takřečený Svatý týden, patří kočičky, tedy větvičky jívy s částečně rozvinutými pupeny nebo případně později s jehnědami. To podporuje představu Velikonoc jako svátků probouzející se přírody.

S jarem souvisí i datování Velikonoc. Velikonoční neděle může být nejdřív 22. března, je-li první jarní den (což astronomicky vždy nevychází) formálně v sobotu, a navíc, pokud je týž den úplněk. Nejpozději může být neděle, ve kterou křesťané slaví Ježíšovo vzkříšení, 25. dubna. Je to ale vždy první neděle po prvním jarním úplňku.

V monoteistických náboženstvích našeho regionu se k tradiční oslavě jara přidružila látka vyhlížející historicky. U Židů je den prvního jarního úplňku uprostřed měsíce nisanu. V židovském kalendáři totiž kalendářní měsíce opravdu sledují Měsíc na obloze. Měsíc začíná novem. Takové měsíce jsou ovšem kratší a rok z dvanácti takových měsíců mívá obvykle o jedenáct dní méně než občanský kalendářní rok.

Kratší lunární rok se vyrovnává přidáváním celého měsíce dvakrát za sedm let. Před poslední měsíc adar se vsouvá ještě jeden adar, a cyklus tak končí druhým adarem. Aby to bylo ještě komplikovanější, rok nezačíná prvním dnem prvního měsíce, ale prvním dnem sedmého měsíce tišri, kdy měl být stvořen svět.

Velikonoce, tedy podle hebrejštiny Pesach, osmidenní sváteční období od prvního jarního úplňku, připomínají mýtický příběh o osvobození izraelského společenství z egyptského otroctví. Je to „přejití“, připomínka události, kdy anděl Hospodinův měl procházet po domech a v egyptských rodinách zabíjet prvorozené syny. Izraelské domy měly zárubně dveří potřeny krví obětovaného beránka a ty anděl míjel.

Izraelci pak přešli na Sinajský poloostrov. Vody Rudého moře se však před nimi zázračně rozestoupit nemusely, Sinajský poloostrov byl totiž dostupný po pevnině. Afrika tvořila či tvoří s euroasijským kontinentem jeden geografický (i když nikoli geologický) celek. Teprve od minulého století je odděluje Suezský průplav.

Zmrtvýchvstání

Ve čtyřech kanonických evangeliích, která vyprávějí různé varianty Ježíšova příběhu, se jeho zatčení, souzení, usmrcení na kříži a vzkříšení či zmrtvýchvstání klade ne zcela jednoznačně do dnů kolem svátků nekvašených chlebů, tedy právě Pesachu. Ustálila se tradice, že v neděli označované u nás jako květná se připomíná příjezd Ježíše do Jeruzaléma. Po cestě ho lidé měli provázet voláním Hosana (Zachraň) a mávat palmovými ratolestmi, což je ovšem součástí židovské liturgie svátku Sukot neboli svátku stánků.

Zelený čtvrtek má připomínat den Ježíšovy poslední večeře s okruhem učedníků. Některé církve večer slaví jako ustanovení svátosti eucharistie, večeře Páně. Katolíci ji slaví pravidelně pod označením „mše“, což je ovšem vlastně nedopatření. Latinské slovo missa totiž znamená až „propuštění“ na samém konci bohoslužby. V některých církvích se dopoledne týž den světí tři oleje, resp. křižmo (směs oleje a balzámu), olej katechumenů, tedy těch, kdo mají být pokřtěni, a olej nemocných.

Na Velký pátek se v kostelích či modlitebnách ve velké části křesťanstva čtou pašije, tedy pasáže z evangelií podle Matouše, Marka nebo Lukáše, v nichž je řeč o Ježíšově ukřižování. V církvích katolického typu bývá čtení scénické. Různé postavy příběhu čtou různé osoby s tím, že Kristova slova odříkává sám kněz.

První eucharistií po Zeleném čtvrtku je velikonoční vigilie, často více než dvouhodinová bohoslužba v noci z Bílé soboty na první velikonoční neděli. Nejprve se zažehne paškál, velikonoční svíce, a od ní svíčky v rukou přítomných. Když se pak čte z Nového zákona, kostel se rozzáří, rozezní se zvony a varhany, které do té chvíle mlčely, a zpívá se slavnostní zpěv Alleluja (z hebrejského halelujah — chvalte Hospodina).

Ve východní liturgii užívané v pravoslavných a řeckokatolických církvích se účastníci bohoslužby zdraví slovy „Kristus vstal z mrtvých — vpravdě vstal“. Zpívají také hymnus: „Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt přemohl a těm, kteří jsou v hrobech, život daroval.“

Počáteční pojetí mluvilo spíše o vzkříšení, tedy že Bůh vrátil k životu usmrceného a pohřbeného Ježíše. Mimo Velikonoce je dnem vzkříšení vlastně každá neděle. Když později, avšak ještě v době sepisování novozákonních textů, převážilo přesvědčení, že Ježíš Kristus je Immanuel, tedy „Bůh s námi“, začal se používat spíše výraz zmrtvýchvstání. Totéž vyslovuje 1. list apoštola Pavla Kolosanům (2, 9), když o Kristovi říká, že v něm tělesně přebývá „veškerá plnost božství“. A vstal tedy spíše sám svou božskou mocí, která překonala lidskou smrt.

Univerzální svátek

I pro ty, kteří nepokládají za možné přijmout převažující křesťanské přesvědčení, definitivně formulované v 5. století, že Ježíš Kristus je v jedné osobě Bůh i člověk, Bůh, který přijal naše lidství a stal se člověkem, může mít velikonoční téma smysl. Téma smrti a sil ke smrti vedoucích, respektive téma zkázy a sociálního působení ke zkáze vedoucího má totiž význam doslova pro každého. Snad každý jednotlivec a každé společenství touží po obnově.

A zřejmě pro každého, ať už to osobně připouští, nebo nikoliv, je důležité téma, je-li smrt krachem, definitivním koncem, propadem do nicoty nebo naplněním života a spočinutím v této plnosti. Není přitom nejspíš nutné promítat tuto otázku do příběhu se zázračnými motivy, jako je tomu u sociálního osvobození v judaismu, nebo do osobního překonání smrti v příběhu Kristově.

Velikonoce jsou pochopitelně svátky jara jen na severní polokouli. V Austrálii, na Novém Zélandu a v další regionech jižněji od rovníku začal v těchto dnech naopak podzim. Globální kultura se od vazby na přírodní děje odtrhla. Symboly jara, někdy kýčovití zajíčci, vajíčka, kuřátka či pomlázky si však zachovávají bez ohledu na počasí a klima, náboženství křesťanské, přírodní nebo žádné, svůj apel. Otázku smrti a života pak nechávají nadále otevřenou.